Z tělocvikáře válečným zločincem. Před 120 lety se narodil Konrad Henlein

Shodou okolností se právě 9. května dostal do zajateckého tábora v Plzni. Nad ránem příštího dne spáchal sebevraždu.

Konrad Henlein si podřezal žíly na zápěstích obou rukou. Pomocí střepu z rozbitých skel svých brýlí, uvádějí takřka všichni jeho životopisci i historici. Definitivně tak skončila kariéra muže, který byl podivuhodnou režií osudu vystřelen z přítmí provinčních tělocvičen na politické jeviště rovnou k titulní roli.

Světlo světa spatřil 6. května 1898 v tehdejším Maffersdorfu (dnešní Vratislavice nad Nisou, součást Liberce), kde se jeho otec oženil v roce 1895 s Češkou Hedvigou Dvořáčkovou, dcerou účetního. Konrad nezůstal jedináčkem, o tři roky později přibyla do rodiny dcera Margarethe.

Německou obecnou školu začal navštěvovat ve Znojmě a měšťanku dokončil v Rychnově. V blízkém Jablonci nad Nisou potom absolvoval obchodní akademii. Měl možná nastoupit na úřednické místo v některé místní továrně – kdyby ovšem druhým rokem nezuřila světová válka.

Do armády se v roce 1916 přihlásil dobrovolně. Hned po maturitě. Dotáhl to na praporčíka a velitele čety, když v listopadu 1917 padl na italské frontě do zajetí. Odváděli ho a vtom spustila rakouská artilérie palbu. Henlein byl zraněn střepinou – paradoxně nikoli nepřítelem. Léčil se v nemocnici ve Veroně a také na Sardinii. Válka pro něj skončila.

Do Rychnova k rodičům se vrátil až v srpnu 1919. Monarchie už neexistovala. Válečný veterán byl frustrován poválečnou realitou jako mnoho jiných německých mužů. Československou republiku za svou nepřijal.

Zato neměl problémy se zaměstnáním. Nejdříve nastoupil jako bankovní úředník v jablonecké České obchodní bance a zanedlouho přešel do místní filiálky Kreditanstalt der Deutschen. Ani tam ho však práce nebavila. Za stěnami bankovních kanceláří neviděl perspektivu, a tak před rodinou naznačoval, že odjede do Japonska, kde prý najímají bývalé důstojníky s bojovými zkušenostmi.

Pak však tento mladý muž objevil jiný, zvláštní svět, kde našel sám sebe i přátele: Německý turnerský svaz (Deutscher Turnverband – DTV), což byla největší tělovýchovná organizace působící v tehdejším Československu. Už na podzim 1919 začal pracovat v místním turnerském spolku. Jako výborný i oblíbený cvičitel se vypracoval v roce 1923 do nejvyšší funkce tehdejší ještědsko-jizerské turnerské župy a pak se stal i členem celostátního výboru.

Na podzim 1925 vyhrál Henlein konkurz na místo placeného cvičitele věhlasného Turnerského spolku Aš 1849, nejstaršího nejen v českých zemích, ale svého času i v Rakousku-Uhersku. Přátelé mu obstarali v novém působišti ubytování u Ferdinanda Geyera, majitele luxusní cukrárny a kavárny, kde se scházívala městská honorace.

Geyerovi měli 21letou dceru Emmy. Mnoho let po válce jednomu Henleinovu životopisci řekla: „Už při druhém doprovázení jsme si přislíbili manželství.“ Vzali se v létě 1926. Po první dceři Gudrun (1927) se jim pak ještě narodila Ingrid (1930), syn Horst (1934) a dvojčata Gerhild a Ortrud (1939).

I v Aši se stal sympatický cvičitel záhy velice oblíbeným. Postupoval i ve funkcích. V roce 1928 byl povolán do svazové turnerské rady (nejvyššího orgánu DTV), podílel se na projektu ústřední turnerské školy se sídlem v Aši, až byl v roce 1931 zvolen do nejvyšší funkce v celém DTV. Za šest ašských let se tak stal jednou z nejznámějších osobností sudetoněmeckého společenského života.

