Z Filadelfie až do Holešovic. Zapomenutý osud druhého zvonu Svobody

Na znamení sounáležitosti nechali Američané odlít zvon, který by tento ceremoniál symbolicky stvrdil. A nejen tak ledajaký zvon. Autentickou repliku zvonu Svobody – amerického symbolu nezávislosti.

Zvon Střední Evropy, jak byla kopie pojmenována, zazněl ten den hned dvanáctkrát – jednou za každý z nově nezávislých národů.

„Nový zvon Svobody vyzvání ke vzdoru,“ přečetli si druhý den ráno čtenáři místního deníku Philadelphia Inquirer. (kopie článku v galerii)

„V koloniálním křesle s rovnými zády, v němž seděl Hancock, když podepisoval americkou deklaraci svobody, podepsal Dr. Tomáš G. Masaryk, prezident Československé republiky, dokument, kterým národy střední Evropy vyhlásily svobodu vlády,“ popisoval deník.

Při pohledu na deklaraci musí Čechy hřát pocit hrdosti, Masarykův podpis je hned první. Hlavičku papíru pak zdobí tři kresby. Vlevo již zmíněný americký zvon Svobody, dnes umístěný jen přes ulici v budově Liberty Bell Centra. Uprostřed – průčelí Independence Hall, malé červené stavby v georgiánském stylu. A nakonec vpravo… zvon Střední Evropy.

Odlit byl firmou Meneely Bell Co. sídlící ve městě Troy ve státě New York. Nejde o jedinou repliku slavného zvonu, kterou tato firma odlila, podle expertů je však suverénně nejpřesnější – byť na ní pochopitelně nenajdeme onu ikonickou puklinu.

Poslání zvonu připomíná citát z Bible, který je vyryt na jeho straně: „Vyhlaste SVOBODU po celé zemi všem jejím obyvatelům.“

Expozice v Independence Hall se o osudu zvonu nezmiňuje. „Jestli je zavěšen v nějakém kostele a dobře mu slouží, pak je to asi v pořádku, ale neměl by být schovaný. Jsem přesvědčen, že neživé věci dokážou někdy příběhy odvyprávět lépe než lidé,“ vysvětluje jeden z kurátorů.

A připomíná slova ukrajinského velvyslance, který Masaryka tehdy do Filadelfie doprovázel: „Ach, ty zvone. Ach, ty země. Ach, prezidente Wilsone. Že zrovna dnešní den spatří Ukrajinu svobodnou!“

Zvon nebyl darem pouze Československu, nýbrž všem lidem reprezentovaných v říjnové delegaci. V deklaraci se doslova píše o „řetězci národů ležící mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem.“ Vedle Ukrajinců byli zastoupeni Poláci, Litevci, Rumuni nebo třeba Židé z Palestiny.

Poté, co navštívil Washington, proto zvon zavítal do národního kongresu amerických Uhro-Rusínů nedaleko Pittsburghu. Následně se vydal za oceán do Evropy, kde po krátkém turné nakonec usídlil ve městě Užhorod na Podkarpatské Rusi.

Jeden ze členů delegace ve Filadelfii, americko-rusínský politik Grigorij Žatkovič, se totiž stal prvním guvernérem Podkarpatské Rusi. Tamní obyvatelé si sice po tisíci letech cizí vlády přáli vlastní stát, nakonec se ale spokojili s variantou autonomie v rámci Československa.

Američané zřejmě netušili, kde všude zvon byl, a domnívali se, že si ho Čechoslováci prostě odvezli domů hned po ceremonii v Independence Hall.

V roce 1940, zhruba sedm měsíců před vstupem USA do druhé světové války, píše ministr obchodu státu Pensylvánie Richard P. Brown telegram říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi.

Stojí v něm: „Jediná přesná replika zvonu Svobody byla Američany darována Československu při založení republiky. Uvědomujeme si, že nyní všechny bronzové předměty tavíte, a protože máme pro tento cenný zvon využití, nabízíme 3000 dolarů, pokud bude dodán do New Yorku v dobrém stavu pro použití na Světové výstavě.“

Jen pár dní poté kontaktoval Browna Žatkovič. Führer zvon nemá, ujistil ho a popsal mu, jak ho z Filadelfie před dvaceti lety dostal do Užhorodu. Město bylo sice mezitím navráceno Maďarsku, ale Žatkovič byl přesvědčen, že zvonu nic nehrozí.

To ale nebyla pravda, Hitler byl zvonu blíže, než Žatkovič mohl tušit.

Někdy před svou abdikací v roce 1935, totiž nechal československý prezident Masaryk zvon převést na Pražský hrad. Tam se na něj jezdily koukat tisíce amerických turistů.

Když 14. března 1939 vtrhla nacistická vojska na zbylé území Československa, zvon byl stále na Hradě. Hitler tam hned druhý den strávil jednu noc, než správu protektorátu svěřil do rukou Konstantinu von Neurathovi a o něco později i Reynhardu Heydrichovi.

Zda nacisté po dobu okupace zvon našli, není jasné. Hitler Brownovi nikdy neodpověděl.

Zvon každopádně po skončení války opět vylezl na světlo světa. Několik dobových kronik informuje o uložení na ministerstvu školství a kultury ve Valdštejnském paláci, kde na něj tamní památkář Břetislav Štorm nakreslil znak sv. Václava a napsal text písně: SVATÝ VÁCLAVE,/VOLÁ TĚ TVŮJ LID, VRAŤ SVÉ ZEMI POŽEHNÁNÍ/ VRAŤ SVÝM DĚTEM KLID.

Lidé zvonu začínají říkat „Václav“, zřejmě aby se pro komunistický režim stal přijatelnějším. Jeho americké kořeny tím však upadají do zapomnění.

V roce 1966 našel zvon nový domov, a to v kostele sv. Antonína na náměstí Václava Kopeckého, dnešním Strossmayerově náměstí. Zde byl dlouhé roky umístěn v podkruchtí, za dveřmi chrámové předsíně.

„Pamatuji si, jak jsem se na něj jako malý chodíval dívat,“ popisuje Jiří Beran, dnešní jáhen kostela. O tom, že by mohl být vytažen do věže, kde by posloužil svému účelu, začali farníci přemýšlet na jaře roku 1980.

Poprvé Václav zvonil večerní klekání 16. července téhož roku na svátek P. Marie Karmelitské. Dnes je v kostele sv. Antonína hlavním zvonem Kliment, který lidem v Holešovicích zvoní denně. Václav do služby nastupuje jen v neděli, a to hned dvakrát, případně také na výjimečné slavnostní dny nebo mše.

Veřejnosti k vidění bohužel není. Zda jeho zvuk ještě někdy uslyší občané zbylých zemí, kterým před více než 100 lety pokřtil svobodu, je ve hvězdách.

Poděkování za spolupráci patří farnosti sv. Antonína z Padovy a jáhnu Jiřímu Beranovi za poskytnutí archivních materiálů.