Zdenka Braunerová: Úspěšná v práci, neúspěšná ve vztazích

V osobním životě ji ale velké štěstí nepotkávalo. Ze záhadných důvodů si vybírala zakomplexované, bolestínské a depresemi trpící muže. Podle historičky Mileny Lenderové se projevovali jako zranitelní samotáři, všichni v defenzivě proti světu, který je obklopuje (Zdenka Braunerová, Mladá fronta, 2000). Osud známé umělkyně, která seznamovala Paříž s Čechami a českou kulturou, se zkrátka v soukromí jaksi zvrtl.

„Ó Aninko, ať mě Pán Bůh netrestá za mé arogance, ale někdy si myslím, že jsem k tomu zvláště povolána vyjádřit něco, co žádný přede mnou neřekl,“ psala Zdenka sestře Anně o své povaze. Když se 9. dubna 1858 narodila, měla už tři sourozence: Vladimíra, Bohuslava a Annu. Politik František Brauner a jeho žena Augusta své děti milovali a pečovali o ně. Kojné a chůvy u nich brzy vystřídali vychovatelé a vychovatelky.

Staročech Brauner, rusofil a vlastenec, jehož žena vytvořila v Praze známý salon, dbal o to, aby děti uměly bezvadně česky. A také věděly o všech významných společenských a politických událostech.

Braunerův salon navštěvovali takoví lidé jako Václav Hanka, František Palacký, F. L. Rieger. Zdenka se chovala jako živé, veselé a rozpustilé děvče. Žila v hojnosti – Braunerovi kupovali svým dětem množství hraček, mezi jinými i „malé chemické laboratorium“, které jim přivezl z Londýna známý mecenáš Vojta Náprstek.

Později dostala hračka českou podobu a prodávala se jako Chemická abeceda. Zdenčini rodiče bydleli v domě U Racenbeků a v roce 1866 se k nim přistěhovala „dcera národa“ Zdeňka Havlíčková. Zdenka Braunerová ji měla ráda, i když všemi sledovaná dcera Karla Havlíčka Borovského byla nervově labilní a trpěla depresemi a melancholií. Po jejím odchodu z rodiny se ale Zdence samotné stýskalo. Ona sama často trpěla náladovostí a prudkostí povahy svého otce.

„Tatínek můj drahý, který mne má přece moc rád, tak často mi prchlivostí svou ublíží, že celé hodiny bolestí pláču. A zase jsou jiné okamžiky, že by mne láskou svou zasypal,“ stýskala si Zdenka. Popudlivý a náladový Brauner často bez příčiny vyvolával v rodině konflikty – na rozdíl od své vlídné, tolerantní manželky.

O vzdělání svých dětí ale dbal – sehnal jim učitele ruštiny a seznamoval je se svými významnými přáteli. Mezi jinými i s historikem Ernestem Denisem, který žil v Čechách díky stipendiu francouzské vlády. Tomu se veselá Zdenka líbila, zato on jí ne. Tvrdila o něm, že je mizerný a nudný společník i tanečník, a jednou v prosinci roku 1874 si o něm zapsala do deníku: „Přišel pan Denis. O této návštěvě bych nevěděla moc co povídat.“

Koncem šedesátých let předminulého století začaly Zdenka a Anna Braunerovy chodit do prominentní vyšší dívčí školy v Praze. Tam učil kreslení Soběslav Pinkas a snad právě tam získala Zdenka svou chuť k malování. Jejím absolvováním vzdělání pro dívky končilo. Možnost maturity se zatím ztrácela v nedohlednu. Zdence to nevadilo, měla teď víc času, navštěvovala plesy, podnikala výlety a na léto jezdila do Roztok. A měla své nápadníky.

„V dívčích letech byla Braunerová útlá, graciézní, s kulatým pravidelným obličejem, bílým, narůžovělým,“ tak popisoval Zdenku spisovatel Jaroslav Maria. Jako mladá měla své ctitele. V patnácti se zamilovala do jakéhosi Karla Marka, pak do Otakara Frankenbergera, pozdějšího vynikajícího očaře. Pubertální hoši ji ale příliš nenadchli. Chtěla víc.

