Wolfgang Amadeus Mozart: Praha mu učarovala natolik, že se stala jeho pravou múzou

Být géniem je skvělé. A narodit se do příhodného prostředí je už doslova trefa do černého. Když 27. ledna 1756 ve svém rodném Salcburku poprvé zakřičel malý hoch, sudičky stojící u jeho kolébky měly jasno: právě se narodilo zázračné dítě, geniální hudebník a skladatel.

Světlo světa tehdy nespatřil nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart. Letos tomu bylo právě 265 let. Široko daleko nebyla žádná jiná rodina, která by tak intenzivně žila hudbou jako ta, do které se chlapec narodil.

Leopold Mozart (1719-1787) byl rovněž geniálním skladatelem a hudebníkem v jedné osobě. Jablko tedy nepadlo daleko od stromu. Leopold byl však navíc i vynikajícím pedagogem, který velice záhy rozpoznal Amadeovy hudební vlohy a začal je v něm cíleně rozvíjet.

Sám to neměl v životě vůbec jednoduché. Z jeho sedmi dětí přežily pouze dvě. Amadeus a jeho o čtyři a půl roku starší sestra Marie Anna, známá pod přezdívkou Nannerl.

Otec Leopold pochopil Amadeovo narození jako skutečné boží poslání. Záhy opustil vlastní bohatou hudební kariéru a začal se věnovat především jako erudovaný hudební pedagog pouze vlastnímu synovi.

Zaznamenána je situace, kdy otec učí osmiletou Marii Annu ve hře na klavír, přičemž zjišťuje, že tříletý Amadeus už také projevuje hudební sklony. Leopold se osvědčil jako výborný „manažer“. Systematicky pracoval na rozvíjení synova talentu a vytvářel jeho zázračnost. Díky otci měl Amadeus už od útlého dětství skutečně ideální umělecké zázemí. V šesti letech uměl hrát na klavír, varhany, housle a skládal vlastní skladby. Otec se rozhodl jet ukázat hocha na císařský dvůr do Vídně - a následovalo turné po celém Rakousku.

Amadeus brzy dokázal hrát na mnoho nástrojů a také dirigoval. Byl možná nejmladším evropským skladatelem a hudebníkem, možná i ve světě. V Salcburku i ve Vídni rozhodně. Jeho otec se sám vyjádřil, že Amadeus je „zázrak, kterému Bůh dopustil, aby se narodil v Salcburku“.

Zcela obětoval další vlastní kariéru a plně se věnoval roli otce, učitele, spolupracovníka, tajemníka, opisovače not a manažera. Zanechal komponování a zanedbával i své pracovní povinnosti k arcibiskupskému dvoru.

Kromě Amadea však byl v rodině ještě jeden hudební genius. Tentokrát v ženských sukních. Jeho již zmíněná sestra Marie Anna. Také ona byla mimořádně hudebně nadaná jako její slavný bratr. Je známo, že když Amadeus v osmi letech napsal svoji první symfonii, pomáhala mu v jejím zápisu právě Nannerl. Není přitom jasné, jestli pouze zapisovala to, co jí bratr diktoval, nebo zda s uvedenou kompozicí napomáhala.

Sourozenci měli před sebou každopádně slibnou kariéru. Spolu s otcem cestovali po celé Evropě a sklízeli díky svému umění po zásluze velké úspěchy. Jmenujme např. Německo, Anglii, Francii či Itálii.

Cestování je sice namáhavé, ale výdělky z vystoupení jsou velmi slušné. Leopold byl v sedmém nebi, když viděl, jakých úspěchů jeho děti dosahují. Marie Anna nebyla přitom o nic horší než Amadeus. Naopak. Publikum s napětím pozorovalo právě její účinkování.

„Moje holčička hraje nejtěžší skladby, které vůbec máme. Neuvěřitelně precizně a excelentně. Je jí jen 12 let, ale patří mezi nejschopnější evropské hráče,“ poznamenal tehdy s pýchou Leopold v jednom ze svých dopisů.

Za svých mladých let Marie Anna cestovala se svým o 4,5 roku mladším bratrem a otcem po celé Evropě, aby předvedli svůj hudební talent jako zázračné děti. Leopold a jeho geniální dítka se proslavili po všech evropských dvorech.

