Zápalky, vynález ničivý i požehnaný

Popsal případ muže, který „hodil dvě krabičky sirek do silné kořalky, rychle to vypil a svalil se. Nic neví.“ Podle Thomayera se doktoři rozesmáli: „Jakž jinak! Podobnou ,smrtí umírá‘ denně více lidí. Ona sklenice kořalky postačila totiž k důkladné opici, ale nikoli k usmrcení, a sirky v ní prostě zůstaly sirkami.“

Objevily se i další případy.

K Thomayerovi jednou přivezli ženu, která se také takto pokusila otrávit. Přežila, ale při prohlídce profesor zjistil, že má na těle jednu modřinu vedle druhé. Zeptal se na jejich příčinu a pacientka se rozplakala: manžel ji bez příčiny nehorázně mlátí a fackuje. Proto se pokusila o sebevraždu.

Rozezlený Thomayer si surovce okamžitě zavolal. A poznamenal si: „Poznal jsem v manželovi nevelikého človíčka s dobráckým výrazem ve tváři a s dobráckým způsobem vyjadřování. Udával, že jeho žena má mimořádně zlou hubu. Radil se prý proto s kamarády a tu prý jeden dobrý kamarád řekl: Namaž jí. A tak jsem jí, milostpane, namazal.“ Na to Thomayer neměl odpověď.

Nad zneužitím zápalek samozřejmě převažovala jejich užitečná stránka. Lékař o nich napsal: „Dnes už jen nejstarší lidé, a to ještě jen z doslechu, vědí, jak před nalezením sirek s fosforovou hlavičkou bylo nesnadné oheň rozdělati. Bylo třeba pečlivě sušiti hadry na troud, křesáním o křemen vzbudila se jiskra, která měla rozžehnouti troud, která však šla často mimo. Tak již v období křesání bylo rozžehnutí plamene prací i uměním.“

Do 19. století člověk rozdělával oheň třením suchých dřev, později právě křesáním křemene do hubky nebo troudu. Průmyslová revoluce ovšem potřebovala něco modernějšího. V roce 1805 vynalezl Francouz J. Ch. L. Chancel namáčecí zápalky. Měly tvar malých dřevěných tyčinek s jedním koncem napuštěným směsí síry, chlorečnanu draselného a klovatiny nebo cukru.

Znamenalo to ohromný krok dopředu. První třecí zápalky dostaly přídomek congrevské – po vynálezci nového druhu zápalných raket Williamu Congrevovi. S jejich pomocí dokázal generál prorazit v bitvách boky nepřátelských lodí. A začalo se se „sirkovou“ výrobou. Ve 20. letech 19. století si je mohli zájemci koupit u lékárníka Johna Walkera v Londýně.

Zapalovaly se protažením mezi skelnými papíry. O deset let později se objevily zápalky fosforové – vynález francouzského lékaře Charlese Sauria, který přidal do zápalné směsi bílý fosfor, čímž odstranil nepříjemný, rušivý zápach.

Za definitivního vynálezce třecí fosforové zápalky se ovšem považuje Johann Fridrich Kramerer z Ludwigshafenu, který v roce 1832 vznítil zápalku o stěnu své cely, ve které se zabýval pokusy poté, co jej odsoudili za „revolucionářský anarchismus“.

Později také ovlivnil sirkařství rakouský lékař Anton Schrötter Ritter von Kristelli se zlepšovákem, místo jedovatého bílého fosforu začal používat červený, nejedovatý fosfor.

Sirky se objevily i v českých zemích.

Fosforové zápalky vyráběl také ve své laboratoři ve Vídni lékárník maďarského původu Štěpán Röhmer (někdy uváděno Rómer). Hořlavá směs se skládala z bílého fosforu, minia, chlorečnanu draselného a burelu. Měl dvě pomocnice a jednoho tovaryše – svou ženu, Marii Urbancovou z Lipníku na Moravě a truhláře Vojtěcha Scheinosta, rodáka ze Sušice. Ten hobloval dřívka na zápalky.

Marie a Vojtěch se zamilovali. Později oba odešli do Sušice a sami začali vyrábět zápalky. V té době Vojtěchovo rodné město patřilo k zapadlým a odlehlým městečkům. Barvitost a ruch Zlaté stezky už dávno zmizely. Sušice hospodářsky živořila. Scheinostovi do něj přinesli nový život.

