Zimmerreise: iluzorní cesty kolem světa. V pokoji

Podle nich takové putování v rámci jednoho pokoje - Zimmerreise - znamená svobodu, člověka při něm nic neomezuje, naopak má čas přemýšlet a uvažovat. Časopis Květy z roku 1841 tuto zálibu charakterizoval: „Velmi laciný a pohodlný způsob, jak cestovat kolem světa.“

K turismu kolem čtyř stěn sloužila díla malířů dekoratérů, k nimž patřil například Josef Navrátil. Jeho krajiny nabízely v pokojích pohled na Alpy nebo na jezera a italské krajinky. Za „prvního cestovatele po pokoji“ považují historici Xaviera de Maistre (1763-1852).

Maistre byl aristokratický francouzský důstojník a spisovatel, bratr filozofa a odpůrce Velké francouzské revoluce, Josepha. V roce 1790 jej v Turíně odsoudili ke dvaačtyřicetidennímu domácímu vězení za nepovolený souboj.

Nic si z toho nedělal a začal tvořit své stěžejní dílo - parodii na oblíbené cestopisy a objevitelské výpravy.

Román nazval Voyage autour de ma chambre (Cesta mým pokojem) a stvořil tak první kámen mozaiky nejrůznějších literárních toulek po ložnici, zahradě, zápražích, zásuvkách, a dokonce po vlastních kapsách a kabelách.

Francouz nabízel čtenáři výlety bez reálných scenerií: „Račte mě doprovodit na cestě mé: spokojíme se denně s malými pochody a po celou cestu můžeme baviti se jako cestovatelé, kteří viděli Řím a Paříž - nižádná překážka nás nezastaví, s radostí se oddáme své obraznosti, půjdeme všude za ní, kamkoliv zlíbí se jí nás zavésti.“

Procházku vnímal jako dobrodružství.

Své zážitky De Maistre popisoval takto: „Moje světnice tvoří obdélník, který má 36 stop obvodu, měříme-li velmi těsně u zdi. Cesta má však bude činiti více, neboť budu procházet pokojem často podélně i našíř, ba i napříč bez pravidla a plánu. Kdykoliv cestuji ve světnici: zajdu si od stola k obrazu umístěnému v koutě, odtud jdu napříč, abych došel ke dveřím, nerozpakuji se ani dost málo, naskytne-li se mi v cestě lenoška, zrovna se do ní posaditi.“

Takové procházení světnicí mělo vyvolávat i vzpomínky na každodennost i vlastní minulost. Historička Marie Fiřtová (Sborník Pochopit vteřinu, Prožívání času v české kultuře 19. století, Academia 2019) uvedla jako příklad podobného prožívání dánského filozofa Sørena Kierkegaarda, kterého otec nutil chodit kolem dokola místností a pokládat si nejrůznější otázky. Zimmerreise se objevilo i v českých zemích.

Mlynářská rodina Michaloviců vlastnila pražský dům v Petrské čtvrti vedle kostela sv. Klimenta od konce 18. století. V roce 1837 předal majitel Václav Michalovic rodinný dům i živnost synovi Václavu Michalovicovi mladšímu.

Právě on začal renovaci svého domova. Byl to vzdělaný muž, bohatý a milující kulturu. Snažil se přiblížit aristokratické vrstvě. V hostinci U Kléblatů debatoval s umělci, právníky, stavaři, ale například i s Josefem Jungmannem.

V útulné nálevně se také seznámil s malířem Josefem Navrátilem. Stali se přáteli a mlynář požádal Navrátila, aby mu vymaloval osm místností. K nim patřila i jídelna s obrovskými krajinami na iluzivních podstavcích, oddělenými od sebe zlatými rámy.

Představovaly například Adršpašský vodopád, Meiringen v Bernském kantonu, Kamýk u Libochovan. Prostě romantika střižená alpinismem a turismem. Samotného mlynáře zobrazil umělec jako jednoho z cestovatelů u Adršpašského vodopádu. Přesněji jako muže v šedivém kabátu, s mlynářskou čapkou, s prošedivělým vousem a červenými skvrnami v obličeji.

Sám Michalovic rád doprovázel své hosty „po světě“ a komentoval jednotlivé výjevy. Do skutečného světa se nevydával - na to měl doma moc práce.

K imaginárnímu cestování kromě obcházení místností patřily i zábavné atrakce, ke kterým se chodilo mimo dům pěšky: panorama, dioráma, kosmoráma.

K poznávání světa sloužily i „perspektivněoptické cesty“ - především fenomén kukátek, za které se platilo zejména na poutích a jarmarcích. S pomocí čočky divák sledoval nejrůznější krajiny, místa, události, cizí města... Někdy si majitel takového zařízení pronajali celou místnost, aby poskytl zábavu co nejpohodlnější.

Kukátko většinou představovala dřevěná skříňka s jednou či dvěma čočkami. Obrázky se měnily při zatočení klikou. Zámožnější kukátkáři vlastnili kukátek i několik.

Po vynálezu kinematografického filmu se objevila různá mechanoskopická kukátka, například Edisonův kinetoskop.

