Velký teror vraždil také stovky Čechů na Ukrajině, zastřelili i domovníka z konzulátu

Vrací se v ní zejména ke své návštěvě české kolonie Vyšehrad, což byla jeho první a sovětskými úřady nakonec i jediná povolená návštěva ukrajinského venkova. Jistě ho přitom nenapadlo, jak bude jeho cesta zneužita sovětskou bezpečností a jakou tragédii způsobí.

Podle zjištění historika Mečislava Boráka bylo v roce 1937 zastřeleno na Ukrajině nejméně 181 Čechů a v roce 1938 dvakrát tolik – nejméně 352.

V úvodu zprávy Brabec píše: „V posledních dnech dubna navštívil jsem českou kolonii Vyšehrad (Vyšhorod) mezi vesnicemi Kolonština a Marianovka v Makarovském rayonu, vzdálenou od Kyjeva as 45 km. Tato kolonie byla založena as před 60 lety českými vystěhovalci, kteří zakoupili něco půdy od poměštíka. Jejich osada široko daleko slynula svým bohatstvím a byla dávána ukrajinským sedlákům za vzor.“ Pozitiva Brabcova hodnocení života vyšehradských Čechů se ale nabízela pouze při pohledu do minulosti. Tehdejší realita byla i podle dalších konzulových aktuální postřehů mnohem temnější.

Měla to být původně rutinní návštěva. Jednak chtěl Brabec jako vedoucí úředník konzulátu zřízeného nově v červnu 1936 vidět na vlastní oči, jak se žije mimo hlavní město Ukrajinské SSR. Současně měl v rámci svých konzulárních povinností navštívit krajany a zjistit jejich celkovou situaci na ukrajinském venkově. Jeho každý krok pozoroval a následně i pečlivě zdokumentoval přítomný agent Lidového komisariátu vnitra (NKVD). Proč NKVD zajímali zrovna Čechoslováci?

V té době se na sovětské Ukrajině rozjíždělo hned několik represivních operací NKVD proti národnostním menšinám a sociálním skupinám. Dělo se tak ve vrcholné fázi tzv. velkého teroru, v období masových represí vyvolaných Stalinem v letech 1936–1938, které tvrdě postihly všechny vrstvy sovětské společnosti a vyžádaly si obrovské množství obětí: odhady mluví o 700 tisících popravených a milionech uvězněných.

Právě na mnohonárodnostní Ukrajině tvořili nadprůměrně vysoké procento obětí příslušníci všech cizích národnostních menšin, mezi nimi také Češi. I v nich viděl paranoidní stalinský režim špiony a agenty cizích rozvědek.

Sovětské úřady, které ještě před několika měsíci vítaly vznik československého konzulátu jako jediného zastupitelstva demokratického státu na Ukrajině (předtím existovala jen zastupitelstva Polska, Německa a Itálie), najednou začaly projevovat ostražitost a neochotu ke spolupráci. V průběhu roku 1937 NKVD vydala instrukce k potírání špionážně-diverzní činnosti (zločinných aktivit) cizinců, které zahrnovaly například i zamítnutí povolení k pobytu nebo spěšné vydání výjezdního víza občanům „nepřátelských států“ včetně Československa. Nakonec NKVD využila i tradiční kontrarozvědné metody proti československému zastupitelskému úřadu. Agenti se nejčastěji rekrutovali z řad sovětských Čechů, Čechoslováků dočasně pracujících v SSSR, jejich partnerů či příbuzných. Nezřídka se pak již v minulosti dostali do přímého kontaktu s československými politickými či kulturními kruhy, pravidelně se účastnili i společenských akcí nebo rautů pořádaných konzulátem. Do poloviny března roku 1937 bylo k tomuto účelu využito celkem osm osob, které vystupovaly pod různými krycími jmény: například Hašek, Odznakář nebo Lavrentěv.

Sovětská kontrarozvědka pravidelně také kontrolovala a případně zabavovala odchozí korespondenci a telegramy, po čase došlo i na sledování. Dochovalo se hned několik hlášení z let 1936–1938 o monitorování budovy konzulátu, jeho zaměstnanců, ale i osob zvenku, hlavně sovětských Čechů, i několika málo Čechoslováků – například letců, kteří zastupitelství navštěvovali nebo se s jeho úředníky setkali v terénu.