Opravdu, dobové materiály se o dívce vyjadřují nesmírně pochvalně. Hovoří o ní jako virtuosovi a hudebním géniovi. Při svých koncertech nadchla obecenstvo v Curychu, Mnichově a Londýně. Oběma dětem se otec ovšem věnoval stejně pečlivě a důsledně. Vzhledem k tomu, že Marie Anna byla starší než Amadeus, se hře na hudební nástroje začala učit dříve než její bratr.

Hudební kariéra obou sourozenců nadále úspěšně pokračovala a stála za ní skutečně obrovská řehole, kterou všichni, otec i děti, museli podstupovat při hodinách usilovného cvičení.

Bohužel však přišel rok 1769, kdy Marie Anna dosáhla 18 let. Tedy věku, ve kterém společnost 18. století viděla činnost ženy jinde, než při hře na podiu. Leopold to dobře věděl a nemohl kvůli tehdejším konvencím riskovat skandál, který by mohl ohrozit i Amadeovu kariéru. Sama Nannerl si toho byla také vědoma. S hudbou sice nepřestala, ale hrála pouze v Salcburku. A taktéž se věnovala komponování.

Evropská turné se tak už týkala pouze Amadea. Je nutno poznamenat, že šlo ale o velmi namáhavá cestování. Při jedné z cest - z Mannheimu do Paříže - mu doprovod dělá matka Anna Marie (1720-1778). Je značně vysílená a ve městě nad Seinou vydechne naposledy.

Do českých zemí přijel Wolfgang Amadeus Mozart jako 11letý v roce 1767, kdy navštívil Olomouc a Brno. Do Prahy zavítal celkem pětkrát. Dvakrát v roce 1787, dále pak Prahou projížděl dvakrát v roce 1789 a přijel i v roce 1791. Zcela poprvé zavítal do hlavního města Českého království dne 11. ledna 1787.

Tehdy ho ve svém malostranském paláci (v dnešní Thunovské ulici č. 14) ubytoval Johann Joseph Franz von Thun-Hohenstein, velký skladatelův příznivec. Mozart přijel do Prahy kvůli tomu, aby 20. ledna dirigoval v Nosticově (nyní Stavovském) divadle svou Figarovu svatbu. Opera měla tak velký úspěch, že představení muselo být opakováno.

S obdobným úspěchem se setkalo provedení symfonie č. 38 D dur (KV 504). To se v tomtéž divadle konalo při hudební akademii, kterou skladatel uspořádal předešlého dne před Figarem jako poděkování za projevené uznání. Od té doby se symfonie začala zvát Pražská.

Mozartovi se rozbušilo srdce, když se přesvědčil o tom, že je Praha prosycena jeho hudbou. Byl fascinován, jak zdejší lidé jeho tvorbě rozumějí. Viděl, že na rozdíl od Vídně, kde Figarovu svatbu přijali chladně, si v Praze její árie zpívají lidé na ulicích.

Ještě během tohoto pobytu (setrval v Praze do února) podepsal smlouvu na uvedení nové opery na podzim téhož roku. A když se vrátil do Vídně, začal na opeře Don Giovanni, na libreto básníka Lorenza da Ponta, skutečně pracovat.

Do Prahy Mozart podruhé přijel 4. října 1787. Ubytoval se v hostinci U tří lvů poblíž Nosticova divadla. Zmíněný libretista Lorenza da Ponta bydlel v nedalekém hostinci U Platejsů. Také on se účastnil v divadle všech zkoušek, při kterých Mozart zasahoval do režie, operu škrtal, opravoval, dokomponovával.

Mezitím se Mozart přemístil k přátelům Duškovým na smíchovskou Bertramku. Šlo o původně viniční a hospodářský dům, který byl později přestavěn na legendární usedlost, kde manželé Duškovi, skladatel a operní pěvkyně, bydleli od roku 1743. Josefině Duškové věnoval geniální skladatel několik árií. Tu patrně nejznámější - Bella mia fiamma, addio - složil pro ni narychlo dne 3. listopadu 1787.

V divadle Mozart nejdříve zahrál znovu Figara. Pražané ale chtěli slyšet něco jiného - právě Dona Giovanniho. Jinak by ho domů nepustili. Problém byl v tom, že Mozart s sebou přivezl nedokončenou předlohu, proto byl během zkoušek takový tvůrčí chaos. Chyběla „maličkost“: 292 taktů. Co s tím?

Světová premiéra se měla původně konat v Nosticově divadle 14. října, ale protože se představení nestihlo nastudovat v daném termínu, musela být přesunuta o 15 dnů, na 29. října. A nastal skutečný orkán. Mozart se zachoval jako Mozart. Vyhrnul si rukávy a vmžiku napsal všechny chybějící noty ještě před vydatnou snídaní. Co k ní tehdy měl, už nikdo neví.

