Zikmundova hra o trůny ztroskotala u Kutné Hory

Vše začalo na jaře 1421, kdy se papež Martin V. rozhodl vymýtit husitské kacíře jednou provždy. Z jeho pověření nabízel kardinál Branda da Castiglione v Kolíně nad Rýnem velkorysé odpustky všem, kteří se s mečem v ruce vydají na druhou křížovou výpravu do Čech. Pod velením porýnských kurfiřtů se shromáždily tisíce mužů.

Císař Zikmund se ocitl ve vleku událostí. Nemohl odmítnout, zvlášť když první kruciátu předchozího roku jaksi nedotáhl: po prohrané potyčce na pražském vrchu Vítkově se na Hradě nechal korunovat českým králem a odtáhl ze země, zmítající se v občanské válce.

V létě 1421 už byla druhá křížová výprava v plném proudu. Její strategie – sevřít husity do kleští prostřednictvím Němců ze západu a Uhrů z východu – však uvázla na koordinaci. Zatímco němečtí křižáci překročili 28. srpna české hranice, Zikmund teprve sbíral uherské vojsko a vdával dceru za dalšího možného spojence: Albrechta Habsburského.

Němci vyrazili z Chebska a oblehli Žatec, kam se před nimi stáhla většina husitských posádek z okolí. Zatímco husité zarputile bránili městské hradby, krajem putovaly zvěsti o blížícím se vojsku v čele s Janem Žižkou. Do srdcí žoldáků se vkrádal strach.

Když pak v jejich ležení vypukl požár, podlehli panice. „… ukázalo se cosi jako modrý sloup… přenášející se z jednoho stanu na druhý, a kde ten sloup stál, tam oheň pohlcoval stany. A všichni, nechavše své věci, útěkem stěží mohli zachrániti život,“ popisuje „zázračnou“ záchranu Žatce kronikář Vavřinec z Březové, přímý účastník husitských válek. Dílo zkázy dokonal výpad z bran obleženého města. Bylo po boji.

Počátkem října se demoralizovaní křižáci stáhli zpět k domovu. Zikmund za to může! Zatímco my bojovali, on nás nepodpořil, vymlouvali se. Opustili jste bez boje české území, aniž jste na mě počkali, bránil se císař. Nejvíc na tom vydělal bratr Žižka, který získal čas na mobilizaci. Využil ho skvěle.

V té době už se zotavil ze zranění, jež ho v červenci 1421 při obléhání hradu Rabí částečně nebo úplně oslepilo. Opět stanul v čele husitského vojska. Pro nepřátele strašlivé monstrum, „slepec, který vede slepé“. Pro své muže zázračně uzdravený hrdina. Bylo načase.

Dne 16. října překročil Zikmund v čele dvaceti tisíc křižáků hranice Moravy. Přes Uherský Brod a Brno zamířil ke Kutné Hoře, baště katolíků, pokladnici království. Snad žádná jiná výprava se nechovala tak krutě. Křižáci „cestou vypalovali vesnice, městečka a hrady, a znásilňujíce panny a ženy až do vydechnutí duše, potom je usmrcovali“, popsal Vavřinec z Březové.

To sjednotilo hašteřící se husity do jednoho šiku. Pražané uvítali počátkem prosince slepého Žižku v čele táboritů jako „knížete země“ poctami, jichž se právoplatný ryšavý král ve své zemi nikdy nedočkal. A také značně posílili řady jeho bojovníků.

Zatímco Zikmund vyrazil okolo 11. prosince z Jihlavy, spojené vojsko táboritů a pražanů opustilo metropoli a zaujalo pozici přímo v Kutné Hoře.

Padal sníh. Mrzlo, až praštělo. Slepý vojevůdce se však nedal zlákat pohodlím. Dobře věděl, že na Kutnohorské, převážně německé katolíky, spoléhat nemůže. Raději se rozhodl svést bitvu v širém poli. A tak 21. prosince 1421 opustil město Kouřimskou branou. Opevnil se vozovou hradbou několik set metrů na západ od hradeb a vyčkával věcí příštích.

Netrvalo dlouho a země se začala otřásat: tisíce kopyt vířily sníh, jako by se k vozové hradbě valila sněhová bouře, z níž trčely ven jen kravské rohy. Zikmundovi křižáci útočili překvapivě ze západu a jako živý štít před sebou hnali několikasethlavé stádo hovězího dobytka. Byl to skvělý manévr: chránil před palbou husitských děl a pušek a zároveň navyšoval údernou sílu útočící formace.

