Vylodění v Normandii: Češi bojovali se Spojenci, ale také za Hitlera

Pozemních bojů se během prvních dnů po vylodění účastnilo i mnoho Čechoslováků, kteří před válkou žili v USA jako přistěhovalci a teprve vstupem do armády získali americké občanství. Statečně tak bojovali za svou novou vlast i za osvobození rodné země.

Naše tanková brigáda se jako samostatná odbojová jednotka dočkala nasazení až koncem srpna, kdy byla Normandie v podstatě dobyta. Samotné československé vojáky, kteří se účastnili invaze, tak lze spočítat na prstech jedné ruky.

Jiné to bylo ve vzduchu, kde operovala spojenecká letadla, mezi nimi i všechny čtyři československé perutě, které za války vznikly v rámci britského Královského letectva: jedna bombardovací a tři stíhací. Většina Čechoslováků, kterým se po Mnichovu podařilo dostat do Británie, okolo dvou a půl tisíce mužů, totiž zamířila právě k RAF.

Němci počítali s tím, že k invazi někdy dojde, takže celé normandské pobřeží střežila kulometná a dělostřelecká hnízda. Prvních pár desítek metrů se Spojencům podařilo překonat teprve po osmi hodinách krvavých bojů okolo druhé hodiny odpolední. Jen za první den bylo zaznamenáno 4414 padlých, zatímco Němci ztratili pouze okolo tisícovky vojáků. Bitva o Normandii, která dostala kódové označení operace Overlord, pak trvala až do 30. srpna 1944.

Prvním Čechoslovákem, který se účastnil invaze, byl zřejmě kapitán Pravoslav Kubišta, mladý důstojník na dlouhodobé stáži u britské armády. Na pláž s kódovým označením Sword vystoupil ráno 7. června 1944. Přestože to bylo až druhý den po vylodění, napsal kamarádovi o pět dní později: „Měli jsme dosti raf tajm (rough time, angl. krušné časy).“

Další československý důstojník údajně sloužil u 160. brigády velťské 53. divize, ale není známo jeho jméno.

Druhým zdokumentovaným Čechoslovákem, který se vylodil v Normandii, tak byl Miloš Knorr z průzkumného pluku 43. britské divize. Angličané si ho díky plynné němčině a francouzštině zapůjčili od československé exilové vlády na pozici zpravodajského důstojníka.

Se svým plukem, přezdívaným žlutí ďáblové podle insignií s drakem této barvy, se zúčastnil druhé vlny invaze. Sice se měl vylodit až 24. června, ale i tak mu šlo o život. Jeho příběh zachytili Karel Pacner v knize Českoslovenští vyzvědači a Jan Horník na webu Paměť národa.

Jako by se s Němci spiklo samo nebe. Moře zuřilo a výsadková loď čekala pět dnů v průlivu La Manche proti normandské vesnici Ouistreham, než se uklidní. Vylodit se už nestihli. Ráno 24. června krátce poté, co konečně padl rozkaz vystoupit na pevninu, najela loď na minu a potopila se.

„Stál jsem u zrcadla, na podstavci před ním jsem měl šálek s čajem. Najednou zrcadlo zmizelo, jak se rozbilo na tisíc kousků, a šálek se začal třást. Slyšel jsem explozi a tlak vzduchu mě hodil na rohož… Lidi skákali do vody, ale já se rozhodl, že zůstanu, protože jsem si myslel, že pro nás někdo přijede. A taky jo,“ vzpomínal Miloš Knorr.

Po ztroskotání zbylo bojeschopných mužů jen pár desítek, pluk musel být reorganizován. Tehdy se zjistilo, že Knorra k invazi převeleli nedopatřením –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ českoslovenští důstojníci totiž směli být propůjčeni k britským útvarům pouze na území Spojeného království. Zasáhl však velitel pluku a na základě zákona z 19. století ponechal užitečného mladého muže v jednotce jako „dočasného poručíka Jeho Veličenstva po dobu války a bez nároku na plat“.

Se svým plukem pak Knorr prošel Francii, Belgii a Holandsko. Ani nejhorší bojová akce jej však nepřipravila na hrůzy, které spatřil při osvobozování koncentračního tábora Bergen-Belsen v severním Německu: šedesát tisíc zubožených lidí vyhublých na kost, třináct tisíc nepohřbených těl.