Vojtěcha magistrát jmenoval v roce 1839 ručním výrobcem zápalek, a tak vznikly nové pracovní příležitosti. Zpočátku manželé pracovali až dvacet hodin denně a sirky prodávali na trzích a poutích. V roce 1840 se Vojtěch spojil s místním židovským obchodníkem Bernardem Fürthem, od kterého získal kapitál pro rozšíření podniku. Fürth navíc získal také povolení pro výrobu zápalek. Nakonec se stal sám majitelem vzniklé firmy – Scheinost v ní působil jako výrobní ředitel. Ruční výroba se proměnila v průmyslovou.

Sušická továrna začala své výrobky exportovat do mnoha zemí světa. V roce 1844 byly postaveny dvě nové budovy sirkárny za Dolním předměstím v Sušici. V roce 1849 Fürth zemřel. Vzápětí došlo k tahanicím dědiců se Scheinostem o dědictví po zemřelém.

Scheinost vše vyřešil jednoznačně – okolo roku 1865 se osamostatnil a o tři roky později otevřel novou fabriku, takzvanou Hořejší továrnu v Sušici.

Po jeho smrti převzali rodinný podnik v roce 1894 jeho synové Ferdinand a František. Už o devět let později se ale obě sušické továrny staly součástí akciové společnosti SOLO (Zündwaren und Wichselfabriken Act.-Ges, Továrny na zápalky a leštidla, akc. spol.), se sídlem ve Vídni. V Hořejší továrně v roce 1932 nahradila sirky výroba z nádobek acetylové celulózy pro potravinářský, chemický a farmaceutický průmysl.

Sirkárna v Sušici fungovala až do roku 2008, kdy se transformovala na obchodní firmu. O rok později se jako česká firma etablovala pod názvem Matches & Flames.

Zápalky ale neměly pouze svou světlou stránku. V čase bílého fosforu postihovala dělníky v sirkárnách zákeřná fosforová osteonekróza.

V roce 1838 navštívila jednoho z newyorských lékařů šestnáctiletá dělnice Cornelia ze sirkárny a stěžovala si na úporné bolesti zubů na pravé straně dolní čelisti. Doktor jí vytrhl jeden zub a poslal ji zpátky do práce. Za dva dny se vrátila a vypadala hrozně. V čelisti jí zela díra, ze které vytékal hnis.

Kolem ní se vytvořily další abscesy. Zánět se postupně rozšiřoval. Doktor musel provést hrůznou operaci – odstranil celou spodní čelist. Kdyby to neudělal, otrava by zasáhla i mozek a způsobila smrt. Příčinou bolestivého stavu byla osteonekróza. Způsobila ji skutečnost, že během směny vdechovaly dívky výpary z fosforu, když do něj namáčely konce zápalek. Další oběti ze sirkáren dopadly ještě hůř.

Dvaadvacetiletá Barbara zemřela už tři měsíce poté, co ji přepadly první bolesti. Třináctiletá Annie podstoupila operaci poté, když si všimla, že jí ve tmě září ruce. Další žena podstoupila dokonce pět chirurgických zákroků.

Do roku 1900 zaregistrovali v USA více než sto podobných případů. Proti „nemoci z povolání“ vystoupila v roce 1888 aktivistka Annie Besantová a vydala v Londýně článek Bílé otroctví, v němž popsala děsivou realitu osteonekrózy.

V té době se už fosfor postupně stahoval z továren. Bílý fosfor nahradil neškodný červený. Jenom Velká Británie s omezením „Luciferových zápalek“, jak se říkalo bílým fosforovým, váhala. Firma Bryant and May dokonce nutila dělnice, aby podepsaly prohlášení, že s Besantovou nesouhlasí. Tu, která odmítla, vyhodili.

Následovala stávka, ale postavení zaměstnankyň se reálně zlepšilo až v roce 1891, kdy zakladatel Armády spásy William Booth založil továrnu používající červený fosfor. Všechno se změnilo v roce 1901, kdy se začala pro výrobu zápalek používat alternativa v podobě bezpečnějšího seskulfidu fosforečného. O devět let později byl bílý fosfor zakázán. Osteonekróza se bohužel vyskytuje i v současné době. Její příčinou už nejsou zápalky – léčí se ozařováním i chirurgicky. A sirky se používají dodnes.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zápalky