Husitská vozová hradba však nápor ustála. Až do setmění odráželi boží bojovníci jeden atak za druhým. Ale zatímco se na západě bojovalo, část císařského vojska pronikla potají do města ze severu. Žižka dobře věděl, proč Kutnohorským nevěří: věrolomní měšťané vyjednávali po celou dobu za jeho zády se Zikmundem a nakonec potají otevřeli křižákům Kolínskou bránu.

Promrzlí Žižkovi muži byli obklíčeni až trojnásobnou přesilou. Navíc drželi nedobrovolný půst, neboť je křižáci odřízli od zásobování z města. Přesto se jim nad ránem 22. prosince podařilo prolomit obležení. Zamířili k severnímu úpatí kopce Kaňk, kde se znovu opevnili vozovou hradbou v očekávání rozhodující bitvy. Nočními přesuny zmatení žoldáci je však nepronásledovali, a tak se husité nakonec bez větších ztrát stáhli za hradby nedalekého Kolína.

„… je nepochopitelné počínání křižáků, kteří si nechali husity utéci přímo pod rukama,“ konstatuje historik Petr Čornej v monografii Jan Žižka a dodává: „Prozaické vysvětlení bohorovnosti Zikmundových bojovníků, kteří měli zjevnou převahu, se nicméně nabízí. Byla tma, mráz a hlavní úkol dne, obsazení Kutné Hory, vojsko zvládlo brilantně. Blížily se Vánoce a morálka mnoha uherských vojáků byla dosti nízká.“

Křižáci považovali ústup z pole za porážku, z níž se husité jen tak nevzpamatují. A tak si dali pohov: Zikmund se usídlil ve městě a svým vojákům povolil, aby vyhledali před mrazy útočiště v okolí. „Vojsko Zikmundovo se rozptýlilo po krajině okolo Kutné Hory a Čáslavě a pálilo a loupilo města, vsi, dvory a tvrze, páchajíc všelikou ukrutnost proti obyvatelstvu, které se nezachránilo útěkem,“ popsal historik Václav Vladivoj Tomek.

V samotné Kutné Hoře nastala z 21. na 22. prosince bartolomějská noc: tamní katolíci posílení uherskými žoldáky nemilosrdně masakrovali přívržence husitů: kdo neznal heslo nebo nevystavil v okně důkaz, že je správné víry, byl zabit.

„Skoro u každého domu byly vystaveny rozličné obrazy Kristovy nebo jeho svatých, dříve schované, aby tím znamením dali přicházejícím na známost, že nejsou ani nebyli ze sekty pražských kacířů… A ty obrazy opět s ohromnou radostí postavili v kostelích na oltáře, nadávajíce rozličnými nadávkami táborům, pražanům a viklefovcům,“ popisuje Vavřinec z Březové.

„Ti nelidští lotři mečem zahubili kněze, které našli. Někteří pak se utekli na kostelní věž, aby zachránili život, a ani ty nenechali, nýbrž je zabili a shodili z té věže. Také jednoho kněze, starého a šedivého, kterého nalezli klečícího před oltářem, beze studu poranili a zahubili, až vypustil duši,“ dodává kronikář.

Zatímco Zikmundovi vojáci plenili okolí, znásilňovali ženy a dívky a usmrcovali pacholátka – jak praví dobové kroniky –, husité sbírali síly. „V úterý, na den Tří králů (6. ledna) roku 1422 vytáhl Žižka nenadále od Kolína a položil se… u Nebovid, vesnice asi na polovic cesty mezi Kolínem a Horou ležící, hotov jsa opět svésti bitvu. Vojsko královské postavilo se na vrších blízkých v hustém šiku, jako by prý na les hleděl,“ píše se ve Starých letopisech českých.

Tentokrát však nebyla zaskočeným křižákům početní převaha nic platná. Husité je rozprášili a postupovali ke Kutné Hoře. Karta se začala obracet. Nízké hradby neposkytovaly městu ležícímu v rovině velkou ochranu. Zbytek císařských vojáků rozptýlených po kraji nešlo narychlo shromáždit. A do rukou husitů Zikmund rozhodně padnout nechtěl.

