Ze zlatníka katem. Mistr popravčí Wohlschlager selhal jen jedinkrát

Hoffmannův případ nebyl nijak šťastný. Pracoval v Březových Horách u Příbrami společně se svým otcem. Byl to uvědomělý Čech a uráželo jej chování hutního inspektora Karla Rejtky, který se národnostně cítil Němcem a českým dělníkům spílal a nadával. Na oba Hoffmanny měl zvlášť spadeno a nakonec je nechal vyhodit z práce.

Mladého Antonína to tak rozčílilo, že si koupil revolver, šel do hutní kanceláře a Rejtka zastřelil. Zastřelil i jistého Kajetána Čermáka, protože byl Rejtkovým spojencem. Poté se nechal svázat a odvézt na četnickou stanici. Jako mimořádný případ.

Byl to jediný, tak řečeno, Wohlschlagerův klient, který zabíjel kvůli nespravedlnosti a z politických důvodů. Wohlschlager (1855-1922) si toho byl vědom a případ komentoval: „Mě samého případ přece jen dojímal. Byl to proces, při němž rakouský soud přísně hleděl na to, aby zkonstruoval žalobu tak, aby z ní byla patrná úmyslná dvojnásobná vražda, nikoli z rozčilení.“

Den před popravou byl Hoffmann seznámen s rozsudkem a vše shrnul do jedné věty: „Věděl jsem to.“

Duchovního odmítl s posmutnělým úsměvem a slovy: „Jiní učinili ještě více a nebyli přece pověšeni.“ Zaskočilo jej pouze setkání s matkou, kterou odmítl obejmout. A chystal se, smířený s osudem, na popravu.

Poprava 11. října 1895 vzbudila velký rozruch. Pražské Karlovo náměstí bylo plné až k budově trestního soudu. Wohlschlager v černých šatech a v klobouku a jeho dva pomocníci měli v šest hodin ráno co dělat, aby se s pomocí policie dostali do budovy. Lidé rozhořčeně provolávali: „Milost, milost!“ Češi byli rozrušeni.

Šibenice byla postavena na vězeňském dvoře a Wohlschlager si pečlivě připravil náčiní – pouta a smyčku kolem krku, dvě kladky a provaz. Odsouzence přivedli v půl sedmé. Nadával a spílal, takže soudní prezident dal pokyn přítomným vojákům, aby bubnovali. Na šibenici Hoffmann vykřikl: „Zabte císaře! Smrt císaři!“

V příštím okamžiku už pomocníci zdvihli Hoffmanna do výše a mistr popravčí upevnil smyčku na hák a zavelel: „Vzhůru!“ Odsouzencův obličej kat zakryl rukou a celá operace trvala asi minutu a půl.

Wohlschlager se vzápětí velmi rozezlil. Na dvůr totiž vtrhly davy z náměstí, lidé vytahovali nože z kapes a dloubali do šibenice, aby si odnesli na památku třísky. Někdo dokonce začal hrabat v katově kufříku. Mistr popravčí jej zahnal.

On sám se ovšem stal velmi populární personou a druhý den vyšel ve všech novinách jeho životopis. Poznamenal si o tom: „Naštěstí nebyli tehdejší Pražané tak podnikaví, neboť jinak byl bych jistě dostal nabídku do Alhambry nebo nabídku pro film.“

Leopold Wohlschlager (někteří historici jej nazývají Wohlschläger) byl zručný kat, však měl také skvělého učitele. Narodil se v roce 1855 v Osijeku ve Slavonii jako syn hostinského. Otec ale brzy zemřel a Johana Wohlschlagerová se vdala znovu za muže, kterého malý Leopold s láskou nazýval otcem. Nebyl to nikdo jiný než popravčí mistr Jan Piperger, statný a veselý mladík s modrýma očima, který se jinak živil jako čalouník.