Milovala Roztoky, kde se mohla projíždět v bryčce, koupat se a výletit. Co ji nebavilo, byla domácnost. Vcelku marně ji paní Augusta nutila k šití, vaření a praní. Tvrdohlavá dcera odmítala, začala tajně kouřit a s přítelkyněmi utíkala do hospody, „kde jsme si koupily každá syreček, dobrý kus chleba a pivo a měly jsme se při tom výborně“.

Klasické zábavy se Zdence příliš nelíbily – při návštěvě u Riegerů se smála tomu, jak Marie Riegerová „pěje u klavíru“. Od roku 1877 nastala změna. Zdenka získala učitele malování – Antonína Chittussiho. A zamilovala se.

„Milá Zdenynko, nemohu Vám dále zatajovat, že Vás nevýslovně miluji a že od té doby, co jsem Vás poznal, žiju jen na Vás,“ tvrdil roztoužený Chittussi Zdence. Měl o Zdenčině malířském talentu vysoké mínění. Zároveň bral ale její malování jako zábavu, měšťanský vrtoch, což Zdenku, která uvažovala o profesionální kariéře, rozčilovalo a rozzuřovalo doruda. I proto úmyslně brzdila svou zamilovanost.

V hlavě nosila jiné představy – po smrti otce v roce 1880 odjela studovat malířství do Paříže a vzala s sebou i svou matku.

V okolí to vzbudilo rozruch. Překvapená dcera známého politika Libuše Riegerová 0 tom psala lékařce Anně Bayerové: „Zdalipak víte, že Braunerovy jedou obě na zimu do Paříže kvůli Zdence, ona tam hodlá chodit k nějakému mistrovi.“

Zdenka se učila v pařížském ateliéru Filippa Colarossiho a tvrdě dřela. V roce 1888 se stala členkou pařížské Unie malířek. Vystavovala a postupně se prosazovala i v Praze. A znovu se zamilovala – tentokrát do Julia Zeyera. Ten ovšem o ženy zájem neměl. S Chittussim se oficiálně rozešla v roce 1885.

„Tenkrát jste to jistě netušil. Tajila jsem se s tím i před Annou, proč jsem Chittussiho opustila. Věděla jsem jasně, že mne nemilujete, ale porovnávala jsem stále Vás s ním,“ řekla Zeyerovi později Zdenka. Každý se jí ptal, proč se už nevdá, ale ona neodpovídala. Básník se stal sice jejím nejlepším přítelem, celý život si spolu dopisovali, vyměňovali si dárky, ale to bylo vše.

Zeyer často Zdence při jejích pobytech v Paříži tvrdil, že se setkají, ale nakonec nepřijel. A když přijel, setkání vyznělo nějak naprázdno.

Možná měl své důvody – šuškalo se, že obecně má mnohem bližší vztah k mužům, než připouštěla tehdejší prudérní společnost. V roce 1892 mu Zdenka poslala dopis plný vyznání a výčitek. Odpověděl jí: „V nejtěžších chvílích svého života měl jsem vždy jednu útěchu: nezpůsobil jsem nikomu žal. Tu útěchu jste mi nyní vzala.“ Nakonec se Braunerová se situací smířila. A vrhla se do práce.

Životní roli samostatné, svobodomyslné malířky sice zvládla, ale občas zatoužila po dítěti. V únoru 1894, kdy jí bylo šestatřicet a pobývala v Paříži, našla před svými schody dva balíky a v nich malá batolata – holčičky. Nesla je na policii, ale tam už nikdo nebyl. A tak si vzala děti domů, umyla je, nakrmila – s tím, že obě nazítří odnese na policii. Své sestře Anně napsala později, že kdyby měla nějaký majetek, nechala by si je. Finanční zázemí ovšem neměla. Ale trochu ji utěšila další láska – tentokrát v roce 1894.