Tehdy si Henleina začali blíže všímat představitelé sudetoněmecké nacistické strany (Německá nacionálně socialistická dělnická strana – DNSAP) i Německé nacionální strany (DNP). Obě byly odnožemi Hitlerovy NSDAP, otevřeně se hlásily k nacismu a odmítaly samu existenci Československa.

Po nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu v lednu 1933 protistátní aktivity DNSAP i DNP ještě zesílily. V létě jim hrozilo, že československé úřady jejich činnost zastaví.

Předáci DNSAP hledali cestu k politické záchraně. Zamýšleli vytvořit novou organizaci, formálně oddělenou od DNSAP, která měla zastupovat veškeré sudetoněmecké společenství bez rozdílu sociálních vrstev, stavů a tříd. Ve skutečnosti však měla hlavně poskytnout útočiště příslušníkům DNSAP a DNP pro případ úředního zákazu obou stran (což se 4. října 1933 nařízením československé vlády stalo).

Mnoho přitom záleželo na volbě vůdce. Měl to být muž neznámý i známý, neangažovaný v DNSAP. Zároveň však takový, který bude nejen schopen dostát úkolu, ale bude požívat i v začátcích dostatek autority, a zároveň bude z hlediska nacismu spolehlivý a věrný.

Nejdříve byl osloven rektor Německé univerzity v Praze Marian San Nicoló. Ten však dal přednost akademické kariéře. Pak se jako zázrakem objevila postava nejvyššího turnerského funkcionáře Konrada Henleina. Po několika zákulisních jednáních se zástupci obou ohrožených stran (ale především s vůdcem DNSAP Hansem Krebsem) nabídku přijal a k 1. říjnu 1933 byla založena Sudetoněmecká vlastenecká fronta (Sudetendeutsche Heimatfront, SHF).

Hned v prvním tiskovém prohlášení SHF se však pokrytecky zdůrazňovalo: „Se vší rozhodností musí být odmítnuto křivé obvinění, že SHF je krycí organizací pro DNSAP. Základní teze zveřejněné Konradem Henleinem jsou mnohočetně v rozporu se stanovisky právě oné strany, které měla SHF údajně vytvořit přístřeší.“

Také sám Henlein odmítal při svém prvním vystoupení spojitost Sudetoněmecké vlastenecké fronty s DNSAP a DNP, označoval SHF za nestranickou, projevil loajalitu k republice, hlásil se k sociální spravedlnosti a k tzv. křesťanskému německému světovému názoru.

Popíral jakékoli vazby s funkcionáři inkriminovaných stran a tvrdil: „Moje láska k národu a vlasti, poznání, že blaho sudetoněmeckého kmene je neoddělitelně spojeno s blahem celého státu… pohnuly mě k tomu, abych sám, bez jakéhokoli ovlivňování, ba dokonce bez jakýchkoli rad od svých nejbližších přátel vydal svoji výzvu ke shromáždění všech sil, ochotných se podílet na výstavbě.“

Toto i některá další Henleinova vystoupení napovídají tomu, že asi upřímně věřil ve své sjednotitelské poslání a nebyl v tomto období stoupencem nacionálně socialistického učení.

V té době se například ve svém projevu v České Lípě (1934) veřejně vyslovoval proti nacismu: „My, sudetští Němci, musíme vždy zdůrazňovat – neboť je to naše zásadní přesvědčení – že jak fašismus, tak národní socialismus ztrácejí na hranicích vlastních států přirozené podmínky své existence… Fašismus a říšskoněmecký národní socialismus neboli tzv. hackenkreutzlerství nejsou zbožím vývozním.“

Proklamoval také, že se jeho hnutí „přiznává k demokraticko-republikánské formě Československa“. Požadoval však „účelnou decentralizaci a posílení samosprávy“. Od založení SHF si Henlein do vedení vybíral zejména své přátele ze spolku Kameradschaftsbund (Svaz kamarádů, KB), jehož členem byl od jeho vzniku (1926).

