Zavedením povinné školní docházky před 250 lety Marie Terezie nesledovala blaho poddaných

Touto zdvořilou formulací byla v habsburské monarchii fakticky zavedena šestiletá povinná školní docházka.

Výnos, pro který se vžilo německé pojmenování Schulpatent, zřizoval novou síť škol. Na nejnižší úrovni byly jedno- či dvoutřídní elementární školy, později nazvané triviální, které měly být zakládány v centrech farností i u větších filiálních kostelů tak, aby to do školy žádné dítě nemělo dále než půl rakouské míle (necelé čtyři kilometry). V krajských městech pak byly zavedeny většinou čtyřtřídní hlavní školy a v hlavních městech zemí pak normální školy, na kterých se měli vzdělávat i budoucí učitelé.

Schulpatent nerušil domácí vzdělávání, které do konce 19. století ve vyšších vrstvách převažovalo, ale i jeho frekventanty postavil pod dozor státu formou povinných přezkoušení.

Navzdory počátečním obtížím se povinná školní docházka stala mimořádně úspěšnou institucí, díky níž poklesla negramotnost v českých zemích do konce 19. století téměř na nulu. Zásadně ovlivnila vznik českého moderního národa a jeho hmotný i duchovní vzestup, který dnes nazýváme národním obrozením.

Stala se něčím tak „přirozeným“, že ji nezrušily ani totalitní režimy 20. století. V posledních desetiletích se ale stále hlasitěji ozývají hlasy, které koncept založený na podřízení dětí vzdělávací politice státu kritizují jako zastaralý a neefektivní.

Zavedením povinné školní docházky nesledovala Marie Terezie blaho svých poddaných, ale výhradně blaho státu. Reagovala na vývoj v některých německých státech, a především v Prusku, které se pro habsburskou monarchii stávalo čím dál nepříjemnějším soupeřem. Je příznačné, že sedm let po povinné školní docházce – tedy již za Josefa II. – uvaluje stát na obyvatele i povinnost vojenskou.

Škola a armáda toho mají na přelomu 18. a 19. století společného více, než by bylo na první pohled zřejmé. Obě jsou to silně hierarchické instituce, v nichž se vymáhá absolutní poslušnost. Vojenský dril připomínají i převažující dobové pedagogické postupy, které jsou založené na memorování. První učitelé triviálních škol se často rekrutovali z bývalých vojáků – požadavkem na funkci byla nejen znalost čtení, psaní a počítání, ale i tělesná zdatnost nutná k udržování klidu ve třídách. Učitelé, stejně jako důstojníci a úředníci, měli nárok nosit uniformu. Konečně i školní budovy, které byly budovány v 19. století, připomínají často kasárna.

Kdybychom mohli cestovat časem a podívat se do nějaké běžné školy konce 18. nebo počátku 19. století, asi bychom utrpěli malý šok. Do tříd běžně chodilo 150 či 200 dětí různého věku, byť zřídkakdy zde byly všechny najednou. Vyučování probíhalo ve vlhkých a zakouřených špeluňkách, kde mnohé děti neměly ani svou židli. Harmonogram školního roku se odvíjel od průběhu polních prací: v době sklizně byly prázdniny, protože bez dětské výpomoci se tehdejší selské rodiny neobešly. Do jednotlivých tříd byly děti rozřazeny nikoli podle věku, ale podle pokroků, které učinily. Většina dětí a zejména dívek tak končila povinnou šestiletou školní docházku druhou nebo třetí třídou. Škola neměla děti učit zvídavosti nebo přemýšlení o světě, ale měla je přetvářet v „dobré, povolné a zdatné“ jedince, jinými slovy vychovávat je k poslušnosti.

