Vilém z Rožmberka měl ženám co nabídnout, o potomka se ale pokoušel marně

Narodil se 10. března 1535 Anně z Rogendorfu a Joštovi z Rožmberka. Otec mu sice o čtyři roky později zemřel, ale s pomocí poručníků a strýce Petra V. z Rožmberka se mu dostalo dobrého vzdělání – studoval v Mladé Boleslavi a Pasově. Mluvil plynně latinsky a německy. Mezi ním a bratrem Petrem Vokem se ale postupně rozšiřovala propast. Vilémovi, budoucímu vladaři rožmberského domu, měla být projevována úcta a „pan Petříček panu Vilémkovi“ vykal. Vyjadřoval tak jeho postavení.

Už v patnácti Viléma uvedli ke královskému dvoru ve Vídni, kde se zapojil do společenského života. Získal tak víc zkušeností než starší dvacetiletí mladíci. Navíc vystupoval sebevědomě, přesvědčený, že nese odpovědnost za svůj rod i dominium. Jeho dospělost ocenil i Ferdinand I., který mu z moci českého krále jako šestnáctiletému udělil plnoletost (tu jinak mladíci získávali po završení dvacítky).

Pasovští učitelé jej hodnotili jako „vlasti své ozdobu, rodu svýho okrášlení“. Uprostřed května 1551 převzal vládu nad největším dominiem v Čechách a zahájil své čtyřicetileté vladařství. Za tu dobu se jeho država rozšířila ziskem nových statků do středních, jihozápadních a severních Čech, a dokonce až do Slezska.

Srdcem jeho dominia se ovšem staly jižní Čechy a v nich Český Krumlov. V šestnácti se tak Vilém stal přímou vrchností asi patnáctiny obyvatelstva Českého království. Nazýval se „dobrotivej a milostivej otec poddaných svých“. A jako otec se choval přísně i k jejich maličkým přestupkům a jejich soukromý život přehlížel zcela bezohledně.

„Poněvadž mnoho neřádův jest mezi lidmi, takoví, že mnohé děvečky i vdovy dopustíc se neřádu a obtíženy jsou, a potom potracují děti a hubí je tajně, protož jest Jeho Milosti páně poručení, aby rychtář každý to opatřil, aby každého čtvrt léta při suchých dnech všecky děvečky a dívky bývaly skrze rozumné ženy opatrovány (prohlíženy), jest-li která těhotna,“ nařizoval Vilém z Rožmberka v 50. letech 16. století. Zasáhl tak hluboce do intimního života poddaných – hodlal jej přísně kontrolovat. Jestli se nařízení skutečně provádělo, nikdo neví.

Jindy zase zakázal prodávat v krčmách víno, které se denně objevovalo na šlechtických stolech. Sám ovšem jako přísný abstinent nepil ani pivo a trpěl zažívacími potížemi. V té době se zapojil i do politiky, a to sporem o čestné postavení svého rodu ve stavovské obci s pány z Plavna.

Ti měli titul říšských knížat. Nejvyššímu kancléři Jindřichovi IV. z Plavna se podařilo do textu zemských zřízení z roku 1541 zařadit pasáž, která zvýhodňovala jeho rod před ostatními českými pány. S tím Vilém z Rožmberka nesouhlasil. V srpnu 1554 vystoupil se svým protestem dokonce před komorním soudem. Při nakonec musel rozhodnout král Ferdinand I.

Rožmberská strana zvítězila. Páni z Rožmberka získali výsadní postavení v zemském soudu. Po skončení tohoto konfliktu začal Vilém uvažovat o ženitbě.

Spřátelil se se svým vrstevníkem, brunšvickým vévodou Erichem II. Jeho nejmladší sestra Kateřina, narozená okolo roku 1534, se mu zalíbila. Spojení by mělo i své výhody – rožmberský vladař by navázal osobní vazby s říšskou šlechtou. Jen víra mladé lidi odlišovala, Vilém patřil k umírněným katolíkům, Kateřina k luteránům.

V únoru 1557 se Vilém v nových šatech s družinou rozjel do sídla brunšvických vévodů v Mundenu, aby se s Kateřinou zasnoubil. Dorazil tam v sobotu 20. února a předal Erichovi jako dar dva koně s aksamitovými přehozy, nevěstu obdaroval zlatými a stříbrnými šperky. S náboženstvím si hlavu nedělal.

Zavázal se, že nebude manželku nutit k náboženské konverzi a naopak na svoje náklady bude vydržovat na svém dvoře luterského kněze. Svatba proběhla v Mundenu už 28. února a manželka dorazila v říjnu 1557 do Českého Krumlova, kde ji uvítali představitelé nejvyšší české a moravské aristokracie. Slavnosti spojené s jejím příjezdem trvaly celý týden. Vladař se na něj pečlivě připravil.

Nechal vyčistit a zkrášlit celý zámek a nezapomněl ani na hygienu. Přikázal, aby „svině žádný se do dvora nepouštěly, neb jich tam veliký zástup bývá“. Vztah měli oba manželé pěkný.

Kateřina si vydržovala hned dva luterské kazatele a v Rožmberském paláci na Pražském hradě se účastnila evangelických bohoslužeb.

