Varšavské ghetto bylo srovnáno se zemí

„Němci začali vypalovat ghetto a elektřina v bunkru na ulici Miła 3 vypadla. Větráky se zastavily a lidé se začali dusit. V noci muži otevřeli poklopy,“ zaznamenala si svědkyně.

Velitelství Židovské bojové organizace (ŻOB) bylo poblíž, což byl důvod, proč se na místo soustředili esesáci.

Němci zahájili 19. dubna 1943, na začátku svátku pesach a den před Hitlerovými 54. narozeninami, definitivní likvidaci varšavského ghetta. Šlo o vůbec největší ghetto; 15. října 1940 bylo zřízeno na ploše 307 hektarů, postupně se však jeho rozloha zmenšovala.

Nejprve bylo rozděleno na dvě části, protože přes něj vedla pro dopravu důležitá ulice Chłodna, přes kterou byl postaven dřevěný můstek. Tím mohli Židé přecházet z jedné části do druhé, ale nesměli se na něm zdržovat.

Ghetto nesměli opouštět a uzavření se vysvětlovalo nebezpečím epidemie. To bylo ale způsobeno právě množstvím lidí na jednom místě, když se do ghetta sestěhovali všichni Židé z Varšavy a museli se odtamtud vystěhovat Poláci. Přestěhovalo se tak 250 000 lidí.

V roce 1941 bylo ve varšavském ghettu 360 000 lidí, takže na 4,5 procenta rozlohy Varšavy se tlačilo 37 procent jejích obyvatel, na jednu místnost připadalo skoro deset osob.

Počet ještě rostl, protože se tam sváželi Židé z dalších měst, dokonce asi tisícovka Židů z Říše, mezi nimiž byli i ti čeští. V době největší zaplněnosti se tam tísnilo skoro půl milionu lidí.

Od března 1942 byly desetitisíce Židů postupně odváženy do lágrů v rámci likvidační akce Reinhard. Zpočátku opouštěli ghetto dobrovolně, protože věřili tomu, že jedou na východ pracovat.

Brzo však pochopili, jaká je realita, když od těch, kteří odjeli, nepřicházely žádné lístky. Navíc dostali zprávy z Chełmnu a od uprchlíků z Treblinky, jimž se podařilo utéci a vrátit se v půlce roku 1942 do Varšavy. Jeden z uprchlíků z Treblinky uvedl: „Postavili děti vedle hrobu, aby padly do hrobu, až se vypálí střely.“

„Pro nás je velkým neštěstím vědět předem, co nás čeká. Lepší nevědět,“ napsala v reakci Róza Szoszana Kaplanová z Krosnice.

Z deportací měli Židé strach, jak plyne z jednoho odeslaného lístku z roku 1942: „Moje nejlepší Rózieňko! Jsem přesvědčena, že to bude naše poslední pohlednice. Ve středu v pět ráno vyrazíme. Před námi, už zabalený, stojí náš skromný majetek, zatímco na nádraží už čekají vagony.“ Každý si s sebou mohl vzít jen 15 kg.

„Velmi jsme se obávali, když jsme slyšeli, že všichni Židé byli deportováni. Matka byla velmi rozrušená a druhý den umřela. Cítila jsem v srdci hroznou bolest. Pak zemřel můj táta a já jsem zůstala na světě sama,“ odpověděla v ghettu Sonia Lererová na anketní otázku, co se změnilo během války.

Jak moc se obyvatelé ghetta báli, plyne z vyjádření Rachely Auerbachové, která poskytla klíčová svědectví o životě v ghettu.

„Měli jen jeden malý hrnec a jednu lžíci. Žili v podkroví v hrozných podmínkách a prodali všechny spotřebiče a vybavení. Hrozně se báli, že by byli posláni do nemocnice. On zemřel na schodech svého domu a ležel tam asi několik dní,“ uvedla o osudu mladíka Abrama, který se v ghettu staral o svou čtrnáctiletou sestru.

Hlad byl neukojitelný, vypověděla přeživší Ewa Szajn-Lewinová. Tři dny nejedla. Její matka chtěla vyskočit z okna.

