Vypálení Lidic světu poprvé jasně ukázalo, co je nacismus zač, připomíná šéf VHÚ Knížek

Byl to jeden z prvních jasných důkazů mimořádné brutality nacistického režimu, o kterém se svět dozvěděl a který v něm zarezonoval, připomíná ředitel Vojenského historického ústavu (VHÚ)  Aleš Knížek.

„Svými jinými zločiny se nacisté do té doby nechlubili. V případě Lidic do světa sami vykřičeli, co jsou zač. O ničení vesnic, hromadném vraždění obyvatel v Polsku a Sovětském svazu veřejnost neinformovali, svá zvěrstva se naopak snažili před zraky svědků skrýt. Na konci srpna 1941 Reinhard Heydrich přímo nařídil, aby se při masových popravách na sovětském území zamezilo shromažďování diváků, i kdyby se mělo jednat o důstojníky wehrmachtu,” připomíná.

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora koncem května však nacisté chtěli veřejně demonstrovat nekompromisní odvetu. „Zpráva o tom, jak se německá okupační moc vypořádala s Lidicemi, byla vydána hned 10. června 1942. Bylo oznámeno, že lidičtí muži byli zastřeleni, ženy poslány do koncentráku, děti dány na náležité vychování – což v nacistické praxi znamenalo trýznivou smrt pro většinu z nich – a že obec byla srovnána se zemí.”

Zkázu Lidic si navíc nacisté pečlivě zdokumentovali, podotkl Knížek. „Na natáčení dohlížel poradce NSDAP pro filmové záležitosti Franz Treml, který svému obchodnímu partnerovi 9. června řekl, ať si připraví dost filmového materiálu, že se bude točit něco mimořádného…”

Do Lidic oba filmaři dorazili v devět hodin ráno. „V tu chvíli už byli lidičtí muži po smrti. Mezi zastřelenými muži byly i děti – patnáctiletí, šestnáctiletí chlapci, jednomu bylo teprve čtrnáct. Nacisté zvažovali, že filmový záznam celý zveřejní, Goebbels to ale Hitlerovi rozmluvil, upozornil ho, že by to mohlo vzbudit velmi nepříznivou mezinárodní reakci.”

Samotná zpráva o vypálení Lidic světovou veřejnost šokovala. „Ze strohých slov čišela nenávist. Nebylo pochyb, že nacisté spáchali neodpustitelný zločin. Lidice se staly symbolem, daly celému světu odpověď na otázku, proč je nutné proti nacistickému Německu bojovat a porazit ho. Jistě nemusím opakovat vyjádření tehdejšího amerického ministra námořnictva: ´Až se nás naše děti zeptají, proč jsme bojovali v této válce, budeme jim vyprávět o Lidicích´,” připomíná události z kraje léta 1942 Knížek.

Velký dopad měla lidická tragédie i na československý exil, zmínil Knížek. „Nejen exilová vláda, všichni Čechoslováci v exilu tragédii v Lidicích těžce nesli. Tento nelítostný čin, vypálení obce v zázemí, nenechal nikoho chladným. Každý na to reagoval po svém. Viktor Fischl už 10. června 1942 začal psát poemu Mrtvá ves, která byla přeložena do několika jazyků. Na jejím základě pak v září 1942 vznikl působivý dokument Humphreyho Jenningse Tichá ves, v němž vystupovali obyvatelé hornické vesnice v jižním Walesu. ”

Lidice jako memento a apel častokrát ve svých projevech připomínali také prezident Beneš a Jan Masaryk. „Lidice budou žít! Tato myšlenka měla mnoho podob a tolik toho vyjadřovala.”

Lidice jako křestní jméno si pro své dcery zvolilo mnoho rodičů po celém světě, zejména v Jižní Americe. Řada obcí po světě se také po vyhlazené a zmizelé české obci přejmenovala.

„Labouristický politik Barnett Stross založil v létě 1942 v hornickém městě Stoke-on-Trent hnutí Lidice Shall Live (Lidice budou žít) a uspořádal sbírku na obnovení Lidic. Bylo v tom odhodlání a víra ve vítězství. Na začátku září 1942 prezident Beneš ve svém projevu přímo ve Stoke-on-Trent řekl: ‘Lidice žijí dál. Nezemřely, žijí v srdcích lidí ze Stoke-on-Trent.´ Jen pro zajímavost dodám, že v domě Hany Strasserové ve Stoke-on-Trent žilo několik ´Wintonových dětí´ z Československa.”

