Vydali jsme se na pochod smrti. Do konce války zbývalo devět dní

Poslední válečné měsíce putoval od lágru k lágru, pěšky i po kolejích, ve sněhu, ledu, mrazu.

„Když gestapáci na konci ledna vyhlásili evakuaci v pracovním táboře Monowitz-Buna, kde jsem strávil takřka rok, bral jsem to jako úžasnou zprávu. Náš tábor stál hned vedle Auschwitzu I, Rusové útočili, museli být už blízko! S kamarády jsme tehdy skoro utíkali na apelplac a věřili, že nás čeká cesta na svobodu. Jenže to byl pochod smrti. To nám došlo, když začali první lidé padat a Němci je dobíjeli holemi nebo ranou do týla,“ vyprávěl o desítky let později. Souvisle vzpomínat na tu strašlivou cestu ale nikdy nechtěl anebo nemohl, občas si spíš vybavil obraz, okamžik: nohy ve dřevácích rozedřené do krve, žízeň, příkopy plné těl, psí štěkot, Arbeit macht Frei!

Když pod tím nenáviděným nápisem prošel po několika dnech do tábora v Gleiwitzu, konečně upadl. Dvě noci Němci nechali vězně spát, pak znovu nástup, znovu selekce, vpravo nemocní, ti ostatní poklusem na nádraží. A v přeplněných dobytčácích dál na západ, přes Ostravu, Pardubice, Cheb do Buchenwaldu, posléze na francouzské hranice do Bissingenu a do Dachau-Allachu. Tam z vlaku vystoupila sotva polovina lidí, do tábora se dovlekla možná třetina.

„Myslím, že Němci doufali v hromadný konec. Sice nás ještě očíslovali, ale jen na kabáty, na ruce mi zůstalo číslo z Osvětimi. V Dachau-Allachu už také nevyžadovali apely, nerozdělovali jídlo ani vodu. Leželi jsme tam, kde jsme padli, a už jsme moc nevnímali,“ vzpomínal Ervín Adlerstein.

Ráno 29. dubna však znovu nástup, pětistup a poklusem k trati. Když už bylo nádraží na dohled, vojáci zastavili. „Kdo nemůže, ať vystoupí z řady!“ Zástup se zavlnil, zapotácel, bylo jasné, co to znamená.

„Udělal jsem krok dopředu. Géza se mě snažil strhnout zpět. Já ale už nemohl. Kamaráda jsem jen rychle požádal, ať to řekne mým rodičům, jestli je najde. Druhý krok. Stál jsem sám vepředu, pak z řady vystoupil další kluk, druhý, třetí… Esesáci nás seřadili a vedli na louku. Sevřel se mi žaludek, pak přišla úleva. Je to za mnou. Už je po všem. Zavřel jsem oči,“ popisoval drama Adlerstein později. „Ale Němec vedle mne se najednou rozeřval, nakopl mě, dloubl zbraní do žeber. To už jsme běželi. Nacpali nás do vagonů, vlak se dal do pohybu. Z okénka jsem ještě zahlédl ostatní vězně, eskorta je hnala k řece. Byl mezi nimi i Géza. Asi jsem pak omdlel. Když jsem začal zase vnímat, vlak stál na malém nádraží v Iffeldorfu-Staltachu. Bylo ráno 30. dubna 1945 a všude okolo americké uniformy.“

Nikdy se nedozvěděl, proč esesáci tehdy postříleli vězně, kteří ještě mohli pochodovat, a darovali život těm nejslabším. „Byla to náhoda? Poslední vtip SS komanda? Omyl? “ ptá se i ve své vzpomínkové knize. Vyšla česky před sedmi lety v nakladatelství Academia a někdejší vězeň číslo 155-547 ji podepsal svým českým jménem. Jako Ervín Adam na podzim roku 1945 začal nový život, přihlásil se ke studiu na Lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze a stal se posléze významným epidemiologem, který se zasloužil nejen o vymýcení dětské obrny v Československu, ale zapojil se také do mezinárodních vědeckých projektů. V týmu Josepha L. Melnicka na oddělení virologie a epidemiologie Baylor University v Houstonu od začátku 70. let zkoumal především roli virů v souvislosti s lidskými nádory. A společně se svými kolegy v Houstonu i v Praze, s nimiž nepřerušil spolupráci ani po své emigraci do USA, přispěl k procesu, který vedl k vakcíně proti karcinomu děložního čípku. Za to získal mezinárodní uznání a mimochodem také Českou hlavu, nejprestižnější domácí ocenění za vědu a výzkum.