V ghettu panovala podvýživa. Na lístky bylo možné opatřit si na den jídlo jen o energetické hodnotě 220 kalorií. Na malé ploše nebylo možné nic si vypěstovat a obyvatelé ghetta byli závislí na tom, co se jim podařilo získat a propašovat z města.

„Jsou dvě války – válka hladu a válka kulek. Válka hladu je horší, protože trpíte, zatímco na kulku umřete hned,“ odpověděl na dotaz, co je válka, patnáctiletý Izrael Lederman.

„Mortalita od května 1941 kvůli podvýživě a nemocem neklesla pod deset procent. Nejméně pět měsíců, ale asi až do května 1942. To je tragičtější než u hladomorů v Číně a Indii,“ stojí ve zprávě o statistice Židů ve Varšavě, sepsané zřejmě jedním z členů tajné organizace Aleynhilf, která se snažila pomáhat obyvatelům ghetta obehnaného třímetrovou zdí.

„Dnes se konalo několik pohřbů v každé ulici ghetta a černé pohřební vozy byly vidět celou dobu. Žádná těhotná Židovka nebyla vidět na ostrově smrti zvaném ghetto. V ghettu se buď umírá, nebo se zabíjí. Nikdo se tu nerodí. Statistiky porodnosti a úmrtnosti jsou strašné (někdy byla úmrtnost až 25 procent). Je snadné spočítat, kdy v ghettu zemře poslední Žid, i když Němci nepoužijí svých metod z Chełmna, Vilna, Słonimu,“ poznamenal si 3. července 1942 učitel Abraham Lewin.

Hlavní deportace byly zahájeny 22. července 1943. O den později spáchal sebevraždu předseda Judenratu (židovské rady ghetta) Adam Czerniaków, když rada dostala přikázáno každý den připravit k deportaci na východ 6000 Židů.

Deportace se nevztahovala na dělníky pracující v německých továrnách, židovskou pořádkovou službu (Ordnungsdienst), zdravotníky a členy Judenratu s rodinami.

Na řadu přišli i Židé z Protektorátu, uvedl policista z ghetta Stanislaw Gombiński: „23. července se židovská policie posunula na bojiště. Důstojníci vybavení denním plánem akcí vedli skupiny 40 až 50 policistů. Prvním cílem byla věznice na ulici Gesia, následovaly velké úkryty, kde byli němečtí a čeští Židé.“

Deportace měly ohromný rozsah. „26. listopad 1942. Slyšel jsem, že SS předala Judenratu počty zapojených do krvavé akce, která byla prováděna dál od 22. července,“ poznamenal si novinář Lewin.

„Transportovaných (čtěte zlikvidovaných v Treblince) bylo 254 tisíc, zavražděných při blokádách 5000 a těch, kteří byli posláni na práci v Dulagu (Durchgangslager), 11 tisíc,“ pokračoval. 

„Celkem podle německých údajů bylo od nás vzato 274 tisíc lidí. A to jsou jen oběti ve Varšavě. A kde jsou ta další města a městečka a vesnice po celé Evropě, Židé, na které dopadl Hitlerův mstivý meč,“ dodal Lewin.

Jeho obavy byly oprávněné, v táborech Belzec, Sobibor a Treblinka, které byly zřízeny v rámci akci Reinhard, jak se označovala likvidace Židů v Generálním gouvernementu, zavraždili za půldruhého roku nacisté přes půldruhého milionu Židů.

V ghettu na začátku ledna 1943 zůstávalo asi 60 000 Židů, polovina jich dále pracovala v továrnách a dílnách, které tam ještě fungovaly. Druhá polovina se tam skrývala ve strachu před deportacemi.

Když byly 18. ledna obnoveny deportace, část Židů se nedostavila na Umchlagplatz, kde se nastupovalo do vagonu; odvezeno jich bylo do 22. ledna do Treblinky jen 6000. Němci se poprvé setkali s otevřeným odporem.

Mordechaj Anielewicz a jeho spolubojovníci ze Żydowske organizacje bojowe (ŻOB) zaútočili na skupinu Němců, která doprovázela Židy na Umschlagplatz. Deportace byly pozastaveny. Obyvatelé ghetta se připravovali na odpor. Mezi sklepy se prokopaly průchody nebo se propojily pomocí kanalizace.

