Zánik Československa na konci roku 1992: Proč se tehdy nekonalo referendum

Šlo už o druhé hlasování; při prvním, které se konalo 18. listopadu pozdě večer, návrh prošel pouze ve Sněmovně lidu a ve slovenské části Sněmovny národů. Ústavní zákon o československé federaci se opíral o tzv. zákaz majorizace: vyžadoval, aby se pro ústavní zákon vyslovila nejen třípětinová (ústavní) většina ze všech poslanců Sněmovny lidu (tedy alespoň 90 ze 150), ale také třípětinová většina poslanců zvolených do Sněmovny národů; ta měla 75 poslanců zvolených v České a 75 poslanců zvolených ve Slovenské republice, přičemž obě části hlasovaly odděleně; pro schválení ústavního zákona bylo tedy třeba získat alespoň 45 poslanců z české a 45 poslanců ze slovenské části Sněmovny.

Vládní koalice složená z Občanské demokratické strany (ODS) a Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) a podporovaná KDU-ČSL a Slovenskou národní stranou neměla ústavní většinu, a proto potřebovala získat hlasy části opozice. Ta ale podmiňovala svůj souhlas vypsáním dodatečného (ratifikačního) referenda. To koalice odmítla. Opoziční poslanci, aby umožnili další jednání, nechali zákon projít ve Sněmovně lidu, ale zablokovali jej ve Sněmovně národů. Tím vyvolali tzv. dohodovací řízení – sestavení stejně paritně složeného výboru obou Sněmoven, který měl najít kompromisní řešení.

Konečné jednání bylo stanoveno na úterý 24. listopadu, ale ten den byla v Praze mlha a letadlo se slovenskými poslanci nemohlo přistát. Jednání proto muselo být o den odloženo.

Dohodovací výbor předložil poslancům 25. listopadu dva pozměňovací návrhy: první zařazoval do zákona paragraf o tom, že poslanci FS mají být po zániku federace převedeni do národních rad; druhý stanovoval, aby byl ústavní zákon po schválení ratifikován buď ratifikačním referendem konaným separátně v obou republikách, anebo samostatnými ústavními zákony České a Slovenské národní rady. Návrh na „transformaci federálních poslanců“ do národních rad Federální shromáždění schválilo v obou komorách; v praxi se nakonec stejně nerealizoval, protože obě národní rady odmítly federální poslance přijmout.

Návrh na referendum či ratifikaci ústavními zákony národních rad byl naproti tomu zamítnut hlasy českých pravicových poslanců v české části Sněmovny národů; poslancům HZDS nevadil, ale pro ODS byl nepřijatelný, protože neměla v ČNR ústavní většinu.

Obě komory Federálního shromáždění se sešly ke konečnému hlasování týž den po obědě. Výsledek oznámil předsedající schůze, místopředseda FS Roman Zelenay ve 13.21 (Ze 143 přítomných poslanců Sněmovny lidu bylo 92 pro, 16 proti, 25 se zdrželo, 8 ho ignorovalo. Ze 72 poslanců zvolených v české časti Sněmovny národů bylo 45 pro, 7 proti, 11 se zdrželo, 9 ho ignorovalo. Ze 72 poslanců slovenské časti Sněmovny národů bylo 45 pro, 7 proti, 16 se zdrželo a 3 ho ignorovali.): „Konstatuji, že obě Sněmovny tento návrh ústavního zákona přijaly… Schválili jsme zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky.“ Následoval potlesk.

Zákon tedy ve Sněmovně národů, v její české i slovenské části, získal jen přesně tolik hlasů, kolik bylo ke schválení třeba. Navíc hlasování provázely zmatky: na světelné tabuli se náhle objevil údaj, že ve Sněmovně lidu hlasovalo pro návrh 93 poslanců (a nikoliv 92), a navíc počet poslanců, kteří se před hlasováním stisknutím tlačítka prezentovali, nesouhlasil ve Sněmovně lidu a slovenské části Sněmovny národů s počtem odevzdaných hlasů zvýšených o neodevzdané hlasy ignorujících poslanců. Hlasování bylo tedy vlastně zmatečné; o tom, že zákon byl přijat potřebnou většinou, nicméně nemohlo být pochyb a nikdo už neměl chuť vyvolávat nové hlasování.