V roce 1860 se na nejslavnější lidové pražské slavnosti fidlovačka objevily „kabinety, kde za tři nové krejcary bylo vidět celý svět“. Vedle nich lidé s oblibou navštěvovali „panoramy“ nebo také „muzea světová, výstavy světové a divy světa“, v původním významu rozměrné obrazy doprovázené světelnými efekty.

Panorama doplňovaly i skutečné předměty, jak dokládá známé Maroldovo panorama. V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století se do jejich obsahu vloudila i krev, mučení, popravy, války, sekání údů a podobně.

Poučné obrazy ale zůstávaly: pohledy na města, pouště, jezera, na život „zemský i vodní“... Zdokonalenou podobou panoramatu se stalo dioráma, u jehož zrodu stál autor slavné fotografické metody, daguerrotypie, Jacques Louis Mandé Daguerre.

Ten své iluze vytvářel s pomocí pomalovaných průsvitných látek, na různých místech nasvícených. Veřejnost fascinovaly.

„Na jevišti před námi se otevíral výhled do krajiny osvětlené bledým měsícem - noční výjev. Ale měsíc ponenáhlu zapadá, objevují se červánky, slunce vychází, stromy se zelenají, voda jezera se zbarvuje do modra, na vodní hladině se objeví plachetní člun, rybář. Je léto. Ponenáhlu se však krajina smouší, listí ze stromů mizí, hory v pozadí se pokrývají sněhem a hladina jezera ledovou korou. Na ledě se prohání množství brusličů, sáňky s dětmi a paničkami. Zima,“ popisoval svůj zážitek z dioramatu na Karlově náměstí v Praze novinář a spisovatel Ignát Herrmann.

Po zmíněném jezeře následovala ještě imaginární procházka Saharou. Pochopitelně ve světě kukátek docházelo i k nejrůznějším podvodům a lumpárnám. Svědčí o tom zážitek herce Národního divadla Karla Želenského, který zaznamenal divadelník Jaroslav Rudloff.

Slavný kumštýř kdesi na pražské periferii objevil boudu skvěle pomalovanou. Blyštilo se na ní mořské dno plné korálů a fantastických potvor. Z těch stříkala jako z trubice krev a mezi nimi se pohybovali potápěči s hrozivými noži. Scéna vrcholila zobrazením jednoho z nich jako docela překousnutého odporným tvorem.

Krásné divadlo Želenského zaujalo, stejně jako květnatý projev mužíka před boudou. Ten sliboval řídkému obecenstvu představit „kapitána Webstera v Eglantu rodilého, který dovede chodit, plovat, pracovat, dýchat a spát pod vodou“. Také zdůraznil, že ctěné panstvo uvidí „obrovskou nádrž se žraloky a morckými psy“. Herec poznal, že jde o obrovský švindl, a právě proto vstoupil do budky - zabírala asi čtyři čtvereční metry. Vzápětí se ozval zvon a produkce mohla začít.

Želenský popsal následující spád událostí: „Na scénu vyšel muž oděný v úplný potápěčský úbor. Hlavu jeho kryla těžká přilba, skleněnými okénky opatřená, takže rysy jeho obličeje jevily se jen velmi nezřetelně. Z přilby vyčnívaly dvě vzdušné roury. Za pasem měl dvě obrovské sekery širočiny a veliký řeznický nůž.“ Po jeho zjevení zdůraznil vyvolavač fakt, že „tou jednou sekerou zabil kapitán Webster šestaosmdesát žraloků, tou druhou rozsekal vlastnoručně třistadevadesát vemdlib a dvě morcké panny“.

Želenský se skvěle bavil. Zvlášť poté, co mužíček s kolegy přivlekli doprostřed místnůstky káď naplněnou po okraj vodou. Diváctvu následně vysvětloval, že právě v této vodě žili popsaní živočichové. Do připravené nádoby se pochopitelně nevejdou, ale kapitán alespoň ukáže, jak se pěkně umí pod hladinou pohybovat. A údajný mořeplavec vstoupil konečně do děje.

Kapitánovi nasadili dva najatí mládenci na vzdušné roury hadice a s pomocí jakéhosi čerpadla spustili mořského vlka na dno kádě, kam nebylo vidět. Vyvolavač oznámil hlasitě, že právě teď „kapitán dosáhl dna a začíná pracovat". Na hladinu vody v tom okamžiku vypluly jakési třísky, které na dně ořezával údajný kapitán. Komentář směrem k publiku zněl: „Kapitán si dole přiřezává novou násadu ke špičáku - právě k tomu špičáku, s jehož pomocí lovil z vody morcké poklady.“

Představení skončilo vylezením kapitána z kádě - kapalo z něj jako z hastrmana. Želenský se smál, div neupadl, zatímco asi pět diváků se hnalo za kapitánem i jeho skvadrou. Jak všechno skončilo, nikdo neví.

K Zimmerreise se mohly řadit i pojízdné zvěřince a muzea kuriozit předvádějící abnormální zvířata či fyzicky postižené jedince. Postupně jejich místo v dějinách nahradily kina a fotografie.