Vzdušné údery na Jugoslávii přešly ve velkou leteckou válku

Navzdory původním plánům, kdy měla vlna úderů vyřadit z provozu protivzdušnou obranu Jugoslávie a ochromit velení jejích vojenských sil, aby nemohlo dále koordinovat akce jugoslávské armády a milicí v Kosovu, trvala letecká kampaň 78 dní. Vyžádala si na pět set obětí, mezi nimiž bylo dost civilistů. Stroje NATO svrhly na Jugoslávii při útocích 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7000 tun. Vypuštěno bylo také 2500 střel s plochou dráhou letu.

NATO podcenilo sílu jugoslávské armády a odhodlání režimu Slobodana Miloševiće se bránit. Postupně se proto spektrum cílů rozšiřovalo. Terčem náletů už nebyly jen vojenské základny, jugoslávská vojenská technika operující v Kosovu nebo budovy ministerstva obrany a vnitra. Stala se jím infrastruktura celé země včetně té civilní. Bombardovaly se nejen rafinerie; a na elektrárny se neshazovaly jen grafitové bomby, vyvolávající zkraty, ale i konvenční, protože síť po zkratech šla rychle opravit. Kvůli zničení mostů v Novém Sadu přišla o vodu značná část obyvatel města s 600 tisíci obyvateli. Bombardovaly se i podniky, které mnohdy nevyráběly nic pro armádu. Napadány byly také televizní vysílače a budova televize, aby byla zastavena propaganda Miloševićova režimu.

Při útoku na železniční most u Grdelicy zahynulo 12. dubna nejméně 14 cestujících. Při zásahu budovy jugoslávské televize bylo 23. dubna zabito 16 zaměstnanců. Ještě tragičtější následky měl zásah autobusu z Niše do Podgorice z 1. května, kdy zemřelo nejméně 29 cestujících. V Niši bylo 7. května také zasaženo tržiště se zeleninou, přičemž po zásahu kazetovou bombou zemřelo patnáct civilistů.

Velký rozruch vyvolal 8. května zásah budovy čínského velvyslanectví, v jehož troskách zahynuli tři čínští novináři a zraněno bylo dvacet osob. Použity byly GPS naváděné bomby JDAM.

Zasaženi byli i uprchlíci z Kosova na silnici spojující Djakovicu s Prizrenem. Při útoku ze 14. dubna jich zemřelo nejméně 73.

Do akce bylo nasazeno přes tisíc letadel a vrtulníků zemí NATO a část strojů létala i přes Českou republiku, která se stala členem Aliance jen krátce předtím – 12. března. Koridory z Itálie takový nápor letadel nepojaly. Protože se nezdálo, že by se Milošević mínil vzdát, začalo se od konce dubna uvažovat o pozemní operaci, ale srbský vůdce nakonec přijal podmínky pro příměří. Bombardování skončilo 10. června. O dva dny později vstoupili do Kosova američtí vojáci. Na příměří tam dohlížely síly KFOR.

Válku v Bosně a Chorvatsku ukončila v roce 1995 Daytonská dohoda mezi předáky Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Ani ta však všechny problémy regionu nevyřešila, vůbec se nezabývala otázkou Kosova, přestože napětí okolo Kosova vedlo už v osmdesátých letech k vzestupu srbského nacionalismu. Kosovští Albánci také toužili po samostatnosti, což bylo komplikovanější, Kosovo nebylo samostatnou republikou, která mohla z federativní Jugoslávie odejít. Dosáhlo jen autonomie.

Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK) se rozhodla pro ozbrojený boj. Už v dubnu 1996 spáchala čtyři útoky na představitele srbských vojenských sil, další následoval v červnu u Mitrovice a pak ještě jeden na kasárna ve Vučitrnu. V následujícím roce UÇK posílila, získala zbraně z vyrabovaných skladů v Albánii, která se politicky i ekonomicky zhroutila, neboť se naprostá většina Albánců zapojila do pyramidových her.

Když útoků přibývalo (UÇK nakonec ovládla 40 procent rozlohy Kosova), rozhodl se Milošević na počátku 1998 rázně zasáhnout. Když bylo při razii proti rodině jednoho z vůdců UÇK Adema Džešariho zabito v Prekazu 53 lidí, členů této rodiny, americká ministryně zahraničí Madelaine Albrightová varovala, že Kosovo není vnitřní otázkou Jugoslávie.

Protože obětí sílícího etnického konfliktu přibývalo, rostl tlak na Bělehrad. V květnu 1998 se sešel umírněný kosovský vůdce Ibrahim Rugova se Slobodanem Miloševićem a americký vyjednavač Christopher Hill pokračoval v kyvadlové diplomacii mezi Bělehradem a Rugovou. Další americký vyjednavač Richard Holbrooke, který stál za Daytonskými dohodami, se snažil dosáhnout dohody s Miloševićem o rozmístění sil NATO v Kosovu, i když něco takového Srbové v referendu odmítli. Nakonec se 12. října 1998 podařilo podepsat dohodu o ukončení srbských akcí v Kosovu.