Když ji v Praze v roce 2012 přebíral, nezdálo se, že by si připouštěl dojetí, tím koneckonců šetřil i při vzpomínkách na válku, ale nikdy neopomněl zdůraznit, že Praha a medicína byly tím nejlepším, co se mu mohlo v roce 1945 přihodit. „Víte, co v životě rozhoduje? Okamžiky, jejichž význam si v dané situaci ani neuvědomujete. Byla to tam, na louce u Dachau-Allachu, náhoda, osud, zkrat? Ještě nevím, ale dám vědět, až to zjistím,“ vtipkoval často.

Nebylo to poprvé, kdy o životě Ervína Adama rozhodly sekundy. Byl krásný letní den, 12. července 1941, když do domu právníka Móra Adlersteina vtrhli maďarští četníci a odvezli jeho a jeho ženu z Rachova, městečka na Podkarpatské Rusi, směrem k východním hranicím. Tam všechny zprávy končily, Adlersteinovi prostě zmizeli. Jejich syn a dcera se půl roku skrývali u dědečka ve sklepení, ale když se nic už nedělo, nechali se ukolébat falešnou nadějí. Možná rodiče jen odvezli někam na práci? Možná se brzy vrátí?

Až mnoho let po válce se dozvěděli, že jejich matka a otec byli společně se 23 600 maďarskými Židy odvezeni do Kamence-Podolského a ve dnech 27. až 28. srpna 1941 zavražděni: „Jejich jména našel kamarád v knížce, která se podrobně zabývala tou první masovou vraždou, posléze se objevily další dokumenty. Němci byli precizní, zapsali přesně, nejen jak jejich oběti umíraly, ale u mých rodičů neopomněli také připsat, že chybí jejich děti. Proč jsme nebyli se sestrou popraveni? Bylo to krásné ráno. Prázdniny. Šel jsem z tenisu, vešel do kuchyně a vidím tátu, jak pod dohledem četníků balí kufr. Nechápal jsem, zazmatkoval, ale otec neztratil duchapřítomnost. Maďarsky mi nahlas řekl, ať se jdu připravit na cestu, a česky zašeptal: ‚Utečte!‘ A tak jsme se sestrou vyskočili oknem ve vedlejší místnosti.“

Proč je Maďaři nehonili, nehledali? To se nikdy nedozvěděl. Zato si přesně uvědomoval minuty, které ho nakonec stejně odsoudily ke koncentráku. „Na Silvestra roku 1943 slavil dědeček narozeniny, a tak se v jeho kavárně sešla celá rodina. Bylo to vlastně až neuvěřitelné, jak jsme se ještě dokázali bavit, udržovat tradice. Tehdy mi to přišlo samozřejmé, dnes vím, že jsme byli v tom městečku pod horami izolovaní a totálně zabednění. Nesledovali jsme politiku, netušili nic o plynových komorách. Anebo snad někteří tušili, ale bláhově si mysleli, že v tom zapadlém kraji se nás to netýká,“ vyprávěl Ervín Adam. „Ta nevědomost byla tak absolutní, že když strýc Pavel při dědečkově oslavě prohodil, že si v horách staví podzemní bunkr a nabízí úkryt v případě nouze i dalším příbuzným, zůstali jsme s pusou dokořán. A pak se mu vysmáli. Zvláště já byl až agresivní, nadával jsem Pavlovi dokonce do srabů. Jen se tak nějak smutně usmál, pokrčil rameny.“

V lednu 1944 v Maďarsku převzaly moc krajně pravicové síly a i Židé v zapadlém Rachově si museli na klopy přišít žluté hvězdy, uzavřely se pro ně obchody, kavárny, zakázaný měli tenis, biograf i chodník. Četníci si pro všechny, staré i mladé, pak přišli v březnu. Z rodiny Adlersteinových, která na rampě vyhlazovacího tábora Auschwitz II-Birkenau čítala 34 dospělých a dětí, se do Rachova po válce vrátilo šest lidí. Čekal tam na ně strýc Pavel.

