Útok Japonců Ruskem otřásl, střet je poučením i pro dnešek

Japonské lodě pod velením viceadmirála Heiharačiho Tógóa vypluly 6. února z přístavu Sasebo. Flotila se rozdělila na dvě části. Jedna napadla korejský přístav Čemulpcho, dnešní Inčchon, aby se mohli japonští vojáci klidu vylodit na Korejském poloostrově, na který si dělalo Japonsko zálusk.

Druhá plula k Port Arturu, (čínsky Lü-šun, dnes součást Te-lienu), přístavu, který si Rusko pronajalo od Číny a odkud mohlo kontrolovat Korejský záliv a Žluté moře. Cílem Japonska bylo zablokovat v něm ruskou flotilu, aby nemohla zasáhnout proti vyloďujícím se vojákům.

Střet země vycházejícího slunce s Ruskem byl nevyhnutelný. Japonsko se snažilo ovládnout Koreu, Rusko pronikalo po celé 19. století na Dálných východ a potřebovalo zabezpečit pacifické pobřeží proti útoku z moře. K tomu potřebovalo nezamrzající přístav, což Vladivostok nebyl.

Získalo jej až po japonsko-čínské válce z let 1894 až 1895. Už tehdy se Japonsko snažilo Koreu ovládnout. I když válku vyhrálo, ovládnout poloostrov se Japonsku nepodařilo. Dle dohody z dubna 1895 získalo Liaotungský poloostrov, Tchaj–wan a Peskadorské ostrovy, samotnou Koreu však ne. Ta získala nezávislost a hledala ochranu u Ruska, které získalo od Číny za pomoc se splácením vysokých reparací do pronájmu přístav Port Artur.

K prvnímu střetnutí došlo hned 8. února 1904 u Čemulpcha. Kapitán ruského dělového člunu Korejec si uvědomil, že z přístavu pod příkrovem tmy odplula japonská loď Čijoda. Protože komunikační linky nefungovaly, byly pod kontrolou Japonců, rozhodl se plout do Port Arturu informovat velení.

Cestou narazil na lodě japonského kontraadmirála Sotokičiho Uríjúa přepravující japonské vojáky, kteří se měli vylodit v Čemulpchu. Korejci nezbylo než se vrátit do přístavu, kde jeho posádka spolu s námořníky křižníku Varjag mohla jen sledovat vylodění japonských sil.

Posádka v Port Arturu se varování nedočkala a situaci podcenila. Ruská flotila zůstala v nechráněné vnější rejdě, kde proti ní bylo možné využít torpéd. Ruské velení nevarovalo ani to, že během dne připlul britský parník Columbia, který rychle odvezl všechny japonské úředníky a obchodníky. Místodržitel Jevgenij Alexejev nezveřejnil ani informaci, že Japonsko s Ruskem přerušilo diplomatické styky, aby nevyvolal paniku.

Překvapit Rusy se však Japoncům zcela nepodařilo, i když útočili ještě před oficiálním vyhlášením války. Posádky ruských hlídkových lodí zaznamenaly přibližující se torpédoborce. Nedošlo jim, že jsou japonské. Ty tak mohly vypálit torpéda. První zasáhlo bitevní loď Retvizat. Ani v tu chvíli si Rusové ještě neuvědomili, co se děje, mysleli si, že do jejího trupu narazila utržená mina. Až po další explozi na bitevní lodi Cesarevič pochopili, že byli napadeni.

Ruští dělostřelci zahájili chaotickou palbu, další torpédo ovšem zasáhlo ruský křižník Pallada, do jehož trupu se valila voda. Víc škod se napáchat Japoncům nepodařilo, protože většinu z 16 vypálených torpéd zachytily ochranné protitorpédové sítě.

Až druhý den proti japonským lodím vypluly všechny zbylé ruské. V přestřelce utrpěly 38 zásahů, japonské jedenáct.

Bojovaly i lodě kotvící v Čemulpchu, které se bezúspěšně pokusily prolomit japonskou blokádu. Posádky je po návratu do přístavu musely potopit a s slíbit Japoncům, že se do války nezapojí.

Oslabeným Rusům došlo po prvních dvou dnech války, že nemají dost sil, aby kromě Port Arturu chránili ještě obchodní přístav Dalnyj, jenž je nyní také součástí Ta-lienu.

Japonci se pro začátek spokojili s tím, že ruskou flotilu oslabili a neohrožovala vyloďující se jednotky. Na moři panoval pat. Japonci nebyli schopni zablokovat Port Artur, plán potopit lodě u vjezdu do něj selhaly. Rusové přesto nedokázali napadnout vyloďující se 1. japonskou armádu. Aby na ni Rusové nemohli zaútočit později, až bude postupovat na sever, zaminovali Japonci přístav Činampcho.

Viceadmirál Tógó však chtěl flotilu zničit, věděl, že Rusové mohou lodě opravit. To ihned nařídil nový velitel flotily admirál Stěpan Osipovič Makarov, který současně začal budovat obranu Port Arturu. Další útok podnikli Japonci 12. dubna, kdy Tógó použil odlišnou taktiku – nechal Port Artur zaminovat.

V tu dobu posádky ruských torpédoborců Smělyj a Strašnyj, které se vracely z hlídky, zahlédly neznámé lodě a vydaly se k nim. Střetnutí se silným japonským uskupením dvou křižníků a šesti torpédoborců bylo fatální pro Smělyj.

Makarov nařídil vyrazit a potopit oba japonské křižníky. Když ale spatřil na obzoru Tógóův svaz bitevních lodí, došlo mu, že je to léčka, a nařídil návrat. Křižník Petropavlosk však narazil na nakladené miny a loď se po dvou explozích potopila během dvou minut i s admirálem.

Přestože pozornost poutaly námořní střety, těžiště bojů bylo na souši, kde Japonci postupovali k Mandžusku. Po úspěšné bitvě se 1. armádě pod vedením Tametoma Kurokiho podařilo 1. května překročit pohraniční řeku Jalu.

Japonská 2. armáda Jasukaty Ókua se začala vyloďovat 4. května u Pi-c’wo. Ta o týden později přerušila železniční trať do Port Arturu, který byl odříznut od Mandžuska. Ruské jednotky na vyloďující se Japonce nezaútočily, neboť byly slabší, a rychle se stáhly.

Když se japonské armádě podařilo 26. května dobýt horu Nan-šan, otevřela se jí cesta na přístav Dalnyj, který obsadila 30. května. Tam se pak mohla vylodit 3. japonská armáda Maresukeho Nogiho, určená k dobytí Port Arturu.

Generál Nogi shromáždil svá vojska a 14. června zaútočil na nezajištěný střed ruské linie chránící Port Artur. Současně Rusové prohráli i v bitvě u Te-li-s’, kde plánovali zaútočit současně na Ókuovu 2. armádu a křídlo Nogiho 3. armády.

Jednotky vedené Georgijem Štakelbergem, které měly pomoci posádce v Port Arturu, však nepřišly na pomoc jednotkám generála Anatolije Stessela hájícího Port Artur, jež zůstaly nečinné v přístavu.

Rusům došlo, že se musejí připravit na obranu Port Arturu. Zbylé lodě se měly pokusit prorazit přes Žluté moře do Vladivostoku. Vypluly 23. června, ale dlouho zůstávaly nedaleko přístavu, čehož využily kolem 14:30 japonské torpédoborce. Když na ruskou flotilu začalo pozdě odpoledne útočit Tógóovo loďstvo, Rusové se vrátili do přístavu.

Ve druhé půlce července sice podnikli Rusové úspěšný výpad v Pacifiku, ale vyprostit lodě z Port Arturu se jim nepodařilo, protože jejich velitel nedostal rozkaz vyplout, dorazil až 7. srpna. Celá flotila vyrazila až 10. srpna, v několika střetnutích s Tógóem Rusové utrpěli značné ztráty, část lodí se pokusila uniknout do přístavů v Šanghaji, Saigonu a v německém Čching-tau, kde byly internovány. Jádro flotily se však dokázalo vrátit do Port Arturu.

Útok na přístav zahájili Japonci 26. července a 7. srpna začali ostřelovat přístav a přístavní pevnosti. Když Stessel odmítl v půlce srpna nabídku na kapitulaci, Japonci se mezi 19. a 21. srpnem pokusili o průlom. Neuspěli. Dobývání se změnilo ve vleklou krvavou bitvu o každý metr. Nogi podnikal další a další útoky, které mu přinášely značné ztráty, dobýt pevnost se mu však nedařilo.

