Vzdělaná, duchaplná a nešťastně zamilovaná. Taková byla paní kněžna z Babičky

Byla to osudová žena a osudová byla i největší láska jejího života – měla vztah k ministru zahraničí a rakouskému kancléři Klemensu Metternichovi.

Kateřina se s ním poprvé viděla v Drážďanech v roce 1810, ale při běžných politických setkáních tehdy mezi nimi nezajiskřilo nic. To se stalo až v červnu 1813. Oba byli zkušení a měli leccos za sebou, čtyřicetiletý kancléř a dvaatřicetiletá Kateřina.

Narodila se 8. února 1781 v Kuronsku ve městě Mitavě (v dnešním Lotyšsku) jako první dcera vévody Kuronského Petra Birona a Dorothey von Medem z váženého kuronského rodu. Při křtu dostala jméno Kateřina Frederika Vilemína Benigna. Měla ještě dvě vlastní sestry Paulinu a Johanu a nevlastní Dorotheu.

Otec Kateřinu miloval – vodil ji všude s sebou a poskytl jí dobré domácí vzdělání. Sám byl bohatý – kromě majetku v Kuronsku vlastnil v českých zemích panství Zaháň, Náchod, Ratibořice a Chvalkovice. V rodinném kruhu oslovovali rodiče nejstarší dcerku jako Vilemínu, pro obyvatele českých zemí byla Kateřinou.

Vyrostla z ní krásná dívka. Měla plavé vlasy, velké hnědé oči a nádherně tvarované ruce. Byla štíhlá, souměrná, vysoká přesně jako Napoleon (167 centimetrů). To ji mrzelo, chtěla být vyšší.

V roce 1795 nastala v jejím životě změna – Kuronsko bylo na žádost kuronských stavů připojeno k Rusku, vévoda se vzdal svých práv a odebral se do Zaháně. Carevna Kateřina II. se k němu zachovala velkoryse. Odkoupila jeho soukromé kuronské statky za dva milióny rublů a ještě mu platila roční apanáž 25 tisíc dukátů.

Pro princezny bylo zaháňské prostředí nezvyklé – děsily je šklebící se masky nad zámeckými okny i tmavé chodby. Otec ovšem ihned začal s přestavbami – vybudoval koncertní síň a divadelní sál. Zámek navštěvovali cizinci z mnoha evropských měst, pořádaly se bály, reduty a maškarády.

V roce 1798 koupil vévoda Petr palác i v Praze na Malé Straně v Karmelitské ulici. Dlouho se z něj neradoval – zemřel na neznámou nemoc v lednu 1800 ve věku 76 let. Z princezny Vilemíny se stala vévodkyně Zaháňská.

Dívkám zůstala jen matka Dorothea. Smutek ovšem nedržela. Vztahy mezi manželi byly už delší dobu napjaté. Dorothea se právě v roce 1798 zamilovala do švédského generála barona Gustava Moritze Armfelta, elegantního a duchaplného muže. Poznala jej v Karlových Varech. Všude s ním jezdila a bylo jí úplně jedno, že o ní a ženatém Armfeltovi kolují nezřízené drby. Dokonce jej pověřila správou svých statků.

Dlouho jí ale láska nevydržela – Dorothea si nejvíc cenila svobody, cestování a nechtěla se vázat. Zklamaný Armfelt už ji nedoprovázel, ale pokračoval ve funkci správce. A staral se i o její dcery. Dával jim lekce z filozofie, poučoval je o umění.

Při tom se stačil zamilovat do Kateřiny. Naivní dívka jeho lásku v roce 1800 opětovala, i když byl o čtyřiadvacet let starší. A otěhotněla. Vše se vyřešilo elegantně. Armfelt těhotné dívce představil svého přítele, francouzského uprchlíka prince Louise Rohana-Guémenéa. A toho si také v červnu 1800 vzala. Zda o jejím těhotenství věděl, není jisté.

V roce 1800 princezna Kateřina odjela do Hamburku a tam 1. ledna 1801 porodila dceru Gustavu, zvanou Vava.

