Vidím nádherné věci: Sto let od objevení hrobky Tutanchamona

„Pán zjevení boha Re“ (Neb-Cheperu-Re) a „Živoucí obraz Amonův“ (Tut-Ankh-Amon) byl synem faraona Achnatona z 18. dynastie. Na trůn nastoupil v devíti letech a pozici legitimoval sňatkem se svou třináctiletou nevlastní sestrou, dědičnou princeznou Anchesenpamon. Žil v neklidné době, zmítané boji o moc s kněžími boha Amona, a jeho kroky řídil většinu času poručník.

Zemřel roku 1323 před naším letopočtem. Vládl pouhých deset let a sotva se mohl rovnat svému velkolepému dědovi Amenhotepovi III. nebo mocnému Thutmosemu III. či Ramessemu II.. Jak konstatoval objevitel hrobky Howard Carter, jeho „jediným významným činem bylo to, že zemřel a byl pochován“. Tutanchamonovu hrobku zloději nestihli úplně vykrást, a to stačilo, aby se ze zapomenutého panovníka stal díky pohádkovému pokladu nejznámější egyptský faraon.

„Obávám se, že Údolí králů je nyní vyčerpáno,“ konstatoval v roce 1912 americký sponzor vykopávek Theodore Davis. Přesto o dva roky později převzal jeho licenci k archeologickému průzkumu George Herbert, 5. hrabě z Carnarvonu. Tou dobou už pro něj několik let pracoval kreslíř a archeolog Howard Carter.

Vzápětí vypukla první světová válka a Údolí králů se vylidnilo. Jen Carter zůstával. Sloužil jako královský kurýr pro Blízký východ, většinu času však trávil na vykopávkách. Ve vyprahlém, nesčetněkrát překopaném údolí neúnavně hloubil sondy, klepal do skal, jestli neuslyší dutý zvuk, převracel kameny, které mohly zasypat vchod do hrobky…

Pokračoval v tom i po válce – posedlý archeolog sponzorovaný výstředním lordem… Carnarvon už ztrácel naději a chtěl s vykopávkami skončit. „Poslední výkopová sezona!“ přemluvil ho Carter. Zahájil ji 1. listopadu 1922 ve Východním údolí, v sousedství mladších hrobek ramessovských králů.

Když přiběhl jeden z jeho předáků s tím, že objevili přitesaný schod, zůstal skeptický. Jenže následoval další a další… Na konci schodiště odkryli kopáči portál zazděný kameny – a v hliněné omítce staré tisíce let spatřili otisky starověkých pečetidel. Některé z nich nesly jméno Tutanchamon.

Carter v horečném rozechvění vysekal do portálu díru a prostrčil jí baterku. Uviděl chodbu zaplněnou sutí. Opravdu se podařilo objevit nedotčený královský hrob? Napětí bylo nesnesitelné.

Přesto nezapomněl, že to byl Carnarvon, z jehož peněz patnáct let žil. S nadlidským úsilím – jak později přiznal – přerušil práce, poručil schody zaházet, rozestavil hlídky a šel poslat telegram do Londýna: „Konečně jste v Údolí králů učinil skvělý objev – stop – nalezen velkolepý hrob s neporušenými pečetěmi – stop – až do vašeho příjezdu znovu zasypán – stop – srdečné blahopřání – stop – Carter.“

Další práce se rozběhly až po příjezdu lorda Carnarvona. Pocity triumfu však brzy vystřídala deprese – to když šikmé paprsky zapadajícího slunce odhalily dodatečně omítnutou půlmetrovou díru v portálu. I tady už je předhonili vykradači hrobů!

Odstranili zásyp z přístupové chodby a narazili na druhé zapečetěné dveře. V nich byl otvor po lupičích daleko menší. Alespoň velké věci zůstaly uvnitř, doufali. V neděli odpoledne 26. listopadu přiložil Carter majzlík k hornímu levému rohu zazděného vstupu. Třásly se mu ruce…

Železná tyč, kterou prostrčil prosekanou dírou, se volně pohybovala v prázdném prostoru. Přidržel u otvoru zapálenou svíčku a plamen v unikajícím vzduchu neuhasl – důkaz, že se vzduch v hrobce dá dýchat. Zvětšili otvor natolik, aby do něj mohl archeolog prostrčit levou ruku se světlem a vzápětí hlavu.

Okamžik bezdechého napětí trval snad tisíce let. „Zprvu jsem neviděl ničeho, ježto horký vzduch unikající z komnaty zhasínal světlo svíčky, avšak když si mé oko zvyklo tmě, části komnaty se zvolna nořily jakoby z mlhy a v nich podivná zvířata, sochy a zlato – všude, všude lesk zlata,“ popsal později ve své knize.

„Vidíte něco?“ ošíval se za ním netrpělivě George Carnarvon. „Ano, nádherné věci!“ odpověděl Carter. Rozšířili otvor ve zdi, aby se mohli dívat společně. Před jejich užaslýma očima vykrajovala zář elektrické svítilny sochy zvířat a lidí v životní velikosti, truhly zdobené zlatem a slonovinou, lehké jezdecké vozy, královská lehátka vykládaná perletí, podivuhodnou vázu ze zářivě bílého alabastru… „Omámeni a ohromeni“ tím pohledem měli mysl „příliš vzrušenou, než aby správně pracovala“.

Všude však naráželi na stopy lidské chamtivosti: strhané ozdoby, vypáčené truhlice, dřevěné zlacené předměty rozlámané… Nepořádek svědčil o překotném úprku lupičů. Pak si všimli třetích zapečetěných dveří – a v tu chvíli uvěřili, že za nimi najdou pohřební komoru i s mumií. „Byl to tak nádherný den, jaký lze prožít jen jednou a víckrát se nemůže opakovat,“ napsal si později Carter do deníku.

Vyklízení předsíně a konzervování předmětů trvalo dlouhé týdny, zatímco svět okolo šílel. Lord Carnarvon v Londýně nestačil zvedat telefon. Hrob musela střežit ozbrojená stráž. Do Údolí králů putovaly davy lidí. Pánové a dámy tábořili pod slunečníky a nabízeli archeologovi astronomické částky za prohlídku. Zvědavci se snažili do hrobky proniknout v přestrojení za telegrafního poslíčka či prodavače limonád…

Sám Carter se přikrádal k hrobce před východem slunce, aby mohl v klidu pracovat. I tak ho přítomní několikrát denně vyvolávali potleskem a skandováním jména: Carter! Carter! Carter!

Zpracování obsahu hrobky přesahovalo síly jediného muže, bylo třeba vytvořit tým. Nejdříve se zapojila expedice newyorského Metropolitního muzea pod vedením Arthura C. Maceho, vzápětí americký archeolog James H. Breasted. Otevření pohřební komory 16. února 1923 se účastnili vybraní egyptští vysocí úředníci, ředitelé velkých muzeí, vedoucí expedic, mecenáši, archeologové – celkem 24 mužů a jediná žena: lady Evelyna, dcera lorda Carnarvona. Carterova tajná a nenaplněná životní láska.

„Když Carter vysekal horní část zazděných dveří, ukázalo se za nimi cosi jako stěna z ryzího zlata. Sotva však byl odklizen zbytek zdiva, poznali jsme, že hledíme na jednu ze stran obrovské skříně nebo snad svatostánku… Stála před námi, třpytila se různými odstíny modře a zlata a málem vyplňovala celou komoru. Dosahovala takřka stropu a mezi ní a zdmi zbýval prostor jen málo širší než šedesát centimetrů,“ popsal později oxfordský archeolog Alan Gardiner.

První se dovnitř protáhli Carter s Carnarvonem, potom vždy po dvou ostatní. Carter vysunul závlačku na přední straně pohřební skříně a otevřel ji. Hleděl na stěnu další zapečetěné schrány. „V této chvíli jsme ani nechtěli rozlomiti pečetě, neboť se nás zmocnil při otevření dveří pocit, že jsme rušitelé klidu králova,“ přiznal. Trvalo skoro tři roky, než mohl otevřít samotnou rakev. Napřed totiž bylo třeba zdokumentovat objevy v předsíni.

Nastala mravenčí archeologická práce: popsání, vyzvednutí a konzervace pokladů. Dřevěné truhly a sošky služebníků – vešebty – sesychaly, sádrové nátěry oprýskávaly, zlaté plíšky opadávaly. Látky posázené šperky se rozpadávaly při pouhém dotyku.

„Nalezl jsem sandály, na nichž byly vzory zpracované z korálů, avšak nitky korály spojující byly úplně zetlelé. Když střevíce ležely na podlaze, zdály se býti zcela v dobrém stavu, kdybyste se však pokusili jeden zvednouti, zhroutil by se při doteku a zůstala by po něm pouhá hromádka bezvýznamných korálů. V takovém případě se muselo konservovati na místě, použíti lihového kahanu a parafinového vosku, sandál jím zalíti a nechat ho ztvrdnouti asi hodinu neb dvě, a pak teprve mohl být sandál odstraněn,“ popsal Carter nesnesitelně pomalý postup.

Nejvíc nenáviděl nákrčníky z fajánsových korálů – kvůli zetlelým nitím musel každý korálek zvednout pinzetou a vtlačit do vrstvy plastelíny rozetřené na kusu lepenky, dokud celý límec neseřadil. Potom dílky v laboratoři navlékal. Nejjednodušší límec tvořilo 371 článků a nesměl ztratit jediný z nich. Nákrčníků bylo v hrobce sedmnáct…

Do hrobu se téměř denně tlačili vzácní návštěvníci – britský vrchní komisař pro Egypt, belgická královna, sultánova vdova – a zdržovali Cartera při práci. Řešil průtahy při jednání s místními úřady. Šílený nápor z něj udělal uzlíček nervů. Nakonec se zuřivě pohádal i s lordem Carnarvonem. „Opusťte můj dům a ať už vás v něm nikdy nevidím!“ křičel na svého sponzora.

Pár dní poté lorda Carnarvona roztřásla prudká zimnice. Záchvaty se zhoršovaly a nemocný začal blouznit. „Pták mi drásá obličej!“ opakoval v kómatu. Lord Carnarvon zemřel 5. dubna 1923 v Káhiře. Otevření Tutanchamonovy rakve se nedožil. A kdosi připomněl starověkou zaklínací formuli: „Supice Nechbet, ochránkyně králů, rozškrábe obličej každému, kdo znesvětí nějaký hrob!“ Mráz běhal po zádech – a pověst o kletbě faraona byla na světě.

Carter na pohřbu svého bývalého sponzora chyběl. Byl pohlcen objevy. Za východní stěnou pohřební komory ležela další místnost, pokladnice. Tyčila se v ní zlacená skříň se čtyřmi kanopami, nádobami obsahujícími nabalzamované útroby zemřelého: plíce, játra, žaludek a střeva. Chránily je půvabné sochy čtyř bohyň.

V rohu stálo čtrnáct modelů lodí, které měly králi sloužit při cestách v záhrobí. Archeologové v pokladnici objevili také drobné mumie dvou nedonošených dětí, pěti a sedmiměsíční holčičky, Tutanchamonových dcer.

Aby se Carter dostal k mumii faraona, musel ve stísněném prostoru postupně rozebrat jednotlivé dřevěné zlacené pohřební skříně. Byly celkem čtyři a zapadaly do sebe jako ruské matrjošky. Zabralo 84 dní práce, než se dostali k nejmenší.

Spočíval v ní sarkofág ze žlutohnědého křemence. Před očima měli poslední faraonovu prosbu vyrytou do jeho stěny: „Ó, matko Nút, rozepni svá křídla nade mnou jako nebe s nepomíjejícími hvězdami.“

Odpoledne 28. října 1924 sestoupila do pohřební komory dvaadvacetičlenná delegace vyvolených, kteří směli být přítomni otevření Tutanchamonovy rakve. „V hrobce panovalo hluboké, uctivé ticho. Čas jako by se v očekávání zastavil,“ napsal si do deníku Carter.

Dva kladkostroje umístěné na trámovém lešení zabraly. Krycí žulová deska se s vrzáním zachvěla a začala po milimetrech stoupat. Skulinou byla vidět zaprášená lněná rouška. Carter a Mace ji opatrně svinuli a odhalili pozlacenou rakev, kopírující tvar mumifikovaného těla. Zobrazovala idealizovanou postavu faraona s důtkami a žezlem ve zkřížených rukách. Čelo zdobily hlavy kobry a supice, symboly bohyní Dolního a Horního Egypta.

Velké rozměry rakve napovídaly, že stejně jako pohřební skříně bude obsahovat další menší schrány. Kvůli politickým třenicím mezi Egyptem a Británií se však Carter dostal k jejich otevření až s ročním zpožděním. Nakonec ale byly pod jeho dozorem postupně otevřeny všechny tři rakve, i ta poslední z ryzího zlata.

V neděli 25. října 1925 archeologové konečně spatřili mumii, jejíž tvář kryla majestátní zlatá pohřební maska, vykládaná lazurity, karneoly, jaspisy a obsidiánem. Oči se zdály až nepříjemně živé. „V podobných okamžicích zapůsobí na úctyhodného badatele tisícero dojmů, takže prostě ztratí řeč. I ten nejotrlejší člověk si musí uvědomit uctivou hrůzu před tajuplnými stíny dávné minulosti,“ konstatoval Carter.

Tělo ovinuté obinadly a polité posvátným olejem zdobil rozsypaný náhrdelník z modrých fajánsových korálků a zlatých kroužků, na hrudi spočíval velký skarabeus. Ve zkřížených rukou svíral faraon krátkou berlu a důtky. Obvazy byly ohořelé – důkaz nepovedené mumifikace a následného samovznícení mumie – a archeologové mezi nimi našli desítky drobných šperků a amuletů.

Mrtvý spočíval na zádech s rukama zkříženýma na hrudi. Ohrnutý ret odhaloval rozšklebený chrup, nos poškodila těžká maska. Penis byl zabandážovaný ve ztopořeném stavu. Ochlupení chybělo a místo vlasů kryla hlavu čepice. Těžce poškozená mumie se rozpadla, hlava a končetiny byly odděleny od trupu. V průběhu dalších let ještě prošla pitvou, rentgeny a tomografem.

Zjistilo se, že Tutanchamon měřil za života maximálně 170 cm. Dožil se asi 19 let. Genetický průzkum ukázal malý rozštěp horního patra, zkrácenou levou nohu a vzácnou vadu kostí, tzv. Köhlerův syndrom – důsledky „božského“ incestu rodičů. Podle posledních průzkumů byl příčinou smrti mnohočetný úraz, ke kterému došlo při kolizi dvou bojových vozů. Mladý faraon zřejmě umíral desítky hodin v obrovských bolestech.

Carter se zarputilou houževnatostí zpracovával předměty z hrobky dalších sedm let: žezla, obřadní roucha, pláště z leopardí kůže, šperky, zbraně, …, celkem 5398 položek. Stresy a desetiletí života v poušti se na něm těžce podepsaly. V osmapadesáti vypadal jako stařec.

Poslední roky života strávil osaměle v Londýně. Hrobku popsal v třídílné sérii knih, souhrnnou publikaci však už nedokončil. Zemřel 2. března 1939 ve věku nedožitých 65 let. Někdejšího národního hrdinu doprovodila do hrobu jen hrstka lidí, mezi nimi i lady Evelyna. Příběh největšího archeologického objevu všech dob se uzavřel…

Nebo ne? V roce 2015 byly infračerveným termografem naměřeny rozdílné teploty na různých plochách severní stěny Tutanchamonovy pohřební komory. To naznačuje, že by se za ní mohly nacházet další prostory. Podrobnější radarové průzkumy však dopadly sporně.

Radary totiž ruší klimatizace z okolí, takže data nejsou spolehlivá – italští archeologové existenci skrytých místností vyloučili, jejich egyptští kolegové je lokalizovali o něco východněji. K rozkopání zdí se vzácnými malbami, zejména když je výsledek nejistý, však zřejmě hned tak nedojde, a tak si na další objev století budeme muset počkat. I když v archeologii může být další den už všechno jinak…