Záhada požáru v příbramském dole: 130 let otazníků kolem doutnajícího knotu z kahanu

Tehdy se zde vytěžilo 60 až 80 procent produkce stříbra a 30 až 35 procent zásob olova v rámci rakousko-uherské monarchie. V roce 1875 při dosažení světového prvenství 1000 metrů hloubky dolu Vojtěch to bylo dokonce 97 procent.

Jak se vše vyvíjelo v letech následujících, to nám přibližuje dlouholetý ředitel Hornického muzea Příbram, historik Josef Velfl.

Dílčí úspěchy se podle něj slavily i později, i když se již muselo čelit důsledkům odvětvové krize a jiným negativním jevům z důvodu poklesu ceny stříbra a dalších kovů na světových trzích poté, co byla objevena bohatá naleziště v zámoří. Těžkosti v našem státě se zrodily v průběhu 90. let 19. století a pokračovaly v mnohých směrech i ve 20. století.

A do toho přišla březohorská katastrofa… Tato událost byla sice v minulosti několikrát popsána a zdokumentována, přesto však zůstává i v současnosti v mnoha směrech zahalena nejasnostmi. Jednalo se o největší důlní katastrofu té doby ve světě v oblasti rudného hornictví a největší v historii českého báňského podnikání, k níž došlo v březohorských dolech 31. května 1892.

Požár, který vzplanul v dole Marie a jehož zplodiny se záhy v podzemí rozšířily i do okolních šachet, vznikl podle Velfla pravděpodobně shodou nešťastných okolností a náhod a vyžádal si celkem 319 obětí z řad horníků, včetně záchranářů. Zůstalo po nich přes 280 vdov a více než 900 sirotků. „Tato čísla se v různých pramenech rozcházejí,“ upozornil ředitel muzea.

Na příbramském hřbitově bylo ve dvou společných a v několika jednotlivých hrobech pochováno 153 mužů. Hromadné ukládání ostatků se konalo od 1. do 6. června 1892. Na březohorském hřbitově odpočívá věčným spánkem 145 mrtvých, ostatní na hřbitovech v Bohutíně, na Slivici, v Třebsku, v Pečicích a v Rožmitále pod Třemšínem.

Na památku obětí tohoto neštěstí nechalo roku 1893 tehdejší ministerstvo orby Rakouska-Uherska postavit na příbramském a březohorském hřbitově 6,5 metru vysoké pomníky, které byly odlity v komárovských železárnách a jsou označeny nápisy: „Památce horníků příbramského závodu, kteří při důlním požáru dne 31. května 1892 o život přišli, věnuje C. k. ministerium orby – Zdař Bůh!“

Další podrobnosti představuje rozhovor s Josefem Velflem.

Jaké měla tato katastrofa, požár ve 29. patře mariánského dolu v hloubce 955 metrů, před 130 lety následky?

Čtrnáct dní po požáru se dostavil k Okresnímu soudu v Příbrami Václav Havelka, který při požáru přišel o dva bratry, a vypověděl, že nemůže dál snášet výčitky svědomí, protože ví, kdo asi zavinil založení ohně…

Havelka označil jako původce katastrofy havíře Emanuela Kříže s tím, že i on, Václav Havelka, byl vzniku požáru přítomen. Na to byli zatčeni Emanuel Kříž z Oseče, Václav Havelka z Orlova, Jan Kadlec z Příbrami a Alois Nosek z Havírny, kteří se v kritickou chvíli nacházeli společně na nárazišti 29. patra mariánského dolu.

Při výsleších i u soudu uvedli do protokolu, že po celodenní práci na sklonku ranní šichty přišli na zmíněné náraziště oni čtyři: Emanuel Kříž, Václav Havelka, Jan Kadlec a Alois Nosek, když před tím od čtvrté hodiny ranní plnili jim zadané profesní úkoly na 29. patře mezi dolem Vojtěch a Marie.

Zde je nutné říct, že bylo dovoleno, aby horníci z vojtěšské šachty vykonávající pracovní činnost blíže dolu Marie mohli touto šachtou vyjíždět na povrch.

Používali stoupací stroj (fahrkunst)?

