Vzpomínky na Terezín. V domácnostech se skrývají hotové poklady

Zároveň se ale obávají, aby s postupujícím časem dědicové materiály z druhé světové války nezlikvidovali. Ať už proto, že k nim jako příslušníci mladší generace nemají vztah, nebo z neznalosti. „Spousta lidí má doma pořád plno věcí, o kterých vůbec netuší, jak jsou historicky hodnotné,“ říká Michaela Dostálová z dokumentačního oddělení Památníku Terezín.

Ten se opakovaně obrací na veřejnost s výzvou ke spolupráci, aby se „materiály dostaly, kam mají“. Mezinárodní den památky obětí holocaustu, který jsme si připomínali koncem ledna (27. ledna 1945 byl osvobozen nacistický koncentrační tábor Osvětim-Březinka), mohl být dalším impulzem pro případné dárce.

Jedním z argumentů, proč by lidé měli předměty po svých blízkých raději věnovat muzeu, než je přechovávat doma, je schopnost odborníků se o ně postarat. Obraz namalovaný v ghettu, který někomu desítky let visí v obýváku, postupně ztrácí barvu, motáky se pomalu rozpadají a text na korespondenčním lístku už téměř není k přečtení. S tím vším si restaurátoři a konzervátoři v Terezíně dokážou poradit.

Nehledě na to, že v muzejních depozitářích jsou věci uskladněny v podmínkách, které působení zubu času zpomalují. Přesto se někteří nenechají přesvědčit a památky na příbuzné se nevzdají. „Ozvala se nám paní, která doma měla protižidovské anonymy. Říkala, že to je společně se svatební fotografií to poslední, co jí po předcích zbylo, takže nám to nemůže dát,“ vypráví Michaela Dostálová.

„V takových případech se alespoň snažíme pořídit kopie. Někdy se naopak rodiny spokojí s digitální reprodukcí kopií a originál terezínskému památníku nakonec věnují. Další věc je, že ne pokaždé jsou pro všichni příbuzní, na čemž může dárcovství bohužel také ztroskotat.“

Jedna rodina před časem na půdě našla kufr plný dopisů a korespondenčních lístků, ze kterých se dozvěděla, co její blízký, politický vězeň z Malé pevnosti, za války vytrpěl. Byl zatčen koncem roku 1940 a do dubna 1945, kdy zemřel, prošel devíti káznicemi. „Jde o osobní psaní a například i korespondenci s protektorátními úřady. Příbuzní se teď musejí vyrovnat nejen s tím, že děda byl zavřený, ale také se spoustou informací okolo, takže se zatím o svůj nález zdráhají podělit,“ říká Hana Procházková z dokumentačního oddělení.

V rodinách, kde byla válečná minulost tabu, musejí leckdy zpracovat dvojnásobné trauma, třeba novinku, že jejich dědeček nebo strýc se nezachoval zrovna jako hrdina. „Stává se, že příbuzenstvo se pak nemůže dohodnout, jestli i přes takové zjištění nám materiál věnuje, nebo ne.“

Michaela Dostálová zmiňuje případ paní, která až po smrti své maminky našla dřevěnou krabičku plnou dokumentů z ghetta. „Zpětně jí došlo, že se jí maminka už kdysi snažila něco říct, ale neměla na to dostatek sil. Lidé z rodin, kde téma bylo na denním pořádku, nám zase v nadsázce přiznávají, že mají pocit, jako by vyrostli v Osvětimi. Jsou to zkrátka dva protikladné přístupy a nic mezi tím neexistuje.“

Občas se o tom, co jejich blízký prožil za války, lidé dozvědí až v Terezíně. „Osloví nás s tím, že děda, kterému je bezmála sto let, jim k tomu nikdy nic neřekl a požádají, abychom jim informace dohledali. Často jde o soudní dokumenty, navíc v němčině, které jsou někdy sice schopni přečíst, ale to, co zjistí, už si nedokážou zasadit do historického kontextu a dozvědět se, co vlastně znamenají.“

Nebývá ovšem pravidlem, že pro potomky těch, kteří si za války prošli peklem, je památka na tu dobu důležitá. „Někteří dárci na rovinu prohlásí: ,Raději si to vezměte, u vás to bude uschováno, mé příbuzné toto téma moc nezajímá. S největší pravděpodobností by cenné fotografie a dokumenty po mé smrti přišly vniveč,´“ říká Vladimíra Ficenecová z dokumentačního oddělení.

