Vojska Varšavské smlouvy zlikvidovala sen o svobodě. Česko si připomíná srpen 1968

Srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy se udál na pozadí pražského jara, v období uvolněné atmosféry „socialismu s lidskou tváří“. Postupné uvolňování ale nakonec vedlo k tzv. zvacímu dopisu, v němž konzervativní křídlo komunistické strany tvrdilo, že Československem zmítá kontrarevoluce, vlna nacionalismu a antikomunistických nálad.

Dopis určený Leonidu Brežněvovi, předsedovi Nejvyššího sovětu, zval Sovětský svaz, aby poskytl pomoc „všemi prostředky k záchraně státu“. Podepsali ho Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak.

Veškeré reformní tendence tak uťala invaze vojsk Varšavské smlouvy. Armády pěti zemí (SSSR, Maďarska, Bulharska, Polska a částečně i NDR) překročily státní hranice v noci na 21. srpna. V první vlně přijelo zhruba 100 tisíc vojáků, 2300 tanků a 700 letadel. Postupně počet okupantů vzrostl až na 750 tisíc.

Vedle obsazení strategických cílů došlo k internaci vedoucích představitelů státu v čele s tehdejším prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem a předsedou vlády Oldřichem Černíkem. Ti byli spolu s dalšími odvezeni do Moskvy, kde po nátlaku podepsali tzv. Moskevský protokol, který legitimizoval „bratrskou pomoc“ ze strany SSSR a jeho satelitů. Jediným členem delegace, který odmítl připojit podpis, byl František Kriegl.

Odpor obyvatelstva se v prvních dnech soustředil hlavně na Vinohradskou třídu v Praze před budovu Českého rozhlasu, který v té době vysílal informace o průběhu invaze a v prvních hodinách a dnech prakticky řídil zemi. Posléze do něj vnikla vojska a vysílání přešlo na několik hodin do ilegality.

Na okupaci lidé reagovali protesty v ulicích, za které mnoho z nich zaplatilo životem. Jen do konce roku 1968 si okupace vyžádala podle zjištění historiků 137 mrtvých. Mnoho z nich bylo zastřeleno, přejeto auty nebo uhořeli v zapálených objektech.

Další politický vývoj během následujících měsíců směřoval k tzv. normalizaci, která odstavila osobnosti Pražského jara a nahradila je loajálními soudruhy, kteří přijali doktrínu nastavenou Moskevským protokolem. Protesty k prvnímu výročí okupace v srpnu 1968 potlačovali již příslušníci Lidových milicí, armády a Sboru národní bezpečnosti.

Celkově během pobytu okupačních vojsk v Československu zemřelo přes 400 lidí. Zbytky sovětské armády odešly až v polovině roku 1991.

Symbolem odporu se stalo protestní upálení studenta Jana Palacha, který se dne 16. ledna 1969 na protest proti okupaci, a hlavně proti pasivitě společnosti zapálil v Praze u Národního muzea. Svým zraněním podlehl o tři dny později.

Přímo v den okupace chodil Palach celý den po ulicích a diskutoval s vojáky. Studenti, vnímající nastupující normalizaci, reagovali v listopadu třídenní okupační stávkou. Neúspěšně požadovali, aby posrpnový režim respektoval lidská práva, ctil svobodu shromažďování a svobodu slova. Chtěli i jednání o úplném odchodu vojsk.

Není bez zajímavosti, že Muzeum paměti XX. století nyní získalo do svých sbírek unikátní exponát, rubašku (tj. pracovní košili), kterou Palach přivezl ze SSSR do Československa v roce 1968 pouhé čtyři dny před okupací vojsky Varšavské smlouvy. O Palachově rubašce muzeum pořídilo i krátký film.

První „živou pochodní“ ve východním bloku na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se nicméně stal 8. září 1968 polský občan Ryszard Siwiec (zemřel čtyři dny poté).

Tuzemští politici při aktuální sobotní pietě k srpnu 1968 hovořili o svobodě slova i hrdinství jednotlivců. Důležitost svobody slova a veřejnoprávních médií zdůraznil při pietním aktu k 53. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy místopředseda Sněmovny Vojtěch Pikal (Piráti). Vicepremiérka Alena Schillerová (za ANO) připomněla před budovou Českého rozhlasu v Praze hrdinství jednotlivců, které je podle ní podstatným prvkem svobody a demokracie.

Senátorka Miroslava Němcová (ODS) zkritizovala, že představitelé KSČM zastávají ústavní funkce. Ukazuje to podle ní, že se Česko s nedávnou minulostí ještě nevyrovnalo.