V noci z 6. na 7. ledna nechal Kutnou Horu zapálit a spolu s německými katolíky, kteří se právem obávali husitské odvety za „bartolomějskou noc“, ustupovala jeho vojska mrazivou krajinou k Německému (dnes Havlíčkovu) Brodu.

Zpočátku to byl koordinovaný ústup, s vozy plně naloženými kořistí. Jelo i několik kutnohorských důlních expertů, podle některých pramenů nedobrovolně připoutaných ke koním. Jak císař dobře tušil, do Čech se hned tak nevrátí, a proto chtěl husitům alespoň co nejvíc ztížit obnovení těžby stříbra.

Křižáci obtížení uloupenými poklady pochodovali jen pomalu, boží bojovníci jim brzy dýchali za krk. Bylo třeba je zdržet. Ve čtvrtek 8. ledna se poblíž dnešního města Habry, asi dvacet kilometrů před Německým Brodem, opevnil císařský oddíl pod vedením italského kondotiéra Pippa Spana.

„Na jedné hoře královské vojsko spořádá své šiky. Rozvinou korouhve. Ozve se ohlušující ryk polnic a Čechové se na ně zmužile vrhnou. Uhři se dají na útěk. Ale co tehdy mohla prospět moc královská, když bůh na ně seslal silnou hrůzu? Opouštějí korouhve, koně ostruhami bodají a stejně utíkají, kdo jen utéci může; a kteří neutečou, odevzdají svá těla smrti,“ popisuje rychlý průběh boje anonymní autor Kroniky starého pražského kolegiáta.

To byl začátek konce. Ústup se změnil v úprk. Žoldáci opouštěli vozy přetékající zlatem, stříbrem, klenoty a knihami, aby spasili holé životy. Zikmund unikl na jižní břeh Sázavy na poslední chvíli, vzápětí se most zhroutil pod náporem vojska.

Zatímco král s výkvětem kruciáty prchal k Uherskému Hradišti, husité obklíčili Německý Brod, za jehož hradbami se ukryla část křižáků, aby bojem poskytli čas císaři na útěku. Opozdilce, kteří se nedostali do bran, utloukli boží bojovníci cepy přímo v mělkém korytě řeky.

Zbylí žoldáci se bránili urputně, věděli, že nemohou čekat slitování. Situace však byla neudržitelná. V sobotu 10. ledna po ranní mši začalo město jednat s husity o kapitulaci.

„Když se jedná, zbraně mlčí – tak to alespoň vždy platilo,“ konstatuje Petr Čornej. Jenže tentokrát veškeré rytířské úmluvy padly: zatímco probíhala rokování, slezli někteří husité hradby a začali likvidovat bojeschopné muže.

„Jedni prý rokují a druzí do města lezou, a tak vpadnouce v město, ztepou lidu na několik set, smetavše mnohé z domu radního na meče, na oštěpy a na sudlice. Podnes toho znamení jest, kde krev stříkala na zeď,“ napsal historik František Palacký. Podle kroniky Enease Silvia Piccolominiho „sedm let pak stálo to město pusté; vlci a psi jedli těla mrtvá na rynku, a některá pochovávali sedláci“.

Tvrzení Piccolominiho, zarputilého nepřítele husitů, lze sice považovat za poněkud zveličené, ale jisté je, že se Německý Brod vzpamatovával dlouho. Husité měli ještě v živé paměti krutosti, které žoldáci páchali na pochodu napříč zemí na bezbranném civilním obyvatelstvu, a tak nepřítele nešetřili.

Zikmund ztratil minimálně pět tisíc mužů, několikanásobně víc než o rok dřív na vrchu Vítkově. Finanční náklady tažení pohltily příjem uherské královské komory za celý rok. Porýnští kurfiřti uvažovali o sesazení „neschopného“ císaře z trůnu. A navíc měl ostudu po celé Evropě. „Nemluv tak králi uherský / lépe ti šlo v Kostnici / zapírat vinu, / nežli dobývat Pražáčky mečem,“ špičkoval ústy jednoho z husitských velitelů autor Noviny o uherském králi z roku 1440.

Nicméně císař se poučil: to bylo naposledy, co zkusil porazit husity silou. Zákulisní politické tahy mu šly daleko lépe, a díky nim nakonec také zvítězil. Ale až o čtrnáct let později, dlouho po smrti Jana Žižky (1424). Teprve roku 1436 se mohl Zikmund Lucemburský slavnostně vrátit do Prahy a přijmout hold „svých“ Čechů.