Lidice se také staly obrovskou motivací pro Čechoslováky bojující v zahraničních armádách. „ Letadla 311. československé bombardovací peruti 25. června 1942 svrhla na přístav v německých Brémách bomby s nápisem ZA LIDICE, příslušníci 1. československého armádního sboru i československé obrněné brigády nazvaly podle Lidic jeden svůj tank. V řadách Československého pěšího praporu 11 – Východního, ve štábu generála Karla Klapálka dokonce působil lidický rodák Karel Radvanský.“

Lidice byly vypáleny v odvetu za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který za pomoci řady spolupracovníků a podporovatelů podnikli 27. května 19942 parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Těm se po činu podařilo utéci a nacisté spustili rozsáhlé pátrání. V té době vystupňovali také všeobecný teror obyvatelstva, masově popravovali dříve odsouzené i nově zatčené, k rozsudku smrti stačil jenom souhlas s atentátem.

Přes veškerou snahu se nedařilo pachatele atentátu rychle dopadnout a nacisté se chytali každé stopy, která by je mohla k parašutistům dovést.

Den před smrtí Heydricha, 3. června se dostal do rukou majiteli továrny na baterie ve Slaném Jaroslavu Pálovi dopis určený zaměstnankyni Anně Maruščákové, která zrovna nebyla v práci. Mimo jiné v něm stálo: „Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden, a pak se už neuvidíme. Milan.“ Pála, který se obával provokace, se obrátil na četníky a ti předali dopis gestapu.

„Když 3. června 1942 zachytil továrník Pála nešťastný dopis, který Václav Říha napsal Marii Maruščákové a v němž se zmiňoval o ´onom osudném dnu´, gestapo si skutečně myslelo, že je na stopě atentátníků,“ dodal Knížek.

„Z Maruščákové při výslechu dostali, že ji Říha poprosil, aby v Lidicích pozdravovala od Josefa Horáka. Gestapáci zjistili, že českoslovenští důstojníci z Lidic, Josef Horák a Josef Stříbrný, jsou nezvěstní, tudíž podle všeho za hranicemi. Následující den, 4. června 1942 v Lidicích provedli důkladné domovní prohlídky a zatkli rodiny Horákových a Stříbrných. Týž den Reinhard Heydrich zemřel.” uvedl historik.

„Ani zostřené výslechy zadržených ale nevedly k předpokládanému výsledku. Kladenské gestapo muselo konstatovat, že se jejich domněnka nepotvrdila. Nebyli na správné stopě. Osud Lidic byl přesto zpečetěn nejpozději na Heydrichově pohřbu 9. června 1942. K. H. Frank před osmou večer oznámil do Prahy, co se v Lidicích stane – muži budou zastřeleni, ženy poslány do koncentračního tábora, vybrané děti poněmčeny, obec bude srovnána se zemí. Už večer byly Lidice obklíčeny, kolem půlnoci začali odvádět první rodiny… ”

Obyvatele vyvedli z jejich domů, muži skončili ve sklepě a chlévě Horákova statku. Ženy a děti byly nahnány do místní školy. Ráno 10. června dorazil do Lidic K. H. Frank, aby na akci osobně dohlédl.

Ženy s dětmi převezli do Kladna, muži byli po skupinách vyvádění na zahradu u Horákova statku a tam stříleni. Zavražděno jich bylo 173, nejmladšímu Josefu Hroníku bylo 14 let,  farář Josef Štemberka měl 73. Všechny domy byly polity benzínem a zapáleny.

Obětí však bylo více. V Praze Kobylisích bylo 16. června popraveno dalších 26 lidí, 15 členů rodin Stříbrných a Horákových včetně sedmi žen a devíti lidických mužů, kteří osudnou noc nebyli doma, a dva mladíci, u kterých se ukázalo, že jsou straší 15 let.

Lidické děti nacisté matkám odebrali, k poněmčení jich vybrali 17, zbylých 81 bylo převezeno do koncentračního tábora Chelmno, kde je na přelomu června a července zabili. Další, které byly původně vybrané k převýchově, byly zavražděny později.

