Vyvraždil rodinu i část vesnice kvůli bludům. Pro psychiatry je záhadou i sto let poté

Večer si šli všichni členové rodiny včetně Wagnera lehnout. Ten si ovšem vzal do postele dýku a blíže neurčený zabiják a schoval je pod polštářem. Když se začalo rozednívat, rozhodl se k činu (Wagnerovým případem se zabýval Jaroslav Vacek v knize Velké psychiatrické případy, Paseka 2001).

Wagner v noční košili a ponožkách vstal, udeřil Annu několikrát zabijákem do hlavy a pak ji bodal dýkou do krku a hrudníku. Pokračoval do chlapecké ložnice a provedl totéž Richardovi a Robertovi. Přes kuchyň se vplížil do ložnice děvčat, aby zabil Elsu a Klaru. Všechny zavražděné přikryl prostěradlem, protože „nesnášel pohled na krev“. Svou zakrvácenou košilí praštil na postel a zkrvavenou dýku vložil do zásuvky.

Pak si z mansardy přinesl své dvě pistole Mauser, vyzbrojil se náboji a převlékl se do cestovního. Vzal s sebou také manželčin závoj. zamkl byt a na chodbě nechal vzkaz, že jede do Ludwigsburgu. A objednal si u paní domácí písemně žejdlík mléka. Pak začal výlet.

A ne ledajaký. Na kole dojel učitel na nádraží a nechal je v úschovně. Vzápětí odjel vlakem do Ludwigsburgu, kde si poseděl na lavičce u zámku. Pak v poklidu navštívil pivovar a posnídal tam šunkový salám s chlebem a vypil minerálku. A aby si výletu užil, vypravil se do svého rodiště Eglosheimu, kde žil jeho starší bratr.

Ten sice doma nebyl, zato si vlídně pohovořil s jeho manželkou a sdělil jí, že navštíví vesnici Mühlhausen, kde jeden čas učil. Tam se vypravil na kole, které si vyzvedl v úschovně až po devatenácté hodině. Mezitím strávil čas návštěvou Velkého Sachsenheimu a Bietigheimu, odkud rozeslal několik dopisů, mezi nimi bylo Provolání k učitelstvu a Provolání k národu, adresované deníku Neues Tagblatt. Navzdory této poklidné vsuvce ale Wagnerovo krvavé dílo ještě zdaleka nekončilo.

Do Mühlhausenu dojel po jedenácté v noci. Před ním potkal nočního hlídače Fischera, který se jej ptal, kam tak pozdě jede. Wagner neodpověděl. Kolo schoval v kukuřičném poli. Byl mrzutý, protože začalo pršet. Ve vsi se vplížil do stodol sedláků Martiniho, Bauerleho, Walze a Negela a s pomocí zapalovače tam založil ohně.

Nevybíral si – jmenované osobně neznal. Totéž udělal ve stodole Schlechtových, z jejichž rodu pocházela jeho žena. Pak si zakryl obličej manželčiným závojem.

Mühlhasenští vybíhali z domů, aby hasili a Wagner na ně začal pálit z pistolí. Zblízka – a většinou trefil. Přímo do srdce. Střílel i do oken. Ženy střílet nechtěl, ale v nastalém zmatku zasáhl jednadvacetiletou dívku a dvě ženy.

Situace připomínala válečné bojiště – dým, křik, pláč, krev. Osm lidí na místě zemřelo, dvanáct bylo zraněno. Postřelený bednář Jakub Kötzele za několik hodin zemřel. Stejně zemřel také jeden sedlák z jedenácti zraněných.

Wagner ani nevěděl, na koho střílí – choval se jako posedlý amokem. Vedle lidí zastřelil dva kusy dobytka. Krveprolití ukončili až tři stateční muži.

Wagner ve svém pominutí smyslů zapomněl, že mu došly náboje a chtěl pistole nabít municí, kterou měl v tašce. A v té chvíli pomocný strážník Kientsch, železář Bürle a sedlák Christian Müller na učitele skočili, jeden z nich jej praštil starou šavlí a Bürle jej uhodil motykou. Dostal pak přezdívku „Motykový Bürle“. Wagner měl dvě sečné rány v obličeji, roztříštěnou levou ruku a na druhé měl několik ran.

Upadl v bezvědomí na zem. Lidé si ho přestali všímat – domnívali se, že je mrtev. Byli přivoláni četníci a jeden z nich si ve dvě v noci všiml, že učitel dýchá. Velitel jej nechal odnést do pastoušky. Četníci Wagnera museli chránit – rozhořčený dav jej chtěl lynčovat.

V pastoušce ho poznal jeho švagr. Požáry uhasili vojáci, a přesto deset staveb lehlo popelem. Když se Wagner probral, prohlásil, že bude vypovídat později. Ale sdělil četníkům, jak vraždil v Degerlochu. Ti informovali stuttgartskou policii. Dále Wagner pravil, že ničeho nelituje a že chtěl spáchat sebevraždu.

Poté jej dopravili do nemocnice do Vaihingenu, kde mu amputovali levou ruku. Šestého září navštívil Wagnera v nemocnici vyšetřující soudce. A byl překvapen.

Wagner vypověděl, že příčinou masové vraždy v Mühlhausenu byl mravnostní delikt. Prý se tam před dvanácti lety dopustil pohlavního styku se zvířaty a místní občané se mu proto posmívali a dělali na něj narážky. Lidé jej tím trýznili, a proto se rozhodl spáchat sebevraždu zastřelením a vyvraždit vlastní rodinu. Předtím se ale chtěl pomstít vesničanům, kteří jej trápili.