Při transportu tímto stoupacím strojem se musel horník nejprve uchopit držadla, aby nespadl do hlubiny, a pak přestupoval z jednoho stupátka na druhé. Než vkročil na plošinu situovanou na táhle stoupacího stroje, prohlédl si svůj kahan, upravil nebo vyměnil knot, případně přidal olej, aby měl při jízdě spolehlivé světlo, neboť výstup tímto způsobem trval z 29. patra více než půl hodiny.

Horník Kříž, kterému tehdy už kahan dohoříval, si vyměňoval knot, když čekal na otevření dveří u stoupacího stroje. Nepatrný doutnající oharek knotu odhodil.

Takže příčinou byl nepatrný doutnající oharek?

Ten propadl asi 10 metrů hluboko do prostoru sklípku, kde prý ještě krátce doutnal. V těchto místech byly zřejmě odřezky z výdřevy, možná i promaštěná koudel používaná k údržbě stoupacího stroje a těžních lan. Bohužel většina zařízení jámy, např. věncové roubení, příčky, průvodní latě, lezné povaly či žebříky, byla ze dřeva, mnohdy s nánosem olejových mazadel od těžního lana a stoupacího stroje.

O vzpomínané příhodě s doutnajícím oharkem knotu zmiňovaní horníci mezi sebou hovořili, Kříž se samozřejmě hned za okamžik podíval do sklípku, ale nezpozoroval, že by v něm něco doutnalo, či dokonce hořelo. Než začali vyjíždět, ještě několikrát nahlédli do sklípku, aby se přesvědčili, že se skutečně nic neděje.

A našli nakonec nějaký problém?

Protože neshledali žádný problém, nastoupili po čtvrthodině do stoupacího stroje - poté, co jim hlídač František Pučálka otevřel dveře k fahrkunstu - a směřovali vzhůru na povrch. Asi od 11:30 do 12:10 jeli jámou na denní světlo. Z areálu dolu Marie se pak rozešli do svých domovů, aniž by tušili, co se v šachtě následně přihodilo. Za nimi ještě vyjela další skupina havířů, také z 29. patra, ale ani ona kouř či cokoliv podezřelého nezpozorovala.

To byla první nešťastná okolnost - oheň pravděpodobně doutnal a pak vzplanul v době, kdy horníci z ranní směny již vyfárali a ti, kteří se chystali na odpolední šichtu, se teprve shromažďovali na dole v cáchovně.

Kdy už něco zpozorovali?

Hrozivé žhnoucí jazyky byly hlášeny asi ve 13:30 havířem Josefem Sladovníkem, jenž spolu s kolegy Josefem Ječmenem a Josefem Hrubým sjížděli fahrkunstem na odpolední směnu. Od 27. patra již cítili kouř a na 29. patře spatřili oheň! Proto se ihned vrátili na povrch a tuto mimořádnou událost sdělili vrchnímu správci Hugo Gröglerovi.

Grögler začal okamžitě organizovat záchranářské práce - mj. s nasazením vlastního života šestkrát sfáral do podzemí ve snaze vyvézt na povrch ohrožené horníky - a zároveň napsal písemnou zprávu o požáru, s níž vyslal zvláštního posla do Příbrami na úřad ke svému nadřízenému, c. k. vrchnímu hornímu radovi Janu Novákovi, tehdejšímu přednostovi horního ředitelství.

Ve 14 hodin tak byla informace prezentována nejvyššímu představiteli příbramského báňského závodu a odtud směřovala telegraficky dále do světa. Mezitím se oheň šířil nezadržitelnou rychlostí a jedovaté plyny pronikly z dolu Marie do podzemí dolu Císaře Františka Josefa I. a do dolu Vojtěch.

Vrchní správce Grögler se v tento okamžik rozhodl plameny zlikvidovat vháněním vody z hydrantů a požární stříkačky. Podzemí se však ještě více zaplňovalo kouřem a plyny a dále ničily životy lidí, to již i v nitru dolů Prokop a Anna.

Poměrně zanedlouho, ve dnech 2. a 3. července 1892, se konalo líčení před čtyřčlenným senátem Zemského trestního soudu v Praze. Co říkal obhájce?

