Článek
Jaroslav Skála se narodil 25. května roku 1916 v Plzni. Už na střední škole měl jasno, chtěl se stát lékařem, roku 1935 proto nastoupil na lékařskou fakultu v Praze, k tomu si ale přidal Institut tělesné výchovy a sportu. Nakonec absolvoval v roce 1939, lékařskou fakultu ale nestihl dokončit, tu totiž okupanti uzavřeli už roku 1939.
Po studiích nastoupil jako učitel tělesné výchovy na reálce v Plzni. Lékařskou fakultu dokončil po válce roku 1946. Ucházel se o místa na interní klinice Ústavu tělovýchovného lékařství, nikam se ale nedostal. Přijal proto místo na psychiatrii, kde Skála zjistil, že lidem se závislostí na alkoholu se lékaři věnují, až když přeroste v psychózu a tedy nevyléčitelnou nemoc.
Rodiče byli zpočátku skeptičtí, ale rozhodnutí svého syna nakonec přijali, obzvlášť když o něm slyšeli samou chválu. Otec si myslel, že bude mít ze syna chirurga, lékaře, který léčí lidi ze smrtelných chorob. Od počátku práce v léčebně se Skála věnoval alkoholismu. Byl vyslán na mezinárodní konferenci o alkoholismu do Bruselu. Zde navázal kontakty s americkou skupinou Anonymních alkoholiků. Výsledkem jejich spolupráce byla averzní léčba emetinem, která vyvolávala zvracení po požití alkoholu.
Záchytná stanice u Apolináře
10. září roku 1948 šel Jaroslav Skála do budovy vedle kostela svatého Apolináře v Praze spolu s několika pacienty. Tím zahájil činnost protialkoholní léčebny. Oficiálně otevřena ale byla až 15. května roku 1951. Hned první klient přišel o tři dny později, 18. května, byl jím ruský námořní inženýr. Komunisté zprvu chtěli záchranku zrušit, ale náhle se sami začali léčit. Strana si uvědomila, že takovéto oddělení je zapotřebí a nechali ho být.