Vydavatel Bohuslav Kilian: milovník života, strýc Hrabala a přítel umělců

Přitom tento známý vydavatel, právník i podnikatel znamenal pro Brno totéž, co nakladatel Otakar Štorch-Marien pro Prahu. Vyrůstal ve skromných poměrech. Kilianovým životopisem se zabýval historik Miroslav Jeřábek ve vynikající knize Bonviván Bohuslav Kilian (Legraf 2018).

Jeho rod pocházel z Bosonoh u Brna. Místní o nich údajně šířili rčení: „Bosonožští Kiliáni, to só velcí grobiáni.“ Netýkalo se to ovšem budoucího otce Bohuslava a Maryšky. Tomáš Kilian patřil ke společenským lidem, zajímal se o divadlo a rád četl. Pracoval v textilní továrně Brunner Kammgarn-Spinnerei (Brněnská česárna příze), takzvané Kemce.

V roce 1891 si vzal za ženu Kateřinu Bartlovou z Ořechoviček, také dělnici v Kemce.

Krátce po sňatku se manželům narodil syn Bohuslav, o tři roky později se k němu přidala Hrabalova maminka Marie.

O sedm let později si Kilianovi koupili domek v Židenicích. Změnili i zaměstnavatele – nastoupili do továrny Heinrich Pisko, kde Tomáš dělal postřihovače, údajně si „natajno“ při práci nastříhal na několik obleků…

Stejně jako Kateřina miloval spolky a kluby. Stal se členem cyklistického, mysliveckého, zpěváckého spolku, Spolku dobrovolných hasičů. Temperamentní Kateřina mu ovšem dost vztekle vynadala, když si z jejich společných financí koupil kolo. I ona ale měla ráda zábavu.

„Byl jsem šťasten tak jako babička, která byla nadšena, že mohla sedět vedle stolu, kde její muž hraje mariáš,“ vzpomínal Bohumil Hrabal na své dětství. Každou neděli totiž chodil s prarodiči do Zábrdovic, do hostince U Machů, a tuze se mu tam líbilo. Hustý dým, hluk a k tomu i dobroty: pro babičku „rolšunka“ a pro Bohouška „kremšnity“.

Obě děti Kilianovy se také rády bavily, zajímaly se o hudbu, zpěv, divadlo, knihy.

Maryška po absolvování měšťanky a poté brněnské České obchodní školy nastoupila jako pomocná účetní do Sáčkárny v Židenicích. Měla už své ctitele, krásná tmavovlasá dívka se šibalskýma očima.

Už v sedmnácti začala chodit s o rok starším Bohumilem Blechou, poněkud svérázným mladíkem. Ten totiž jako student Prvního českého státního gymnázia v Brně už v septimě ze školy z neznámých důvodů odešel. Schůzky s Marijou, jak si sama říkala a podepisovala se, probíhaly bouřlivě.

Maryška neustále žárlila. Často chodila s Blechou tancovat a běda mu, kdyby vyzval k tanečku cizí dívku. Jednou mu kvůli tomu strašně vyspílala, pak ho vytáhla před hospodu a dala mu facku. Temperament rozhodně měla.

V létě 1913 byl se vztahem bouřlivého páru konec. Maryška otěhotněla a informovala svého otce. Co mu řekla, nevíme. Možná, že se Blecha odmítl ženit, nebo nesouhlasila Marija. Otcova reakce se ukázala jako blesková – prý vytáhl pušku a honil nezdárnou dcerku po dvorku, přičemž řval, že ji zastřelí!

Všemu udělala konec paní Kateřina, která vyšla ze dveří a klidně oznámila své rodině, ať jdou radši do kuchyně, polévka jim vystydne…

Dvacetiletá Marie porodila Bohumila, budoucího spisovatele. Při křtu „kmotroval“ kamarád Bohumila Blechy, František Hrabal. Ten chodil od mládí s Blechou „za holkama“, tancovat a také roztlačovat jeho věčně dýchavičnou motorku.

Po osamělé Marii začal pokukovat a flirtovat s ní. A pak zasáhla Velká válka.

