Úder přišel v mlze

Na severu pásu širokého přes 75 kilometrů útočí 6. pancéřová armáda SS Seppa Dietricha, V jejím čele jedou tanky Kampfgruppe Peiper, které se snaží co nejrychleji prorazit k Máze, kde by měly být mosty obsazené výsadkáři. Současně se chtějí zmocnit amerického skladu paliva ve Spa, který se táhne až ke Stavelotu. Peiperovy tanky projíždějí řídce obsazenými liniemi obrany jako nůž máslem.

Ve střední části fronty útočí směrem na Bastogne 5. pancéřová armáda Hasso von Manteufella. Na jihu postupuje 7. armáda Ericha Brandenbergera, která má oběma tankovým armádám krýt levý bok, aby jej nemohla napadnout americká 3. armáda generála George Pattona. Začala operace Wacht am Rhein (Stráž na Rýnu).

Američané jsou zaskočeni. Na tomto úseku fronty útok nečekali, i když právě tudy se valily Rundstedtovy tanky v květnu 1940. Teď je však tuhá zima a nic nenasvědčovalo přisouvání početných německých jednotek. Panoval klid a na řídce obsazenou frontu v Ardenách byla vyslána 1. americká armáda, která byla vyčerpaná. Bojovala od vylodění v Normandii a v září utrpěla ztráty při bojích v Hürtgenském lese mezi už osvobozenými Cáchami, Dürenem a Monschau, aby bylo možné zaútočit na Porúří.

Celkově tam Američané ztratili 33 tisíc vojáků, z nichž 12 tisíc padlo. Do Arden se také posílaly nově vycvičené divize, které ještě neprošly žádnými boji, což byl případ 106. divize, jejíž dva pluky byly zajaty. Ta kvůli nedostatku vojáků nakonec střežila v pohoří Sněžný Eiffel úsek fronty dlouhý 30 km, i když to mělo být jen osm kilometrů. Nebezpečná Losheimská průrva, kterou Němci využili už v roce 1940, navíc ležela přesně na rozhraní dvou amerických sborů, takže nebyla dobře bráněná. Její severní část kontrolovala každou hodinu dvojice amerických vojáků projíždějících v džípu.

Američané se snažili udržet pozice, ale bylo jich málo na to, aby mohli čelit útoku tří německých armád, který nečekali. Němci přisouvali posily pod rouškou tmy, pod pásy tanků podkládali slámu, aby nerachotily, zakázáno bylo i rozdělat si oheň, a tomu, kdo by řekl něco o Ardenách, hrozilo zastřelení. Navíc vytvářeli dojem, že soustřeďují své síly v Porúří, kde se měla soustřeďovat ve skutečnosti neexistující 25. armáda. Vše komplikovaly mlhy, které bránily provádění leteckého průzkumu.

První americká armáda Courtneye Hodgese, držící prostor na severu, se útoku nedokázala efektivně bránit. Na frontu přijela krátce předtím a jen těžce se vyrovnávala s jednou z nejtvrdších zim a s množstvím minových polí. Sice zpozorovala velké soustředění německých děl, ale žádný německý pohyb, takže útok nepředpokládala.

Hodges přesto vyslal rychle na pomoc ze zálohy povolanou 9. obrněnou divizi. Pomoci se hned nedočkal ani velitel VIII. sboru Troy Middleton, který držel úsek fronty na jihu německého útoku a nařídil jednotkám neustupovat. Jeho VIII. sbor přitom byl jen na třech čtvrtinách stavu, protože utrpěl značné ztráty v bojích v Hürtgenském lese.

Zmatek umocňovali záškodníci Otty Skorzenyho, kteří se pohybovali v amerických džípech a amerických uniformách. Ti přeřezávali telefonní kabely, otáčeli silniční ukazatele, aby zmátli americké jednotky, likvidovali nálože pod mosty a všemi způsoby šířili chaos. Nakonec se je však podařilo dopadnout, i když uměli dobře anglicky, neznali americké reálie, třeba kdo vede baseballovou ligu. Američtí vojáci také jezdili v džípech po dvou. Většina jich byla pozabíjena, protože si navlékli uniformu nepřítele.