Soudce vyslechl spoustu svědků a žasl. Nikdo z Wagnerova okolí o jeho „sodomii“ nic nevěděl. Lidé se učiteli ani nesmáli, ani jej nepomlouvali – byl jim lhostejný. A tak bylo rozhodnuto, že Wagner bude umístěn na šest týdnů na psychiatrickou kliniku v Tübingenu, kde bude zkoumán jeho duševní stav. Pobyl si tam od 11. listopadu 1913 do Vánoc a pak jej převezli do heilbronnské věznice.

V Tübingenu byl ale Wagner nešťastný. Jeho duševní svět měl zkoumat profesor Robert Gaupp, známý psychiatr. Wagner ho ale odmítal a žádal popravu.

Nakonec s Gauppem spolupracoval a psychiatr byl velmi překvapen. Očekával netvora a šílící monstrum, ale seděl před ním klidný, uzavřený, zdvořilý a zarmoucený muž.

Ukázalo se, že Wagner sice není agresivní, ale také svého činu nelituje. Gaupp potvrdil Wagnerovu nepříčetnost a doporučil umístit jej v psychiatrickém ústavu. Wagnera předali do ústavu pro duševně choré ve Winnentalu. Tam zůstal do konce svého života v roce 1938.

Gaupp se také seznámil s dosavadním Wagnerovým životem. Ernst Wagner se narodil 22. září 1874 v Eglosheimu u Ludwigsburgu v malorolnické rodině. Měl devět sourozenců a nežili si dobře. Otec byl alkoholik a matka měla „slabé nervy“. Neustále ji bolela hlava. Gaupp ji označil za „psychopatku“. Otec zemřel na růži v obličeji už v roce 1876 a matka se později znovu vdala. Vedle toho měla poměry s dalšími muži. Její dva bratři trpěli schizofrenií.

Rodina byla chudobná a Wagnerovo dětství nebylo šťastné. V roce 1889 začal studovat v učitelském ústavu v Esslingenu. Stranil se ostatních a byl uzavřený. Za děvčaty nechodil. Podle vlastních slov – v osmnácti objevil masturbaci, „její slast i hrůzu“. Trápily jej proto výčitky svědomí, ale „nemohl si pomoci“.

Od roku 1894 pracoval jako pomocný učitel na několika školách a byl dobře hodnocen. Lidé ho měli rádi, i když se pozastavovali nad tím, že je ateista. Od července 1901 začal působit v Mühlhausenu. Právě tam se měla odehrát údajná sodomie, která tehdy byla trestným činem. Sám Wagner o sobě prohlašoval, že „je sodomita“. Právě v Mühlhausenu poznal svou budoucí ženu Annu Schlechtovou.

S devatenáctiletou Annou se Wagner sblížil na jaře 1902. Byla dcerou hostinského Johanna Konrada Schlechta, majitele hospody U Orla. Wagner zrovna romantik nebyl. Chodil za dívkou do chléva, když dojila, a právě tam s ní míval pohlavní styk. To otec Johann nevěděl, ale nápadník se mu nelíbil. V květnu ale Anna otěhotněla. Wagner ji nemiloval a do ženění se mu nechtělo. Anně zase připadal učitel starý. Přesto trvala na tom, aby si ji vzal, a vyhrožovala sebevraždou.

Wagner to udělal až v prosinci 1903, kdy už měl dceru Klaru, která se narodila v únoru. Po tomto skandálu Wagnera poslali do zapadlé vsi Radelstettenu. A on zahořkl.

I když jej lidé měli rádi a vážili si ho, nemohli si nevšimnout, že jak se napije alkoholu, propadá velikášství – prohlašoval, že se stane největším dramatikem, volal, že je bůh a že jednou bude velkým mužem. Jednou přišel opilý domů a zjistil, že šetrná žena dala salám pod zámek. Vzteky rozštípal židli a začal řádit, dokud nepřišla manželka a nezpohlavkovala jej. Tak se choval až do osudného dne vraždění. V roce 1912 nastoupil Wagner na učitelské místo v Degerlochu.

Z jeho velkých plánů mu vyšel jediný – začal skutečně psát dramata, a to v roce 1904. Nebyla valná a dostat je na jeviště se mu nepodařilo. V psaní pokračoval i v léčebně. Psal si i deník, v němž se považoval za mstitele a člověka, který oprávněně zabil lidi, protože je jich na světě příliš mnoho. V roce 1923 jej rozhořčil spisovatel Franz Werfel, který vydal ne příliš zdařilou hru Nemluva o hodináři, jenž v záchvatu amoku střílel do davu lidí. Wagner Werfela obvinil z plagiátorství – prý hru opsal z jeho deníku.

A ještě něco se Wagnerovi splnilo – stal se slavným. Jeho zločiny měly obrovskou publicitu. Psal o něm nejen německý tisk, ale i evropský. Podle lékařů trpěl Wagner bludem vztahovačnosti. Gaupp prohlašoval, že je paranoik. Tak či tak, v posledních letech svého života postihla učitele TBC, včetně tuberkulózy kostí. Soužily jej bolesti a upadal do depresí a uvažoval o sebevraždě. Druhého dubna 1938 se o ni skutečně pokusil – pořezal se na krku a hrudníku střepem ze sklenky. Zachránili jej a on pro změnu žádal o revolver.

Zemřel na TBC 27. dubna 1938. O jeho případu se mezi psychiatry diskutuje dodnes.