Paradoxně na některé z dárců upozorní lidé z jejich okolí. Náhodou vyslechnou příběh člověka, který se za války zachoval odvážně, a jen tak mimochodem vypráví své zážitky. „Tímto způsobem jsme se dostali k pánovi, jehož příběh je velmi emotivní a neuvěřitelný zároveň. Jeho detaily a některé další informace nás posunuly v historickém bádání.“

Na základě výzvy dostal Památník Terezín také dar od ženy, jejíž bratr Bohuslav Mahler byl s rodinou deportován do ghetta. „Pamatovala si, že synovec, kterému tehdy byly čtyři roky, se cestou do transportu těšil, že poprvé v životě pojede vlakem.“ Na podzim 1944 byli všichni posláni do Osvětimi, kde zemřeli.

Od příbuzné obětí získalo muzeum mimo jiné fotografie zmíněného chlapce a židovské pracovní skupiny lesních dělníků, kterou ve snaze udržet se na svobodě pomáhal v letech 1941 a 1942 organizovat její bratr ještě doma v Solnici na Rychnovsku. Na zadní straně originálního snímku je seznam fotografovaných. Jména těch, co válku nepřežili, označuje křížek.

O naději a chuti do života i v tehdejším marasmu svědčí série fotografických koláží, kterou si skupina nechala vyrobit a která je také součástí daru. „I v té hrůze, která je obklopovala, měli smysl pro nadsázku,“ komentuje Michaela Dostálová obrázky plné narážek i na tehdejší politickou situaci.

Poslední památkou, kterou muzeum od rodiny získalo, je dopisnice odeslaná panem Mahlerem z terezínského ghetta. „I korespondenční lístek může být pro nás zajímavý, přestože na něj bylo povoleno napsat jen šest řádků, většinou žádost o teplé boty a kabát. Podle data nebo čísla cely totiž můžeme doplnit naši databázi vězňů,“ objasňuje Hana Procházková.

Plný dokumentů je přírůstek z poslední doby – památníček, který si v ghettu vedla vyučená modistka Olga Sojková, narozená v roce 1895. Výjimečně zachovalý sešit zdobí obrázky v zářivých barvách, které zachycují život v ghettu z té lepší stránky. Kromě krátkých textů v němčině je doplňují například vlepené poukázky na jídlo či do kavárny, očkovací průkaz a protektorátní bankovky, což u podobných artefaktů nebývá běžné.

„Památník nám věnovala dcera jediného dítěte paní Sojkové, které rodiče ještě před válkou poslali na studia do Anglie. Sami v únoru 1942 přijeli transportem do Terezína. Zatímco paní Olga se odtud vrátila, její manžel Adolf zahynul v Osvětimi.“

Na první pohled veselé obrázky v památníku Michaela Dostálová komentuje slovy: „Byla to forma obrany a způsob, jak posílit naději, že se v budoucnu situace zlepší.“

Těžko uvěřitelný je příběh busty bývalého lékaře z ghetta Oskara Weissbroda, jenž ji před transportem do Osvětimi ukryl pod zem a požádal svou matku, která v Terezíně zůstala, aby ji po válce vyzvedla. Ta ji skutečně našla a až do loňského podzimu ji doma měla lékařova neteř, společně s taštičkou na dokumenty, v níž si schovávala fotografie rodiny.

„Jde o příběh, nad kterým nepřestáváme kroutit hlavou,“ říká Vladimíra Ficenecová. Otázky vzbuzuje hlavně to, proč si někdo do transportu vzal svou vlastní sádrovou bustu. „Udivilo nás také, že rodina nejspíš dlouhé desítky let netušila, jaký poklad doma má. Až donedávna se u nich například běžně používal teploměr z ghetta,“ dodává pracovnice Památníku Terezín, která je s rodinou v kontaktu.

Ona i její kolegové si uvědomují, že bojují s časem, a pokud se jim někdo ozve, snaží se reagovat ihned. „Někdy to stihneme doslova na poslední chvíli, než rodina věci z války vyhodí. Teď se například snažíme spojit s devadesátiletou pamětnicí, která nám loni napsala, že má doma materiály k rodinám, které pomáhaly parašutistům. Naše práce občas připomíná detektivku, ale stojí za to, protože co příběh, to námět na celovečerní film.“