Zoufale však chyběly zbraně a munice. Základem byly Molotovovy koktejly a improvizované granáty. Někteří bojovníci měli k dispozici revolvery s několika náboji, pušek však bylo jen pár a stejně tak kulometů.

I tato omezená síla však dělala Němcům problémy. Němečtí vojáci a polští policisté obklíčili ghetto večer 18. dubna, když však do něj druhý den v pět ráno vstoupilo 16 důstojníků a 850 německých a ukrajinských vojáků, zaskočili je židovští obránci ozbrojení zápalnými lahvemi, pistolemi a granáty. Večer se museli stáhnout, to už velení převzal SS-Gruppenführer Jürgen Stroop.

Při druhém útoku 20. dubna se Němci rozhodli zaútočit na náměstí ve čtvrti Muranów, kde zavlála polská vlajka a vlajka s Davidovou hvězdou. Němci ale utrpěli nepříjemné ztráty, když obránci odpálili nastraženou nálož.

Stroop změnil taktiku, vojáci už nesměli postupovat v útvaru. Také se rozhodl nasadit mohutnější síly a do akce se zapojili i policisté nebo výcvikové jednotky SS. Hlavně ale povolal ženisty, protože se obránci ukrývali v bunkrech a sklepeních.

Stroop se rozhodl především vypalovat domy jeden po druhém plamenomety. Kvůli tomu museli nasadit varšavské hasiče, aby se požáry nerozšířily na domy sousedící s ghettem nebo na dílny a továrny přímo v ghettu. Jeden z nich, 23letý Zbigniew Leszek Grzywaczewski, dokonce pořídil fotografie.

Jsou na nich vidět sloupy dýmu i lidé, kteří se přišli podívat ke zdem ghetta. Jeho syna požádalo muzeum polských Židů Polin, aby prošel všechny otcovy negativy, protože jsou to jediné snímky, které v ghettu nepořídili Němci. Našel je až v poslední krabici, na negativu bylo 48 obrázků, přičemž 33 z nich bylo z ghetta.

Zachycují však i Poláky, kteří se zpoza zdi dívali, jak ghetto hoří. „Pokračují exploze, přesto se lidé starají klidně o své věci. Nikdo se dokonce ani nedívá kolem po střelbě a explozích, které slyší,“ napsala Alicja Iwańská Janu Gralewskému.

Části Poláků byl osud ghetta lhostejný a zazněly i hlasy schvalující německý zásah. Ve vlaku slyšela Valeria Nahurska výrok: „Němci vyčistí Polsko od Židů.“

Nasazeno bylo i dělostřelectvo, a dokonce letectvo. Situace v ghettu se stávala zoufalou, jak plyne z vyjádření Karola Lewapa:

„Už nejde plyn ani elektřina. Plynárna a elektrárna byly poškozeny leteckými bombami. Teď nastala doba na filtry do vody. V naší čtvrti už není žádná voda. Musíme jít pod krupobitím padajících bomb a šrapnelů k Visle pro vodu.“

Němcům se po pár dnech podařilo dobýt sklep u náměstí v Muranowě, kde bylo velitelství židovských sil.

Velení ŽOB v čele s Mordechajem Anielewiczem se muselo 23. dubna přesunout do ulice Miła 18, jak po válce uvedla Cywia Lubetkinobá, jediná žena v židovském velitelství, která dokázala povstání přežít.

Obráncům docházely zbraně. Dodat se je polské podzemní Zemské armádě (Armia Krajowa) nedařilo, ale pomáhat se snažila, jak uvedl československý letec Josef Bryks, jemuž se krátce před likvidací ghetta podařilo utéci ze zajateckého tábora a ukrýval se ve Varšavě.

„Ve Varšavě jsem byl činným u ilegální skupiny polských nacionalistů a zúčastnil jsem se bojů v židovském ghettu,“ uvedl Bryks v padesátých letech do vězeňského dotazníku. Více podrobností známo není a zeptat se ho už nebylo možné, v roce 1957 zemřel v táborové nemocnici v Jáchymově na infarkt – život pilota, který pětkrát utekl nacistům, skončil v komunistickém lágru.

