William Harvey: První prokázal, že krev proudí ze srdce do celého těla

Harvey, který se měl stát tak slavným, se narodil 1. dubna 1578 ve Folkestonu na kentském pobřeží Anglie. Jeho rodiče zplodili sedm synů – jako nejstaršího Williama – a dvě dcery. Otec Thomas patřil k uznávaným mezinárodním obchodníkům a chlapec tak nikdy finančně nestrádal. Všichni jeho bratři se věnovali obchodu stejně úspěšně jako otec a ti se také postarali, aby se mohl talentovaný William věnovat svým medicínským zájmům.

Začal totiž už v deseti letech studovat v Canterbury King’s School, která vyžadovala, aby „cokoli činí, ať se seriózním úsilím nebo žertem a hrou, nesmí nikdy činiti jiným jazykem než latinským nebo řeckým“.

Poté přešel v šestnácti na Gonvillovu a Caiovu College v Cambridgi, která přitahovala studenty medicíny. V roce 1597 získal bakalářský titul, začal studovat tamtéž lékařství a ve studiu pokračoval od roku 1599 na slavné padovské univerzitě. Tam působilo mnoho slavných osobností – matematiku např. učil Galileo Galilei.

Harveyho oblíbeným učitelem se ale stal Girolamo Fabricius zvaný Fabricius z Aquapendente (je po něm nazvána výchlipka střeva u ptáků, tzv. Fabriciova burza). Harveyho osobnost se nadále úspěšně rozvíjela. Zvolili jej zástupcem „národa Angličanů“, což znamenalo obrovskou poctu. V Padově také získal 25. dubna 1602 lékařský titul. Při té příležitosti dostal prsten, klobouk a lesknoucí se odznaky a vrátil se zpátky do Anglie. Tam pokračoval ve své rozjeté dráze.

Williama přijali do Královského kolegia lékařů a v roce 1604 se oženil s Alžbětou, dcerou dr. Lancelota Brownea, bývalého lékaře královny Alžběty I. Tím se dostal do blízkosti královského dvora.

O jeho manželství mnoho nevíme. Zůstalo bezdětné, paní Harveyová chovala papoušky a zemřela o deset let dříve než její manžel. Ten se choval svérázně. Nenáviděl např. všechny tehdejší spisovatele.

Časy, v nichž žil, s oblibou charakterizoval jako věk, „v němž houf pisálků pokleslého vkusu je tak početný jako hejno much za parného dne, takže jsme téměř zadušeni fekálním puchem jejich jalových a nanicovatých produktů“. Protože měl jedovatý a jadrný jazyk, umělce rovnou označil za „zasranou tlupu uhovněnců“. Mezi ně zařadil nemilosrdně i velikány typu Johna Miltona či Williama Shakespeara. Cítil se vědcem a mistry slova pohrdal.

Podle pamětníků to byl muž, který „není vysoký, ale nižší postavy, s kulatou tváří, lehce olivově zbarvenou jako dřevo dubu, malých kulatých očí, velmi černých a živých, také jeho vlasy bývaly černé jako havran, ale po pětadvacet let před smrtí již byly velmi bíle prokvetlé“.

Někteří ho označovali jako malého neposedného človíčka, jiní tvrdili, že coby malý popudlivý vzteklík se snadno rozzuřil: „Byl podobně jako ostatní jeho bratři cholerický a ve svém mládí nosíval dýku, byl by schopen ji vytasit i při té nejmenší maličkosti.“

Jestli to je pravda, nevíme. William Harvey totiž nikdy nemíchal do svých písemností osobní a životopisné údaje. O to pilněji se choval jako vědec.

V roce 1607 Williama jmenovali pomocným lékařem v Nemocnici u sv. Bartoloměje. Napomohlo to rozšíření jeho soukromé lékařské praxe. Celý svůj život poté zůstal lékařem, který provádí výzkum a zároveň léčí nemocné.

Časem se stal osobním lékařem krále Jakuba I. a později také Karla I. Zároveň léčil četné příslušníky aristokratických kruhů, jako např. lorda kancléře sira Francise Bacona. Během prvních let své praxe prováděl vědecké výzkumy v oblasti anatomie a fyziologie. V roce 1607 začal působit jako člen College of Physicians, kde od roku 1615 přednášel a prováděl pitvy a anatomické demonstrace.

Už v té době se začal zajímat o krevní oběh, tlukot srdce a puls. Pro lékařství středověku a raného novověku platilo dosud Galénovo učení, podle něhož je srdce zapojeno do tří procesů zažívání a krev se tvoří v játrech. Teprve Harvey spojil myšlenku krevního oběhu se srdcem jako ústředním pohonným orgánem.

Dokázal to díky pokusům se studenokrevnými živočichy, jejichž srdce tepe pomaleji, i s teplokrevnými a teoretickým pozorováním lidí. Přezkoušel osmdesát živočišných druhů. Zpočátku si žádné velké naděje nedělal.

