Únor 1933: zapálil Reichstag, aby varoval před Hitlerem

Toho pondělního mrazivého večera bylo na ulicích ve vládní čtvrti mezi Sprévou a Wilhelmstrasse jen málo lidí. Ze studovny Pruské státní knihovny se vracel domů i posluchač teologie Hans Flöter.

Když pár minut po 21. hodině míjel impozantní budovu Reichstagu, zaslechl řinčení skla. Vzhlédl a v jednom z oken vedle hlavního vchodu zahlédl nezřetelnou postavu. Zjevně manipulovala s otevřeným ohněm. Flöter se ihned rozběhl ke strážníkovi, který hlídkoval u budovy parlamentu.

Ve stejných chvílích se vedle strážníka objevili jiní dva chodci. I oni ohromeně sledovali, jak plameny postupovaly budovou. Jeden z nich se rozběhl k několik set metrů vzdálené policejní stanici u Braniborské brány: „Okamžitě pojeďte! Hoří Říšský sněm!“

Za čtvrt hodiny přijel k hořícímu parlamentu první policejní vůz. Chvíli po něm dorazil na místo poručík Emil Lateit a také inspektor budovy Alexander Scranowitz. V rozlehlém foyeru plápolaly na mnoha místech ohníčky. Lateit jako první zpozoroval, že hoří v plenárním sále. Viděl šlehat plameny a cítil, jak posléze uvedl do protokolu, velký žár.

Mezitím přijela první požární vozidla. Velitel hasičů Waldemar Klotz doběhl k plenárnímu sálu, který už halil hustý kouř. Oheň neviděl. Zato když na pár vteřin otevřel dveře, ucítil, že průvan se okamžitě obrátil do protisměru. Právě v té chvíli spatřil, jak obrovské plameny vylétly ke kopuli.

Rychle dveře přibouchl, protože se obával výboje ostrého ohnivého jazyku. Rozkázal natáhnout hadice k ochlazování sálu. Bylo však už pozdě. Za pouhé dvě minuty – podle odborného posudku berlínských hasičů to bylo ve 21:27 – zachvátilo sál „zpětným nárazem moře plamenů“.

Vzápětí praskl skleněný strop a následně také kopule Říšského sněmu. Plameny šlehaly vysoko nad budovu. Ve stejných chvílích probíhali Scranowitz a policejní strážmistr Helmut Poeschel jedním z postranních sálů. Zničehonic se před nimi vynořila klopýtající podivná postava jen v kalhotách se šlemi a s horní polovinou těla nahou, s rozcuchanými tmavými vlasy a planoucíma očima.

Poeschel vytáhl pistoli a vykřikl: „Ruce vzhůru!“ Vysoký muž se nikterak nebránil ani se nesnažil utéci. Při prohlídce našel strážmistr v kapsách jeho kalhot kapesní nůž, peněženku a cizí cestovní pas. Rychle v něm zalistoval a objevil jméno: Marinus van der Lubbe. Zlostně vykřikl: „Proč jsi to udělal?“ Mladík dvakrát zopakoval jediné slovo: „Protest!“

Byl odveden na policejní okrsek, kde ho kriminální komisař Walter Zirpins podrobil prvnímu výslechu. „Byl to inteligentní chlapík,“ vyprávěl Zirpins po roce 1945. „Uměl dobře německy a odmítl tlumočníka, kterého jsme chtěli zavolat. Plynule vyprávěl a ve výslechovém protokolu nenechal jedinou větu, kterou sám nezformuloval. Po třech hodinách podepsal každou jednotlivou stránku protokolu, který měl osm průklepů.“

Všechny exempláře této první výpovědi van der Lubbeho – ale také mnoho dalších dobových dokumentů o požáru Reichstagu – však záhadným způsobem po válce zmizely. Dlouho byly považovány za ztracené. Ve skutečnosti se jich jako válečné kořisti zmocnili Sověti, kteří je svého času v tichosti předali úřadům tehdejší NDR.

Poznatky z tohoto tzv. fondu 551 (obsahujícího na 50 tisíc stran) však tehdy nebyly využity. Znovu byl fond otevřen v roce 1993.

Proces s údajnými viníky požáru Říšského sněmu začal v Lipsku v září 1933. Kromě van der Lubbeho byli obžalováni čtyři komunisté: Němec Ernst Torgler a tři Bulhaři, Georgi Dimitrov, Blagoi Popov a Vasil Tanev.

