Vstup do NATO: Jak Václav Havel otevřel prezidentu Clintonovi oči

V sázce byl Havlem pečlivě plánovaný doprovodný program s procházkou přes Karlův most, pivem v hospodě U Tygra a prezidentským vystoupením v jazzovém klubu Reduta. Především jsme si ale nebyli stoprocentně jistí, zda Clinton skutečně učiní avizované prohlášení o rozšíření Severoatlantické aliance o tři středoevropské země.

Měli jsme však na palubě letadla spojence. Když na schůdky jumba vystoupila hned za americkým prezidentem pražská rodačka Madeleine Albrightová a vztyčila dle předchozí domluvy dva prsty ve vítězném gestu, přestala nás letištní plocha studit.

O pět let později, 12. března roku 1999, předali ministři zahraničí České republiky, Maďarska a Polska v nevelkém missourském městě Independence, proslulém pouze jako domov prezidenta Trumana, ratifikační listiny Washingtonské smlouvy Madeleine Albrightové ve funkci americké ministryně zahraničí. Byl to nejen formální začátek českého, maďarského a polského atlantického spojenectví, ale také završení dlouhé a obtížné cesty, na jejímž konci první rozšíření Aliance po konci studené války stálo.

Ze zpětného pohledu se nejednalo o žádný samozřejmý krok, o nevyhnutelnost ve smyslu historického materialismu, ale o výsledek úsilí řady vlád, politických institucí, sdružení občanské společnosti a především jednotlivců, kteří si tento úkol vzali za svůj. Mezi nimi sehráli zvláště důležitou úlohu dva američtí prezidenti, dva středoevropští prezidenti a jedna Středoevropanka, která se stala Američankou.

V euforii, která zavládla po vlně nenásilných občanských revolucí, jež ukončily půlstoletí totalitních vlád ve střední Evropě, nebyla otázka bezpečnosti mezi tisíci prioritami stojícími před novými, demokratickými, ale málo zkušenými vládami na prvním místě. Sovětský svaz, do té doby dominantní totalitní velmoc, nejen ztratil kontrolu nad svými bývalými satelity, ale na první pohled se s porážkou ve studené válce i smířil. Michail Gorbačov nevyslyšel volání svých satrapů v Československu, Polsku, Maďarsku a východním Německu po mocenském zásahu proti masovým projevům demokratické vůle a jejich nositelům.

Z větší části demokratické volby v Polsku na jaře 1989, prolomení železné opony uprchlíky z východního Německa v Maďarsku a v Praze v září téhož roku, pád Berlínské zdi 9. listopadu a začátek sametové revoluce v Československu o týden později představovaly poslední příležitosti pro zásah z Východu. Když nepřišel, usoudily národy střední Evropy a jejich nová vedení, že už jim v projevu svobodné vůle a utváření vlastní budoucnosti nemůže nic a nikdo bránit.

Jako vždy byla realita o něco složitější. O třicet let později dosvědčili dva přímí účastníci jednání o sjednocení Německa, Kohlův zahraničněpolitický poradce Horst Teltschik a Gorbačovův tlumočník Pavel Palazčenko, že Michail Gorbačov počátkem ledna 1990 nečekaně zrušil všechna setkání se zahraničními představiteli, neboť sovětské politbyro uvažovalo o vojenském řešení německé situace. O některých věcech je zřejmě lépe nevědět v době, kdy se odehrávají, tak jako my jsme si v listopadu 1989 neuvědomovali existenci plánu akce Zásah, v jejímž rámci bylo pro případný vojenský zásah proti demonstrantům v Praze určeno 94 tanků.

Úvahy o novém bezpečnostním uspořádání v Evropě se tak nesly spíše v duchu Gorbačovových představ o „společném evropském domě“ a kolektivní bezpečnosti než v duchu začlenění do struktur kolektivní obrany. Tuto představu sdíleli i mnozí vůdci demokratických revolucí včetně Václava Havla. V projevu k polskému Sejmu v lednu 1990 Havel vyjádřil názor, že nově demokratické státy mají „patřit do Evropy jako přátelského společenství nezávislých národů a demokratických států, do Evropy stabilizované, nerozdělené do bloků a paktů, do Evropy, která nepotřebuje ochranu velmocí, protože je schopna se ochránit sama, totiž vybudovat si svůj vlastní bezpečnostní systém“.