Byla to pololegální elitní organizace (nikdy ne více než 300členná), spatřující svůj cíl nikoli v sobě samé, nýbrž v ideovém působení v jiných organizacích, do jejichž vedení plánovitě pronikali. Největšího vlivu dosáhl KB právě v početném Německém turnerském svazu.

Svaz kamarádů se inspiroval myšlenkami spannismu (filozoficko-politický směr vídeňského profesora Othmara Spanna o stavovském státu jako modelu vládnutí a uspořádání společnosti). Spannovo učení se blížilo fašistickému, nacistické však nebylo.

Obě ideologie stavěly na elitářském, protidemokratickém a „vůdcovském“ pojetí vlády a na mimořádném poslání německého národa. Rozdíl mezi nimi byl například v chápání národa, který nacismus pojímal jako rasové, pokrevně dané společenství, zatímco Spann propagoval společenství duchovní. (V pozadí tohoto sporu bylo de facto uznávání či neuznávání Hitlera jako vůdce.)

Ideologie spannismu zdůvodňovala existenci Sudetoněmců jako národního kmene, který má tak opodstatnění stát se stavem, a tedy jedním ze základních kamenů společnosti. Oproti tomu nacisté koncepci sudetoněmeckého kmene odmítali. Podle nich neexistoval a sudetští Němci byli součástí německého národa bez jakýchkoli zvláštností.

I tento spor měl praktický dopad – jen v čele sudetoněmeckého kmene si mohli členové Svazu kamarádů uchovat své mocenské pozice. Bez něho by zmizeli v mase ovládané nacisty.

I když se v letech 1934 až 1935 snažila SHF navenek působit státotvorně a Henlein se verbálně hlásil k demokracii, československá policie věděla o jeho stycích s říšskými nacisty i o finanční podpoře, kterou poskytovalo Německo. Na jaře 1935 se vedla v tisku diskuse, zda činnost SHF nezakázat.

Tehdy se za Henleina přimluvil prezident T. G. Masaryk a postavil se proti jejímu rozpuštění. SHF se dva týdny před parlamentními volbami musela přejmenovat a už jako Sudetoněmecká strana (SdP) je v květnu 1935 překvapivě vyhrála (v Českých zemích získala téměř 20 %, druzí agrárníci dostali 13 % hlasů).

V létě 1936 přijal Henleina v Berlíně oficiálně Adolf Hitler a dal najevo, že ho uznává jako vůdce Němců v Československu. V samotné straně se ale šířily rozbroje mezi „kamarády“ a radikálními nacisty. Druzí vyčítali prvním mandáty, funkce a další požitky. Cítili se odstrčeni a vytýkali Henleinovi, že nedodržuje ujednání při zakládání vlastenecké fronty.

Samotný Henlein nepřijal křeslo poslance či senátora, aby se mohl prezentovat jako čistý vůdce svého lidu, který nemá s pražskou politikou nic společného. Nikterak však nemohl zabránit vývoji uvnitř SdP, v níž získávali stoupenci nacionálního socialismu stále větší pozice. Protože nechtěl ztratit vliv, přešel i on otevřeně na jejich stranu.

Stalo se to nejpozději v listopadu 1937, kdy poslal Hitlerovi pověstné memorandum. Jeho Zpráva pro Vůdce a říšského kancléře o aktuálních otázkách německé politiky v Československé republice byla projevem oddanosti a osobním politickým vyznáním.

„SdP musí skrývat své přiznání k nacionálnímu socialismu jako světovému názoru a politickému principu,“ vysvětloval Hitlerovi. „Jako strana v demokraticko-parlamentním systému Československa musela navenek… používat demokratickou terminologii a demokraticko-parlamentní metody. Neměla by proto nezasvěceným říšskoněmeckým kruhům připadat jako sporná a nespolehlivá.

Spornost vnějšího obrazu SdP je prohlubována tou okolností, že SdP vnitřně po ničem jiném tak netouží jako po vtělení sudetoněmeckého území, ba celého česko-moravsko-slezského prostoru do Říše, ale navenek musí vystupovat za zachování Československa a integritu jeho hranic, a musí se pokoušet nastolovat reálně vyhlížející vnitropolitický cíl pro svůj politický boj.“

Na konci své Zprávy Henlein požádal, aby „sudetoněmecká otázka byla řízena přímo z Berlína“. Plně se tím dal i se sudetskými Němci k dispozici nacismu.

