Václav Morávek: Vrahům šel naproti

Z legendárního tria, kam patřili ještě Josef Balabán a Josef Mašín, byl Václav Morávek nejmladší. Neuvěřitelnými útěky a svérázným smyslem pro humor přiváděl pražské gestapáky k nepříčetnosti. Až bláznivou odvahou děsil i svoje odbojové druhy.

Jeho mládí skončilo v prosinci 1921: tehdy sedmnáctiletému Václavovi zemřel otec Josef a na chlapce přešla podstatná tíže starostí o rodinu. Přesto dokázal odmaturovat a rovnou se upsal vojákům. Nastoupil na akademii v Hranicích na Moravě, kterou v roce 1925 ukončil jako poručík. Následoval dělostřelecký kurz v Olomouci a vojenské jezdecké učiliště v Pardubicích. Okupace ho zastihla v olomouckém dělostřeleckém pluku v hodnosti štábního kapitána.

Důstojník Morávek byl každým coulem elegantní gentleman: dobře se oblékal, ve volném čase psal básně. Rád se fotil se svým dobrmanem Rynem. Miloval koně. „Ušlechtilý kůň je srdnaté stvoření, které se proti úmyslnému týrání často brání tak, že raději obětuje své zdraví a sílu. Naproti tomu má-li spravedlivého pána, jest jeho věrným služebníkem,“ zapsal si v době studia v Pardubicích.

Byl armádním přeborníkem ve střelbě z pistole a trefoval se i od boku: dokázal z kapsy zasáhnout hlavu stojící figuríny. Na útěku před gestapem usínal vždy se dvěma pistolemi pod polštářem. A na jeho nočním stolku nikdy nechyběla Bible kralická, v níž si pravidelně čítal. K víře ho přivedla maminka Jaroslava, kterou velmi miloval. V Morávkově pozůstalosti se našel její dopis synovi: „Pán Bůh tě zachovej při stálém zdraví... Do této mocné ochrany Tě poroučím, že se Tobě nic zlého nestane.“

Okupace zastihla Václava u 107. dělostřeleckého pluku v Olomouci. Dne 21. března 1939 byl demobilizován. Komise jej přidělila na úřad práce v Kolíně. Dělat „škrabala“ rozhodně nemínil. Obratem podal žádost o přeložení do Českého Brodu, šlo však jen o záminku. Místo toho zmizel v anonymitě Prahy a zapojil se do činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa.

Používal krycí jména León, Mladej, Vojta, Ota či Procházka. Spolu s Josefem Balabánem a Josefem Mašínem vytvořil trio, kterému podle podpisu „B + M + M“ Němci přezdívali Tři svatí králové českého odboje: připomínal totiž žehnání K + M + B (starověkých králů Kašpara, Melichara a Baltazara), jež se o vánočních svátcích píše svěcenou křídou na dveře domů. Oni sami si však říkali spíš Tři mušketýři nebo také Tři muzikanti. „Muzikanti“ byl totiž kódový název vojáků v odboji, zatímco civilistům se říkalo „zpěváci“.

Pracovali v maximálním utajení. Podíleli se na vydávání odbojového časopisu V boj! Morávek pašoval výbušniny, které dodávala britská tajná služba SIS vlakem z Bratislavy. Šlo o menší kovové trubice s ampulemi naplněnými žíravinou. Ty při otočení víčka praskly, žíravina prosákla filtrem, dostala se ke drátku, vytvořila spojení a zažehla výbušninu.

Jednou Václava vybrali na Masarykově nádraží k namátkové kontrole, když vezl kufr plný těchto zápalných tyček. „To jsou sondy do odstředivek!“ tvrdil s kamennou tváří. „Ja, freilich (Ano, samozřejmě),“ odsouhlasil gestapák, jako by bylo naprosto jasné, o čem je řeč. „Sondy do odstředivek, to je úplná blbost. Nevím, jak mě to napadlo. Ale pro Němce je každá blbost dobrá,“ vyprávěl Morávek později...

„Brikety“ – plechové krabice velké jako kusy uhlí a naplněné výbušninou s časovanou rozbuškou – pak odbojáři vhazovali do tendrů lokomotiv a nákladních vagónů s uhlím směřujících do Itálie a Německa: vybuchly mimo území protektorátu, takže viníky nešlo dohledat. Jednu pekelnou „briketu“ propašovali i do kotelny gestapa v Petschově paláci, výbuchu však zabránil kotelník.

Zato bombové atentáty v samotném srdci nacistické říše, Berlíně, se povedly. V září 1939 vybuchly nálože ukryté v kufrech na policejním ředitelství na Alexandrově náměstí a na ministerstvu letectví na Lipské třídě. V únoru 1941 pak explodoval další kufr, tentokrát na Anhaltském nádraží, kam se přistavovaly salónní vlaky nacistických prominentů. Nálož nastavená na 21.31 hodin byla umístěna na nástupišti, kam měl přijet vlak s říšským vedoucím SS Heinrichem Himmlerem. Explodovala včas, vlak byl však kvůli poruše na trati odkloněn, takže poničila jen koleje.