Příměří ale bylo od počátku porušováno oběma stranami. NATO už v té době zvažovalo možné vojenské akce. Už 30. října zahájilo nad Kosovem přelety neozbrojených letadel, aby se neopakovala situace z Bosny. Veškeré naděje na mír, o němž se jednalo ve francouzském Rambouillet, zmařil 15. ledna 1999 incident z Račaku. Den po útoku srbských sil na vesnici bylo nalezeno u jejího okraje 45 těl kosovských Albánců včetně dvanáctiletého chlapce a tří žen. Některá těla byla zohavena a většina obětí byla střelena zblízka do hlavy. Srbsko tvrdilo, že jde o mrtvé příslušníky UÇK, kteří tam jejich spolubojovníci přivezli, což mezinárodní společenství odmítalo.

Po Račaku Madeleine Albrightová dospěla k závěru, že nastal čas pro akci, protože samotná diplomacie bez hrozeb silou nevede k cíli. Bála se opakování masakru ze Srebrenice. Podle ní by jakákoli dohoda musela být podpořena přítomností zahraničních sil v Kosovu. Rozhodnutí o tvrdém postupu přišlo ještě předtím, než byl vyšetřen masakr – kdo jsou oběti masakru a kdo je zabil, okolo čehož dodnes panují spory. Přiživila je finská soudní lékařka Meri Helena Rantaová, která tvrdila, že byla pod tlakem, aby se prokázala vina Srbů.

Už 30. ledna 1999 dala Severoatlantická rada mandát generálnímu tajemníkovi organizace Javieru Solanovi, aby nařídil letecké údery proti Jugoslávii v závislosti na vývoji politického procesu. USA a západoevropské země se shodly na tom, že půjde o jednotky NATO, a ne o síly OSN, které nedokázaly zabránit masakrům v Bosně.

„Šlo o jeden z klíčových, přelomových momentů vývoje mezinárodních vztahů, který se odehrál na pozadí tragické zkušenosti s mnoha lety lidského utrpení na Balkáně. Pro NATO to bylo těžké rozhodnutí, ale bylo učiněno jednotně,“ uvedl pro Novinky vrchní ředitel sekce bezpečnostní a multilaterální na ministerstvu zahraničí David Konecký

Operace přinesla úspěch, jugoslávské jednotky už dále na kosovské Albánce neútočily a na Balkáně nastal klid. Oddělení Černé Hory už konflikt neprovázelo, stejně jako ani jednostranné vyhlášení samostatnosti Kosova. To ovšem už šťastné nebylo, protože zcela nelogicky následovalo okamžité uznání, byť kosovští představitelé jednali čistě o své vůli, bez ochoty k jakémukoli kompromisu, což vedlo k petrifikaci situace. Navíc to rozdělilo Evropu, protože uznání Kosova s velkou radostí zaznamenali nejrůznější separatisté, kteří v tom viděli inspiraci a impuls pro pokračování v recesistických aktivitách.

I způsob vedení protrahované operace, a hlavně rozšířený výběr cílů, vyvolával oprávněné pochybnosti.

Západ se však především dostal do role unilaterální síly, která rozhoduje sama bez ohledu na ostatní, čehož později využilo Rusko ve své propagandě proti USA a NATO. Dobře myšlená snaha o co nejrychlejší zásah bez hledání širšího konsensu se obrátila proti Západu, což později umocnil útok na Irák na základě tvrzení, že v něm jsou zbraně hromadného ničení, ale žádné se nenašly.

Těchto kroků pak Rusko účelově využívalo nejen ke kritice Západu, se kterou se snažilo bodovat ve třetích zemích, ale také k obhajobě nejrůznějších svých intervencí a anexí.

Tou největší chybou celé balkánské politiky Západu bylo zahnání Srbska do ruské náruče. Rychlý rozpad Jugoslávie všechny překvapil, ovšem vidět chyby jen na srbské straně nebylo rozumné, protože nacionalisty tam byli všichni. Málo se pracovalo s tím, že v Srbsku bylo mnoho lidí, kteří chtěli konec socialismu a nepodporovali Miloševiče. Pamatuju si, jak zastánci opozice (jako režisér Goran Cvetković) dokonce nálety vítali a odsuzovali, jak Milošević zneužívá obav obyvatel, aby z Jugoslávie dělal oběť agrese Západu.

Po konci války v Bosně byla jeho pozice slabá, ale pro Západ byl jedním z garantů Daytonských dohod a opozici proti němu nepodpořil. Mohl tak obnovit svou sílu za podpory ultranacionalistů ze Srbské radikální strany. Odpadlíci z ní pak vytvořili současnou nejsilnější Srbskou pokrokovou stranu.