Velice plastický obrázek tehdejší školy nám poskytují třeba deníky učitele Jakuba Jana Ryby (1765–1815), který je dnes znám spíše jako hudební skladatel a autor největšího vánočního hitu – České mše vánoční. Ryba nastoupil v roce 1788, tedy 14 let po zavedení povinné školní docházky, jako učitel v Rožmitálu pod Třemšínem. Na svou dobu byl výjimečně vzdělaný i pokrokový, což ho dostávalo do častých sporů s rodiči žáků i místními církevními a světskými autoritami. I tak ale zabírá v jeho učitelském deníku značný prostor líčení různých disciplinárních a kázeňských opatření. „Žádné dítě nesmí ve škole jíst, jak bylo dříve zvykem. Toto nařízení musí všichni zachovávat. Žákům, kteří toto nařízení přestoupili, byl odňat chléb a dán chudým dětem, ovšem s podmínkou, že jej mají sníst až doma,“ popisuje své začátky na rožmitálské škole.

Tělesné tresty byly zcela běžné a někdy i svévolné. Nechuť žáků sedávat v první lavici proti katedře, která přežívá do dnešních dnů, má své počátky ve staré rakouské škole: dítě v první řadě bylo první na ráně, a to doslova. Jakub Jan Ryba vypočítává celé série provinění a následných trestů, místa hanby, černé knihy, černé známky, metly, rákosky: „Tělesně se trestá buď přes dlaně nebo při těžším provinění přes hýždě; rány se počítají od jedné do dvanácti podle toho, o jaký přečin jde“. Potrestaný pak vždy musel trestajícímu poděkovat.

Také dodnes na většině českých škol praktikovaný zvyk, že žáci se musí při příchodu učitele postavit do pozoru, má své počátky již v Rybově době. Žáci tehdy museli tiše stát se sklopenou hlavou, a navíc se i poklonit při příchodu do školy.

Další příznačnou paralelou mezi tehdejší a dnešní školou jsou postupové zkoušky. Učitelé věděli, na co bude vrchnost, která je prováděla, zvědavá, a na to zaměřovali výuku.

Na počátku povinné školní docházky měly ale tyto zkoušky povahu skutečného přechodového rituálu, do něhož byli zapojeni, jak popisuje Jakub Jan Ryba, nadřízené školské a církevní autority, městští hodnostáři a především rodiče. Ti během zkoušek přijímali slavnostní závazky. V jednom takovém na prvním místě čteme: „Slibujeme, že budeme o zdraví svých dětí všemožně pečovat, poněvadž kdo není zdráv, nemůže sloužit Bohu ani státu.“

Když již přišla řeč na Boha, tereziánská reforma vyňala školství z církevní správy, katechismus nicméně zůstával vedle čtení, psaní a jednoduchých počtů hlavní náplní výuky. Na počátku 19. století, za bigotního císaře Františka I., byla pozice katolické církve ve vzdělávání opět vyzdvižena a klíčovou roli hrála až do konce 60. let 19. století. V květnu 1869 byl přijat nový školský zákon, nazývaný podle tehdejšího ministra kultury a vyučování „Hasnerův“. Školský systém modernizoval a přetvořil do podoby, v níž přežil několik politických převratů a změněn byl až v roce 1948.

Kromě zavedení osmileté povinné školní docházky (pět let obecné školy a tři roky školy měšťanské, případně další studium na gymnáziu či reálce), zakázaly zákony z konce 60. let 19. století také tělesné tresty, proti čemuž se ale bouřili někteří rodiče. Bití dětí ve škole zůstávalo ještě po dlouhá desetiletí široce tolerovanou praxí. Rakouská škola reglementovala život žáků nejen během vyučování, ale i mimo něj. Spisovatel Antal Stašek vzpomínal na svá studia na gymnáziu v Jičíně v 60. letech 19. století: „Nesměli jsme si hrát s míčem. Nesměli jsme se v létě koupat, v zimě na ledě klouzat a bruslit. Nesměli jsme do divadla.“ Terčem školních zákazů, jejichž přestoupení mohlo být trestáno i vyloučením, se na konci 19. století stal paradoxně sport, především jeho populární druhy jako fotbal, který byl označován za surovou hru, pro žáky stejně nevhodnou jako návštěva nevěstince.

Povinná školní docházka byla zavedena ještě v tradiční agrární společnosti. Největší užitek z ní měly chudé masy venkovských poddaných. Její pokrokový a sociální aspekt je nesporný: elementární vzdělání nebylo sice zdarma, ale nemajetní mohli získat z placení školného řadu úlev. Podobně důležité je i genderové hledisko: Všeobecný školní řád Marie Terezie – jediné ženy na českém trůně v dějinách – výslovně uvádí, že opatření se vztahuje na děti obou pohlaví. Ženy sice získávaly rovnoprávnost ve vzdělávacím procesu velmi pozvolna, ale od počátku do něj byly zapojeny.