Tomáš Kilian musel ve svých sedmačtyřiceti narukovat asi na srbskou nebo ruskou frontu, kde jej zřejmě postřelili. Z lazaretu ve Valašském Meziříčí psal rodině na pohlednici: „Drahá ženuško a Bohuši! Na vědomí Vám dávám, že mně již poněkud lepší, oteklina mně hezky jde dule, doufám, že to nejhorší jsem překonal, na spodní řadě jsem já. Pozdravuji a líbám Vás. Váš otec Tomáš.“

I Blechu zamotali do víru války. Absolvoval školu pro záložní důstojníky v rakouském Feldbachu a poté jej odveleli na jižní italskou frontu. František Hrabal kvůli zdravotnímu stavu do války nemusel. Právě on se stal Maryščiným partnerem. Odjeli v polovině roku 1915 do Polné, kde Francin (František Hrabal) pracoval jako účetní tamního pivovaru.

O malého Bohumila se starala v Židenicích babička Kateřina. Otec Blecha se chlapce vzdal, asi kvůli bouřlivému rozchodu s Maryškou. Ta v Polné jako pomocná účetní ve všem pomáhala svému partnerovi. A vzala si ho v únoru 1916 právě v Polné.

Bohumilka si Francin osvojil.

V roce 1917 Maryška porodila druhého syna Břetislava. Ve svých zájmech nadále pokračovala, s manželem ochotničila, a dokonce zapojili i čtyřletého Bohumila – hrál v Jiráskově Vojnarce. V srpnu 1919 se rodina odstěhovala do Nymburka. František sice vedl účetnictví, ale stal se i ředitelem pivovaru. Život Bohuslava Kiliana tekl jiným proudem než život Maryščin.

Bohuslav, doma oslovovaný Bohuš, začal v roce 1904 studovat na c. k. prvním českém gymnáziu v Brně. Měl vynikající prospěch a spolužáci si jej vážili. Hlavně kvůli jeho cestovatelské vášni. Jezdil s kamarády na kolech po českých zemích, ale navštívili i Itálii. Tam přespávali v klášterech.

Hrál také fotbal, tenis, učil se na housle. Spolu se svou energickou sestrou Maryškou „vymetali“ zábavy, plesy, společenské akce. Paní Kateřina z toho měla jenom práci – Bohuslav ji nutil žehlit mu dokonale šaty, a ona kvůli tomu dokonce absolvovala speciální žehlicí kurz. Po gymnáziu Bohuš uvažoval o studiu medicíny, ale nakonec zvítězila práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, kam se přihlásil v roce 1912.

Učily jej takové kapacity jako například znalec římského práva Leopold Heyrovský, otec pozdějšího nositele Nobelovy ceny za chemii Jaroslava. Mladý Kilian trpěl nedostatkem financí, a tak si přivydělával kondicemi hry na housle či zapisováním na úřadech a v advokátních kancelářích. To mu umožnilo i návštěvy hospod a kaváren. Doprovázel jej při tom hlavně jeho nejlepší kamarád, budoucí slavný malíř Josef Šíma.

V roce 1917 Bohuše promovali na doktora práv. V té době pravidelně jezdil za sestrou Maryškou.

Navštěvoval ji v Polné i Nymburce. Místní jej popisovali jako elegantního bonvivána s kloboukem se širokou krempou a s hůlkou, s níž neustále švihácky mával. Vedle bohémského stylu života se ale také musel nějak živit.

Proto nastoupil v roce 1919 jako kancelista na Zemskou správu politickou. Zaměstnání jej nudilo, a tak se o rok později domluvil se známým Františkem Mackem, bankovním úředníkem, na založení malého bankovního domu a souběžně obchodní firmy.

Společnost nabízela služby v oblasti burzovních transakcí, nákupu a prodeje cenných papírů a losů.

Oba majitelé složili každý 20 000 a mohlo se začít. Kilian tím dokázal, že je nejen sebevědomý a ambiciózní a touží se vymanit z nudného úřednického života, ale prokázal i jistou lehkomyslnost – vždyť s podobnou prací neměl žádné zkušenosti. Údajně byl podnik zpočátku docela úspěšný, ale už v roce 1923 Bohuš z firmy vystoupil. Z neznámých důvodů ale souhlasil s tím, aby společnost nadále nesla ve svém názvu jeho jméno.

Nebyl to šťastný krok.

V říjnu 1933 zatkli Františka Macka za zpronevěru a podvody. Dlužil obrovské peníze a vypovídal i o spolupráci s Kilianem. Uvedl také velké ztráty u transakcí, například majitelé přišli o 100 000 korun „nákupem slováckých šátků ve Švýcarech“. Macek sám měl vůbec k obchodování bizarní přístup. Například si koupil koně pro závody či se pokoušel vnutit hospodám v Rumunsku desítky herních automatů Eta.

Patrně považoval Rumuny za úplné idioty. Mezitím přibývalo poškozených. Nakonec Macka odsoudili nepodmíněně na dva roky do těžkého žaláře. V té době už Kilian rozběhl své další činnosti.

