Za tajemstvím podzemí: Nacistická továrna Richard

Z multimediální projekce v polském podzemním komplexu Rzeczka jde mráz po zádech – a přitom ani zdaleka nedosahuje hrůzné skutečnosti, která byla v nacistických podzemních továrnách a vězeňských lágrech s nimi spojených běžnou denní realitou. Přesně tak to vypadalo i v největší a nejznámější podzemní továrně na našem území: B5-Richard.

Vchod do někdejší pečlivě utajené nacistické zbrojovky s krycím názvem Richard I je dnes pečlivě uzavřen. Těžká vrata nemají ani panty, průchozí je pouze okénko pro netopýry. Nehledě na ostražitou kameru. Vstoupit by se teoreticky dalo z bývalého komplexu Richard II, ten však nyní slouží jako úložiště radioaktivního odpadu. Bezpečnostní opatření tomu odpovídají. Tudy rozhodně neprojdete.

Ostatně ani to není radno. Vlhkost degraduje spodní vrstvy dolu, stropy jsou nestabilní. V neproniknutelné tmě se vrší popadané balvany a ztvrdlé pytle s betonem. Narážíte na zbytky cihlových vestaveb a pozůstatky kolejí úzkorozchodné železnice. Míjíte na zdech namalované smajlíky, kosočtverce s čárkami a hakenkrajcy: památku na doby, kdy se šlo ještě do podzemí dostat.

Dnes si můžete podzemní továrnu Richard prohlédnout už jen na výstavě v litoměřické radnici či virtuálně na webu. Nebo se tam můžete vypravit s námi. Průvodce nám bude dělat autor webových stránek badatel Roman Gazsi.

„Poprvé jsem se do Richardu dostal s dědečkem jako šestiletý kluk. Prováděl tam bývalý vězeň a jeho vyprávění na mě tak zapůsobilo, že jsem už s pátráním nedokázal přestat. V průběhu dalších čtyřiceti let jsem tam byl nesčíslněkrát,“ říká.

Proč vůbec začali Němci budovat továrny v podzemí? Mohl za to zlom ve válce. V roce 1943 se bleskový postup wehrmachtu zastavil u Stalingradu a Rusové přešli do protiútoku u Kursku. Třetí říše potřebovala čím dál víc vojáků, víc tanků a víc letadel, ochromovalo ji však spojenecké bombardování. Takže musela průmyslovou výrobu decentralizovat a přemístit – a kam lépe ji před nepřátelskými bombami ukrýt než do podzemí.

V Německu i na ovládnutých sousedních územích začaly vznikat stovky tajných továren. Stavěli je nuceně nasazení dělníci, váleční zajatci a židovští vězni z koncentračních táborů. Dvacet čtyři hodin denně budovaly desítky tisíc novodobých otroků stovky kilometrů chodeb, obří sály, mosty, odvodňovací kanály, podzemní vodní nádrže, větrací šachty a odpadní systémy.

V duchu nacistického hesla Vernichtung durch Arbeit, zničení prací, se „podřadné rasy“ měly při stavbě továren a následné práci v nich udřít k smrti. Z vyčerpání a hladu, kvůli úrazům či nemocem nebo v důsledku týrání umíraly v pracovních táborech tisíce lidí denně. Průměrná doba přežití se pohybovala v měsících. Jeden takový koncentrační tábor začal na přelomu let 1943 a 1944 vyrůstat i v Litoměřicích.

Zdejší tři vápencové doly se totiž nacistům skvěle hodily. Rozsáhlý podzemní komplex, budovaný postupně v nitru nedalekého vrchu Bídnice od 19. století, zahrnoval v době války na třicet kilometrů chodeb a shora ho dokonale chránila skoro šedesátimetrová vrstva horniny. Rozhodnutí o využití dolů pro zbrojní výrobu padlo už na sklonku roku 1943. Projekt dostal krycí název Richard.

V dubnu 1944 začali masově nasazení vězňové z Malé pevnosti Terezín urychleně budovat podzemní továrnu a upravovat bývalá dělostřelecká kasárna pod Radobýlem na koncentrační tábor. Když byl litoměřický tábor zvaný SS Komando B5 dokončen, zajišťovaly do něj trvalý přísun pracovních sil koncentrační tábory Flossenbürg a Gross-Rosen. Za necelý rok prošlo Litoměřicemi 18 000 vězňů. Zahynul každý čtvrtý, celkem 4500 lidí. Vysoká úmrtnost si dokonce vyžádala vybudování krematoria v nedaleké cihelně.

Budování podzemní továrny popisuje Roman Gazsi: Napřed byly rozšířeny původní důlní chodby. Stropy štol zpevnila nová výdřeva a železobetonové klenby. Stěny byly ve spodní části obezděny cihlami nebo dřevem zakrytými betonovými sokly. Následovala povrchová úprava cementovým mlékem s příměsí vodního skla, případně speciální pryskyřicí.

Do betonových podlah byly ve vybraných částech zapuštěny kolejnice včetně výhybek a kolejového křížení. Nechybělo elektrické osvětlení, vytápění, vodovod a kanalizace. Větrací šachty rozváděly filtrovaný vzduch.