Po celou dobu tříměsíčního přelíčení seděl Marinus van der Lubbe naprosto nezúčastněně a zhrouceně na lavici obžalovaných. Týž mladý muž, který po svém zatčení zvládl tříhodinový výslech a sám diktoval protokol, byl nyní troska. Jeho přitažlivý chlapecký vzhled se naprosto změnil.

„Pohled na van der Lubbeho byl jeden z nejnepříjemnějších, jaký jsem kdy zažila,“ napsala v roce 1939 ve vzpomínkové knize Mé roky v Německu Marha Doddová, dcera tehdejšího amerického velvyslance v Berlíně. Dostala lístek přímo do soudní síně a seděla blízko lavice obžalovaných.

„Byl velký, neforemný, tělo i tvář méněcenného člověka, budící odpor a dojem degenerovanosti. Seděl bez hnutí, hlava a ruce mu visely mezi koleny, buď byl v tranzu, nebo pod vlivem nějaké drogy. Zdálo se, že slintá, a pohnul se pouze, když se jeden z dozorců pokusil zvednout mu hlavu a on ji nechal znovu těžce klesnout.“

Byl-li van der Lubbe dotázán, odpovídal jednoslabičným mumláním. Nikdo z právníků nepožádal o odročení kvůli vyšetření jeho mentálního stavu. Reportér pařížského časopisu Excelsior se provokativně ptal: „Jestliže van der Lubbe není šílenec, kdo je pak zodpovědný za tu strašnou změnu jeho duševního stavu?“

Čtyři z pětice soudních znalců (požární specialisté, technici a chemici) souhlasně konstatovali, že není možné, aby van der Lubbe v tak krátkém čase sám založil tak rozsáhlý oheň. Soudní chemik dr. Schätz prohlásil, že muselo být použito tekutého prostředku schopného samovznícení.

V tom okamžiku se stalo něco zvláštního. Apatický van der Lubbe zvedl hlavu a podle očitých svědků ze soudní síně se otřásl několika záškuby smíchu. Nic však neřekl. Pokud měl nějaké tajemství, odnesl si je na popraviště.

Předseda soudu vynesl rozsudek 23. prosince 1933: „Obžalovaní Torgler, Dimitrov, Popov a Tanev se zprošťují obžaloby. Obžalovaný van der Lubbe je shledán vinným velezradou, buřičským žhářstvím a pokusem o obecné žhářství. Odsuzuje se k smrti a trvalé ztrátě občanských práv.“

Rozsudek byl vykonán 10. ledna 1934 gilotinou.

Jako první z nacistických prominentů se u hořící budovy Reichstagu večer kolem půl desáté 27. února 1933 objevil předseda Říšského sněmu Hermann Göring – tato skutečnost později podnítila dalekosáhlé domněnky o jeho podílu na žhářství.

Za několik minut přijel k parlamentu i novopečený říšský kancléř Adolf Hitler společně s Josephem Goebbelsem. Na místo dorazil i zpravodaj londýnského listu Daily Express Sefton Delmer, který se při vstupu do budovy nakrátko připojil ke skupině kolem říšského kancléře. Podle jeho vzpomínek Göring Hitlerovi hlásil: „Nepochybně je to dílo komunistů!“

Nacistický vůdce se k tomu prý zpočátku stavěl skepticky, ale už krátce nato pateticky ujišťoval vicekancléře Franze von Papena, který mezitím přispěchal: „Tohle je boží znamení. Jestli je požár dílem komunistů, pak musíme ten vražedný mor vymýtit železnou pěstí.“

Jak později von Papen vzpomínal, Göring vykřikoval, že je to zločin komunistů namířený proti nové vládě, a příštímu šéfovi gestapa Rudolfu Dielsovi vzrušeně řekl: „Je to počátek komunistické revoluce. Nemůžeme otálet ani chvíli. Je třeba zastřelit všechny významnější komunisty, kdekoli se nacházejí.“

Při večerní poradě na Göringově pruském ministerstvu vnitra mu Hitler vydal pokyn, aby okamžitě využil zatýkacích seznamů, které byly pořízeny po razii policie v komunistickém ústředí 24. února 1933.

V Norimberku v roce 1945 Göring potvrdil, že „černé listiny“ pro zatýkání komunistů byly připraveny nezávisle na tom, co se stalo 27. února. Požár sněmu posloužil jen jako vítaná záminka k tomu, aby plánovaná opatření provedli okamžitě.

Během noci na 28. února bylo zatčeno několik stovek funkcionářů KSN. Druhý den promluvil Göring na jednání vládního kabinetu. „Je pravda, že zadržený van der Lubbe trvá na tom, že trestného činu se dopustil sám,“ řekl Göring podle zápisu, „ale toto tvrzení nelze brát jako věrohodné.“

On, říšský ministr, odhadoval, že útočníků bylo alespoň šest nebo sedm. Tvrdil, že žhář byl jistou dobu před vypuknutím požáru zpozorován ve společnosti komunistického poslance Torglera: „Je hlášeno, že oba byli spatřeni, jak procházejí vnitřními prostorami budovy.“

Všechna tato tvrzení byla vyloženě nepravdivá, stejně jako zbývající část Göringovy zprávy vládě o tom, jak se policie v komunistickém ústředí zmocnila velezrádných materiálů – plánů atentátů na vedoucí představitele národa a státu, sabotáží v důležitých závodech a veřejných budovách, otravy celých skupin, únosů manželek a dětí předních činitelů jako rukojmích.

Odpoledne 28. února předložil Hitler prezidentovi Paulu von Hindenburgovi v noci improvizovaně nastylizovaný nouzový výnos. Nesl cynický název Na ochranu lidu a státu. Prezidentovým podpisem dostal platnost zákona. Do německých dějin vstoupila tato listina jako výnos o požáru Říšského sněmu. Byla manifestem státního teroru a až do konce války v roce 1945 zůstala právním základem vlády násilí.

Nouzový dekret bez okolků zrušil základní lidská a občanská práva – vztahoval se na osobní svobodu, na svobodu projevu a tisku, shromažďování a na poštovní tajemství – a zmocnil policii k uvalení „ochranné vazby“. Lidé mohli být nyní uvězněni bez soudního řízení na libovolně dlouhou dobu.

Tři týdny po zatčení van der Lubbeho – 22. března 1933 – vydala kancelář Nejvyššího soudu prohlášení: „Dosavadní vyšetřování prokázalo, že nizozemský komunista van der Lubbe byl před požárem bezprostředně ve spojení nejen s komunisty v Německu, ale také s komunisty v zahraničí.“ Dodala, že tyto osoby jsou ve vazbě a nachází se mezi nimi parlamentní vůdce Ernst Torgler a tři Bulhaři.

Zatímco říšsko-německé noviny vytrvale líčily přízrak komunistického pokusu o puč, v zahraničí převládal jiný názor. Londýnský deník Daily Telegraph několik dnů po požáru konstatoval: „Teorii, že Říšský sněm zapálili komunisté, dnes už žádný rozumný Němec nevěří.“ A list Chicago Daily Tribune usoudil, že za požárem stojí nacisté.

Ve stejném čase se v Paříži skupina komunistů různých národností snažila zjistit, jak se žhářství odehrálo. Výsledkem jejich práce byl dokument nazvaný Hnědá kniha o Hitlerově teroru (v Německu se objevila 1. srpna 1933).

Publikace nabízela údajně pravdivou verzi toho, jak parlament zapálili sami nacisté. Autoři Hnědé knihy však pracovali v zahraničí, neměli možnost ověřit fakta na místě a navíc mnohé dokumenty falšovali a bez zábran mluvili o účasti Göringa a dalších významných nacistů při požáru Reichstagu na základě vymyšlených důkazů.

Nejsenzačnější pasáží Hnědé knihy bylo tvrzení, že nizozemský žhář byl milencem předního nacistického homosexuála Ernsta Röhma (šéfa SA). Její autoři využili souvislostí nacismu s homosexualitou a (bez důkazů) ukuli spojení mezi osamělým žhářem a nacistickými ozbrojenci.

Podle Hnědé knihy pronikli příslušníci SA do budovy parlamentu chodbou z naproti stojícího paláce předsedy Říšského sněmu Göringa a založili oheň. Hnědokošiláče vedl Röhmův zástupce a možná milenec Edmund Heines, který poté i s celou skupinou uprchl zpět podzemní chodbou a nechal v plamenech zpoceného a bezmocného nizozemského beránka.

Taková vyjádření po několik desetiletí uváděla historiky v omyl a dlouho se mělo za to, že Říšský sněm zapálili nacisté a hlavním žhářem byl Göring.

Potvrdit ani vyvrátit to nedokázal ani norimberský soudní tribunál, ačkoli právě to tam například tvrdili svědci Hans Gisevius (v roce 1933 pracovník pruského ministerstva vnitra) a generál Franz Halder.