S rodinou se přistěhoval do Platnéřské ulice v Praze, později se osamostatnil a odstěhoval na Újezd. Mladý Leopold se v té době začal učit zlatníkem u mistra Studeného v Konviktské ulici. A také začal, i když s počátečním váháním, pomáhat svému otci. Leopoldovou první popravou byla poslední veřejná poprava cikána Jana Janečka v sobotu 9. září 1871 v Plzni. Patnáctiletý Leopold se jí děsil.

Otec mu ukázal všechno katovské náčiní a vysvětlil postup. Popravu oběšením nemělo provázet škrcení a dušení – skuteční mistři popravčí vytahovali odsouzence na šibenici přes kladku a museli je proto před aktem spoutat množstvím šňůr, aby se jejich tělo prohnulo do oblouku. Jen tak totiž mohla váha těla zlomit vaz. Leopolda s akcí smiřovalo jen to, že Janeček byl mimořádný darebák, který loupil a vraždil. Přepadal pocestné, okradl je a zabil.

Leopold hned napoprvé pomáhal otci i se zvednutím odsouzence. A Piperger pak nabídl svému nevlastnímu synu, aby se stal jeho nástupcem. Poldík, jak mu doma říkali, neřekl ani ano, ani ne. Rozhodoval se.

Jan Piperger byl veselý a klidný muž. Vykonal padesát poprav a rád chodil s přáteli do hostince na rohu Josefské třídy. A právě tam prožil večer, který v něm vyvolal znepokojení.

Ve sklípku poznal vrchního číšníka Václava Fialu, za kterým běhaly dívky z celé čtvrti. Byl pohledný a veselý. Koncem roku 1865 žertoval s Pipergrem, a když mu nesl pivo, prohlásil: „Poslyš, já ti brzo, brachu, opatřím výdělek!“ Piperger se nevinně zeptal: „Budeš potřebovat čalounit?“ Následovala záhadná odpověď: „Snad. Snad také něco jiného. Vždyť nejsi jen čalouníkem!“ A nelhal.

Ještě v noci se vyplížil za Klárou, která jej už nudila, a ubodal ji patnácti ranami nožem před očima jejich dítěte. Byl popraven na jaře roku 1866, a když katovi zašeptal při popravě do ucha: „No tak vidíš, že jsem ti dal zakázku!“ popravčí málem omdlel.

Piperger zemřel v roce 1888 a Leopold Wohlschlager s převzetím řemesla svého otčíma nakonec souhlasil.

Po Hoffmannově popravě měl Wohlschlager klid. Oženil se, s manželkou Matyldou měl syna a dvě dcery, Rudolfa, Marii a Aloisii. Matylda zemřela v roce 1884 a Leopold se znovu v roce 1891 oženil. Vzal si Josefu Hackelovou a z tohoto svazku se mu ještě narodili syn Ludvík a dcera Růžena.

Až 23. března 1897 jej povolali k zemskému trestnímu soudu v Liberci. Toho dne popravil mnohonásobného vraha Josefa Köglera. O pár let později však Leopolda čekala poprava, která jej psychicky nejvíce zatížila – a to jediné ženy v jeho katovské kariéře.

V té době zemřel vídeňský popravčí a nový ještě jmenován nebyl. O tuto funkci Wohlschlager usiloval. Ale vše se jaksi zvrtlo.

Julie Hummelová (1870 až 1900) se stala pro obyvatele Vídně vzorem pro „lidskou bestii“. Umučila k smrti svou pětiletou dcerku Annu. Spolu se svým manželem Josefem Hummelem se rozhodla v roce 1899, že Annu zničí.

Nedávala jí jíst, kopala ji a bila a mlátila s ní o tvrdé předměty. Zavírala dítě potmě a „jednou za trest pro nečistotu matka cpala mu do úst vlastní lejna a pro neposlušnost strčila mu ruce do horké vody, následkem čehož utrpělo děcko tak strašných popálenin, že sedm prstů zahnívalo mu až do kosti“.

Malá Anna zemřela v březnu roku 1899 na otravu krve. A Julie Hummelová byla odsouzena k smrti, což se ženě ve Vídni nestalo už celých devadesát let. A tak dlouho se tu také nekonala žádná poprava osoby ženského pohlaví.