Začátkem roku 1937 například navštívil československý konzulát v Kyjevě kvůli vyřízení nového pasu rodák z Prostějova krejčí Vladimír Plaštica (1895). V roce 1915 byl Plaštica mobilizován do rakousko-uherské armády, v červnu 1916 padl do ruského zajetí a do února 1917 byl v zajateckém táboře u Kyjeva. Brzy po propuštění se přestěhoval do obce Makoviště v sousedství s českou kolonií Vyšehrad. Několik let pracoval jako krejčí, v roce 1923 se oženil s Olgou Grofovou, dcerou českého starousedlíka Vladislava Grofa, a pořídil si vlastní hospodářství. Jakmile Plaštica překročil práh konzulátu, dostal se do hledáčku NKVD jako potenciální špion.

Plaštica se znovu potkal s konzulem Rudolfem Brabcem 25. dubna 1937 ve Vyšehradu. Jeho jméno, stejně jako i dalších místních Čechů, kteří s Brabcem promluvili, se následně ocitlo ve zprávě agenta. Všichni tito krajané byli ještě v roce 1937 označeni NKVD za členy údajné „kontrarevoluční fašistické skupiny“ a byl to právě Plaštica, koho sovětští vyšetřovatelé považovali za spojku mezi „agenty české rozvědky“ na konzulátě s „českými nacionalistickými živly“ na venkově.

Jak to bylo v té době zostřeného politického teroru zcela běžné, represe postupně zasáhly celé příbuzenstvo. V roce 1938 byl kvůli údajné kontrarevoluční činnosti a špionáži zatčen i bratr Olgy Plašticové Grigorij Grof, později také manželé jejích sester Jaroslav Veselý, František Průša a Vladimír Bláha. Ve stejné době ve věznicích NKVD zmizela většina Plašticových sousedů a nejbližších přátel – Jaroslav Bouček, Václav a Marie Mejstříkovi, František a Anna Perglerovi a Václav Linhart.

Kupodivu sám Plaštica zůstal na svobodě do 28. června 1941 – NKVD si na něj vzpomněla a zatkla ho až po napadení SSSR Německem. Jako potenciálně nebezpečný cizinec, který navíc udržoval kontakty s československým konzulátem, byl uvězněn a spolu s dalšími vězni převezen z Kyjevské oblasti do Novosibirsku. Zde měl být odsouzen Zvláštní poradou při NKVD SSSR za protisovětskou agitaci, ještě před vynesením rozsudku byl však 27. ledna 1942 propuštěn na základě amnestie pro československé občany vězněné v sovětských táborech, kterou vyhlásilo sovětské vedení po útoku nacistického Německa na SSSR. Dne 10. února byl pak odveden u Československé vojenské jednotky v Buzuluku. O jeho dalším osudu není prozatím nic bližšího známo.

Ještě tragičtější osud potkal Emilii Kánskou (1884), která se dostala z Městce Králové do carského Ruska už v roce 1886 jako dvouleté dítě. Její otec Josef Kánský odkoupil v obci Berezaň nedaleko Kyjeva od místního magnáta Ilariona Butoviče pivovar. Do roku 1925 patřil pivovar rodině Kánských, následně byl zestátněn a používal se jako kolchozní sýpka.

Bratr Kánské Josef, který v době bolševické revoluce zdědil a vedl úspěšný rodinný podnik, odjel do Československa. Emilie zůstala na sovětské Ukrajině s manželem, bydlela v Berezani, hospodařila na vlastním statku a pravidelně psala bratrovi dopisy, v nichž popisovala, jak zacházejí sověty s jeho majetkem.

Po letech se odvážila a začala plánovat cestu za bratrem, 21. června 1937 dostala Emilie Kánská od čs. konzulátu v Kyjevě zprávu o udělení povolení k návštěvě Československa. Měla se dostavit pro vízum s cestovním pasem, který mezitím musela vyřídit. Cestu za příbuzenstvem už ale nestihla, 15. února 1938 byla po udání sousedů zatčena orgány NKVD a obviněna z kontrarevoluční propagandy a kvůli návštěvám konzulátu i ze špionáže. Na rozsudek čekala Kánská v kyjevské Lukjanovské věznici tři čtvrti roku a teprve 2. října 1938 byla tzv. „trojkou“ NKVD pro Kyjevskou oblast odsouzena za kontrarevoluční propagandu a agitaci k osmi rokům táborů. Trest jí byl sice 21. února 1939 Kyjevským oblastním soudem snížen na čtyři roky, domů se však nikdy nevrátila. Její další osud zůstal pro rodinu neznámý, navzdory všem pokusům o hledání stop.