Ve výnosu Marie Terezie jsou sice uváděny pouze „německé školy“, na nejnižším stupni se však v českých oblastech od počátku vyučovalo v češtině. Tím se nebývalou měrou rozšířil počet osob, které spolu mohly komunikovat jazykem, jehož standardizovaná podoba začala být v této době teprve znovu vytvářena a kodifikována. Rozkvět české kultury v 19. století je bez pozitivních změn, které přinesla povinná školní docházka, jen obtížně představitelný. Také proměna tradiční agrární společnosti ve společnost průmyslovou by bez povinné školní docházky nemohla proběhnout tak rychle, jak proběhla.

To, že se povinná školní docházka dožila svých letošních 250. narozenin, je dáno především setrvačností společenských struktur. Za vlády Marie Terezie i Gustáva Husáka tu byl autoritativní stát, který společnost ovládal prostřednictvím hierarchických mocenských aparátů. Skutečně tvůrčí lidé, umělci, spisovatelé či techničtí nebo vědečtí inovátoři, tvořili nepatrnou elitu. Ostatním stačilo osvojit si a opakovat prověřené a zavedené postupy, o kterých je poučila právě škola.

Komunistický režim sice experimentoval s délkou povinné školní docházky, několikrát ji změnil z osmi let na devět a zase naopak, ale základní principy tereziánské (osvícenské) školy nijak nezpochybňoval. Především ten, že děti jsou nesvéprávné bytosti, které jsou přinuceny chodit do školského zařízení, kde jim nadřazená dospělá osoba předává poznatky, které ona, respektive odborníci, kteří ji předtím instruovali, považuje za důležité, a navíc způsobem, který oni, a nikoli děti, považují za adekvátní.

Tento starý svět se však zhroutil. Zásadním předělem tu nebyla imploze komunistické diktatury, i když bez ní by to samozřejmě nešlo, ale exploze informačních technologií. Lidé doby Marie Terezie i Gustáva Husáka žili ve světech, které měly minimálně jednu věc společnou: informace a vědění se předávalo prostřednictvím slova vytištěného na papíře. Výkonnost tiskáren se za ta dvě století sice mnohonásobně zvětšila, ale stále to byly jen tiskárny. Rozvoj internetu však naprosto revolučním způsobem během dvaceti let změnil způsob, jakým lidé získávají a sdílejí informace. A to mělo převratné důsledky téměř na všechny obory lidské činnosti a zároveň přivedlo klasické školství do největší krize, v níž se kdy ocitlo.

Škola přestala mít monopol na vzdělání. Pokud dítě zajímá jakákoliv otázka, najde jednoduše na internetu odpověď, která je mnohem erudovanější a přístupnější než ta, kterou by mu mohl poskytnout jeho učitel. Zcela zkrachovala představa, že škola připravuje děti na budoucnost. Až dnešní prvňáci dospějí, bude pracovní trh vypadat úplně jinak než dnes a nikdo není schopen predikovat jak.

Není divu, že poptávka po alternativním vzdělání – ať to jsou montessori či waldorfské školy, domácí vzdělávání, případně úplný unschooling – strmě roste, byť v absolutních číslech jde zatím o nevýrazné počty. Školské systémy, které zohledňují přirozené zájmy a potřeby dětí, většinou vyžadují i větší časovou a finanční angažovanost rodičů, což si ne každý může dovolit. Český školský systém, na rozdíl třeba od německého, je však natolik liberální a flexibilní, že podobné alternativní přístupy umožňuje. Povinnou školní docházku lze u nás dnes, podobně jako v dobách Marie Terezie, naplňovat i tím, že do školy nechodíme, ale vzděláváme se doma.

Povinnou školní docházku dost možná čeká osud povinné vojenské služby. Její zrušení bylo také dlouhá léta tabu, a pak se jednoho dne zjistilo, že se bez ní vlastně docela dobře obejdeme.

(Autor je historik)