S polskou Armijou Krajowou však v kontaktu byl, jak vypověděl po válce po návratu do Prahy:

„6. dubna 1943 jsme získali styk s nacionální organizací gen. Bora-Komorowského, který o nás poslal zprávu do Londýna. Jeden z jeho důstojníků, plk. Niedwied, mě informoval, že rozkaz z Londýna přišel a že musíme zůstat s organizací do doby, než přistanou angl. letouny…“ Ukrýval se ve Varšavě pod cizí identitou.

Německá převaha a brutalita se prosazovala. Do konce dubna byla většina bunkrů a skrýší zničena, většina domů byla vypálena a srovnána se zemí. Velitelský bunkr objevili nacisté 8. května. Tři stovky obránců se pokusili vyhnat za pomoci plynu. Malé skupině se podařilo uniknout, část se jich přidala k partyzánům, ale někteří byli zrazeni.

Většina obránců však zahynula, část zabil plyn, další včetně Anielewicze spáchali sebevraždu, než aby padli do rukou Němců.

Povstání skončilo 16. května, když byla symbolicky stržena a zapálena Velká synagoga v Tłomackém. Vedlejší budova, kde je nyní knihovna, ale zůstala zachována a na její podlaze jsou i po rekonstrukci vidět stopy po ohromném žáru.

Stroop v hlášení pro Heinricha Himmlera napsal: „Ve Varšavě už není žádná židovská čtvrť. Celkem bylo zajištěno či odstraněno 56 065 Židů.“ Připustil, že číslo není úplné.

„Mnoho Židů, které nebylo možné spočítat, bylo vyhozeno do povětří v kanálech a bunkrech,“ uvedl Stroop ve zprávě, podle které na německé straně zahynulo jen 17 vojáků, dalších 93 utrpělo zranění. Na židovské straně bojovalo asi tisíc lidí, z nichž tři čtvrtiny padly.

Celkem ale při bojích zahynulo v ghettu sedm tisíc lidí, dalších sedm tisíc jich bylo posláno na smrt do Treblinky. Do pracovních táborů Poniatowa a Trawniky a koncentračního tábora Majdanek bylo posláno na 42 000 Židů.

V celém ghettu zůstala stát jediná budova – kostel s věží. Trosky měly neuvěřitelný objem tří milionů kubíků. Zdálo se, že se skutečně podařilo Židy nejen zabít, ale také vymazat vše, co by je připomínalo. Jakub Krzepicki, který utekl z Treblinky už na přelomu let 1942 a 1943, napsal: „Vrazi nezabili jen naši současnost a budoucnost, ale také naši minulost.“

To se však nestalo. V ghettu působila tajná skupina Oneg Szabat, jejímž základem byla Aleynhilf. V jejím čele stál historik Emanuel Ringenblum, který se rozhodl, že se vše, co se děje v ghettu, musí zaznamenat a zveřejnit. Jedna z jejich zpráv se dostala do Británie a BBC ji 26 června 1942 odvysílala.

Zazněly tam informace o masakrech ve Słonimu, Vilniusu, Lvovu a Chełmnu: „Židé byli vražděni pomocí otravných plynů. Střediskem byla vesnice Chełmno ležící 12 km od města Kolo.

K otravě Židů byla používána speciální auta sloužící jako plynové komory. Naráz bylo zavražděno devadesát lidí. (…) Od listopadu do března židovská populace Koła, Dębice, Bugaje a dalších blízkých měst byla otrávena v Chełmnu, celkem asi 5000 lidí, dalších 35 000 Židů z lodžského ghetta a určitý počet cikánů.“

Odvysílání zprávy odhalilo nejen zvěrstva nacistů, která tak byla známa už za války, byť si nikdo nedokázal představit jejich rozsah, ale byla také povzbuzením pro práci Oneg Szabat.

Shromažďovali veškeré informace a výpovědi, které ukryli. I když Ringenblum spolu s většinou dalších zemřel, tři lidé z vedení Oneg Szabat přežili. Po dlouhém plánování a výpočtech v roce 1946 určili místo, kde by se měla nacházet část záznamu.

V září 1946 se podařilo dokumenty vyzvednout, i když část byla poškozena vodou. V roce 1950 dělníci, kteří stavěli nové domy, narazili na dvě konve na mléko, kde se nacházely další materiály. Celkem se jich našlo 35 000 a v roce 1999 byl Ringenblumův archiv zařazen mezi světové dědictví UNESCO.

