Zahraniční mise byly pro českou armádu klíčové, kniha přibližuje i ty méně známé

Krejča přiblížil, jak vznikla idea obrazové publikace: „Na podzim 2020 přišel ředitel VHÚ generál Aleš Knížek s tím, že se zahraniční operace staly klíčovým prvkem působení Armády České republiky a bylo by dobré je zmapovat. Vzhledem k množství operací byla otázka, jak je uchopit, protože operace v Kosovu začala v roce 1999 a mnohdy se i v jedné zemi operace překrývaly.“

Nakonec zvolil členění podle zemí nebo oblastí a až v nich použil chronologické řazení. „Musel jsem si vytvořit šuplíčky, do kterých jsem fotografie dával,“ vysvětluje Krejča.

Nakonec se však ukázalo, že bude potřeba jít více do minulosti, před rok 1993: „V myslích lidí žije nasazení za války v Zálivu, kde byli ještě Čechoslováci. Pak se pokračovalo v bývalé Jugoslávii, kde jsme taky začínali pod hlavičkou společného státu. Pak se ukázalo, že tu byla už v roce 1989 operace v Angole, a nakonec jsme se dostali až ke Koreji, kde působila Dozorčí komise neutrálních od roku 1953.“

To však byl jen jeden problém. Druhým bylo, jaké fotografie vybrat, jestli ty nejhezčí, nebo ty nejznámější, které operaci charakterizovaly, a co by na nich mělo být: „Máme tady téměř sto operací, pokud počítáme i malé pod hlavičkou OSN. To by na každou misi vyšly dvě tři fotky. A co vybrat? Dávat tam jen krásné fotografie, nebo ty dokumentární? Ukazovat jen uniformované příslušníky, nebo i nevojáky? Dát tam jen techniku, nebo jen humanitární operace? Já jsem však chtěl postihnout celé spektrum. Už od roku 1990 jsme tam měli na misích vojáky s různými odbornostmi. Logistiky, chemiky, zdravotníky a tak dále. Chtěli jsme postihnout širší spektrum, zachytit, že se postupně zapojovaly ve větším měřítku i ženy, nedávat tam jen generály a plukovníky a důležité události.“

„Na začátku byl archiv bez ladu a skladu, kde bylo na 700 000 fotografií. Za dva roky jsem prošel všechny,“ říká Krejča s tím, že se postupně prováděla selekce.

Význam knihy je však širší než jen přiblížit mise: „Na fotkách můžete vidět, s čím se odjíždělo v rámci UNPROFOR do Jugoslávie, jakou výstroj a výzbroj měli vojáci v Zálivu, a srovnat to s moderní technikou, kterou mají v Lotyšsku. Nejmarkantněji se vývoj projevil v Afghánistánu.“

Krejča připomněl, že VHÚ začal systematicky dokumentovat účast našich vojáků v zahraničních misích v roce 2008 a vznikl kvůli tomu i samostatný sbírkový fond. Do něj se dávají nejen fotografie, ale i předměty a zbraně našich vojáků na misích. „Aby naši vojáci mohli ukázat dětem, kde byli a s čím bojovali,“ vysvětluje autor knihy.

Krejča zdůraznil, že úkolem je dokumentaci provádět průběžně na místě, tedy tady a teď.

I samotné mise jsou důležité, dodal vojenský historik: „Operacemi se učíme, jak přepravovat materiál přes moře, učíme se taktiku. Na operacích je strašně důležité naučit se s technikou, ale taky se domluvit.“