V podzemí vznikly až dvacet metrů dlouhé a šest metrů vysoké výrobní haly vybavené jeřáby, hydraulickým lisem, soustruhy, frézami, bruskami, vrtacími, frézovacími a obráběcími stroji. Na vybraná pracoviště byl instalován rozvod stlačeného vzduchu, propan-butanu, technického benzinu a plynu, který až z Mostu přiváděl padesát kilometrů dlouhý plynovod. Cihlové vestavby oddělily kanceláře, dílny, sklady, umývárny a další prostory, mimo jiné dálnopisnou a telefonní ústřednu, která spojovala Richard přímo s Prahou a zřejmě i s Berlínem.

Každá štola, hala či místnost byly označeny číslem s příslovečnou německou pečlivostí. Původní přesná mapa z roku 1944 dobře posloužila i novodobým záchranářům – ale o tom ještě bude řeč.

Na přelomu října a listopadu 1944 zahájil v komplexu Richard I výrobu koncern Auto Union z Chemnitzu, dnešní Saské Kamenice. V lednu roku 1945 už probíhala v patnácti halách, kde se u strojírenských linek střídaly dvanáctihodinové denní a noční směny. Opracovávaly se hrubé litinové odlitky bloků hlav, výkovky klikových hřídelí a drobné odlitky pro motory Maybach, určené do tanků Panther, Tiger II a do stíhačů tanků Jagdpanther. A zřejmě také komponenty pro navigace do raket V-1.

Sousední komplex Richard II, původně určený pro koncern Osram, a menší Richard III, plánovaný zřejmě jako skladiště, se ani přes obrovské ztráty na životech nepodařilo do konce války zprovoznit. Samotný Richard I byl v provozu pouze půl roku. Poslední pracovní směna proběhla dopoledne 5. května 1945. O tři dny později byl litoměřický tábor velitelstvím SS zrušen a rozpuštěn.

Všechny zbrojovky před evakuací zničit! Tak zněl vůdcův rozkaz. Speciální komando SS nakladlo do chodeb Richardu takové množství trhavin, že by jejich exploze ohrozila i statiku domů v Litoměřicích. V noci na 7. května 1945 byly instalovány roznětky. Stačilo jen zmáčknout knoflík a podzemní továrna by navždy zmizela v troskách.

K plánovanému odstřelu však nedošlo. Rudá armáda se blížila. Němci prchali. Všude vládl chaos. A jeden z inženýrů továrny, který nestačil uprchnout, Rusům ukázal – zřejmě výměnou za beztrestnost – místo, kde bylo třeba přerušit elektrické kabely, které vedly do komor s trhavinami. Což se také stalo.

O dva dny později opustily Litoměřice bez boje poslední jednotky SS a tajemství Richardu odvezly navždy s sebou. Tajemství, o které se těsně po válce zajímali ruští vojáci a CIA, po němž v 60. letech minulého století pátrala československá armáda a které se na přelomu osmdesátých a devadesátých let pokoušeli rozluštit reportéři České televize.

Těsně před osvobozením Litoměřic – a krátce poté, co nejvyšší policejní šéf Ernst Kaltenbrunner navštívil Terezín – totiž nacisté údajně uložili v dolu desítky beden s neznámým obsahem.

„Na konci války, když se v Terezíně narychlo pálily dokumenty, přijela údajně na Richard auta s bednami. Nosili je strážní, což je divné, od toho přece měli vězně,“ konstatuje Roman Gazsi.

A poté prý Němci oddělili část chodeb v levé části Richardu I sérií umělých závalů. Proč by však tak důkladně likvidovali vstupy do prázdného dolu? To se zatím nepodařilo nikomu zjistit. Při natáčení třídílného dokumentárního seriálu Tajemství podzemní továrny Richard pronikli sice reportéři Československé televize vrtem až do části nepřístupného podzemí, nic ale nenašli. Žádné zlato, žádné dokumenty, žádné tajemné zbraně. Jenže…

V prosinci loňského roku se objevily spekulace, že televizní reportéři něco objevili, bylo jim to však zakázáno publikovat. Přišel s nimi amatérský badatel Tomáš Rotbauer, který hodlá letos na jaře zasypanou část Richardu I znovu prozkoumat georadarem a novými sondami.

Jestli bude úspěšný, zjistíme za pár týdnů. Nicméně Roman Gazsi věří, že litoměřické podzemí svá tajemství ještě skrývá. Možná i proto, že veškeré poválečné pátrání po dokumentech gestapa nebylo až dosud příliš úspěšné: spousta složek z archivů z Prahy, Brna a Českých Budějovic ani z archivu Úřadu říšské bezpečnosti se nikdy nenašla.

Možná leží právě v zasypané části Richardu.

„Mohou tam být popsané výslechové metody gestapa, uvedeni jeho spolupracovníci… Od války sice uplynulo už osmdesát let a mohlo by se zdát, že takové dokumenty mají pouze historickou hodnotu, ale není to pravda. Někdejší udavači mohou mít potomky. Zjištění, že váš dědeček donášel gestapu a má na svědomí lidské životy, může být bolestivé dodnes,“ podotýká Roman Gazsi.