Během likvidace ghetta se ve Varšavě po svém třetím útěku ze zajetí skrýval Josef Bryks. Po druhém útěku byl převezen do tábora Oflag XXIB, kde připravoval další útěk s Poláky a s Britem Brenusem Morrisem, který do svého sestřelení velel polské 308. peruti. Chtěli se dostat na pobřeží Baltu a pak na lodi do Švédska.

Po návratu do republiky Bryks uvedl: „Dne 4. března 1943 jsem s Poláky připravil útěk z tábora v bečce na hnojůvku. V 15:00 hod. jsme byli společně se S/Ldr Morrisem vyvezeni [z tábora] do statku Szubindorf, kde jsem se setkal s F/Lt [Otakarem] Černým, který téže noci uprchl [z tábora] tunelem. Místní [podzemní] organizace připravovala útěk přes Gdaňsk do Švédska. Gestapo podezřívalo našeho pomocníka p. Lewandowského, a dokonce u něho udělalo domovní prohlídku. Zůstali jsme ukryti 10 dní.“

To byl důvod, kvůli kterému se rozhodli nezůstávat na místě a přesunout do bývalého polského hlavního města: „Poněvadž jsme měli adresy do Varšavy, rozhodli jsme se s Černým pokračovat pěšky. S/Ldr Morris byl chycen blízko našeho úkrytu. Nechtěl jít s námi,“ pokračoval Bryks.

Morris onemocněl a chtěl zkusit se dostat do Švédska přes Gdaňsk, i když letci dostali zprávu, že přístavy na Baltu jsou přísně střežené, což byl další důvod, proč Bryks zamířil do Varšavy.

„Po 4 týdny jsem pracoval jako kamnář a kominík u firmy Bogumilski. 2. června 1943 ve 23:00 hod. jsem byl zatčen v bytě a převezen do polního vězení Pawiak – pod jménem Josef Brdnisz. (Podotýkám, že paní Blazkiewiczowa, u které jsem ve Varšavě bydlel, byla po mém zatčení oběšena.)“ Zadržen byl spolu s Černým.

Gestapo oba nešetřilo, vypověděl Bryks: „V noci jsme byli vyslýcháni civilními agenty a bylo nám vyhrožováno zastřelením. 5. června 1943 jsem byl v cele strašlivě zbit a kopán do břicha SS-Scharführerem Grünnem až do bezvědomí. Probudil jsem se časně ráno následujícího dne.“

Brykse nakonec vrátili do zajateckého tábora, Němci nevěděli, že je Čech, a 7. listopadu 1943 byl operován v britské nemocnici v táboře Stalag VIIIB Lamsdorf. Proč nevyšel útěk do Anglie, mu později v dalším zajateckém táboře Colditz, kam se dostal po pokusu zajatců o hromadný útěk z tábora v Saganu, řekl sám Komorowski, který byl zatčen na konci neúspěšného varšavského povstání v roce 1944.

„V únoru 1945 v táboře Oflag IVC Colditz jsem mluvil s gen. Borem. Na můj dotaz, proč jsme nebyli z Varšavy odesláni do Anglie, odpověděl, že v té době radiový styk s Londýnem byl velmi špatný, a podotkl, že plk. Niedwied pravděpodobně pracoval s nimi, ale i pro gestapo…“

Tomu by nasvědčovala skutečnost, jaký způsob útěku navrhl. Britové neměli žádný letoun, který by mohl doletět z Británie do Polska, tam nepozorovaně přistát a naložit oba letce a vrátit se s nimi.

Rafal JABLOŃSKI: Warszawa, Historia Zydów, Festina, Varšava

Letter to Oneg Shabbat, Emaneul Rinngelblum Jewish Historical Institute, Varšava 2017

Abraham Lewin: Pohár slz, Academia, Praha 2008

Timothy Snyder: Krvavé země, Paseka, Praha, 2013

Ladislav Kudrna: Českoslovenští letci v německém zajetí 1940–1945, Naše vojsko, Praha 2005

Jiří RAJLICH: Plukovník letectva in memoriam Josef Bryks. Historie a vojenství č. 2/2003, s. 436–452