Ratifikační referendum se nakonec přes snahu opozice nekonalo. Za dané situace ovšem v případě, že by dopadlo proti rozdělení státu, těžko mohlo situaci změnit: stát už byl totiž v podstatě rozdělen, protože ústavní zákon z 8. října 1992 převedl prakticky veškeré zbývající kompetence z federace na republiky. Poslední federální vláda Jana Stráského, složená paritně z pěti poslanců HZDS a ODS, o ničem sama nerozhodovala, protože její ministři pouze vykonávali příkazy republikových vlád. Vládní koalice ostatně měla v záloze „plán B“ ani pro případ, kdyby ústavní zákon o zániku federace ve Federálním shromáždění neprošel: v takovém případě mělo být rozdělení provedeno shodným usnesením České a Slovenské národní rady, pro které stačila jen prostá většina.

Vzniká ale logická otázka: proč se referendum nekonalo mnohem dříve, když ještě byla federace funkční?

S myšlenkou referenda přišly nejprve už na jaře různé slovenské emigrantské organizace, především Kanadská slovenská liga a Slovenská liga v Americe, jejichž emisaři se objevili na Slovensku. Myšlenku si původně osvojila i obnovená Slovenská národní strana, která jako první na politické scéně začala obhajovat úplnou samostatnost Slovenska. Když se ale ukázalo, že myšlenka samostatnosti nemá podporu většiny Slováků (v roce 1990 se pro samostatnost vyslovilo jen 9,6 procenta dotázaných), požadavek referenda stáhla.

Místo toho se nacionalistické a separatistické organizace zaměřily na požadavek „svrchovanosti Slovenska“. Iniciativa za svrchované Slovensko žádala, aby veškeré kompetence byly převedeny z federace na obě republiky, které by teprve potom případně uzavřely nějakou dohodu o společných orgánech. Autoři této iniciativy současně tvrdili, že svrchovanost Slovenska není v rozporu s další existencí společného česko-slovenského státu, ačkoliv opak byl pravdou. Iniciativa za svrchované Slovensko sice získala rychle širokou podporu slovenského obyvatelstva, ale podle průzkumu nikdy nešlo o nadpoloviční většinu. Na jaře 1991 si myšlenku svrchovanosti osvojilo HZDS Vladimíra Mečiara. Myšlenku referenda naopak prosazovaly české a slovenské profederální strany, které vycházely z výzkumů veřejného mínění, podle nichž stále převážná většina Čechů a Slováků byla pro společný stát.

Ústavní zákon o referendu přijalo Federální shromáždění 18. července 1991. Mohl ho vypsat prezident republiky na návrh Federálního shromáždění v obou republikách nebo na návrh národních rad jen v jedné z nich. Referendem měly být řešeny zásadní otázky státoprávního uspořádání ČSFR, přičemž zákon výslovně stanovoval, že vystoupení republiky z federace je možné jedině na základě referenda. Za vypsání referenda plédovala velká petiční akce v České republice pod názvem „Výzva k občanům“ a na Slovensku jako „Iniciativa za společný stát“.

Brzy se nicméně ukázalo, že přes referendum cesta nevede. Potíž byla v tom, že pod pojmem „společný stát“ si Češi a Slováci představovali každý něco jiného: Češi většinou nějakou federaci, nebo dokonce centralizovaný stát na způsob první republiky.

Velká část Slováků pak zpravidla nějakou formu unie nebo konfederace, v níž mělo být Slovensko svrchované. Pojem „společný stát“ byl ve skutečnosti bezobsažný a každý si ho mohl naplnit, čím chtěl. Ukázalo se to, když se 6. listopadu 1991 na pořad jednání Federálního shromáždění dostal zákon o provádění referenda. Podmínkou jeho vypsání bylo totiž jasné formulování otázky, aby bylo zřejmé, jaké uspořádání si voliči v obou republikách přejí. V dalších dnech se pak poslanci marně snažili takovou otázku zformulovat. Na prostou otázku „jste pro společný stát?“ by sice nepochybně většina voličů v obou republikách odpověděla kladně, jenomže takový výsledek by byl nepoužitelný, když si pod pojmem společný stát Češi a Slováci představovali každý něco jiného. Větší naději na úspěch měla otázka „jste pro rozdělení ČSFR?“, jenže ani ta neřešila problém, jak má v případě záporného výsledku v obou republikách uspořádání vypadat.

