V dřevácích a bez jídla. Transporty smrti projely Pardubickem před 80 lety

Pěšky a po trati měli být dopraveni do Rakouska a Německa. Dvě vlakové soupravy dne 24. ledna 1945 projely po železnici na východě Čech, přičemž každý měl kolem čtyřiceti vagonů.

Od neblahých událostí letos uplynulo 80 let, proto se k této příležitost uskutečnila pietní setkání na pardubickém židovském hřbitově a v Brandýse nad Orlicí. Ve Srubech si nelidské zacházení s vězni během pochodů smrti připomenou v Den památky obětí holokaustu dne 27. ledna.

Těla sedmi mrtvých, vyhozených z vlaku u Srubů měla být pohřbena do hrobů u trati, místní to ale nedovolili a uložili je na hřbitov. A stejně tomu bylo i na dalších místech.

„Dnes projel po trati od Chocně ku Praze vlak, který byl nazván ,transport smrti‘. Vlak byl složen z otevřených vozů (uhláků). Ve vozech byli nacpáni političtí trestanci všech národností z některého koncentračního tábora, který bylo nutné vyklidit před postupující Rudou armádou. Za mrazu, hladu i žízně umírali a jejich kamarádi je mrtvé z jedoucího vlaku vyhazovali. Na katastru obce Srubů jich bylo vyhozeno celkem sedm, z toho někteří jen v prádle,“ uvádí srubská kronika ze dne 24. ledna 1945.

„Pravděpodobně je jejich spoluodsouzenci odstrojili, aby se oblékli do jejich obleků. Někteří měli tři svetry. Hlídáni byli německými vojáky SS s automatickými zbraněmi, kteří každý pokus o sblížení (podání jídla, vody, aj.) hned znemožnili střelbou. Dle nařízení četnictva měli být pochováni na místě nalezení. (Pokoušeli se prý o útěk z jedoucího vlaku.),“ dodávají kronikářské záznamy.

Východem Čech projely dva vlaky, které oba jely od České Třebové ku Praze. První projel Pardubickem velmi časně ráno, po druhé hodině odpolední pak vyrazil z Kolína, přičemž tou dobou projížděl druhý transport smrti Chocní.

Někde vlaková souprava dlouho čekala na uvolnění trati, jinými zastávkami pouze projela. Na první vlak nestihl personál na trati příliš reagovat. Nebylo zcela zřejmé, o jaký typ vlaku se jedná.

„První transport si většinou odvážel mrtvé, raněné či umírající s sebou. U druhého vlaku byla těla mrtvých nebo umírajících v drtivé většině vyhazována podél trati a na zastávkách,“ řekla Soňa Krátká z vysokomýtského Regionálního muzea.

Hladoví vězni byli přepravováni v nekrytých a nevytápěných vagonech a oblečeni byli pouze v hadrech a dřevácích. Většinou se jednalo o muže židovského vyznání pocházející z Maďarska a Polska.

„V té době panovaly silné mrazy, nesnesitelný hlad a žízeň tedy vězni tišili polykáním sněhu,“ popsala Krátká. Vězni, kteří se pokusili z vlaku utéci, zaplatili životem, když je dozorci, nejčastěji estonští příslušníci jednotek Schutzstaffel, postříleli či umlátili.

Například v Pardubicích byl jeden vězeň na útěku zastřelen poblíž Telegrafie (později známý podnik Tesla), další dva gestapo umlátilo, jeden pak zemřel po ošetření ve Fantových závodech (dnešní Paramo). Na pomníku v Pardubicích je uvedeno sedm mrtvých, ale velmi pravděpodobně zde spočinulo jedenáct obětí.

Lidé se pokoušeli vězňům do vagonů házet potraviny. Dozor nad vězni však prováděli Němci a ti ve většině případů zaháněli obyvatelstvo měst a vesnic střelbou.

„Pohled na mrtvá těla byl nepochybně otřesný. Jednalo se o kostry potažené slabou kůží, na nichž byly patrné známky týrání. Opakuje se zpráva, že z ran mrtvých netekla krev,“ řekla Krátká.

Ačkoli dozorci vydali rozkaz, že těla mají být pohřbena na neoznačeném místě, všude se obyvatelstvo zachovalo s velkou pietou. Na hřbitovech v malých vesnicích i ve velkých městech vyrostly postupně hroby označené pomníky, které nesou zprávu o tom, že v místě jsou pohřbeni vězni z transportního vlaku.

Někde jsou připsána i čísla, která měli mrtví vytetovaná na ruce. Odhalit totožnost mrtvých podle čísel bylo a je nesmírně obtížné, archivy koncentračního tábora v Osvětimi byly postupně likvidovány už od podzimu 1944.

Během transportů smrti napříč protektorátem Čechy a Morava zemřelo přibližně 500 vězňů, celkový počet všech zemřelých je kolem 12 tisíc. Na rozhraní pardubického a orlickoústeckého okresu zemřelo podle historiků 53 lidí.