V době zatčení Emilie Kánské byl už československý konzulát v Kyjevě pod bedlivým drobnohledem NKVD. Začátkem roku 1938 ukrajinská NKVD, kterou kritizovalo moskevské vedení kvůli dosavadnímu průběhu a tempu národnostních operací v Ukrajině, zostřilo svůj postup i proti místním Čechům. Československé zastoupení v Ukrajině bylo uzavřeno v dubnu 1938. Ještě před odchodem československých úředníků sovětská bezpečnost zakročila nejen proti jeho návštěvníkům, ale i proti kmenovým zaměstnancům. Nejkřiklavějším příkladem bylo zatčení domovníka konzulátu Karla Křivského.

Karel Křivský se narodil v roce 1876 ve Velimi u Kolína. Není známo, kdy přesně odešel do carského Ruska, z vyšetřovacího spisu však lze zjistit, že se to stalo už před bolševickým převratem v roce 1917, že měl rodinu a po odjezdu dvou dospělých synů do vlasti začátkem 20. let zůstal v Kyjevě sám. V roce 1923 zaměstnal vedoucí kyjevské odbočky Zastupitelství ČSR v USSR v Charkově Roman Dinter zámečníka Křivského jako domovníka.

Za rok byla odbočka zrušena, ovšem v roce 1936 po přemístění hlavního města Ukrajinské SSR z Charkova do Kyjeva a zahájení činnosti Generálního konzulátu ČSR Karel Křivský znovu nastoupil do práce u diplomatického úřadu jako domovník a poslíček.

Byl však příliš na očích agentům NKVD, kteří hlídali konzulát ve dne v noci, navíc byl sovětským občanem, proto byl Karel Křivský 2. března 1938 „rozvědkou v procesu venkovního pozorování“, tedy na ulici u konzulátu, zatčen pro podezření ze špionáže.

Proti zcela neakceptovatelným praktikám sovětské bezpečnosti se pochopitelně snažil konzul Brabec protestovat oficiální cestou. Ještě 6. dubna 1938, tedy několik dnů před uzavřením konzulátu, si stěžoval do Moskvy kvůli zatčení domovníka konzulátu Křivského, o jehož osudu nemůže nic zjistit. Proto žádal vyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera o intervenci na oficiálních sovětských místech. Stížnost však zůstala bez výsledků. Karel Křivský byl 7. října 1938 odsouzen „zvláštní trojkou“ při UNKVD v Kyjevské oblasti k trestu smrti, zastřelen 14. října 1938 v Kyjevě a pohřben v hromadném hrobě v Bykivni u Kyjeva.

Křivský ale rozhodně nebyl poslední obětí sovětské zvůle z řad Čechů. Ani definitivní likvidace československého konzulátu v dubnu 1938, kdy se většina jeho úředníků vrátila do vlasti, nezměnila postupy sovětských vyšetřovatelů. Jednoduchá linka mezi domnělými špionážními aktivitami zahraničních diplomatů a příslušníků krajanských komunit zůstávala nadlouho nejúčinnějším trumfem NKVD v boji s cizími rozvědkami a jejich agenty. Využívala se hojně u vykonstruovaných obvinění proti dalším zatčeným Čechům až do září 1941.

Původní počty více než 550 obětí dnešní výzkum reviduje a toto číslo ještě o desítky lidí zvyšuje. Jejich jména odhalují nově zpřístupněné ukrajinské archivy. Z hlediska sociálního mezi nimi jednoznačně převažovali prostí rolníci a dělníci, kteří měli být podle principů komunistické nauky pány své země. Zahubil je zrůdný společenský systém, o němž se naivně domnívali, že jim nabídne spravedlivé místo k životu.

Autoři, historik a historička, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů ČR