S pochybami si zapsal: „Když jsem poprvé při pokusu na zvířeti za účelem nalezení pohybů a funkcí srdce na vlastní oči uzřel jeho pohyby, téměř jsem věřil, že pohybům a funkci srdce může porozumět pouze sám Bůh.“

Harvey tomu ale nakonec porozuměl. Zjistil, že aktivní úlohu v proudění krve mají stahy srdečních komor (systola). Zachycoval krev, která při každém stažení vystříkla, a vážil ji.

Pak počítal. Objevil, že obsah krve v lidském srdci představuje asi 56 gramů, a zjistil, že za hodinu projde srdcem asi trojnásobek váhy lidského těla. To ho utvrdilo v přesvědčení, že krev musí v těle obíhat.

Objevil tak velký krevní oběh, při kterém dochází k přechodu krve z tepen do žil, kterými proudí zpět do srdce. Podařilo se mu to i díky pokusům s podvázáním cév u lidí. Překonal tak i Galénovu tezi o tvorbě krve v játrech.

Při stažení srdce je podle Harveyho krev tepnami hnána do celého těla a plic a tím vzniká puls. Harveyho teze úplně vysvětlovala pohyby srdce a zároveň průtok krve plícemi. Prokázal také existenci srdečních chlopní. Sám výsledek shrnul: „Pohyb krve v savčím těle se děje neustále v kruhu a funkcí srdce je udržovati jej pumpováním. To je také jediným důvodem pohybu a tlukotu srdce.“

Své poznatky Harvey shrnul v roce 1628 v knize Anatomické pojednání o pohybu srdce a krve u živočichů. Kniha byla vydána ve Frankfurtu nad Mohanem, protože ji v Anglii nechtěl nikdo vytisknout.

Harvey ji daroval anglickému králi Karlu I. se slovy: „Nejmilostivější králi! Srdce živočicha je základem jeho života, panovníkem jeho veškerenstva, Sluncem malého světa, na němž závisí všechen život a z něhož všechna svěžest a síla vyzařují. Stejně, jako je král základem své říše a Slunce je základem svého světa, je srdce základem, z něhož všechna moc vyzařuje a všechna milost vychází.“

Jak vidno, Harvey věřil v Koperníkovo učení o centrálním Slunci a planetách obíhajících okolo něho po vlastních drahách. Kniha vzbudila obrovský rozruch. Jedni ji zatracovali, druzí nešetřili chválou. Jeho teorie ale stejně musela čekat mnoho let na svoje uznání, protože v té době ještě medicína neznala kapiláry, jimiž se krev dostává z nejmenších tepének do nejmenších žilek, aby se mohla vracet zase zpět k srdci.

Bohužel, na lékařskou praxi neměla vliv. Dokonce i Harvey léčil stejně jako předtím. Tedy pouštěním žilou a přikládáním baněk. Navíc se stále usilovněji věnoval péči o zdraví Karla I. Výzkumné činnosti se ale úplně nevzdal. V roce 1651 vydal dílo o plození živočichů Proces utváření živočichů, v němž prokázal, že život se vyvíjí z vajíčka. Bylo mu tehdy sedmdesát tři let.

Harveyho dílo našlo ohlas i v českých zemích. Harvey se totiž v Praze osobně setkal s děkanem pražské lékařské fakulty a vynikajícím lékařem Janem Marcusem Marcim z Kronlandu. Ten dal popud, aby se rozbor jeho učení objevil v disertační práci jednoho studenta. V českých zemích tak nauku o krevním oběhu přijali bez námitek.

Harvey už v roce 1648 opustil svou londýnskou rezidenci a žil u svých bratrů – v Roehamptonu a v Lambethu. V té době se zřejmě vzdal i své lékařské praxe. Nabídli mu sice funkci prezidenta Kolegia lékařů, on ji ale odmítl s tím, že je „stařecky vetchý“.

Trápila jej dna a nesnesitelné bolesti léčil tím, že nořil nohy do kbelíku s ledovou vodou. Čas od času jej kolegové vyzývali, aby se opět vrátil ke své práci. To ale nechtěl: „Příliš velký počet let mě drtí obnošeností mé skořápky a brání mi uskutečnit jakékoli přání provádět nové výzkumy. Také po dlouhých letech intenzivní práce již moje mysl touží po klidu a míru, než abych se mohl znovu naplno pouštět do ostrých debat nad současnými objevy.“

Svá poslední léta strávil v klidu, bez vědomí své důležitosti. Jeho přítel, esejista John Aubrey vzpomínal, že s ním dokázal diskutovat o různých problémech celé hodiny: „Tedy pálí mu to, to se musí nechat! Kdyby býval ztuhlý, nafoukaný, upjatý a k tomu na penzi, jak se s takovými doktorskými páprdy můžete setkat, nebyl by věděl nic víc, než co vědí oni.“

V roce 1657 se Harvey cítil vyčerpaný. A 30. června téhož roku ukončila jeho život mrtvice. Na stará kolena se těšil ze slávy a jeho teorie krevního oběhu nakonec byla přijata.

Harveyho teorii symbolicky završili dva muži. Prvním z nich byl italský anatom a lékař Marcello Malpighi (1628–1694), který v roce 1660 za pomoci mikroskopu objevil existenci kapilár. Nezávisle na něm učinil totéž holandský přírodovědec Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) v roce 1673. Harveyho učení tak dotáhli až do vítězného konce.