Traduje se ovšem, že rád tančil, miloval kulečník, nevyhýbal se kartám a během komponování se s oblibou cpal pečenými kuřaty.

Jak řekl Miloš Forman, režisér filmu Amadeus, ověnčeného osmi Oscary: „Mozart skládá hudbu jako blesk, bez jediné opravy, a přitom se bezstarostně řehtá.“

Opisovači not se ale propotili, nestíhali, nebyl ani čas na nastudování té přenádherné, famózní, ale velice náročné předehry. Jak to tedy udělat? Orchestr ji musel zahrát rovnou. Mozart to ale zvládl, v tom tkvěla jeho genialita i mimořádné hudební a skladatelské charisma.

Dokonale to vystihl jeho otec Leopold, když říkával: „To je celý on! Všechno dělá na poslední chvíli. On sice stíhá, ale ti okolo lapou po dechu.“

Pražané během premiéry Dona Giovanniho doslova šíleli. Provedení opery představovalo Mozartův dokonalý triumf. A tehdy měl šťastný skladatel právě vyřknout onu slavnou větu: „Moji Pražané mi rozumějí.“

Praha měla slavné představení opery Dona Giovanniho dříve než Vídeň. V Praze měl génius mnoho přátel, snad i více než ve Vídni. Ti všichni přijali novou operu stejně nadšeně jako předtím Figara. Praha mu byla skutečnou múzou.

Není přitom žádným tajemstvím, že vlastní národ ho uznával podstatně méně. Přitom patřil mezi oblíbence císaře Josefa II., syna Marie Terezie. Nedostal sice na jeho dvoře místo kapelníka, po kterém tolik toužil. Tento post pro sebe získal Antonio Salieri (1750-1825), italský hudební skladatel, označovaný jako ničema nejhrubšího zrna, který údajně zlovolně ničil Mozartovu kariéru. Jak to tehdy vlastně bylo...?

Na druhé straně se také traduje, že naopak oba hudebníci měli spolu přátelský a korektní vztah. Salieri měl tu výhodu, že byl Ital a italská hudba byla pro rakouského monarchu velkou devizou. Ovšem i Mozart získal jistou výhodu. Mohl samotného císaře vyučovat v hudbě. A Josefa II. Mozartova hudba, výuka i genialita natolik ovlivnila, že ho inspirovala k humanistickým myšlenkám. Odtud byl jen krůček k osvícenským reformám. Mozartova hudba tak prokazatelně působila na císaře jako lék.

Třetí a čtvrtá Mozartova návštěva Prahy byla velice krátká, uskutečnila se v roce 1789, kdy jel v doprovodu knížete Lichnowského do Berlína. Při cestě tam a zpět se zastavil v Praze jen na pár dní, aby mohl pozdravit své přátele.

Naposledy přijel do Prahy v srpnu 1791. V červenci si u něho totiž čeští stavové narychlo objednali operu pro oslavu korunovace císaře Leopolda II. českým králem. Mozart přijel viditelně vyčerpaný, protože začínal pracovat jak na proslulém Requiem, tak současně komponoval Kouzelnou flétnu.

Nemocný Mozart přijal nabídku na novou operu popravdě hlavně kvůli penězům. Premiéra nové opery La clemenza di Tito (Titus) 6. září 1791 v Nosticově divadle však nesklidila až tak mimořádný úspěch, protože byla konána v době mnoha dalších slavnostních akcí, pořádaných v době císařovy korunovace. Podle dobových zpráv se Mozart sice snažil před přáteli žertovat, ale přitom bylo vidět, jak je bledý a zasmušilý. Vypadalo to, že snad tuší svůj blížící se konec. Při loučení se neubránil slzám a oči jako by říkaly: „Copak nechápete, že jsem to Requiem psal sám pro sebe?“

O tři měsíce později, 5. prosince 1791, Wolfgang Amadeus Mozart v pouhých 35 letech ve Vídni zemřel. Hudební velikán, který dokázal díky svému umění vydělat ohromné jmění a zároveň je neuvěřitelně rychle rozházet, byl pohřben pro nedostatek peněz do neoznačeného hrobu pro nemajetné. Ironie osudu jednoho z největších hudebních géniů.

Jeho vděční Pražané však nezapomněli. Dne 14. prosince přišli uctít jeho památku na mši do chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně.