Válečný hrdina a filmový idol zanechal stopu v historii britské kinematografie

Celým jménem Derek Jules Gaspard Ulrich Niven van den Bogaerde se narodil 28. března 1921 v Londýně ve Velké Británii. Otec novinář v britských The Times Ulrich van den Bogaerde a matka divadelní herečka Margaret Nivenová, odtud jeho předlouhé jméno. Když začal Derek s hereckou kariérou, tak si jméno zkrátil na Dirka Bogardea. Měl ještě starší sestru Elizabeth a mladšího bratra Garetha.

Do školy zamířil Dirk do Glasgow, střední školu studoval už v Londýně ve čtvrti Chelsea, kde se věnoval umění na polytechnické škole, kde ho učil mimo jiné i Henry Moore, poté nastoupil na Univerzitu v Londýně. Studoval dramatické umění a začal se věnovat i herectví. Otec Dirka nutil k práci v Timesech, ale syn směřoval už na prkna a posléze na filmová plátna.

Ve 30. letech bylo Dirkovým snem stát se komerčním hercem a návrhářem scén. Svůj debut si Bogarde odbyl v roce 1939 v malém londýnském divadle Q-Theatre. O pár měsíců později si zahrál v londýnském divadle West End ve hře Cornelius, to používal ještě jméno Derek Bogaerde. Filmový debut měl zase ve snímku Jeho koníček od Anthonyho Kimminse.

Jak ale Dirkova kariéra začínala brát na obrátkách, tak také rychle klesla. Začala druhá světová válka a Bogarde jako mladý a statný muž nastoupil do Britského královského regimentu, aby bojoval za svou vlast. Sloužil u Vzdušné fotografické jednotky a získal hodnost majora. Přezdívalo se mu Pippin nebo jen Pip, získal sedm medailí za pouhých pět let služby. Během války psal básně a maloval, jeden časopis i jedno jeho takové dílo vydal, báseň Ocelové katedrály. Jeho obrazy se staly součástí Císařského válečného muzea.

Jako voják se objevil i na plátně ve snímku z roku 1964 Za krále, za vlast, kde hrál kapitána Hargreavese. Příběh mu byl velmi blízký, sám to prožil, jak popsal v jedné ze svých autobiografií. Kapitán měl zachránit jednoho zraněného vojáka z koncentračního tábora. „Ve věku 24 let se do mě navždy zaryly hluboké rýhy. Vnitřní tetování, které neodstraní chirurgický zákrok, zmizí až časem.“

Po válce se ihned vrátil k herectví, od té doby už je znám pouze jako Dirk Bogarde. V roce 1947 si zahrál v divadelním představení Síla bez slávy v Novém Lindsayově divadle, tato role odstartovala jeho kariéru. Nový debut na filmovém plátně si odbyl ve stejném roce ve snímku Koketování se zločinem, kde se ujal role policisty.

O rok později nastala pro Bogardeho změna. Ve filmu Esther Waters dostal hlavní roli Stewart Granger, na poslední chvíli byla ale přeobsazena Dirkem, jenž ve snímku nakonec exceloval, a studio Rank Organization se rozhodlo s Bogardem podepsat smlouvu na 14 let.

Následovaly filmy výhradně pro Rank - Modrá lampa z roku 1950 - nakonec se stal nejúspěšnějším britským filmem roku. Fanoušky si ale Bogarde našel v divadle a ti mu i zůstali věrní a chodili se na něj dívat i na plátna kin. Dirkovým prvním snímkem neanglického režiséra byl z roku 1954 Spící tygr od Josepha Loseyho, Američana, který se dostal filmem Žena provdaná za komunistu na černou listinu hollywoodských režisérů. Losey společně s Bogardem si vybudoval novou a dobrou pověst režiséra 60. let 20. století.

V 50. letech prošel Dirk ještě jednou změnou. Poprvé si zahrál v komedii, a to velmi úspěšně, Doktor v domě. Snímek se stal hitem a jedním z nejpopulárnějších britské filmové historie. Následovala volná pokračování Doktor na moři a Doktor hledá místo.

První ocenění přišlo až roku 1961 v podobě nominace na Zlatý glóbus za nejlepší roli v muzikálu nebo komedii ve snímku Píseň bez konce. Další nominaci, tentokrát na cenu BAFTA, získal o rok později za hlavní roli ve snímku Victim. U cen BAFTA získal nominací celkem šest, z nichž dvě proměnil. Jednu hned v roce 1964 za hlavní roli ve filmu Sluha, výborné psychologické drama, kdy obyčejný sluha terorizuje svého pána a jeho snoubenku, a druhou za roli ve snímku Drahoušek, kde ztvárnil jednoho z mnoha milenců znuděné manželky Julie Christiové.

Největšího ocenění se ale Bogardeovi dostalo roku 1968, kdy byl na cenu BAFTA za hlavní roli nominován rovnou dvakrát. I když nominaci neproměnil, zaryl se divákům do paměti jak v thrilleru Náš matčin dům, tak v dramatu Nehoda, kdy opět spojil síly s Josephem Loseym. Poslední nominací na cenu BAFTA získal roku 1972 za úlohu v italsko-francouzském dramatu Smrt v Benátkách. Jako hudební skladatel prochází srdeční krizí, stihne se však na počátku roku 1911 platonicky zamilovat ještě do mladého chlapce, náhle však do Benátek přichází epidemie cholery.

Na konci 70. let se Bogarde začal převážně věnovat psaní, u filmu zůstal, ale už jen okrajově, i když stále získával slibné a zajímavé role jako například ve snímcích Příliš vzdálený most, Prozřetelnost či Zoufalství. Napsal romány Jemné zaměstnání, Hlasy v zahradě či Jericho, následně i životopisy, celkem jich publikoval pět.

Roku 1984 se Bogarde stal prezidentem poroty na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes, stal se prvním Britem v této funkci. V roce 1992 mu byl udělen rytířský titul za služby v oblasti hraní pro Britské impérium, začal používat titul Sir. Dostal i čestné doktoráty od Univerzit v St. Anrews a Sussexu.

Poté, co umřel jeho dlouholetý partner Anthony Forwood na rakovinu jater a Parkinsonovu chorobu, stal se aktivním propagátorem dobrovolné eutanázie ve Velké Británii. Nesouhlasil s utrpením, a když musel pozorovat svého přítele, jak pomalu a v bolestech umírá, chtěl to změnit. Roku 1996 utrpěl po operaci na odblokování cév k srdci plicní embolii, ochrnul na polovinu těla. Dožil na invalidním vozíku až do 8. května 1999, kdy zemřel na infarkt na svém panství v jižní Francii. Stihl i dokončit poslední autobiografii, kde se věnoval mrtvici a jejím následkům.