Asi nejdůležitější úlohou Tří králů bylo udržování kontaktu s Londýnem. Vysílačkou předávali československé vojenské rozvědce zprávy od Paula Thümmela z oddělení kontrašpionáže pražského abwehru (vojenské rozvědky a kontrarozvědky). Ta je považovala za důvěryhodné a vedla ho v seznamech jako agenta s krycím jménem A-54.

A tak se Thümmel na veřejnosti stýkal se špičkami okupační správy, zatímco potají komunikoval s Morávkem a dalšími odbojáři, jejichž prostřednictvím dodával - za slušné peníze – informace do Londýna. Několikrát varoval Morávka před akcemi gestapa. Do jeho sítě ovšem zároveň nasadil konfidenty a informace od nich používal proti českému odboji, aby si upevnil pozici v abwehru.

Byl Thümmel skutečně dvojitým agentem? Nebo se mu povedlo Londýn geniálně mystifikovat? Či si snad předáváním zpráv jen bokem přilepšoval? Nevíme, většina dokumentů gestapa se na konci války ztratila. Jisté je, že na špiónskou hru nakonec doplatil.

V říjnu 1941 ho zatklo gestapo. Vzápětí ho propustili, aby ho znovu zatkli o čtvrt roku později – a zase propustili: tentokrát aby pomohl v dopadení Morávka. Dne 20. března 1942 byl Thümmel zatčen do třetice, tentokrát definitivně. Ještě však stihl Morávka vlákat do pasti. Ale to hodně předbíháme. Vraťme se na chvíli zpět do roku 1940, kdy se českému odboji dařilo.

Václav nebyl žádný suchar. Seriózního, o deset let staršího Balabána nazýval Starej nebo Führer. Odbojáře Vladimíra Krajinu zcela vyvedl z míry, když ho zdravil pěkně po kovbojsku: zahvízdáním skrz hlavně pistolí, které k jeho zděšení bleskově vytáhl z kapes přímo na ulici.

Miloval také převleky a s oblibou se maskoval za nacistu: na hlavu klobouk tyroláček, k němu dlouhý kožený plášť se zlatým stranickým odznakem členů NSDAP. Dobrá němčina a dobře předstíraná arogance mu dodávaly na hodnověrnosti. Jeho žerty vytáčely k nepříčetnosti zejména brutálního kriminálního komisaře Oskara Fleischera (případné jméno: v němčině znamená Řezník), který velel skupině pověřené dopadením Tří králů.

Na pražské velitelství gestapa mu odbojáři pravidelně doručovali ilegální časopis V boj! „Abyste se nemuseli namáhat sháněním tohoto časopisu, chcete-li se dozvědět pravdu, posílá vám redakce jedno číslo gratis. Rozhodli jsme se zasílat vám po jednom výtisku každého čísla i nadále. S pozdravem Smrt okupantům B + M + M,“ oznámili při prvním zaslání. Pak chodil časopis na gestapo pravidelně, odbojáři tomu říkali „povinný výtisk“. Jedno číslo vydali dokonce v němčině, aby náckové lépe rozuměli.

Když na jaře 1940 udělali gestapáci zátah na Morávkův byt v Holešovicích, našli tam jen zimník se vzkazem, že jeho majitel odchází do teplejších krajin, když mu „lieber Oskar“ krade oblečení... Krátce nato přišel na adresu šéfa pražského gestapa Hanse-Ulricha Geschkeho dopis určený Fleischerovi: „Vsadil jsem se s Mašínem a Balabánem, že si od tvého doutníku zapálím cigaretu. Vsadil jsem se o tisíc korun a oznamuji ti, že jsem sázku v úterý vyhrál. Zanech týrání českých lidí, nebo ti to přijde draho. Víme o tobě a pomstě neujdeš.“

Byla to pravda: Morávek v převleku za nacistu navštívil den předtím Fleischerovu oblíbenou hospodu, požádal ho o oheň a nic netušící gestapák mu úslužně vyhověl. Teď byl ovšem „Lieber Oskar“ vzteky bez sebe, zejména když za ním chodili kolegové, jestli by jim taky nepřipálil... Vyrazil do ulic a naslepo pozatýkal kolemjdoucí, kteří mu vtipálka připomínali – a které musel posléze s ostudou propustit. O to víc se snažil Tři krále dopadnout. Však také byla za jejich dopadení vypsána odměna 1 milion korun. To byly obrovské peníze: při tehdejší průměrné mzdě by je člověk vydělával víc než sto let.

Jenže pak začali Němci utahovat šrouby. V dubnu 1941 byl zatčen Josef Balabán. O měsíc později zjistilo gestapo adresu garsoniéry v ulici Pod Terebkou (dnešní Čiklova), odkud odcházely depeše do Londýna. Večer 13. května tam podniklo razii. Josef Mašín, Václav Morávek a telegrafista František Peltán – někdy označovaný jako čtvrtý ze Tří mušketýrů – měli smůlu: právě vysílali.

Zatímco se Morávek a Peltán spouštěli ze čtvrtého podlaží po tenkém uzemňovacím lanku vysílačky, Mašín kryl jejich útěk střelbou. Morávkovi se přitom zapletl levý ukazováček do smyčky lanka, a ta ho pod vahou dvou těl skoro oddělila. Visel jen na kůži, takže si ho doma musel odříznout. Mašín byl při přestřelce těžce raněn a zajat. Gestapo ho krutě mučilo, ale nezlomilo. Polomrtvý se pokusil o útěk, takže byl nakonec převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde mu nasadili svěrací kazajku.

Ostatní odbojáři se Morávkovi vyhýbali: jednak měl pověst dobrodruha, jednak hrozilo, že Balabán či Mašín něco prozradí při výsleších. Zůstal sám: bez peněz, bez přístupu k vysílačce. Žil v neustálém strachu z odhalení, v ústech nosil ampulku s cyankáli. „Byl velice nešťastný. Říkal, když se dočkáme konce, všechno postřílím. Všichni mi zavřeli dveře, rozutekli se,“ vzpomínala spolupracovnice odbojářů Marie Líkařová.

Nad ránem 20. prosince 1941 obklíčili Václava v konspiračním bytě v Karlově ulici: v podkroví, na okně mříž, jediná cesta na svobodu vedla přes chodbu plnou gestapáků... Jakmile zaznělo Hände hoch! (Ruce vzhůru!), vytáhl zpod polštáře pistole a začal pálit. Zranil dva muže, natáhl si kalhoty a kabát, zatímco se ostatní kryli, a vyrazil z bytu s takovou razancí, že gestapáci zaskočení palbou nestačili zareagovat. „Přišlo devět, v lazaretu šest. Zázrakem Božím jsem vyvázl bez škrábnutí. Gestapo tají ostudu,“ shrnul stručně v depeši do Londýna. Vyvázl, přišel však o všechno: teplé oblečení, vojenské vybavení, šifrovací knihy.

„Jeho další život byl opravdu životem, lépe řečeno živořením psance. Přespával každý den jinde, mnohdy jen pod mostem. Mráz, hlad a žízeň byly jeho nejvěrnějšími přáteli,“ popsal pražský krejčí Cabicar, který pro trojlístek šil převleky. Přesto Václav pokračoval v odboji.

V březnu 1942 navázal kontakt s paraskupinou Silver A, kterou měl spojit s Thümmelem. Netušil, že agent je už zatčený a že na něj nalíčil past. Večer 21. března 1942 se s odbojářem Václavem Řehákem vydal na schůzku poblíž Ořechovky. Místo A-54 však na ně v parku u střešovické vozovny čekalo gestapo.

Napřed zajali Řeháka, Morávek se mu vydal na pomoc. Nedaleko tramvajové zastávky Prašný most došlo k divoké přestřelce. Popsal ji historik Vilém Čermák v knize Muž proti okupaci. Vycházel přitom z pitevního protokolu, jehož závěry konzultoval se soudním lékařem Přemyslem Strejcem. Podle popsaných zranění usoudil, že se Morávek v bezvýchodné situaci prostě vydal gestapákům rovnou v ústrety, i když proti přesile neměl šanci.

První dvě střely dostal do nohou, další dvě do těla. Jedna z nich trefila bok a přerušila aortu. Padl na zem smrtelně zraněný, ale možná ještě žil. Pak však přišly dva „popravčí“ výstřely šikmo zezadu do hlavy. Což bylo divné: gestapáci se obvykle při akcích snažili dostat podezřelé živé, aby z nich vymlátili co nejvíc informací. Proč tedy ty dvě rány jistoty? Střílel zřejmě Oskar Fleischer a důvod se sám nabízí: zvítězila osobní nenávist.

Josef Balabán byl zastřelen 3. října 1941 v ruzyňských kasárnách, Josef Mašín 30. června 1942 na střelnici v Kobylisích. Ačkoli to nebylo zvykem, před popravou mu spoutali nohy. Ještě měli v paměti, jak se rval s gestapáky při výsleších a obávali se, že vyběhne s holýma rukama proti popravčí četě.

Když přišla zpráva o Václavově smrti domů do Kolína, mamince se zhroutil svět. „Ze všech svých tří dětí k němu měla nejblíž. Po duchovní stránce si velmi rozuměli. Ostatní v rodině byli totiž ateisté,“ vypráví Jaroslava Karbanová z Kolína, Václavova neteř a poslední přímý žijící potomek rodiny Morávků. Slavného strýce si nepamatuje, padl, když jí byly dva roky. Zná ho jen z vyprávění tatínka, tety a staršího bratra.

„Od deseti let jsem bydlela u babičky, tedy Václavovy maminky. Přestože mě vychovávala, nikdy se mnou – a vůbec s nikým – o něm nemluvila. Dokonce ani neměla vystavenou jeho fotografii. Tolik ho milovala,“ vzpomíná.

„Pamatuji, jak jsem jednou v březnu s pláčem volala tatínkovi, že babička doma brečí a vůbec nevím, co se děje. Až tehdy mi teta vysvětlila, co se stalo za tragédii.“ Paní Jaroslava Morávková přežila svého syna skoro o čtvrt století. Zemřela v lednu 1966.