Článek
Josef Svoboda (95) se narodil ve vesnici Nižný Hrušov nedaleko Michalovců na východě Slovenska. Nyní žije v Trutnově a je tam podle svých slov už posledním veteránem.
K 1. čs. armádnímu sboru se přidal poté, co se Čechoslovákům společně s Rudou armádou podařilo na podzim roku 1944 probojovat Dukelským průsmykem na Slovensko.
K čs. jednotce se dobrovolně ve svých 17 letech připojil ve městě Humenné. Hlavní motivací byla podle něj nenávist vůči nacistům. „U nás byla velká nezaměstnanost a žilo tam pět židovských rodin, které měly obchody a pomáhaly lidem, dávaly na dluh. Ale všichni ti Židé umřeli v Osvětimi, ani jeden se nevrátil. Kvůli tomu jsem se přihlásil, protože jsem Němce a Hitlera za to nenáviděl,“ řekl Právu Svoboda.
Válečný veterán překonal covid-19 a oslavil 104. narozeniny
Z Humenného postupovali k Popradu. „Tam to šlo docela klidně, ale postup se zastavil u Liptovského Mikuláše, kde nás Němci zadrželi na několik týdnů,“ zavzpomínal Svoboda, který nejdříve podával náboje v minometné rotě a pak povýšil na zaměřovače.
Německé jednotky byly lépe vybavené, početnější a navíc využily okolních hor k vybudování tvrdé obranné linie a postupující čs. a sovětskou armádu měly jako na dlani a krvavě je ostřelovaly.
Pplk. Josef Svoboda
„Oni měli bezvadné opevnění, protože měli všude samé kopce a bylo těžko to prorazit,“ poznamenal podplukovník ve výslužbě. Bitva o Liptovský Mikuláš byla po Dukle nejkrvavější epizodou osvobozování Slovenska. Trvala od začátku února do začátku dubna 1945, padlo při ní 1376 československých vojáků a okolo čtyř tisíc rudoarmějců.
Sám měl namále
Smrt byla podle veterána všude kolem nich a jen štěstí často stálo mezi ní a vojáky. „Byl jsem poslán s kamarádem, když jsme byli blízko vesnice Smrečany, pro munici. Když jsme se vrátili, tak jsme našli tři mrtvé kamarády. Jeden měl ustřelenou nohu. Přiletěla tam minometní střela. Strašný pohled,“ zavzpomínal Svoboda.
Když na začátku dubna německé a maďarské jednotky začaly ustupovat údolím Váhu, část čs. jednotek jim byla v patách, část postupovala přes Žilinu na Moravu. S tou byl i Svoboda.
Rána, bílá tma a spálená těla. Pamětník Nagasaki vzpomíná, jak mu umírali blízcí
Prošli Rožnov pod Radhoštěm a dostali se až do Olomouce, kde zažili den vítězství. „Byl to úžasný pocit, všude nás vítali, všude hrála hudba. Bylo to krásné a hodně kamarádské,“ vzpomíná veterán. Občas se mu válka připomene. „Ale kolikrát je mi z toho smutno, protože tam padlo spoustu kamarádů,“ poznamenal.
Po válce si ještě jednou zabojoval, když jeho jednotku poslali na východ Slovenska vyhnat banderovce. Poté se vrátil do Čech, kde mu nabídli místo v armádě a také v SNB, což byla tehdejší policie.
„Ale to jsem odmítl, raději jsem šel do práce, fárat do dolů na východ Čech do Malých Svatoňovic a do Žacléře.“ V blízkém Trutnově už zůstal, kde podle svých slov prožil hezký život a přes vysoký věk ho až na částečnou ztrátu sluchu příliš neduhů netrápí.