Ve druhých svobodných volbách 5.–6. června 1992 zvítězila v České republice Občanská demokratická strana (ODS) Václava Klause a na Slovensku HZDS Vladimíra Mečiara. ODS zastávala stanovisko: buď funkční federace, nebo pokojné rozdělení ČSFR na dvě zcela samostatné republiky. HZDS požadovalo volnou unii či konfederaci dvou v podstatě samostatných států, z nichž každý by měl vlastní mezinárodní subjektivitu a byl by zcela suverénní. Toto uspořádání HZDS vydávalo za „společný stát“, ačkoliv ve skutečnosti šlo o státy dva.

Václav Klaus, kterého prezident Václav Havel už 7. června pověřil sestavením nové federální vlády, neměl při existenci zákazu majorizace jinou možnost než vládu sestavit s HZDS. Jinak by totiž nebylo možné přijímat důležité zákony, schválit programové prohlášení vlády a zvolit prezidenta. Jenže, jak se ukázalo už při prvním sondážním jednání vedení ODS a HZDS 8. června v brněnské vile Tugendhat, Vladimír Mečiar trval na svrchovanosti a samostatné mezinárodní subjektivitě pro Slovensko, které by se potom spojilo s Českou republikou do unie či konfederace. To ale pro ODS nebylo přijatelné: jednak by podobné uspořádání bylo nefunkční, jednak znemožňovalo provedení Klausovy radikální ekonomické reformy, která předpokládala jediné řídicí centrum a jednotnou koncepci. Při dalších dvou jednáních mezi vedením ODS a HZDS v Praze 11. a 17. června se navíc ukázalo, že Vladimír Mečiar vůbec nehodlá vstoupit do federální vlády, kterou vnímal jen jako dočasnou, ale chce se stát premiérem vlády slovenské (tu 24. června skutečně sestavil se separatistickou SNS). I Václav Klaus se pak rozhodl vrátit prezidentovi pověření sestavit federální vládu a stal se českým premiérem.

K definitivnímu rozuzlení došlo na čtvrtém jednání vedení obou stran v bratislavském hotelu Bórik 19. června 1992, které trvalo více než dvanáct hodin. Po půlnoci předstoupili Václav Klaus a Vladimír Mečiar před novináře. Komuniké o politické dohodě obou stran konstatovalo, že státoprávní představy obou stran jsou neslučitelné, že „ODS nepovažuje konfederaci s mezinárodněprávní subjektivitou obou republik za společný stát, ale za svazek dvou samostatných států“ a že „ODS dává přednost dvěma zcela samostatným státům, tj. ústavnímu rozdělení současného státu“. Tím bylo o osudu federace fakticky rozhodnuto, ačkoliv oficiálně bylo rozdělení oznámeno veřejnosti až po druhém jednání představitelů ODS a HZDS ve vile Tugendhat 26. srpna 1992.

Česká a slovenská opozice (česká i slovenská sociální demokracie, Strana demokratické levice, Liberálně-sociální unie, Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa Miroslava Sládka a Levý blok) opakovaně žádaly referendum o rozdělení státu. Ale i schválení deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky 17. června 1992 a pak přijetí Ústavy Slovenské republiky jako ústavy zcela samostatného státu činily výsledek referenda, pokud by vyznělo v obou republikách proti rozdělení, v praxi nevykonatelným.

Vývoj tak nezadržitelně spěl k popsanému konečnému hlasování o zániku státu 25. listopadu 1992 a Československo zmizelo z mapy Evropy o půlnoci 31. prosince 1992.

(Autor je historik, specializuje se na moderní české a slovenské dějiny)