V koncentračním táboře Ravensbrück skončily lidické ženy. Konce války se nedočkalo 53 z nich, většina zemřela v táborech, další při pochodech smrti na konci války.

Celkem nacisté v rámci vyhlazení Lidic zavraždili 192 lidických mužů, 60 žen a 88 dětí.

Po vypálení byly zbytky vyhořelých budov vyhozeny od povětří, sutí z nich byl zasypán Podhorův rybník, kam se vozila po speciálně zřízené úzkokolejce. Zničen byl i lidický hřbitov a vykáceny všechny stromy.

Likvidace obce pokračovala i poté, co 16. června své spolubojovníky zradil Karel Čurda a parašutisté padli 18. června v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici po několikahodinové přestřelce.

Nacisté podle Knížka už při vynášení fatálního ortelu nad Lidicemi a jeho obyvateli moc dobře věděli, že s atentátem nemají nic společného a že se chystají potrestat zcela nevinné.

„O týden později Karel Čurda vstoupil do Petschkova paláce, kde sídlila Hlavní úřadovna gestapa, a prohlásil: ´Přestaňte s popravami, znám atentátníky.´ Po válce se Čurda ospravedlňoval tím, že se bál, aby vesnici, kde žila jeho matka, nepotkal stejný osud jako Lidice. Tento strach až do konce války pronásledoval mnoho dalších lidí. To byl i záměr nacistů – pomstít Heydrichovu smrt a vyvolat mezi obyvateli hrůzu. A pokud by nedokončili, co si předsevzali, tedy že Lidice vymažou ze země i z mapy, de facto by tím přiznali, že se zmýlili, zastřelili nevinné,“ vysvětlil ředitel VHÚ, proč nacisté od plánu neustoupili.

Vypálení Lidic bylo jedním z důvodů, proč byl v Praze po válce odsouzen k smrti a 22. května 1946 popraven Karl Hermann Frank. „Když probíhal proces s K. H. Frankem, poprvé se promítal filmový záznam o vypálení Lidic. Byl nalezen v trezoru v kanceláři Tremla, tedy muže, který už 9. června věděl, že bude točit něco ´mimořádného´. K soudu s K. H. Frankem chodily i lidické ženy, které oplakávaly svoje muže a ještě několik let marně doufaly, že jejich děti jsou někde naživu,“ připomněl hrůznost tragédie Knížek.

Trest smrti byl v roce 1947 vykonán i nad velitelem pražské úřadovny Sicherheitsdienstu (SD) Walterem Jacobim, velitelem kladenské služebny gestapa Haraldem Wiesmannem a jeho zástupcem Thomasem Thomsenem. K smrti byl v roce 1951 odsouzen i velitel SD na Kladně Max Rostock, ale trest mu byl změněn na doživotí a v roce 1958 se stal spolupracovníkem StB.

Rozhodnutí obnovit vesnici padlo přesně tři roky od zkázy původních Lidic, 10. června 1945. Nové Lidice byly vybudovány v těsném sousedství původní obce, na původním katastru obce byl vybudován památník tragédie.

Podle Knížka je důležité si zničení Lidic dodnes připomínat nikoliv jako nepochopitelné zvěrstvo anonymní krutovlády, ale jako racionální, chladný kalkul konkrétních představitelů nacistické moci.

„To nebylo jakési nepochopitelné zvěrstvo, to byl konkrétní, promyšlený zločin. Nestal se sám od sebe, naplánovali a spáchali ho konkrétní lidé. Je důležité lidickou tragédii neodosobňovat.”

A co si z osudu Lidic máme podle Knížka pamatovat? „Nesmíme zapomenout na ty, kteří v Lidicích žili – na muže a chlapce, které 10. června 1942 zastřelili u Horákova statku, na ty, které postavili před popravčí četu v Kobylisích, na ženy, jimž lhali, že zakrátko opět uvidí svoje nejbližší. Nesmíme zapomenout na lidické děti, které v dopisech z Lodže prosily svoje příbuzné o kousek chleba. Vlastně se ostýchám cokoli dál říkat... U hrobu lidických mužů zaznělo už mnoho frází a květnatých slov. Na místě lidické tragédie by se však mělo spíš mlčet.“