V roce 1982 vysílala Svobodná Evropa pár měsíců z pražských Vinohrad

Jenže lidé Svobodnou Evropu poslouchali, psali si o písničky Karlu Krylovi nebo legendární moderátorce hudebních pořadů Rozině Jadrné Pokorné, chtěli slyšet Slávu Volného, Karla Moudrého nebo Lídu Rakušanovou. Snažili se poslouchat i přes charakteristický hlas rušiček.

Ale nešlo jen o poslech. Na jaře 1982 se začal odvíjet příběh mladíka, který chtěl Svobodnou Evropu posluchačům přiblížit ještě víc. A podařilo se mu to.

V polovině března 1982 zachytily radiokomunikace v odposlechovém středisku na pražském Chodově slabý signál neznámé rozhlasové stanice na středních vlnách. Ale rozhlasová stanice, která mluvila česky a hlásila se jako Columbia, tou dobou vysílala už několik měsíců. Za vším stál student Eduard Prášek.

Jeho motivace byla jednoduchá – když jsem ho po více než čtyřiceti letech od události navštívil v Českém Brodě, vyprávěl, že měl jediný důvod, proč v Praze vysílat Svobodnou Evropu: „Líbila se mi ta hudba a chtěl jsem, aby si to mohl poslechnout každý. Nic víc v tom nebylo.“ Myšlenka byla jednoduchá: program Svobodné Evropy na rádiu přijímat a současně vysíláním předávat dál.

Každý, kdo se v 70. nebo 80. letech pokoušel v Praze naladit Svobodnou Evropu, ví, že to bylo téměř nemožné: intenzivní rušení její poslech v podstatě znemožňovalo. Po tomto upozornění se Eduard Prášek usmál, vytáhl starou magnetofonovou kazetu, vložil ji do přehrávače a zapnul. „Takhle jsem na Vinohradech Svobodnou Evropu poslouchal,“ dodal, když se ozval čistý signál bez zvuku rušičky, jen s charakteristickými úniky a atmosférickým šumem. Jeho vysvětlení bylo jednoduché: „Chtělo to jen trochu technických zkušeností a dobrou práci s anténou přijímače. Rušička se dala do určité míry odstínit. Pak byl poslech téměř nerušený.“

Vybaven odbornými znalostmi a potřebnou technikou zahájil někdy koncem prosince 1981 Eduard Prášek vysílání. Vysílací anténa byla na domě na rohu ulic Libické a Slezské na pražských Vinohradech. Program byl jednoduchý, Eduard Prášek přenášel vždy ve čtvrtek a v pátek odpolední hudební pořady Svobodné Evropy trvající zhruba půldruhé hodiny. Samozřejmě včetně zpravodajství v celou hodinu. Příležitostně do písniček vstupoval s vlastním ohlášením, představoval se jako Mike. Vždy také pečlivě oznámil všechny vlnové rozsahy, na kterých v tu chvíli Svobodná Evropa vysílala, takže Státní bezpečnost se zpočátku domnívala, že má co do činění s někým, kdo na území Československa šíří vysílání Svobodné Evropy z několika vysílačů najednou. Navíc ale vysílal i vlastní hudební pořady.

Déle než dva měsíce se nic nedělo. Eduard Prášek vysílal v centru Prahy pořady Svobodné Evropy a šel až tak daleko, že se nebál ohlásit adresu, na kterou mají posluchači jeho stanice Columbia psát. Využil prázdné schránky o tři domy dál, na Vinohradské 114. To už na celé akci pracovala Státní bezpečnost a zjistila, že ve vysílání ohlášená adresa na jakéhosi Jaroslava Novotného míří právě do této schránky – člověk takového jména ale v domě nebydlel a StB nepřistihla nikoho, kdo by si přišel vybrat případnou korespondenci.