Rusové vědomi si špatné situace se rozhodli v říjnu vyslat na pomoc dálněvýchodní flotile lodě z Baltu, které vytvořily 2. pacifickou flotilu, jež však musela obeplout celý svět.

Japonci museli změnit taktiku. Nogi se rozhodl pro menší postupné kroky a k dobytí pevnosti měli přispět ženisté budující tunely. Výrazný úspěch slavili až 5. prosince po dobytí Vysoké hory, odkud se dal dobře ostřelovat přístav. Během tří dnů byly potopeny bitevní lodě Poltava, Retvizan, Peresvět a Poběda i křižníky Pallada a Bajan.

Pacifická flotila byla zničena a na začátku ledna se posádka Port Arturu vzdala.

Tím však válka neskončila, Japonci současně pronikali do nitra Mandžuska. Po pádu Port Arturu se jejich postup zrychlil.

I když Rusové měli početní převahu, nedokázali ji využít, protože část jednotek se bouřila, jiné rozložil alkohol. I tak ale padl Mukden až 9. března. Japonci pak začali jednat o míru.

Přestože výsledek bojů na souši byl rozhodnut, Rusko neodvolalo 2. pacifickou flotilu, kterou tvořily lodě z Baltu. Obeplula půlku světa, aby se střetla s Japonci.

Ruské lodě vpluly 27. května do Cušimského průlivu, kde na ně čekal Tógó. Dosáhl drtivého vítězství, když za cenu 117 mrtvých, ztráty tří torpédových člunů a vážného poškození lodě Mikasa zničil šest ruských bitevních lodí, jednu pobřežní bitevní loď a dalších čtrnáct plavidel.

Carskému Rusku nezbylo než přistoupit na mír. Porážka v rusko-japonské válce znamenala ohromné oslabení Ruska, které ještě v témže roce čelilo revoluci. Revoluce z let 1905 až 1907 sice byla poražena, ale připravila cestu pro další v roce 1917, která vedla k pádu samoděržaví a nakonec k vítězství bolševiků.

Japonci byli opět nespokojeni. Získali sice kontrolu nad Koreou, kterou v roce 1910 anektovali, a dosáhli rozhodujícího vlivu v Mandžusku, to však neovládli. Svou pozici první důležité nezápadní mocnosti, která usiluje o větší moc, však získali.

Obecně však ukazuje konflikt nejen na agresivní militarismus Japonska, které se snažilo změnit rozdělení světa a získat kus moci, ale taky na rozpínavost Ruska i to, že jí lze čelit.

Rusko-japonská válka však byla důležitá i pro vývoj taktiky, a to nejen námořní. Poprvé v ní válčily moderní bitevní lodě s dalekonosnými děly, jejichž střetnutí definovala podobu námořních bojů až do nasazení letectva ve druhé světové válce. Krvavé pozemní boje o Port Artur předznamenaly podobu střetů v první světové válce, ve které také hrály vedle dělostřelectva důležitou roli kulomety a zákopy chráněné ostnatým drátem.

Rusko-japonská válka také ukázala, že i slabší moderně vyzbrojená a připravená armáda může vyhrát, což Japonci zopakovali při malajském tažení na přelomu let 1941 a 1942.

Japonská strategie v Pacifiku byla poplatná rusko-japonské válce. Japonci nejprve taky ochromili silnější americké loďstvo v Pearl Harboru, což jim umožnilo rychle obsadit Malajsii, Singapur i Filipíny a dnešní Indonésii. Stavěli na taktice rozhodujícího střetnutí, ve kterém chtěli zničit nepřátelské loďstvo, aby měli lepší podmínky při jednání o míru. Vyhrát se jim však nepovedlo ani v bitvě u Midway v roce 1942, ani ve velké bitvě ve Filipínském moři o dva roky později.

Rusko-japonská válka je však poučením i pro dnešek. Připomíná, že dobře vedené jednotky mohou porazit silnějšího nepřítele, který postupuje nekoordinovaně a uplatňuje nepružnou taktiku, což se projevilo v prvním roce války na Ukrajině. Boje o Bachmut zase připomínají těžké dobývání Port Arturu a ukazují na význam automatických zbraní a linií zákopů a ostnatého drátu.