Válka skončila. „Dočasný poručík“ se stal nositelem Řádu britského impéria a nastoupil jako posluchač na Vysokou válečnou školu v Praze. Záhy tam začal přednášet, po únoru 1948 však emigroval do Vídně, kde pracoval pro americkou rozvědku. Odtud nakonec odjel do USA a později tam založil rodinu.

Zemřel v New Yorku roku 2008 v nedožitých devadesáti letech. Deset let poté byla urna s jeho popelem s poctami uložena v rodinné hrobce v Ivančicích, jak si to přál.

Seržant Norbert Auerbach z druhé tankové divize patřil k mužům, kteří se v Normandii vylodili pod americkou vlajkou. K Československu měl silnou vazbu. Jeho otec Josef pocházel z Haliče, on sám přišel na svět ve Vídni. Do Prahy se rodina přistěhovala, když mu byly dva roky. Strávil tam pak důležitých patnáct let života.

Těsně před válkou, v roce 1939, se Auerbachovi přestěhovali do Spojených států. Do americké armády se Norbert přihlásil dobrovolně a se vstupem získal také americké občanství.

„Bylo mi ovšem naznačeno, že jméno mého otce je na německých seznamech. Doporučili mi proto, abych nesloužil pod jménem Auerbach, změnil jsem si ho po dobu války na Allen,“ vzpomínal na webu Paměť národa.

„Pro mne byl vstup do armády zpočátku něco romantického a zajímavého. Na druhou stranu, spát v pokoji se stovkou dalších lidí, stát ve frontě na jídlo, záchod či sprchu je trochu otrava,“ konstatoval. To nejhorší –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ plavba přes La Manche –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ho ovšem čekalo. Čtyři tisíce mužů nacpaných v malých kajutách, zatemněných kvůli náletům, do toho rozbouřené moře

Na pláži Omaha přistáli tři dny po zahájení invaze. Uvítali to se značnou úlevou. „Většina z nás měla neuvěřitelně silnou mořskou nemoc… Říkali jsme si: Radši půjdu a umřu než zůstat na lodi o minutu déle. Proto se vylodění vlastně podařilo,“ vzpomínal Norbert později s nadsázkou.

Díky jazykovým schopnostem –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ mluvil plynně česky, německy, francouzsky a anglicky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ sloužil ve zpravodajské četě, která získávala informace od zajatců. Ti obvykle spolupracovali, ale ne vždy.

„Pokud nám někdo nechtěl informace podat, nechali jsme ho sedět hodiny ve sněhu. Nakonec většinou promluvil,“ popsal válečnou realitu. „S vojenskou policií jsme také hledali americké vojáky, kteří nebyli u svých jednotek. Prohledávali jsme hlavně bordely, tam jsme je většinou našli,“ dodal.

Norbert byl mladý, smrti se nebál. „Člověk si to vlastně neuvědomí. Vždycky má pocit, že zemře někdo vedle vás nebo před vámi nebo za vámi, ale sám má jistou imunitu, vyjde z toho zdravý nebo jen raněný,“ konstatoval.

On sám byl raněn dvakrát. „Poprvé šrapnelem do zad, po dvou dnech jsem byl v pořádku. Podruhé to bylo v Holandsku. Byli jsme bombardováni letadly a já jsem potom uklízel budovu, kde byla rozbitá okna. Řízl jsem se o sklo a silně to krvácelo. Na první pomoci měli zapsat, jak se to stalo. Říkám, bylo bombardování… –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak oni hned napsali ,za bombardování‘. Dostal jsem za to druhé vyznamenání, Purpurové srdce,“ uvedl na webu Paměť národa.

Po válce pracoval Norbert Auerbach v amerických filmových produkčních a distribučních společnostech, dotáhl to až na pozici prezidenta v United Artists. Ke konci života se pak přestěhoval do Prahy za svou čtvrtou manželkou. Zemřel v Čechách před Vánoci 2009 ve věku 87 let.

Zvláštní vojenský osud měl Robert Mazurek. Ve druhé světové válce se bil na obou stranách: napřed ve wehrmachtu, posléze se Spojenci. Nešlo zdaleka o výjimku, vojáků s podobným osudem bylo hodně.

Když začala válka, táhlo Robertovi na patnáctý rok. Žil v pohraniční obci Závada na Hlučínsku, kterou Němci připojili k Říši. Při policejní registraci obyvatelstva v prosinci 1939 se jeho otec přihlásil ke slezské národnosti v domnění, že vyzraje na okupanty –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ nehrozilo mu tím pádem vystěhování jako těm, kteří přiznali národnost polskou nebo českou, ani se nekompromitoval přijetím národnosti německé.