„Dlouhé měsíce jsem o koncentráku nemohl mluvit. Stejně tak na tom byla i moje mladší sestra, její mlčení se protáhlo ale na celý život. Když se kdykoliv začalo mluvit o válce, Edita odcházela z místnosti. Co asi prožila moje malá, tehdy sotva patnáctiletá sestřička? Jen mi řekla, že po osvobození koncentráku šla s několika vězeňkyněmi domů přes celé Polsko pěšky. Cestou onemocněla a musela zůstat několik dní u jedné venkovské rodiny, zatímco ostatní pokračovaly v cestě. Narazily však na ruské vojáky a ti je odvlekli bůhvíkam. Edita se tak zachránila. Když zemřela, její dcera našla na dně skříně starý kufr a v něm židovskou hvězdu. Edita nemohla zapomenout,“ vyprávěl Ervín Adam.

Samozřejmě nezapomněl ani on, ale dokázal tu propast překročit. Už v rodném Rachově v červnu 1945 nikoho nehledal, za vydrancovanými domy svých předků se neohlédl: „Šel jsem tím vypleněným městem a věděl jsem, že se už nikdy nevrátím. Spěchal jsem za strýcem Pavlem. A když rozhodl, že nebudeme čekat na Sověty a utečeme do Československa, věřil jsem mu.“

Mimochodem, Pavel Davidovič byl v Rachově, Chustu a okolních podkarpatských vesnicích vyhledávaným lékařem. Měl pacienty všech národností, a tak není divu, že když nenastoupil do transportu a utekl v březnu 1944 s rodinou do hor, všichni mu pomáhali. Maďarští četníci přiživovali klamnou zvěst, že někdo lékaře přepadl, okradl a zabil. Rusínský sedlák jej zase zásoboval potravinami a katolický farář přinášel nejnovější zprávy, které zachytil na BBC. Možná právě opustit tyto lidi bylo pro lékaře to nejtěžší, ale to si tehdy synovec Pavla Davidoviče ještě neuvědomoval. Mladík se těšil, až se v Praze přihlásí na Karlovu univerzitu. Chtěl být doktorem jako strýc.

I když část Podkarpatské Rusi byla v letech 1919 až 1939 součástí Československa a mnoho tamních obyvatel, včetně Adlersteinových, se s jejími principy ztotožnilo natolik, že své děti posílali do českých škol, byl to stejně pro mladého, dlouhým vězněním vyčerpaného muže začátek od nuly. Tvrdě pracoval, změnil si jméno a propadl medicíně.

Po absolutoriu se pak se svou ženou, také lékařkou, zaměřil na dětskou obrnu. V Nemocnici Na Bulovce vymysleli společně koncepci léčby a vedli rozsáhlé očkování po celé zemi, přičemž Ervín Adam se stal zástupcem šéfa kliniky.

Jenže v roce 1960 otřásly Bulovkou politické čistky a nestraník židovského původu už nebyl žádoucí, ztratil odbornou práci. A když o osm let později do Prahy dorazila vojska Varšavské smlouvy, měl jasno. „Tenkrát nad ránem, když nad Prahou duněla letadla, jsme se se ženou jen na sebe podívali, nebylo třeba slov. Táhlo nám na padesátku, jasně že to nebyl ideální věk pro nový začátek, ale Rusové vezli ostnaté dráty. Nechat se za ně zase zavřít? To už nikdy. Takhle jsem balil v životě několikrát. A mohu vám říct, že nejhorší je to jen poprvé,“ smál se, když líčil všechny ty osudové okamžiky.

A když v únoru 2022 tanky s bílým Z zaútočily na Ukrajinu, vězeň číslo 155-547 viděl situaci jednoznačně.

Profesor Ervín Adam, významný česko-americký epidemiolog a virolog, zemřel v Houstonu v kruhu rodinném 21. března 2024. Bylo mu 101 let.

Autorka je publicistka, vycházela z rozhovorů s Ervínem Adamem, které se staly základem společné knihy Všechno je jinak (Academia 2018).