Dne 3. ledna 1900 měla být Hummelová pověšena. Až do rána ve své cele naříkala a popírala svou vinu. Tentokrát ale poprava nedopadla dobře. Julie se celé minuty svíjela v mukách a soudní komisi se udělalo špatně. Wohlschlagera v průběhu popravy musel nahradit nový kat, kavárník Lang.

Wohlschlager obhajoval nepovedenou popravu tím, že musel použít na výslovný rozkaz nadřízených vídeňské popravčí nářadí, aniž se s ním dříve seznámil. Dodejme, že ostatní popravy jeho života už napříště proběhly naprosto vzorně.

Mezi nimi se pilně věnoval svému řemeslu. Leopold byl zcela jiný než jeho nevlastní otec Jan Piperger. Bydlel s rodinou uprostřed Kaprovy ulice ve druhém patře naproti tehdejší kavárně U třech kaprů a pracoval ve zlatnické dílně v Příčné ulici.

Byl to tichý, nenápadný pán, kavárny ani hospody nenavštěvoval. Za vykonání rozsudku smrti dostával 25 zlatých a do propuknutí první světové války vykonal celkem devatenáct exekucí. Za války se mohl plně věnovat zlatnictví – tehdy odsuzovaly k smrti vojenské soudy a popravovaly popravčí čety nebo dobrovolníci.

V roce 1918 byl převzat Československou republikou jako mistr popravčí. Pracoval za 15 000 korun ročně s pětistovkovou prémií za každou popravu.

Čekaly ho další exekuce – v lednu 1923 poprava Ludvíka Nováka z Bednárečka u Jindřichova Hradce, který o rok dříve přepadl 15. února o šesté hodině ranní na silnici z Kardašovy Řečice do Pluhařova Žďáru dva řezníky, zastřelil je a připravil o 40 000 korun. Podle Wohlschlagera to byl nezajímavý, tuctový vrah, který navíc své oběti napadl zezadu. Byl zbabělý a bál se smrti.

V témže roce 1923 byl popraven také Josef Kolínský, který se svým bratrem Janem zabil kvůli penězům hodináře Josefa Ledeckého, jeho manželku a dceru. Do roku 1927 kat odpočíval – poté provedl exekuci nad Jindřichem Bažantem, světákem z Pardubic – ten nakazil služebnou Boženu Říhovou kapavkou, poté ji polil vitriolem a zapálil na ní šaty.

Při vyšetřování se ukázalo, že zavraždil své dvě předchozí milenky. Říhová však jeho útok na rozdíl od nich přežila.

V témže roce Wohlschlager popravil Františka Sandtnera, který v loupežném úmyslu zavraždil v Dolní Rokytnici sedláka, selku, jejich služebnou a děti. Jeho posledním přáním byly dvě kotlety, chléb, okurkový salát a tři vejce.

To už Wohlschlager bydlel ve třetím poschodí činžáku v Kamenické ulici na Letné, v čistém útulném bytě se svatými obrázky. Mlčenlivý, kulaťoučký pán už toužil po penzi. Čekal jej ale ještě vrah Lecián.

Martina Leciána z Předměstí u Uherského Ostrohu popravil Wohlschlager 6. října 1927. Byl usvědčen ze 75 krádeží a loupeží a tří vražd.

Byl štíhlý, jen 163 centimetrů vysoký, modrooký a světlovlasý. A cynický. Říkali mu postrach Moravy a zprávu o své popravě přijal klidně. Den před ní se spokojeně najedl – měl polévku, řízek, brambor, kompot, jako moučník dort Malaga a k tomu všemu pivo. Před exekucí v Olomouci nemluvil.

Leciánova poprava byla Wohlschlagerovou poslední. Do výslužby odešel 31. prosince 1928 jako vyrovnaný dvaasedmdesátník. Dlouho si ji neužíval – o rok později zemřel.