Nacisté ovšem potřebovali muže na frontě, a tak nutili Slezany –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ neboli „Šlonzáky“ –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ k podpisu takzvané volkslisty: formuláře, jehož prostřednictvím byli z moci úřední prohlášeni za Němce, a tudíž mohli být odvedeni. Ať chtěli, nebo ne. Z Hlučínska tak narukovalo do wehrmachtu okolo dvanácti tisíc mužů a z Těšínska asi dvacet tisíc.

Na Roberta, který získal slezskou národnost po otci, přišla řada ve dvaačtyřicátém. Ve Francii prodělal pěší výcvik a jazykový kurz, protože stejně jako spousta jeho krajanů neuměl dobře německy.

„Já rozuměl dost, ale odpovídat jsem nevěděl, protože než jsem dal dohromady slovíčka, tak to trvalo dlouho,“ vyprávěl na webu Paměť národa.

Po výcviku ho odveleli do Normandie. „Už čtrnáct dní před invazí bombardovali celý pobřeží. Spojeneckých letadel bylo jak komárů. Co se pohnulo, po tom šli. Nebylo kde se skrýt, jedině v lese. A tam zas byli francouzští partyzáni… Ve dne v noci se bombardovalo, to už každý cítil, že něco musí přijít,“ vzpomínal na webu Paměť národa.

A pak to skutečně přišlo. „Těch lodí na kanále, to byla hrůza. Na to nezapomenu, jak vyjížděli s těma obojživelníkama. Vrata se otevřela, vyjíždělo jedno vozidlo za druhým. A všichni stříleli. Ale Němci se ještě bránili. Moc vojáků padlo,“ popsal Robert Mazurek vylodění z pohledu obránců pobřeží.

Dvanáctý den invaze, 18. června 1944, byl v Bayeux zajat Angličany. „Kdo mohl a nebál se, tak šel a vzdal se hned… I říšští Němci, všichni na to kašlali, už toho měl každý dost, té vojny,“ vyprávěl.

Zajatce Mazurka odvezli do Skotska k výslechu. Československá vojenská zpravodajská komise zkoumala, zda byl opravdu naverbován proti své vůli. Následovalo školení, přísaha vlasti a z německého vojáka se stal voják československý.

Na osvobozeném francouzském území vycvičili Roberta na tankistu a záhy ho vrátili do válečné vřavy, tentokrát na straně Spojenců. Byla to běžná praxe – ⁠⁠⁠⁠československá exilová armáda zoufale sháněla každého muže a zajatci představovali vděčný zdroj.

„K poslednímu dni války byly z necelých deseti tisíc československých vojáků v Británii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ včetně letců – ⁠⁠⁠⁠⁠⁠tři tisíce někdejších zajatců. Každý třetí tak měl za sebou kratší či delší službu ve wehrmachtu,“ konstatoval již dříve historik Zdenko Maršálek v pořadu České televize Historie.cs.

Půl roku před koncem války byl Robert Mazurek raněn u Dunkerquu: „Do nohy, do kolena, do zad, od ručního granátu, střepinami. Jeden Němec tam ležel a prosil, ať ho zastřelíme, protože měl obě nohy nad koleny ubitý. A my jsme se vlekli kolem, celí od krve. Hermann z Bohumína, mezi očima rozbitý durch, neviděl nic. Držel se mě za bundu a já jsem ho táhl, i když jsem sám nemohl,“ vzpomínal na bitevní vřavu.

Tři měsíce strávil v nemocnici, poté jej coby boje neschopného zařadili do kuchyně u pěšího útvaru v Belgii. V armádě sloužil i po návratu domů, až do roku 1946.

Dospělý svobodný civilní život do té doby nepoznal. A vzhledem k minulosti ve wehrmachtu měl problémy se sháněním práce: „Nikde pro mě nebylo místo. K finanční stráži mě nevzali. Ani na dráhu moc nechtěli, jedině na šachtu,“ vzpomínal.

Nakonec se přece jen k železnici dostal a nějakou dobu jezdil jako topič na lokomotivě. Ani šachta ho neminula, dělal tam zámečnické práce až do důchodu. Zemřel v roce 2020 v požehnaných 95 letech.