Ze zpětného pohledu není zcela zřejmé, do jaké míry šlo o upřímné přesvědčení a do jaké o snahu nedráždit sice ochablého, leč stále ještě mohutného medvěda bosou nohou. Na území východního Německa, Československa, Polska a Maďarska bylo stále ještě rozmístěno několik set tisíc vojáků sovětské armády a jednání o jejich stažení teprve začínala. Až po dohodě Havla s Gorbačovem o stažení sovětských vojsk v únoru 1990, po dokončení jejich odchodu koncem června 1991 a po rozpuštění Varšavské smlouvy na zasedání jejího politického poradního výboru v Praze 1. července 1991 získalo Československo a další středoevropské země plnou svobodu rozhodování v bezpečnostní oblasti. Díky podpoře jiného amerického prezidenta, George H. W. Bushe, a jeho osobnímu vztahu k Václavu Havlovi začaly prakticky současně bezpečnostní konzultace mezi oběma zeměmi, tvořící základy pozdější spojenecké spolupráce.

K otevřenému příklonu k uvažování o rychlém přiblížení a posléze plném vstupu do Aliance došlo následkem tragikomického pokusu sovětských konzervativců o puč v srpnu 1991. Přestože měl nakonec přesně opačný výsledek než plánované obnovení kontroly nad sovětským impériem, a přímo vedl k rozpadu Sovětského svazu na konci téhož roku, byl pro Československo a jeho sousedy a přátele jednoznačným mementem, že znovuzískaná svoboda není zaručená jednou provždy a že v Sovětském svazu nadále přežívá virus ruského samoděržaví a imperiálních choutek. Václav Havel a Lech Walesa se bleskově dohodli na nutnosti koordinace dalšího postupu a vyslali na tajnou schůzku do Vysokých Tater své nejbližší spolupracovníky. Je možná trochu humorné, že zatímco těmi Havlovými byli Alexandr Vondra a autor těchto řádků, Walesa vyslal na schůzku bratry Lecha a Jaroslawa Kaczynské. Důležitější však byla plná shoda, že míříme do NATO a na této cestě musíme postupovat společně.

Druhým, možná bezprostřednějším ohrožením evropské bezpečnosti v té době byla šířící se nákaza nacionalismu, která rychle zaplňovala uprázdněné místo po autoritářském smýšlení předchozích režimů a vyvrcholila občanskou válkou v bývalé Jugoslávii, jež si vyžádala více než 130 000 lidských životů. Československo se koncem roku 1992 sice rozdělilo příkladně sametovým způsobem, ale v šířící se vlně nesnášenlivosti a nacionalismu to samo o sobě žádnou bezpečnostní jistotu nepřinášelo.

Havlovo uvažování o budoucím bezpečnostním zakotvení České republiky v západních bezpečnostních a politických strukturách se tak stalo součástí jeho širšího přesvědčení o naší morální a faktické spoluzodpovědnosti za budoucnost Evropy, včetně její bezpečnosti. Chápal, že pokud se společným úsilím nepodaří zastavit vraždění v bývalé Jugoslávii, jsou šance na vytvoření nové evropské bezpečnostní architektury mizivé. A naopak, pokud nedojde k rozšíření západních bezpečnostních struktur a záruk na nově svobodnou část Evropy, nelze zabránit vypuknutí nového násilí, ať už v důsledku vnitřních třenic a konfliktů uvnitř jednotlivých zemí, či vnější agrese pod záminkou nároků na historická území či ochrany etnických menšin. Oba problémy tvořily ve skutečnosti jeden.

S tímto poselstvím se Václav Havel jako čerstvě zvolený prezident České republiky vypravil v dubnu 1993 do Washingtonu na první setkání s též čerstvě zvoleným americkým prezidentem Billem Clintonem. Okolnosti jeho misi nijak nesvědčily. Clinton založil svou úspěšnou prezidentskou kampaň na vnitropolitických a ekonomických tématech, v přímém a záměrném kontrastu se svým protivníkem a předchůdcem Georgem W. H. Bushem, vítězem studené války i první války v Perském zálivu a klíčovým garantem procesu sjednocení Německa. „Je to o hospodářství, vole,“ vštěpoval Clintonovi hlavní stratég jeho kampaně James Carville.

Václav Havel využil symbolického momentu otevření washingtonského Národního muzea holocaustu, připomínajícího hrůzy spáchané na evropské židovské komunitě během druhé světové války, aby společně s Eliem Wieselem a papežem Janem Pavlem II. připomínal Clintonovi americkou morální spoluzodpovědnost za zastavení nejnovějšího krveprolévání v Evropě.