Má pravdu. Když na počátku devadesátých let publikoval na Wikipedii článek o Richardu, který na možnost existence archivů upozorňoval, reakce přišla vzápětí.

„Někdo ho vymazal a napsal mi, že mám špatné informace. A vůbec že by se mi mohlo stát něco nepříjemného. Dostal jsem tehdy také dopis, který mi připomínal, že mám rodinu, malé děti a že bych se měl na celou kauzu Richard vykašlat,“ vzpomíná.

Doly pod Bídnicí se po válce vrátily k původnímu účelu. Těžba vápence pokračovala až do roku 1963, kdy byla pro nerentabilitu ukončena. O rok později vzniklo na Richardu II úložiště jaderného odpadu. Vstup do Richardu III byl v 90. letech minulého století zavezen. A Richard I chátral.

Štoly se hroutily, stropy propadaly, vstup byl čím dál nebezpečnější. O prázdninách 1978 se o tom přesvědčili dva šestnáctiletí studenti gymnázia Marian a Pavel. Na průzkum vyrazili v lehkém letním oblečení, vybaveni pouze několika novinovými archy a pár zápalkami. Když jim uprostřed cesty zhasla poslední improvizovaná papírová louč, vydali se poslepu zpět k východu. To nemohou minout, šli přece pořád rovně! Chytili se za ruce, potmě se potáceli přes kameny – a narazili na zeď. Slepá chodba.

Pak Pavel spadl do vody. To už věděli, že zabloudili. Dezorientovaní, unavení, hladoví a podchlazení se naslepo potáceli dál, stále hloub do nitra kopce.

„Po určitém čase jsme se rozhodli pokračovat v bloudění a hledání východů. Jenže když jsme se postavili, začala s námi lomcovat taková zima, že jsme nezvládli udělat ani krok. Situace byla tak zoufalá, že jsme si znovu sedli, navlékli se do tepláků a čekali. Už nám bylo jasné, že nás musí přijít někdo zachránit. Zkoušeli jsme i volat o pomoc, jenže v té tmě a s tou ozvěnou to na nás působilo tak deprimujícím dojmem, že jsme s tím raději přestali. Dál už mám jen mlhavé vzpomínky. Ztratil jsem představu o čase, netušil jsem, jak dlouho tam sedíme,“ vzpomíná slovenský student Marian Mazuch na webu Richard-1.com.

Zůstali v dole uvězněni dva dny. Nakonec je z vyčerpaného polospánku vytrhlo mihotavé světlo a křik. Pak už si Marian jen pamatuje, jak se nad ním sklání záchranář s čelovkou: „Vy kluci jedni pitomí!“ Našli je i díky přesné původní německé mapě z roku 1944. Zavázali jim oči, aby z prudkého sluníčka neoslepli, a odvezli je do litoměřické nemocnice. Následoval výslech na kriminálce a pobyt v nemocnici.

Devastace Richardu pokračovala. Opuštěné štoly s tajemnou minulostí a nezabezpečeným vstupem vábily dobrodruhy, kteří urychlovali přirozené chátrání: rozbíjeli zbylé skleněné tabulky na oknech vnitřních vestaveb, porcelánové záchody a kameninové žlaby umýváren, posprejovali kdejakou zeď. A riskovali životy. Až v létě 2018 došla úložišti radioaktivního odpadu a Památníku Terezín, který část bývalé továrny Richard I spravuje, trpělivost, a přístup byl definitivně uzavřen.

Tajemství minulosti však uzavřena nejsou. V Richardu I pořád zůstávají chodby, kam se nepodařilo proniknout. Některé ani nejsou zaneseny do map. Nepodařilo se spolehlivě určit místo, kde by ještě mohlo být uschováno něco z dob války.

Ve výpovědích svědků z roku 1965, zachovaných v Archivu bezpečnostních složek, se zmiňuje „tajná chodba č. 301“ uzavřená umělými závaly, ale také „zazděná štola – chodba na sále č. 131“. To už jsou dvě možná místa. A navíc: „V levé části Richardu trojky a jedničky v popisu chodeb skutečně existují, ale jen na mapách. V chodbách je původní číslování, které s mapou nekoresponduje. Je tedy otázka, jestli je vybraná chodba, kterou chtějí badatelé letos na jaře prozkoumat, ta pravá,“ podotýká Roman Gazsi.

Bez nasazení těžké techniky se navíc k této chodbě nelze dostat. „Jeden vrt vyjde na desítky tisíc korun – a musíte se trefit. Jinak vyvrtáte shora díru a skončíte na závalu. Bedny můžou ležet jen pár metrů od vás, a přesto je nikdy nenajdete. Přejdete kolem, aniž byste si jich vůbec všimli,“ uzavírá Gazsi. Bude tedy záležet hlavně na štěstí, jestli Richard vydá svá tajemství. Pokud vůbec nějaká má.