Soud nabyl přesvědčení, že požár vznikl následkem odhození doutnajícího knotu Křížova kahanu. Viníci byli podle mínění soudu již zjištěni: Emanuel Kříž, Jan Kadlec, Václav Havelka a Alois Nosek. Obhájce uváděl, že jsou to muži poctiví a zbožní. Dále konstatoval, že se s ohledem na platná bezpečnostní nařízení ničeho špatného nedopustili. Žádal pro ně úplné zproštění obžaloby.

Hodinu se soud radil a nakonec vynesl tento verdikt. Emanuel Kříž byl odsouzen ke třem rokům, Jan Kadlec ke dvěma létům, Václav Havelka k 18 měsícům a Alois Nosek ke třem měsícům těžkého žaláře. Tribunál zaujal jiné stanovisko než obhájce a montánní odborníci z Báňské akademie v Příbrami, oslovení za účelem vypracování znaleckých posudků.

Specialista v oboru důlního měřičství Gustav Ziegelheim, v té době ředitel Báňské akademie v Příbrami, a c. k. dvorní rada Josef Hrabák, vědec v oboru teorie těžních strojů, v protokolu uvedli: „Čím a jakým způsobem důlní požár povstal, dle naší úvahy nedalo se rozhodnout… Věrohodně se neví, jak oheň vznikl…“

A dnes se to ví?

Snad odhozením zbytku knotu… Ale všeobecně vzato, při dřevení pokrytém vlhkým kamenným prachem by se očekávalo, že na něm doutnající předmět vyhasne. Dále je nepochopitelné povstání a rozšíření ohně v tak krátké době, zvláště když je známo, že v tu dobu byla na povrchu vysoká teplota, proto tah vzduchu byl velmi slabý. A navíc prostor, ve kterém se oheň rozhořel, byl naproti jámě uzavřen. V příbramských dolech bylo přirozené větrání vždy dostatečné a umělé větrání proto zařízeno nebylo…

Od chvíle, kdy požár byl zpozorován, na nějaká jiná opatření v jámě - třeba uzavření jednotlivých pater - nebylo pro velice rychlý postup ohně a nepřístupnost k němu možné myslet. Nezbylo tudíž nic jiného než oheň shora hasit.

V jakém okamžiku se mělo přikročit k hašení vodou z povrchu?

Na to mohou být názory různé… Teoreticky to byl moment, kdy se jiné záchranné práce staly pro záchranáře naprosto nebezpečné. Tuto chvíli ale bylo s ohledem na komplikované poměry zdejších dolů a při vzniklé vyhrocené atmosféře takřka nemožné optimálně stanovit. Při hašení a záchraně bylo zkrátka podniknuto vše, co s dobrým vědomím a svědomím bylo možné podniknout. Není zde vědomého nebo nevědomého původce neštěstí, není tu žádného viníka, ale velmi mnoho politováníhodných okolností.

O jakou shodu náhod vlastně šlo?

Sešlo se několik ojedinělých jevů, jejichž důsledkem nastala tragédie světového rozměru. Jedním z nich byla skutečnost, že oheň doutnal a poté se rozhořel v době, kdy horníci z dopolední směny již vyfárali a ti, kteří je měli vystřídat, ještě nesjeli do podzemí.

Další tragickou náhodou bylo, že teplota v dole Marie na 29. patře v hloubce 955 metrů dosahovala 24,16 °C, a ta samá teplota vzduchu byla v ten den i na povrchu. S ohledem na to, že březohorské doly měly přirozený způsob ventilace, tedy níže položenými šachtami (Císaře Františka Josefa I., Vojtěch a Anna), vzduch do šachet klesal a ústím výše zaražených dolů (Marie a Prokop) zase vystupoval, při teplotní rovnosti toho dne selhávalo odvětrávání podzemí.

Jaký to mělo vliv?

To pak podpořilo nedokonalé hoření a způsobilo, že vznikaly jedovaté plyny, především oxid uhelnatý, které se pak rychle draly do vzájemně propojeného podzemí březohorských dolů.