Porod byl příšerný, asistovala při něm jen nešikovná porodní bába. Došlo k těžkému poškození dělohy. Od této chvíle už nikdy nebude moci Kateřina otěhotnět. Dítě dala k adopci Armfeltovým příbuzným, a ti s ním odjeli do Finska. Celý život si to Kateřina vyčítala. Po návratu, bledá a pohublá, tvrdila, že ji postihla nemoc.

Manžel Louis byl nudný patron, a tak se s ním Kateřina v roce 1805 rozvedla a dala mu bohaté odstupné 100 tisíc tolarů. Stejně to dopadlo i s jejím dalším mužem. Za dva měsíce po rozvodu si vzala ruského knížete Vasila Sergejeviče Trubeckého. Ani ten jí nevyhovoval a na podzim 1806 se zase rozvedla, opět s odstupným.

Zajímala se nyní více o politiku a jako příležitostný milenec se osvědčil Angličan John King.

V té době si oblíbila i zámek Ratibořice. A našla dalšího přítele. Ve Vídni totiž onemocněl rodinný známý kníže Alfred Windischgrätz na zápal plic. Vévodkyně Zaháňská mu nabídla ozdravný pobyt v Ratibořicích. Kníže byl mladý, vzdělaný a proslulý jako vynikající milenec.

A Kateřina se zamilovala. Byl to náročný vztah – stále se rozcházeli a znovu scházeli. Kníže byl totiž nesmírně žárlivý a z pomstychtivosti předstíral, že má i jiné ženy. Kateřina zuřila. V takovém rozpoložení se s ní sblížil Metternich.

Ani ten nebyl žádné neviňátko. Ač ženatý od roku 1795 s Eleonorou, zvanou Lorel, vnučkou kancléře Marie Terezie Václava Kounice, byl nazýván „krásným Klemensem“ pro své četné milenky. Byl štíhlý, světlovlasý, modrooký. Do Kateřiny se zamiloval v roce 1813.

Několikrát se setkali ve Vídni a debatovali o politice. Její názory jej fascinovaly. Bylo to období závěru napoleonských válek, které se části odehrávaly v českých zemích. V koalici proti napoleonské Francii stálo Prusko, Rusko, Velká Británie a Rakousko. A bylo dohodnuto, že v Čechách se setká ruský car Alexandr I. s Metternichem, aby projednali vzájemný vztah obou zemí. Metternich odjel do Jičína a za místo schůzky byl označen zámek Opočno.

Vše se mělo odehrát 15. června 1813. Kateřina byla v té době v Ratibořicích a Metternicha napadlo, že by car mohl být vstřícnější, kdyby poznal tak krásnou a duchaplnou ženu. A skutečně – v den konání schůzky dostala Kateřina zprávu, že druhý den přijde na oběd car. Málem padla do mdlob, ale oběda se zhostila se ctí. Car i s doprovodem byl nadšen.

Metternich poté vzkázal Kateřině, že car je do ní zamilován a Ratibořice plní diplomatické poslání. A začal ji v Ratibořicích navštěvovat. Právě tam proběhlo i významné jednání mezi Rakouskem a tentokrát Pruskem. Proběhlo úspěšně – bylo rozhodnuto ještě jednou se pokusit o jednání s Napoleonem a vyhnout se tak další válce.

Kateřinu pak ještě čekala 24. června opětovná návštěva cara. V té době už Metternich ve vztahu k ní ztratil úplně hlavu. Denně psal Kateřině do Ratibořic. Ona ovšem zůstala rezervovaná. Byla si dobře vědoma, že Metternich je ženatý a miluje své děti. Měl jich pět, ale tři z nich zemřely v útlém věku.

V době sblížení s Kateřinou byl navíc v jednom kole. Organizoval tzv. pražský kongres, který měl připravit smíření s Francií a Napoleonem. Kancléř se proto ubytoval v Schönbornském paláci na Malé Straně. Manželku s sebou nevzal, zato lákal Kateřinu, aby přijela do Prahy. Ta tak učinila poněkud váhavě 28. července 1813.