Nacisté na Hnědou knihu nebrali žádný ohled a postupovali podle vlastních plánů. Propagandistické divadlo v Lipsku však pro ně skončilo fiaskem, protože proces mimo veškerou pochybnost prokázal, že za požárem Reichstagu nestáli komunisté a nebyla prokázána žádná spojitost mezi van der Lubbem a čtyřmi „spiklenci“.

Nacistická a komunistická strana se vzájemně obviňovaly ze spoluviny a viděli v Marinovi van der Lubbem jen slabomyslného mladíka a loutku v rukou druhé strany. On však při výslechu tvrdil: „K otázce, jestli jsem čin provedl sám, prohlašuji, že tomu tak bylo. Nikdo mi nepomáhal a v budově Říšského sněmu jsem také nikoho nepotkal.“

Zachované výpovědi vypovídají i o jeho minulosti a motivu činu. Narodil se 13. ledna 1909 v nizozemském Leidenu a pocházel z chudých poměrů. Otec opustil rodinu krátce po jeho narození, matka zemřela, když mu bylo 12 let. Vyučil se zedníkem, ale po pracovním úrazu (značně si poškodil zrak) musel řemeslo opustit. Připojil se k nizozemským komunistům, ale svým aktivismem se dostal do rozporu s místní organizací. Chtěl, jak vysvětloval, vytrhnout proletariát z politické letargie.

Když se dověděl, že se v Německu dostali k moci nacisté, vydal se do Berlína. Před pracovními úřady a institucemi sociální péče debatoval s nezaměstnanými. Byl odmítán. Přesto trval na tom, že se musí stát něco, čím se vyjádří protest proti novému režimu.

„Za vhodný prostředek jsem považoval žhářství,“ řekl vyšetřovatelům. „Nechtěl jsem, aby postihlo prosté občany, ale něco, co patří k systému. K tomu se nejvíce hodily veřejné budovy.“ Přiznal se, že zkusil založit požár v úřadu sociální péče v Berlíně, na radnici a v berlínském městském zámku. Všechny tři pokusy byly ale odhaleny a zmařeny.

Zklamaný van der Lubbe se chtěl vrátit domů. Pak se však rozhodl ještě k jednomu pokusu. Vybral si Říšský sněm, který byl – jak se sám vyjádřil – „ústředním bodem systému“.

Za poslední peníze koupil zápalky a podpalovač uhlí. Celý den budovu obhlížel a krátce před 21. hodinou do ní pronikl. Na několika místech založil ohníčky. Všechno hořlavé snadno vzplálo. Došel do plenárního sálu a zapálil všechny závěsy u vchodů a za místem předsedy sněmu. K tomu využil jako pochodeň své sako, vestu a košili.

V jedné z postranních místností zapálil ještě různé kusy nábytku, než vběhl do náruče Scranowitzovi a Poeschelovi. Pozdější rekonstrukce prokázala, že trasu polovinou Říšského sněmu absolvoval van der Lubbe za 10–20 minut.

Jak bylo možné, že osamělý, navíc poloslepý člověk vybavený nedostatečnými prostředky rozpoutal takové ohnivé inferno? Teprve moderní metody analýzy požárů umožnily objasnit, že pravděpodobně došlo k tomu, co se nazývá „backdraft“ (explozivní zahoření plynů).

Tento jev nastane, když při požáru v uzavřeném prostoru poklesne koncentrace kyslíku. Otevřené plameny pohasnou, ale intenzivním sálavým teplem se uvolňují a hromadí výbušné plyny, které způsobí podtlak. Jakmile za této situace – například otevřením dveří – pronikne do místnosti vzduch s normální koncentrací kyslíku, nastane katastrofa. Kyslík prostoupí směs horkých plynů a ta vybuchne.

Tomuto fenoménu odpovídají všechny známé detaily požáru v plenárním sále, jak jsou zaznamenány ve výpovědích svědků. Požár proto nabral na hrůzné mohutnosti a v řádu minut proměnil jádro Říšského sněmu v ruiny.

Proč se Marinus van der Lubbe choval při lipském procesu tak netečně a zmateně?

Podle jedné verze mohl být pod vlivem nějaké záměrně podávané drogy či jedu, podle jiné se údajně pomátl, když si uvědomil, co udělal, ačkoli chtěl původně svým činem dát jen signál, jímž by zalarmoval masy.

Při zpětném pohledu však jeho paličství nepostrádá hořkou ironii. Odpůrce nacismu způsobil, že právě symbol německé demokracie lehl popelem a poskytl Hitlerovi příležitost zasáhnout se vší brutalitou proti nejrozhořčenějším nepřátelům a využít požáru k totálnímu uchvácení moci.