Současně s tím se hlásil k přijetí našeho vlastního dílu spoluzodpovědnosti v podobě české spoluúčasti na nevyhnutelné mírové operaci. Česká republika pak toto odhodlání naplnila účastí svých kontingentů v mírových operacích I-FOR a S-FOR pod velením NATO a po vstupu do Aliance i svou účastí v operaci K-FOR v Kosovu. Václav Havel bývá někdy kritizován pro svoji podporu této operaci, která začala bombardováním bývalé Jugoslávie leteckými silami NATO. Nejde ani tak o to, že operaci v první řadě musela schvalovat a schválila vláda premiéra Miloše Zemana, jako o to, že nejen pro Českou republiku, ale i pro NATO jako celek by bylo katastrofální, kdybychom vetovali společnou operaci pouhých 12 dní po vstupu do Aliance. A ať byla alianční operace jakkoli kontroverzní a měla za následek tak jako každé letecké bombardování i nevinné oběti, pomohla k zastavení bojů a etnického čištění a k nastolení relativně stabilního prostředí, v němž se sice letité historické, kulturní a náboženské problémy v bývalé Jugoslávii nevyřešily, ale krveprolévání ustalo.

Dvacátého druhého dubna 1993 večer jsme seděli s Václavem Havlem, prezidentem Clintonem a jeho paní Hillary v georgetownském domku Madeleine Albrightové a Clinton naslouchal Havlovým naléhavým apelům. Málokdy v historii lze s takovou přesností určit moment, kdy se rodí zásadní změna dosavadní politiky a její nahrazení novou, jako v tomto případě. Přestože i poté odpor řady předních amerických činitelů v Národní bezpečnostní radě a na State Departmentu přetrvával a přestože se proti rozšíření stavěli vlivní zahraničněpolitičtí experti, diplomaté jako George F. Kennan (Henry Kissinger původně rozšíření také nepřál, ale pak se s typickou pragmatičností přiklonil k nové politice) či přední komentátoři jako Tom Friedman (ten svůj názor nezměnil dodnes), Clinton se již rozhodl. Měl podporu nejbližších spolupracovníků, jako byli poradce pro národní bezpečnost Anthony Lake, velvyslankyně u OSN a pozdější ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, předseda Sboru náčelníků štábů John Shalikashvili, přední kongresmani obou politických stran a v neposlední řadě představitelé českých, maďarských a polských krajanských komunit ve Spojených státech.

A v lednu 1994 se vypravil na summit NATO do Bruselu a odtud do Prahy, aby zde oznámil, že otázkou již není, zda se Aliance rozšíří, ale pouze kdy a jak. Volba Prahy jako místa, kde nová politika vešla ve známost, byla i symbolickým oceněním role, kterou v rozhodování amerického prezidenta sehrál Václav Havel a Madeleine Albrightová (Clinton v projevu na americké ambasádě položertem poznamenal, že Česká republika je jedinou zemí, která má ve Washingtonu dva velvyslance). Přechod Karlova mostu ve společnosti českého prezidenta, pivo s Bohumilem Hrabalem v hospodě U Tygra a saxofonové vystoupení v jazzovém klubu Reduta byly již jen třešničkami na dortu. Tak si celý příběh pamatoval i Bill Clinton, když jsme se s ním před několika dny na tato místa vraceli.

Z historického hlediska šlo o jedinečný zlomový moment v dějinách, kdy se v krátkém časovém sledu protnuly dráhy dějinných procesů a klíčových hráčů na mezinárodní scéně. Jinými slovy, s koncem studené války se pro státy střední a východní Evropy otevřelo okno příležitosti zajistit svoji bezpečnost novým, stabilnějším a demokratičtějším způsobem. Zůstalo plně otevřené pouhé desetiletí, začalo se zavírat po teroristických útocích na Spojené státy 11. září 2001 a až na malé výjimky se uzavřelo po další vlně rozšíření o Slovensko, baltské státy, Slovinsko, Rumunsko a Bulharsko v roce 2004.

Země, které se z nejrůznějších důvodů nestihly do otevřeného okna vejít, pak naplno pocítily důsledky obnovené ruské rozpínavosti po nástupu Putina k moci. Lze se důvodně domnívat, že nebýt prozíravosti Václava Havla, Lecha Walesy, George H. W. Bushe, Billa Clintona, Madeleine Albrightové a dalších evropských a amerických vůdců, dnes by se Česká republika a ostatní středoevropské země nacházely v podobné situaci jako Moldavsko, Gruzie či Arménie. Anebo Ukrajina.

(Autor byl mluvčím Václava Havla, 1990-1992, velvyslancem v USA, 1992-1997. Poradce prezidenta Petra Pavla pro zahraniční politiku.)

Text je součástí seriálu o moderní historii Dějiny (ne)lžou. V deníku Právo vychází každou sobotu, pokračování 23. března.