Zakládám odbojovou skupinu, chlubil se za války známé do Reichu. Záhy se rozpoutalo peklo

„Byl zaštiťující osobností odbojových skupin na Plzeňsku,“ řekl Novinkám plzeňský publicista Zdeněk Roučka, který vznik desky inicioval a Weidmannův příběh zachytil v právě vydané brožuře.

„Zaujal mne už jako malého kluka, když jsem si všiml, že na památníku u vejprnického popraviště figuruje i jméno jakéhosi podplukovníka. Přišlo mi tenkrát děsivé, že mohli zastřelit i takovouto šajbu,“ poznamenal.

K osudům Jaroslava Weidmanna se dostal před několika lety při přípravě jiné knihy z protektorátu. Weidmann to dotáhl do hodnosti podplukovníka pěchoty ve čtyřiapadesáti letech, krátce před Mnichovem. „Den před osudným 15. březnem 1939 svolal do plzeňské pivnice U Salzmannů skupinu záložáků. A rozloučil se s nimi s tím, aby v situaci, kdy se může stát cokoli, nezapomněli na přísahu vojáka,“ konstatoval Roučka.

Weidmann brzy zorganizoval na Plzeňsku několik odbojových skupin. „Zabývali se především předáváním zpráv o zbrojní výrobě ve Škodovce, sabotážemi, ukrývali zbraně,“ upřesnil Roučka.

Pak přišel neskutečně naivní úlet jednoho ze spolupracovníků. „Jednačtyřicetiletý kapitán František Sigmund se v dopise své známé nasazené na práci do Německa pochlubil, že založil v Plzni odbojovou skupinu. A že uprchne do Anglie. Říšská cenzura dopis samozřejmě zadržela,“ konstatoval Roučka.

Pro Sigmunda si 12. května 1942 přišlo gestapo. „Bez většího nátlaku vyzradil vše, co věděl o Weidmannově činnosti i o dalších členech. Weidmannovi se podařilo ukrýt v Kralovicích, ale gestapáci si došli pro jeho sedmačtyřicetiletou manželku Ludmilu a devatenáctiletou dceru Milenu. Krátce nato se odbojář sám přihlásil na policii, ženy poté propustili na svobodu.“

Po atentátu na Heydricha věci dostaly krutý spád. V sobotu 27. června 1942 odvezl náklaďák dvanáct Čechů na popraviště v rokli u Vejprnic nedaleko Plzně. Jedním z nich byl Weidmann, dalším Sigmund, spolupráce s nacisty mu nepomohla. „Nic netušili, mysleli, že budou patrně převezeni k dalšímu výslechu na Pankrác. Pak přišel totální šok, trest smrti. S vykonáním ihned,“ popsal jejich poslední chvíle Roučka.

Tragédie rodiny Weidmannů tím neskončila. V listopadu 1942 při pokusu o sabotážní akci na škodovácké železniční vlečce dva mladí odbojáři zabili dva členy ozbrojené stráže.

„Noviny psaly o odporném teroristickém činu, plakáty slibovaly odměnu, ale k ničemu to nevedlo. Rozzuření nacisté nakonec pozatýkali jednadvacet lidí, příbuzné těch, které popravili ve Vejprnicích. Mezi nimi Ludmilu a Milenu,“ sdělil Roučka.

Terezín byl jen přestupní stanicí na smrt, ta si pro obě ženy došla pár měsíců poté v Osvětimi. Po dívce zbyl moták adresovaný příbuzným: „Nedělejte si o nás starost! Vydržíme.“