Po anšlusu Rakouska došlo 28. března 1938 k zásadní poradě Konrada Henleina a K. H. Franka u Adolfa Hitlera. Byla stanovena taktika, která určovala politiku SdP až do září 1938: „Žádat od čs. vlády vždy tolik, abychom nikdy nemohli být uspokojeni.“ Henleinova strana se tak s plným vědomím svého vůdčího představitele stala trojským koněm nacistického Německa, jehož cílem bylo rozbití Československa.

Po Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 propukly mezi německým obyvatelstvem v pohraničí otevřené nepokoje. Vláda však pokus o puč rychle potlačila, SdP byla zakázána a na Henleina byl vydán zatykač. Uprchl do Německa, kde se postavil do čela sudetoněmeckých oddílů Freikorps, které podnikaly výpady do pohraničí.

Do Aše se Henlein vrátil až po mnichovské dohodě 1. října 1938. Již jako Hitlerem jmenovaný říšský komisař pro sudetoněmecké oblasti a spolu s ním se osobně účastnil vítězného průjezdu pohraničím.

Když se v listopadu 1938 SdP sloučila s NSDAP a vznikla župa NSDAP Sudety, stal se Henlein jejím župním vedoucím. Po 15. březnu 1939 byl šéfem civilní správy okupačních vojsk a od 1. září 1939 pak stanul v čele nově zřízené župy Sudetenland jako říšský místodržící. Tuto funkci zastával až do posledních dnů druhé světové války.

V den svých 47. narozenin, 6. května 1945, jednal Henlein v sídle župního vedení v Liberci. Při poradě padlo rozhodnutí, že se pokusí na vlastní pěst vyjednávat s Američany. Na dotaz, co udělá, skončí-li jeho mise nezdarem, podle poválečného svědectví účastníka porady Hermanna Neuburga řekl: „Mám-li být zastřelen, tak nechť to udělají druzí. Já si rozhodně vlastní rukou na život nesáhnu.“

Ještě pozdě v noci odjel Henlein se čtyřmi muži doprovodu na jihozápad. Byl mezi nimi i jeho pobočník Hugo Umann, který teprve koncem šedesátých let minulého století podal svědectví o těchto posledních Henleinových dnech. Jeho podstatnou část využil Emil Hruška ve své publikaci Konrad Henlein, život a smrt, MBMSS-Start 2010.

Podle Umannova líčení se dostali 7. května ráno do Chebu a další den se prý měli v Lokti setkat s velitelem americké armády. Na místě však zjistili, že sudetský gauleiter Američany nezajímá. Museli přestoupit do džípu a byli odvezeni do zajateckého tábora v Chebu. Po odděleném výslechu je přemístili 9. května dopoledne do jiného provizorního zajateckého tábora v Plzni.

Noc prý trávili každý na jiném místě tábora. „Za ranního šera mě probudil hluk,“ vzpomínal Umann. „Slyšel jsem, jak někdo říká, že si kdosi podřezal tepny. Šel jsem na místo, kde jsem zanechal Konrada. Místo bylo prázdné, viděl jsem jen velkou krvavou skvrnu. Dozvěděl jsem se, že Konrad si prořízl obě tepny břitvou. Měli jsme totiž u sebe toaletní potřeby, které jsme si mohli vzít do tábora. Prý ještě dýchajícího Konrada odnesli na strážnici a odtud ho převezli do nemocnice.“

Umannovo svědectví je odlišnou verzí Henleinova odchodu ze života. Nikoli střepy z rozbitých brýlí, ale břitva.

Hruška klade několik otázek. Jak mohl mít zajatec u sebe břitvu navzdory přísným prohlídkám? Proč nebyl Umann v noci u svého pána, kterého vždy střežil? Co ještě kromě velké krvavé skvrny viděl? Byl svědkem čehosi, co staví Henleinovu smrt do jiného světla? Co oddaný Hugo Umann zamlčel?