V roce 1918 poznal Kilian na taneční zábavě v Brně o sedm let mladší krasavici Alžbětu (Elu) Říhovou, absolventku šestitřídního lycea Vesny. V květnu roku 1921 se mladí lidé vzali. Po svatbě se odstěhovali do historizující vily z konce 19. století v Obřanech. Původně ji Elini rodiče měli jako letní byt. V budově ale chyběl vodovod a koupelna.

Spolu s nimi obývala vilku i Elina sestra Marie s manželem Karlem Stejskalem. A Kilian nezahálel. V roce 1923 převzal vedení periodického časopisu Salon. Usiloval 0 vytvoření revue mezinárodního formátu.

Salon skutečně patřil po celá dvacátá léta ke špičce uměleckých časopisů. Zabýval se malířstvím, českou beletrií, filmem, grafikou, módou i automobilismem. Díla známých malířů zdobila první stránku revue. Témata jako vedoucí redaktor vybíral sám Kilian.

Exkluzivní periodikum ovšem přinášelo 1 finanční obtíže. Navíc Salon tehdy začaly ovlivňovat zájmy agrární strany. I proto Kilian v roce 1931 časopis opustil. Tak či tak, Kilianovi si i při vysokém pracovním nasazení našli cestu k zábavě.

Ke Kiliánům do Obřan pravidelně jezdili známí lidé, například Oldřich Nový, Rudolf Těsnohlídek nebo archeolog Karel Absolon. Manželé také často navštěvovali lázně Luhačovice a samozřejmě Maryšku. V roce 1925 zemřel Bohuslavův otec Tomáš. Kateřina zůstala sama. Ve třicátých letech založil Kilian ještě jeden umělecký časopis – Měsíc. Ten zůstal na trhu až do roku 1941, skončil kvůli hromadnému zákazu časopisů. Mezitím také vydával časopis Středisko.

Věnoval se ale také rodinnému životu. Na počátku 30. let se mu narodily dvě dcery, Eva a Alena. Nezapomínal ovšem ani na svého synovce Hrabala, zvaného Bogan, pozdějšího spisovatele.

Po smrti Tomáše Kiliana se rodina dohodla, že Bohumil bude u babičky Kateřiny. Zároveň začne studovat v Brně. V roce 1925 nastoupil do primy Českého státního gymnázia, kde o třináct let dřív maturoval jeho strýc Bohuslav. Chlapec ale na konci roku propadal z šesti předmětů, navíc dostal trojku z chování. Postoupit tedy nemohl. Otčím František Hrabal okamžitě poručil nevlastnímu synovi, aby se vrátil do Nymburka. A tam na reálce musel znovu začít v primě.

František se navíc suše vyjádřil: je jedno, kde Bogan propadne, zda v Brně, nebo v Nymburce. V té době Hrabalovi poprosili Bohuslava Kiliana, aby jej doučoval. To bylo všechno pěkné až na to, že v kvartě synovec znovu propadl. Přesto si Kilian myslel, že lehkomyslný lajdák Bogan má v sobě jiskru inteligence. Znovu ho začal doučovat. Šestnáctiletý Bohumil nakonec složil reparát a přešel do dalšího ročníku. To celé ale rozčilovalo Elu.

Teta jednou v koupelně zaslechla jednu z připitomělých odpovědí svého synovce na manželovu otázku. Vyběhla a kartáčem jej chtěla mydlit po hlavě. Bogan i po letech na tuto událost vzpomínal. Nakonec přece jen odmaturoval a v roce 1935 se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Teprve v březnu 1946 kvůli uzavření vysokých škol získal titul JUDr.

Svého strýce Boba, jak Bohuslava tituloval, si budoucí spisovatel vážil. Nevzpomínal na něj s takovou láskou jako na dědečka a babičku, ale obdivoval jej. Navštěvoval s babičkou Obřany, kde „bývala vždycky společnost umělců a architektů a básníků… a tady se vedly debaty o světovém a českém umění až do noci… a já jsem jen poslouchal, protože jsem tomu nerozuměl“.

Bogan se v takové společnosti cítil nejistě a srovnával skromné babiččiny Židenice s přepychovou vilou. Strýcův životní styl označil jako „high snobility“. Od strýce si prostě udržoval odstup. Sám Kilian začal ztrácet zdraví. Zemřel předčasně v devětačtyřiceti letech 25. února 1942. Na čas se na něj zapomnělo.