O tomto faktu podal další odbornou zprávu také profesor Báňské akademie v Příbrami Karel Balling, který napsal: „…když shořelo na 400 metrů kubických dřeva, není divu, že přes 630 000 metrů kubických plynů a smrtonosných par postupně proniklo i do odlehlých míst březohorských dolů… Jediným štěstím v neštěstí byla ta skutečnost, že se požár nedostal též k menším skladištím dynamitu a střelného prachu, které se v dolech rovněž nalézaly…“

Co se týká odsouzených, tak Kadlec, Havelka a Nosek se po výkonu trestu vrátili do svých domovů. Emanuel Kříž po těžké duševní depresi zemřel ve vězení v domnění, že on způsobil katastrofu. Veřejné mínění bylo jiného názoru. Dokonce i Křížova rodina dostala odškodnění pro oběti důlního neštěstí.

Zpráva o této tragédii se rychle rozšířila nejen v Čechách, Rakousku-Uhersku, Evropě, ale i do zámoří. Různé instituce, báňské společnosti, spolky, rodiny i jednotlivci včetně krajanů z USA posílali finanční dary. Nejvyšší částku věnoval císař František Josef I., 10 000 zlatých. Finančními prostředky přispěli mj. místodržitel František Antonín Thun-Hohenstein, ale i tehdejší říšský poslanec a pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Příbramské doly přitom náležely ve 2. polovině 19. století k jedněm z nejmodernějších v Rakousku-Uhersku, ale též v Evropě…

Jenže pokud jde o bezpečnostní systém, ten se zde prezentoval jako značně nedokonalý a ukázal tehdy krutý obraz reality, který bylo nutné změnit. Na každé neštěstí v hornictví, a to bez ohledu na to, zda jde o smrtelný úraz, důlní otřes, zával, průnik plynů, vody, požár, či jinou událost ohrožující provoz a životy lidí, je nutné pohlížet jako na zákonitý jev, jenž byl, je a zřejmě i do budoucna zůstane nerozlučně spojen s báňským podnikáním.

Všechny tyto děje jsou do určité míry reakcí přírody na zásahy člověka do její integrity a zpětnou vazbou k respektování přírodních zákonů. Vzniku důlních havárií nelze stoprocentně zabránit. Je však možné toto nebezpečí minimalizovat.

Jakým způsobem?

Vědeckým poznáním, striktním dodržováním bezpečnostních předpisů apod. A čelit mu též technickými a technologickými prostředky, resp. omezit jeho zhoubné následky, což je jeden ze základních úkolů především báňské správy, montánních podnikatelů i dalších subjektů.

Jak to ovlivnilo další vývoj prosperity příbramského stříbrorudního hornictví?

V té době totiž došlo zároveň k poklesu ceny stříbra a některých dalších kovů na světových trzích objevením bohatých nalezišť v zámoří, přechodem evropských států na zlatou měnu, panovala i neklidná politická situace, včetně válečných konfliktů v četných exponovaných lokalitách…

Zdejší báňský průmysl se dostal do ekonomické ztráty. Následky důlní katastrofy byly sice postupně odstraněny, krizové období ale pokračovalo dál. V bilanci příbramského báňského závodu se snížení světových cen neprojevilo hned, protože až do roku 1894 vykupovala vídeňská mincovna kov za cenu dotovanou státem. Následně však již platila za ceny na světových trzích, a tak od roku 1896 vykazoval horní závod většinou minusové výsledky.

Kompenzoval tyto minusy někdo?

Stát stříbro a olovo potřeboval, ale s deficitním hospodařením pochopitelně nesouhlasil. Z toho důvodu vyvíjel na báňský závod velký tlak, aby se podařilo zredukovat náklady. Prvním opatřením bylo snižování stavu zaměstnanců, zavádění racionalizačních opatření, omezování neproduktivních činností a soustředění dobývacích prací jen na kvalitnější část ložisek, rovněž krácení průzkumných a otvírkových postupů i údržby, vše s nejmenším počtem pracovníků.

Výsledkem byla skutečnost, že produkce rud a výroba kovů sice dosáhly v následujícím 20. století podstatně vyšší úrovně než ve století předcházejícím, i tak se ale ztráty nadále pohybovaly v průměru kolem 20 procent a staly se trvalou součástí ročních rozpočtů příbramského horního závodu. Současně probíhal proces inovace a modernizace, který však zásadně nemohl zabránit důsledkům přetrvávající krize.

Čas nezhojil ani všechny stopy březohorské důlní katastrofy. Zvláště ty, které se týkaly nejvyšších obětí - na lidských životech.