S Vilémem Mrštíkem se Zdenka seznámila v Oslavanech u Gabriely Preissové. Vypadal a vystupoval úplně opačně než elegantní Zeyer. Zemitý a bodrý. Líbily se mu mladé pubescentky a Zdenku viděl jako starou slečnu: „Zajímavá osoba, má světa dost, Prahy dost a s celým ohněm už k staropanenství se chýlící dáma, ale ještě při síle a s bujnou ozdobou bývalé své krásy.“

Nakonec jí ale psal dopisy s oslovením Kamarádko zlatá. Také Braunerová prohlásila o Mrštíkovi, že „hezký zrovna není. Nos je plebejský, prohnutý, oči malé, černé, krátkozraké s cvikrem a ústa se silnými pysky.“

Chtěla s ním udržovat pouze přátelství, ale Mrštík v dopise odmítl: „Chcete mně být sestřičkou? A co moje srdce? Myslíte, že ho moli sežrali?“

Nakonec v roce 1895 přijel Mrštík na dva týdny do Roztok a pohoršil tím celé okolí. Zdenka sama jej poté navštívila v rodných Divákách k malé radosti Aloise Mrštíka, Vilémova bratra. A pak se na čas Vilém Mrštík do Roztok odstěhoval.

Měl k tomu důvody – nebyl schopen si najít vlastní zaměstnání a u Zdenky měl spaní i jídlo zadarmo. Na začátku roku 1896 dokonce mluvil o svatbě. A Braunerová, samostatná a v uměleckých kruzích známější, souhlasila. Jejich zcela odlišné povahy ale sňatek znemožnily.

Mrštíka dráždilo na partnerce její vzdělání, rozhled, ale i touha ho ovládat. K svatbě nedošlo – Mrštík si stěžoval kamarádovi Antonínu Štolcovi: „Do Roztok myslím, že kopnu. Zdenka zdá se mi odnárodnělá ne jazykem, ale svými životními názory.“

Znělo to filozoficky, ale příčina roztrpčení byla zcela banální – úplně opilý Mrštík s bandou motajících se kumpánů z hospody dal zahrát dostaveníčko známému filologu Františku Bartošovi s jakýmsi posměvačným textem.

A ten se právem urazil. Žaloval své oblíbenkyni Braunerové a ta pak Vilémovi mocně vynadala.

V roce 1896 prohlásil Mrštík, že je „konec, neumíme žít v manželství“. Přesto, i když později bydlel v Divákách, si dopisovali a Zdenka ilustrovala Pohádku máje. Vztah tak zůstal na jakémsi mrtvém bodě. Vilém dokonce roztrušoval o Zdence různé nepěkné věci. To ji nepoučilo.

„Don Quijote, nobl, hodný, nepraktický, života docela neznalý člověk,“ tak charakterizovala Braunerová F. X. Šaldu, se kterým se přátelila v letech 1897–1903.

Měla ale vážnou konkurentku – spisovatelku Růženu Svobodovou.

O jejich divném trojlístku si šeptala celá Praha, zvláště poté, kdy Šalda onemocněl. Ležel ve Všeobecné nemocnici a Braunerová se Svobodovou jej na střídačku navštěvovaly, nosily mu květiny a pamlsky.

Nakonec Zdenka viděla neudržitelnost situace a od Šaldy se odpoutala. Dalším mužem v jejím životě se stal o čtvrt století mladší Miloš Marten. Zdenka se s ním přátelila, ale věkový rozdíl a strach ze zklamání ji užíraly. Posléze mu sama našla nevěstu, jistou Annu Kopalovou. A dokonce pro ni navrhla model svatebních šatů.

Tato všestranně talentovaná žena, známá nejen svými obrazy, ale i návrhy skla, nádobí a nábytku, nakonec zemřela v květnu 1934. A zůstala sama.