To se nelíbilo katolíkovi Ferdinandovi I., ale Vilém si toho nevšímal. Manželství ovšem trvalo krátce. Kateřina měla chatrné zdraví a pobyt v lázních v Karlových Varech její obtíže jen prohloubil. Zemřela 10. května 1559. Bylo jí pětadvacet. Viléma ztráta zdrtila a „zármutkem velikým pro paní svú v nemoc těžkú upadl“. Vzpamatoval se na podzim. A začal se ohlížet po nové nevěstě. Nesmírně toužil po dítěti. Hlavně po chlapci.

V roce 1560 jmenovali Viléma nejvyšším komorníkem a vstoupil tak do české vlády. O deset let později se stal nejvyšším purkrabím pražským. Jako žádoucího ženicha upoutala jeho pozornost Žofie, dcera braniborského kurfiřta Jáchyma II. Také ona se hlásila k luteránství.

V srpnu 1561 uzavřel Vilém s Jáchymem II. svatební smlouvu. Ferdinanda I. ovšem znechucoval fakt, že si Vilém vybírá nevěsty z luteránského prostředí, a také ho znepokojovala jeho vzrůstající moc. Rožmberský vladař se chystal k cestě do Berlína za svou nastávající a požádal přední české šlechtice o doprovod. Málokdo by mu odmítl, ale král většině z nich zakázal výjezd ze země. Povolení nakonec dostali druhořadí šlechtici.

V neděli 14. prosince 1561, v den dvacátých narozenin markraběnky Žofie, se konala druhá Vilémova svatba. Žofie byla slavnostně uvítána na krumlovském dvoře v únoru 1562. Manželské soužití tentokrát neprobíhalo idylicky – Vilém měl úřední a společenské povinnosti, hodně cestoval a na ženu neměl čas.

Žofie, která neuměla česky, si na prostředí krumlovského zámku nikdy nezvykla. Přivezla si z domova množství šatů a šperků a v opuštěné nudě se stále převlékala a zdobila. Ani druhé manželství děti nepřineslo a netrvalo dlouho.

Žofie zemřela po krátké nemoci 27. června 1564 v necelých třiadvaceti letech. Vilém z Rožmberka propadl depresi, třásl se a plakal „pro svou nejmilejší, se kterouž byl v rozkoši, milujíc ji po vše časy jakožto svou duši“. A téměř čtrnáct let zůstal vdovcem. Touha po mužském potomkovi nakonec udělala své.

Za svou třetí manželku si Vilém z Rožmberka vybral mladičkou Annu Marii, dceru luteránsky orientovaného Filiberta Bádenského. Jako sirotek byla markraběnka vychována na mnichovském dvoře bavorských Wittelsbachů, orientovaném přísně katolicky.

I to Vilémův výběr ovlivnilo.

V té době totiž sílil náboženský tlak českých evangelíků. Rožmberský vladař jednal o uzavření sňatku v polovině roku 1577, kdy získal podporu nového císaře Rudolfa II.

Protože Anna Marie neměla rodiče, konala se svatba „s velikou slávou a hojností“ na zámku v Českém Krumlově 27. ledna 1578. Na svatební hostině se kromě jiného snědlo 40 jelenů, 150 volů, 250 bažantů, 450 krmených vepřů. Ani v tomto manželství se Vilém nedočkal potomků.

Marně se Anna Marie máčela do horkých koupelí, bez úspěchu jí nosili alchymisté různé lektvary a nejrozličnější amulety. Až v listopadu 1582 propadl Vilém euforii, protože jeho žena začala pociťovat těhotenské příznaky. Vladař okamžitě poslal pro porodní bábu až do Štýrského Hradce a poté i do Mnichova. Radost byla předčasná.

Nevolnosti způsobilo nachlazení a s ním spojený zhoubný zánět ženských orgánů. Nemoc ji celou zpustošila a v bolestech zemřela na třeboňském zámku ve svých dvaceti letech 25. dubna 1583. Nad Vilémem jako by se vznášel Damoklův meč manželského prokletí. Přesto se naděje na zplození vlastního syna nevzdával.

Po předchozích diplomatických jednáních se v pozdním létě roku 1586 zasnoubil s Polyxenou, osiřelou dcerou Vratislava z Pernštejna a jeho španělské manželky Marie Manrique de Lara.

Zahájení svatebních oslav 11. ledna 1587 v Rožmberském paláci na Pražském hradě se účastnil sám panovník Rudolf II. Dvaapadesátiletý první velmož království si bral dvacetiletou krasavici, půvabnou a velmi inteligentní. Byl to velkolepý sňatek z rozumu.

Polyxena se podrobila zájmům zadluženého pernštejnského domu a podrobila se „opršalému“ Rožmberkovi. Ten doufal, že mu tato katolička daruje dědice. Štědře obdaroval básníky, kteří mu ve svých dílech dokazovali, že jeho „sešlý věk“ není na překážku zplození potomka, když si vybral „plodistvou“ manželku. Polyxena se po vladařově boku stala cílevědomou a společenskou dámou.

K Vilémovi se chovala zdvořile a s úctou, ale i zdrženlivostí. A s chutí rozhazovala jeho peníze. Manžel jí daroval panství Roudnice nad Labem. Děti ale neměli. Jejich manželství trvalo pět a půl roku. V posledním údobí trýznila Rožmberka nemoc. Stonal „na vodnatelnost a souchotiny a zvředovatělost plic“.

Pokoušel se ztlumit bolest hudbou a pitím vína, které si celý život odpíral. Zemřel v pondělí 31. srpna 1592 krátce před polednem. Odešla v něm velká postava českých a středoevropských dějin.

Děti neměl ani jeho bratr Petr Vok – poslední Rožmberk.