Unikátní 150 let staré výkresy pomohou při rekonstrukci celnice u bývalého pražského nádraží

Podle slov Benjamina Fragnera, ředitele Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT v Praze, se jednalo o jedno z nejkrásnějších, nejzdobnějších a také architektonicky nejreprezentativnějších pražských nádraží.

„Jeho architektonické řešení skutečně převyšovalo nejen úroveň ostatních nádraží v Praze, ale i v Evropě. Šlo o historicky nejvýznamnější pražské nádraží, proto nemohu pochopit dvě zásadní věci: jak se mohl Těšnov z hlediska historického i architektonického významu vůbec dostat do takového stavu, v jakém byl, a poté, jak mohlo vůbec někoho napadnout, aby toto nádraží mohlo zmizet?” táže se tento historik architektury.

Co je ale už podle Fragnera naprosto nepochopitelné, je skutečnost, že ačkoli navíc byly unikátní historické budovy objektu nádraží Těšnov zároveň v 70. letech minulého století vyhlášeny za kulturní památku, cestujícím naposledy sloužily do 1. července 1972.

Od té doby byl objekt uzavřen a nádraží začala pomalu zvonit hrana. Sice se uvažovalo o různých variantách jeho dalšího využití, což byla ale pouhá zástěrka k uchlácholení veřejnosti. Pouhý rok před jeho zbouráním zde ještě probíhaly restaurátorské práce, když už předtím sloužil objekt paradoxně jako zařízení jiného staveniště. Karty už byly mezitím potichu rozdány jinde.

Městský výbor KSČ rozhodl, výstavba severojižní magistrály má před památkou přednost. Protesty veřejnosti byly zbytečné a nádraží Těšnov muselo ustoupit. Praha má proto od té doby ve svém centru magistrálu, která se lepí na hlavní nádraží a oboustranně „utiskuje” Národní muzeum.

To bylo nedávno opraveno, nicméně jeho zbrusu nová fasáda je vystavena smogu z magistrály. Z kdysi poklidných výstavních vinohradských ulic Legerova a Sokolská se stala neobyvatelná zaprášená zóna s noblesními, leč chátrajícími historickými domy.

Ani s dnešními pražskými nádražími to nevypadá příliš růžově. Rekonstrukce hlavního nádraží se vleče neuvěřitelnou dobu, na Masarykově nádraží nejsou různé opravy realizované od 90. let už vůbec znát (jde hlavně o dřevěné části budovy). Dobře je také znám současný nereprezentativní vzhled nádraží Smíchov, a to včetně jeho přilehlých značně nevábných zákoutí. Jako by na nich nikomu nezáleželo a nešlo o nádraží v metropoli v centru Evropy.

Nejkřiklavějším případem je pak nádraží Vyšehrad. Přitom nádražní budovy jsou první přístupovou cestou návštěvníků Prahy i jiných měst k památkám a čilým obchodním i kulturním centrům. České dráhy by se měly o tyto objekty lépe starat, případně pro ně najít jiné smysluplné využití.

Nejde jen o zmíněnou budovu bývalého nádraží Vyšehrad, ale třeba i o historické nádražní budovy v Bubenči či nákladového nádraží Žižkov. Nádražní architektura by si do budoucna větší pozornost rozhodně zasloužila.

Po nesmyslné demolici železničního nádraží Těšnov na rozhraní Karlína a Nového Města pražského zbyly dodnes ještě některé další objekty, které byly také součástí tehdejší Rakouské severozápadní dráhy – společnosti, která v Čechách budovala dálkové železniční spojení Vídně s Berlínem.

Jedním z těchto dnes velmi cenných objektů je např. sklad celního úřadu dokončený v roce 1875. Sloužil svému účelu do roku 1984, kdy byla trať z Vysočan do Těšnova zrušena, stejně jako byl zbourán komplex nádražních budov Denisova nádraží na Těšnově, byť měly tyto budovy cennou historickou památkovou hodnotu. Uvedený objekt je již 25 let majetkem firmy Karo Leather Company s.r.o., obchodující s kůžemi.

Běžný chodec o existenci této stavby nemá ani tušení. Je dokonale obklíčena hradbou výškových administrativních a bytových domů uprostřed Rohanského ostrova na současném katastru č. 927/4 Karlín.

Majitel památkově chráněného objektu na tomto místě plánuje uskutečnit jeho celkovou rekonstrukci, proto zde v předstihu již proběhl stavebně historický průzkum, který měl za cíl prozkoumat jednotlivé stavební fáze, jež zde během let 1873-1875 probíhaly.

Podle architekta Jiřího Mrázka, který se tohoto úkolu zhostil, se uskutečnily na tomto objektu během 150 let jeho existence jen dílčí stavební úpravy a stavba jako taková nebyla dlouhodobě nijak udržovaná. Na druhou stranu – právě díky tomu se dalo dobře zjistit, že se historicky cenná stavba nachází ve velice autentickém stavu.

Podle názoru odborníků se v tomto případě skutečně jedná o hezkou, zajímavou a velice kvalitně postavenou budovu. Navíc je zde i další příznivá skutečnost: podařilo se dohledat původní staré plány z roku 1873, podle kterých byl objekt postaven. Prvotní pátrání v Národním technickém muzeu a také v Muzeu hl. m. Prahy bylo zprvu bezvýsledné, pak se však karta obrátila.

Cenné materiály ve finále poskytl Úřad Městské části Prahy 8. Jsou to bezesporu úžasné a cenné stavební archiválie, ale šlo současně o velkou náhodu.

Cesta unikátních dokumentů do archivu úřadu Prahy 8 byla velmi trnitá, materiály se totiž původně nacházely v archivu na Invalidovně. V roce 2002 však přišla povodeň a mnoho důležitých archivních památek poničila, zejména právě zde, v nejvíce povodní zatíženém Karlíně. A tak aby zdejší vzácné dokumenty unikly zkáze, putovaly nejdříve do mochovských mrazíren a následně se velmi šetrně vysoušely a tím se i uvedly do svého původního stavu.

Nyní mohou dobře posloužit k plánované rekonstrukci unikátní zbylé budovy celního skladu na Rohanském ostrově.