Usadila se ve Valdštejnském paláci a ihned si tam zřídila salón, kde ji navštěvovali významní lidé. Občas to byl i Metternich, kterému vadilo, jak málo má možností s ní být o samotě. Zval ji proto do svého paláce, kde obědvali a procházeli se v zahradě. O jejich avantýře se vědělo.

Své si vyslechla i Lorel a psala 5. srpna manželovi: „Vévodkyně Zaháňská se prý nastěhovala až do konce kongresu do Prahy – a že se zde setkala, hádej s kým?“ Metternich jí farizejsky odpověděl, že takové tvrzení je k smíchu a dodal: „Ty víš, že Tě z celého srdce miluji, nikdy se neutěším, že nemohu být s Tebou.“

Pražský kongres znamenal jediné – vyhlášení války Napoleonovi. Kateřina odjela mezitím 11. srpna do Ratibořic. Ihned obdržela od posla dopis od kancléře. Meditoval: „Přál bych si být tím dopisem. Přál bych si být čímkoliv, jen ne sám sebou, a přesto bych své já nechtěl s nikým vyměnit.“

V čase odloučení, které nastalo, si oba milenci vyměňovali dopisy plné lásky. Metternich Kateřině tykal, ona mu vykala. Stále si zachovávala odstup, protože dobře věděla, že Klemens manželku neopustí. V září byla opět v Praze. Začala tam budovat lazaret pro několik set raněných v napoleonských válkách. Metternich zatím řídil politiku z Teplic. To mu nebránilo Kateřinu navštívit 20. září pod jménem baron Binder.

Válku s Napoleonem rozhodla „bitva národů“ u Lipska ve dnech 16. až 19. října 1813. Metternich psal Kateřině: „Vyhráli jsme bitvu světa!“ I když se osobně nesetkávali, psal jí denně dopisy, stejně jako své ženě. Lorel a dcerám kupoval hedvábí na šaty, Kateřině poslal nůž na dopisy z indického dřeva, hodiny s teploměrem, kalamář. Radil Kateřině, aby si koupila dům ve Vídni a byla mu tak blíž. Pro kancléře se pomalu stávalo problémem rozdělit lásku mezi dvě ženy.

Chtěl dokonce, aby se milenka a manželka staly přítelkyněmi. To se opravdové a přímé Kateřině nelíbilo. Klemens navíc žárlil na její údajné milence a na to, že se ještě občas scházela s Windischgrätzem.

Jejich vztah postupně poznamenaly stíny nedůvěry. Kateřina se toužila stát Klemensovou ženou, a to jí nemohl splnit. Přesto byla paní kněžna zamilovaná ještě na vítězném vídeňském kongresu na podzim roku 1814. Byl velkolepý. Kateřina se všech akcí horlivě zúčastňovala.

Byla pozvaná i na večeři k manželům Metternichovým, která ji naplnila zklamáním. Musela se svému milenci vyhýbat a cítila se pokořena vedle hostitelky Lorel. Jejich dopisy ovšem neustávaly. V jednom jí Metternich napsal: „Uchýlila ses k přesvědčení, že štěstí, které marně hledáš, můžeš najít jen v manželském svazku. Manželství je ale stav, který pro Tebe nebude nikdy ten pravý. Svazky? Všechny je zpřetrháš.“

V lednu roku 1815 vztah obou milenců skončil. Lorel byla těhotná. Kateřina na Metternicha nikdy nezapomněla. Bylo to jednostranné. O Metternichově světě jasně vypovídala slova, která napsal své další milence kněžně Dorothee Lievenové: „Více mých přátel nepochopilo nikdy, jak jsem mohl být do vévodkyně zamilovaný. Však jsem také nikdy nebyl. Paní Zaháňská je podivná žena. Více než to, je ztřeštěná. Chce vždy to, co nedělá, a dělá to, co nechce.“

Bylo to velmi zvláštní hodnocení, o kterém Kateřina naštěstí nevěděla. Paní kněžna zemřela raněná mrtvicí 29. listopadu 1839. Bylo jí padesát osm let. Dvacet let po jejím odchodu zemřel Metternich. Příběh se uzavřel.

Může se vám hodit na Zboží.cz: