Velký útěk letců: Zásluhu na něm měli tři Češi

Zajatecký tábor Stalag Luft III, určený pro sestřelené spojenecké letce, spravovalo německé válečné letectvo. Jeho velitel plukovník Friedrich von Lindeiner-Wildau odmítl vstup do NSDAP a dodržoval Ženevské konvence.

Většina zajatců byli Američané a Britové. Na rozdíl od koncentračních táborů pro „podřadné“ rasy se je Němci nesnažili udřít k smrti. Žili bez povinností, mohli psát domů a dostávali od Červeného kříže balíčky na přilepšenou. Stačilo jim vyčkávat v relativním bezpečí konce války. To však nebylo nic pro Velké X!

Major Roger Joyce Bushell, jihoafrický příslušník britského Královského letectva přezdívaný Velké X, bral morální kodex, který zajatým důstojníkům přikazoval pokoušet se o útěk ze zajetí, opravdu vážně. Dva nevydařené pokusy už měl za sebou.

„Všichni zde v této místnosti žijí z vypůjčeného času. Podle práva bychom měli být mrtví! Jediný důvod, proč nám Bůh dovolil tento příděl života navíc, je ten, že můžeme udělat ze života peklo těm barbarům!“ prohlásil na schůzi tajného výboru, do jehož čela se koncem roku 1942 postavil.

Na jaře 1943 výbor rozhodl, že letci uprchnou podzemními tunely. Slovo „tunel“ nesmělo kvůli utajení padnout, a tak dostaly krycí jména: Tom, Dick a Harry. Důlní inženýři a geodeti z řad zajatců si při jejich kopání dokázali poradit s nesoudržnou písčitou půdou a využili všechno, co jim přišlo pod ruku.

Z jídelních příborů, kousků drátu a kovového odpadu vyrobili dláta, majzlíky, šroubováky, štípačky i vrták. Nestabilní tunely s profilem přes půl metru vyztužili výdřevou z prken ukradených pod matracemi. Po dřevěných kolejnicích posunovali na tažném laně vozíky s kolečky obitými plechovkami od sušeného mléka. Ty našly skvělé využití i jako svícny a potrubí improvizované ventilace.

Primitivní pumpu, jíž se vháněl čerstvý vzduch ke kopáčům v čele tunelu, vyrobili ze staré tahací harmoniky. Jako výstupní ventily posloužily pryžové potahy pingpongových raket. A po vydařené krádeži žárovek a dvou cívek drátu získal Harry dokonce elektrické osvětlení, napojené na rozvod táborového baráku.

Toma objevili Němci v září 1943 při náhodné kontrole a následně ho zničili. Práce na Dickovi ukončili vězni v lednu 1944, protože do místa jeho výstupu byla naplánovaná výstavba další části tábora.

Třetí tunel zvaný Harry začínal svislou šachtou pod kamny v ložnici baráku číslo 104, procházel pod správní částí tábora, silnicí a dvojím ostnatým drátem. Měl délku sto jedenáct metrů a vedl v hloubce téměř devět metrů, takže ho nedokázaly odhalit seizmografy instalované po táboře.

Koncert táborového orchestru překryl hluk při jeho kopání. Kam ale s pískem o objemu sto třicet tun? Desítky „tučňáků“ ho roznášely po táboře.

Zajatci ušili z podvlékaček pytlíky nahoře zavěšené kolem krku a dole stažené provázky, které povolovali skrz kapsy. Naplnili je pískem, oblékli přes ně kalhoty a košili, a pak se procházeli po lágru a nenápadně trousili písek, který za nimi ostatní okamžitě rozhrnovali botami.

Kvůli plným pytlíkům se při chůzi kolébali, čímž si vysloužili zmíněnou přezdívku. Písek sypali také do zeleninových záhonů, pod hlediště táborového divadla a později do odstaveného tunelu Dick.

Významnou úlohu při přípravě útěku hráli tři čeští letci: Arnošt „Wally“ Valenta, Bedřich „Freddie“ Dvořák a Ivo Tonder. Cenný přínos představovaly zejména Valentovy zkušenosti ze zpravodajské služby. Mluvil plynně německy, anglicky i francouzsky a obratně korumpoval německé strážné nedostatkovými cigaretami, kávou, sušenkami a čokoládou z balíčků Červeného kříže.

„Jakmile Němec přijal úplatek, byl v pasti, poněvadž se bál prozrazení. Obchod se zajatci se totiž trestal, a to zpravidla odesláním na východní frontu. Takoví strážní byli pak víceméně nuceni přinášet věci, které pro zajatce mohly znamenat svobodu,“ napsal po válce Karel Trojáček, též zajatý letec, v časopisu Letu zdar.

Wally opatřil z velitelství tábora informace nutné k útěku: kudy vedou silnice a cesty v okolí tábora, jak jezdí vlaky… Dokázal sehnat mapy a německé peníze, psací stroj, a dokonce i fotoaparát s materiály k vyvolání fotek. Díky tomu mohl jiný ze zajatců, zkušený padělatel, vyrobit stovky věrných kopií pasů, cestovních propustek a pracovních povolení. Úřední razítka vyřezal z gumových podrážek.

Ivo Tonder byl jedním z nejvýkonnějších kopáčů. A Bedřich Dvořák, který jako student pomáhal strýci šít obleky, vedl tajnou krejčovskou dílnu: pod jeho vedením šili muži z dek Červeného kříže civilní oblečení, přešívali vojenské uniformy a přebarvovali je krémem na boty, aby vypadaly jako obleky.

Počátkem roku 1944 se veškeré úsilí soustředilo na dokončení Harryho. V úterý 14. března zbývalo odkopat posledního půl metru zeminy. Vše bylo připraveno k útěku.

Původně počítali s příhodnějším letním počasím, Němci však začali mít podezření, že se něco chystá. Výbor proto přesunul pokus o útěk na nejbližší první noc, kdy bude podle předpovědi zatažená obloha: 24. března. První stovku z připravovaného počtu 510 útěkářů vybrali z těch, kteří se nejvíc podíleli na přípravách nebo měli největší šanci uspět. Ostatní losovali taháním z klobouku. Valenta, Dvořák a Tonder byli zařazeni do třicítky „vlakařů“ oblečených v civilu, vybavených věrohodnými dokumenty a penězi. Zbývající „bačkoráři“ pak měli prchat převážně krajinou a dostali konzervy, aby zvládli pobyt mimo civilizaci.

Před večerkou se do bloku pro sto mužů vtěsnal víc než dvojnásobek. Dřevěné víko poklopu, který uzavíral čelo tunelu, však nabobtnalo vlhkostí a blokovalo výkop. Odstranění si vyžádalo více než hodinové zpoždění.

Okolo půl jedenácté vystrčil poručík Leslie Bull poprvé hlavu z prokopaného tunelu. Krve by se v něm nedořezal: místo nedalekého lesíku se vynořil na otevřeném terénu za plotem, sotva patnáct metrů od jedné ze strážních věží. Špatně spočítali délku tunelu!

Vyřešili to nataženým lanem. Z krytu lesa dal první uprchlík škubnutím signál, že se reflektory z věže odvrátily a ústí tunelu je ve stínu. V tu chvíli vyběhl z tunelu další muž a převzal štafetu. Fungovalo to, ale pomaleji, než plánovali. Navíc napadl sníh, na němž zanechávali temnou stopu.

Před půlnocí náhle vypnuli na komandatuře proud kvůli náletu, takže zůstali půl hodiny bez osvětlení. A k dovršení vší smůly se propadla část tunelu. Když nad ránem začínalo svítat, bylo jasné, že ven se nedostane ani stovka mužů. Padělané propustky však nesly aktuální datum, nebylo cesty zpět.

Pět minut před pátou vylézal na svobodu Leonard Trent. V tu chvíli se německý strážný na obchůzce rozhodl ulevit měchýři. Uprchlíka ležícího ve sněhu přehlédl, všiml si však ústí tunelu. Výstřelem z pušky spustil poplach. „Nicht schiessen! Nestřílet!“ vykřikl Trent. Zatímco se pomalu zvedal s rukama nad hlavou, muži v tunelu horečně zahlazovali stopy. Útěk skončil. Na svobodě bylo 76 letců.

Takovou štvanici zažila třetí říše naposledy po atentátu na Heydricha. Pátrání se účastnilo na sedmdesát tisíc mužů včetně domobrany a povolaných záložníků, a to v situaci, kdy Němcům chyběly síly na frontě: ruská armáda je vytlačovala od osvobozeného Leningradu, Američané a Britové prolomili obranu u Monte Cassina a mířili na Řím.

Na silnicích stály zátarasy, nádraží kontrolovaly hlídky. Stalag Luft III obsadily jednotky SS a brutálními výslechy mapovaly situaci. Hitler zuřil: „Všechny exemplárně postřílet!“

Jako první skončili před popravčí četou Němci, kteří nenahlásili krádež elektrických kabelů. Veřejná poprava válečných zajatců však byla v rozporu se Ženevskými konvencemi a mohla by se obrátit proti německým pilotům zajatým Spojenci, a tak Hitler nakonec ustoupil.

„Vůdce nařídil, aby jako zastrašující prostředek byla více než polovina uprchlých zajatců zastřelena… Jako důvod se ve zprávě uvede ‚zastřelen při pokusu o útěk‘ nebo ‚zastřelen při kladení odporu‘,“ informoval náčelník úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner.

Ze 76 uprchlíků nakonec zůstali na svobodě jen tři. Padesát zadržených bylo bez soudu popraveno, mezi nimi i Roger Bushell a Arnošt Valenta. Velitel tábora von Lindeiner se vyhnul válečnému soudu předstíráním duševní choroby a nakonec válku přežil.

Nejdál z Čechů se na útěku dostal Bedřich Dvořák. S parťákem Desmondem Plunkettem stihli poslední vlak před náletem a druhý den dopoledne dorazili do Dušníků, odkud se za sněhové bouře prodírali horským údolím ke státní hranici. Těsně před ní dohonili na silnici muže. Dvořák se s ním dal do řeči, a když ho oťukal, přiznal, že prchají ze zajateckého tábora.

„Ten muž byl můj tatínek Antonín Fišer. Vracel se z Olešnice, kde byl totálně nasazený jako holič, domů do Nového Hrádku. Každý den procházel s propustkou přes protektorátní hranici, a tak jim poradil, kudy mají jít podél potoka, aby se vyhnuli kontrole. Když nahlas pozdraví ,Gute Nacht‘, bude to znamení, že je čistý vzduch,“ vypráví Blanka Bartošová, dcera pana Fišera.

Vyšlo to. Sešli se na druhé straně, v Čechách. „To už tatínek věděl, že má problém, cestou totiž potkali místní Němku, největší drbnu v kraji… Bál se vzít uprchlíky domů, kde měl malého syna, a tak je odvedl do hospody k Tošovským: věděl, že pomůžou,“ popisuje Blanka Bartošová.

Hospodský Josef Tošovský - otec bývalého premiéra a guvernéra ČNB - uprchlíky skutečně přijal. „Byla sobota večer, přijížděli lyžaři a obsadili všechny hostinské pokoje. Pro ně zbylo místo už jen v naší ložnici. V hostinci bylo dost lidí, tak se mezi nimi ztratili. Nikoho nenapadlo, že jsou to letci,“ vzpomínala sestra hospodského Miloslava Valášková, rozená Tošovská, v rozhovoru pro Zpravodaj Nového Hrádku.

Usadili je k vyhřátým kamnům, dali jim teplé jídlo, nechali je přespat. Pak ale hostinský dostal strach. „Tady byl silný sokolský odboj a lidé věděli, že sokolové skončili v koncentrácích a jsou většinou po smrti. Bylo velké hrdinství, že do toho pan Fišer a pan Tošovský vůbec šli,“ konstatuje starosta Nového Hrádku Zdeněk Drašnar.

Nakonec hostinský domluvil uprchlíkům úkryt ve dvanáct kilometrů vzdálené stodole. Její majitel Bohuslav Smola je pak pět dnů zásoboval jídlem, až do 31. března, kdy bylo hlavní pátrání odvoláno.

Nejhorší štvanice skončila a Dvořák s Plunkettem pokračovali vlakem přes Pardubice do Prahy a odtud po několika dnech do Domažlic. Přespávali, kde se dalo: v levných hotelích i opuštěných zákoutích. V sobotu 8. dubna dorazili do Klatov. A tam je při kontrole dokladů na nádraží zatkl horlivý protektorátní četník: „Choval se a jednal hůř než Němci,“ vypověděl Dvořák po válce do protokolu.

Počátkem května ho převezli do Prahy, kde se setkal s Ivem Tonderem. Prošli krutými výslechy v Petschkově paláci, nikoho z těch, kdo jim na útěku pomáhali, však neprozradili. Koncem roku 1944 byli za zradu říše odsouzeni k trestu smrti. Na popravu čekali v zajateckém táboře v saském Colditzu až do jara následujícího roku, kdy je osvobodila americká armáda.

Po nacistech, kteří popravili uprchlíky, pátral po válce zvláštní vyšetřovací tým. Dohledal více než stovku podezřelých: jedenáct z nich spáchalo sebevraždu ještě před soudem, čtrnáct bylo popraveno, čtyři odsouzeni na doživotí.

Ivo Tonder po roce 1948 emigroval i s celou rodinou a zbytek života strávil v Anglii. Bedřich Dvořák se po návratu z války stal náčelníkem štábu československého letectva a poté velitelem Letecké vojenské akademie v Pardubicích. Po roce 1948 byl degradován a demobilizován. Živil se jako buldozerista.

„Po válce jsme ho s tátou jeli navštívit do Pardubic, to mi bylo asi deset let. Žil ve sklepním bytě a já nemohla pochopit, proč hrdina tak strašně bydlí,“ vzpomíná Blanka Bartošová.

Bedřich Dvořák zemřel v zapomnění v roce 1973. V roce 1991 byl rehabilitován a povýšen na plukovníka in memoriam.