Zprávy o nelegálním vysílání v centru Prahy měla Státní bezpečnost z více míst. Nejen z radiokomunikačního odposlechu, ale také od jednoho ze svých spolupracovníků, který v materiálech StB vystupuje pod krycím jménem Libor. Známý z Libické ulice se totiž Liborovi svěřil počátkem dubna, že 26. března 1982 zachytil vysílání neznámé stanice a nahrál si ho na kazetu. Dnes už nezjistíme, zda tenhle kamarád věděl, že Libor, kterému kazetu s nahrávkou zapůjčil, je spolupracovníkem StB. Ta získala kazetu 14. dubna a o čtyři dny později se rozjela příslušná mašinerie. Akce dostala krycí název Londýn, patrně proto, že pracovníci StB se zpočátku domnívali, že kromě Svobodné Evropy přenáší neznámá vysílačka také program BBC. Poměrně rychle se odborníkům na radiokomunikace podařilo vymezit prostor vysílání ulicemi Vinohradskou, Slezskou a Libickou. Vysílací anténu objevili snadno a našli i okno, do kterého směřovala elektroinstalace. Teď už jen zjistit, kdo v bytě bydlí.

Do toho přišla další zpráva: 23. dubna 1982 pracovníci VI. správy SNB zjistili, že nelegální vysílání stanice Columbia poslouchají v prodejně elektrospotřebičů na Vinohradské. A s nimi i všichni zákazníci, kteří do obchodu přišli. Nejspíš si zaměstnanci prodejny chtěli na radiopřijímači jen naladit nějaké vysílání s písničkami – a to se jim povedlo, Eduard Prášek vysílal ve středovlnném pásmu téměř přesně mezi stanicí Hvězda a vysíláním pro Středočeský kraj. Signál to musel být silný, prodejna byla od Práškovy vysílačky nedaleko.

Technici později konstatovali, že velmi kvalitní signál byl v okruhu jednoho kilometru od vysílací antény, dál se zhoršoval. V zastavěném území pražských Vinohrad tak mohly nelegální vysílání slyšet stovky lidí. Z pohledu Státní bezpečnosti nebyl problém ani tak s hudbou, ale zejména s tím, že moderátor občas prokládal program Svobodné Evropy vlastními poznámkami a komentáři o životě na Západě a u nás.

Státní bezpečnost koncem dubna intenzivně zjišťovala, kdo z domu na rohu Libické a Slezské vysílá. Dostat se k Eduardu Práškovi nebylo tak složité: jeho otec pracoval jako úředník v karlínské Tesle, která vyráběla telekomunikační zařízení, syn studoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze. Nejprve si 28. dubna 1982 prověřili otce. Pracovník Státní bezpečnosti se na něj v Tesle přeptal a zjištěné informace určitě zapadly do jeho představ: nadřízení a kolegové šedesátiletého Práška vykreslili jako člověka, který dává najevo nespokojenost s politickou i ekonomickou situací v Československu.

Do not hrálo Státní bezpečnosti i zjištění, že mezi Práškovy kolegy na pracovišti patří nejen Zdeněk Kotůlek, kterého po roce 1969 vyhodili za nesouhlas s okupací z Ústřední rady odborů, ale především Alexandr Kramer. V roce 1968 pracoval v později zakázaném časopisu Student, o rok později organizoval studentskou stávku proti Gustávu Husákovi, od ledna 1977 se stal signatářem Charty 77. V Tesle překládal z angličtiny technické dokumenty. Viděno tehdejší optikou, bylo to „ideodiverzní hnízdo“.

O den později, ve čtvrtek 29. dubna 1982, Státní bezpečnost najisto vyrazila pro Eduarda Práška mladšího. Zatkli ho ráno po půl osmé, když byl na cestě do školy. Vrátili se s ním do bytu a začala domovní prohlídka. Po jejím skončení si estébáci odnesli tři radiopřijímače, kazetový magnetofon i s kazetami (na jedné z nich měl Prášek připravený vlastní hudební pořad, který chtěl odvysílat 1. května odpoledne), zesilovač a vysílač, které si Eduard Prášek vyrobil sám, a „dopisy od posluchačů“ – z materiálů StB není jasné, kolik jich bylo. A samozřejmě i přiznání: Eduard Prášek nezapíral, že pořady Svobodné Evropy vysílal.

„Prášek se v průběhu výslechu i domovní prohlídky chová velmi suverénně až povýšeně. Projevuje otevřeně kladný vztah k vysílání Svobodné Evropy. Rovněž si není vědom, že by se dopustil trestné činnosti mimo porušení předpisu v oboru radiokomunikací,“ zapsala si Státní bezpečnost. Pro Eduarda Práška to byl perný den, z výslechu byl propuštěn po třinácti hodinách, večer před devátou.

Obvinění z nedovoleného provozu a držení vysílací stanice bylo zatím první, které si Prášek vyslechl. Státní bezpečnost okamžitě zjišťovala, zda Prášek nemá tuzexové konto, a pokud ano, tak jaký je na něm pohyb… Výsledek byl samozřejmě negativní a tím padly i úvahy, že Práškovo vysílání bylo financováno ze Západu.

Jakkoli to z materiálů Státní bezpečnosti nevyplývá, byli nejspíš její pracovníci zaskočeni, když za celou „akcí Londýn“ objevili devatenáctiletého kluka. Ještě před Práškovým zatčením ohlásili vše písemně do jeho školy řediteli k „provedení dalších opatření“. Účinek byl okamžitý, Eduard Prášek byl ze školy několik týdnů před koncem čtvrtého ročníku vyloučen a nastoupil jako dělník do pražské Kovoslužby. Dál ale psal dopisy do mnichovské Svobodné Evropy. Státní bezpečnost jich od března do října zadržela pět. Ve všech Prášek detailně popisoval kvalitu signálu Svobodné Evropy v Praze i svůj případ.

Na konci září 1982 byl obžalován z nedovoleného provozu a držení vysílací stanice a jednání soudu bylo nařízeno na 14. říjen. Eduard Prášek se odmítl jednání účastnit a vyhrožoval hladovkou, rodiče zároveň začali v jeho chování pozorovat určité změny. Říkal, že je neustále sledován a že mu Státní bezpečnost komplikuje situaci v zaměstnání. S tím prvním měl pravdu. StB se 9. a 10. října snažila Práška sledovat, ale ani jeden den nevyšel z domu. Důvod estébáci záhy zjistili: byl předtím převezen do psychiatrické léčebny s podezřením na duševní onemocnění.

Když Eduarda Práška do léčebny přijímali, byl v hluboké depresi a trpěl halucinacemi. Státní bezpečnost se snažila zjistit, zda za vším není snaha Práškových rodičů „uklidit“ syna do léčebny a vyhnout se tak soudu. A nemohly psychické problémy devatenáctiletého chlapce začít až poté, co na něj „nastoupila“ Státní bezpečnost? Ta si objednala vlastní šetření a výsledky byly pro další trestní stíhání málo povzbudivé: znalci z oboru psychiatrie uvedli, že Prášek trpěl duševním onemocněním už v době, kdy vysílal programy Svobodné Evropy. Nebyla to pro změnu snaha lékařů uchránit Práška od trestního stíhání?

Úřední mašinerie ještě chvíli jela dál, Státní bezpečnost navrhovala obvinit Práška i z poškozování zájmů republiky v cizině a také z pobuřování. O případu se nechal detailně informovat ministr vnitra Jaromír Obzina.

V lednu 1983 ale soud s ohledem na Práškův zdravotní stav trestní stíhání zastavil a přes nesouhlas prokurátora byl případ definitivně ukončen v únoru 1984. Státní bezpečnost ještě chvíli Práškův svazek plnila informacemi souvisejícími s případem – a nakonec ho celý v lednu 1985 uložila do archivu.

Pro Eduarda Práška to ale ještě nebyl konec. Když v dubnu 1988 zemřela v Mnichově hudební moderátorka Rozina Jadrná Pokorná, byl to právě on, kdo Svobodné Evropě telefonicky oznámil, že 13. května 1988 se má v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze konat za Rozinu zádušní mše.

Teď, více než čtyřicet let od případu, žádá Eduard Prášek o udělení statusu účastníka odboje a odporu proti komunistickému režimu. Podle historika Michala Louče, který se problematice třetího odboje věnuje, by Práškova činnost mohla požadavkům pro udělení takového osvědčení odpovídat.

Autor je publicista, dramaturg Českého rozhlasu