Až v noci na 17. prosince si spojenecké velení uvědomilo rozsah německé ofenzívy, do které se zapojilo přes 400 tisíc mužů. Na pomoc Middletonovu VIII. sboru čelícímu jednotkám Brandendergerovy 7. armády, které rychle překročily řeku Our, vyrazily ze severu 7. obrněná divize a z jihu 10. obrněná divize. Eisenhowerovi po prvním dnu došlo, že nejde o výpad mající odvrátit americký útok v průmyslovém Porúří, ale o velkou protiofenzívu. Začal přesun posil, za týden bylo na bojiště vysláno 250 tisíc amerických vojáků, ale trvalo, než dorazili. Němci se proto snažili o rychlý postup.

Dietrichova 6. pancéřová armáda sice čelila tvrdému odporu americké 2. a 99. pěší divize, ale Kampfgruppe Peiper, v jejímž jádru byla 1. pancéřová divize SS, postupovala k Máze. Postupně se jí dařilo dohánět zpoždění 16 hodin, které vzniklo, když se německým ženistům nedařilo opravit dva mosty ani zajistit jiný způsob přechodu řeky, neboť čelní jednotky nevezly ženijní techniku, aby se nezdržoval postup.

Na cestě vznikla zácpa, ale bezohledný Peiper se svými tanky nechal odstrčit jiná vozidla. Když Kampfgruppe Peiper prorazila se svými panthery a staršími tanky PzKpfw IV, podporovanými 501. praporem těžkých tanků s Tigery II u Lanzerathu, zdálo se, že operace ještě může uspět. Peiper spěchal, seč to šlo, protože se zdálo, že cesta do Stavelotu, kde byl velký americký sklad paliva, je volná.

Jeho získání bylo klíčové, protože Němci neměli dost paliva, záviseli na výrobě syntetického benzinu, přičemž rafinérie byly opakovaně bombardované a cisternové vlaky nemohly vyjet během dne na koleje, kde by se hned staly terči amerických hloubkařů.

Peiper proto obsadil malý sklad paliva v Büllingenu, kde nechal povraždit americké zajatce. Dalších 84 jich povraždila 1. divize SS 17. prosince u křižovatky v Baugnez, aby se s nimi nemusela zdržovat. Obě vraždy zajatců jsou součástí tzv. malmédských masakrů. Odsouzeni za tyto válečné zločiny byli Sepp Dietrich, velitel 1. pancéřové divize SS Werner Pötschke, a Joachim Peiper.

Navzdory brutalitě však Kampfgruppe Peiper neuspěla, postavili se jí do cesty američtí ženisté z 291. praporu, vedeného podplukovníkem Davidem Edwardem Pergrinem, který vybudoval několik silničních zátarasů bráněných muži s protitankovými zbraněmi. Americké bazooky sice neprorazily čelní pancíře tigerů a pantherů, ale postup Kampfgruppe Peiper zbrzdily. Němečtí diverzanti sice zachránili most přes Ambléve, ale Peiper se ke Staveloru dostal až 18. prosince a Američané část skladu evakuovali a část zničili. I když Peiper neměl dost paliva, dál se pokoušel probít k Máze, ale skončil u Stoumontu.

Von Manteufelelovi se podařilo 19. prosince prolomit frontu ve Sněžném Eifelu, když se nezkušená 106. divize zhroutila a dva její pluky s 6000 vojáky se vzdaly Němcům. Jeho 5. tanková armáda zahájila postup na Bastogne, které ale obešla, čehož využili Američané, aby tam poslali 101. vzdušnou výsadkovou divizi. Němci Bastogne obklíčili 21. prosince, ovšem snaha dobýt je, jim vzala značné síly. Situace obránců však byla špatná, už 22. prosince bylo omezeno vydávání dělostřeleckých granátů na deset na hlaveň. Brigádní generál Anthony McAuliffe, který velel 101. výsadkové divizi, přesto odmítl německou výzvu vzdát se jediným slovem Nuts.

Von Manteuffelovi se podařilo 21. prosince dobýt i tvrdě bráněný St. Vith s významnou silniční křižovatkou, do které ústila jedna z cest vedoucí Losheimskou průrvou. Vypomohly mu těžké tanky Tiger od 6. pancéřové armády SS, které se prorazit nedařilo. Američtí vojáci dostali 21. prosince rozkaz se stáhnout za řeku Salm, to však se už blížily další posily a bylo jasné, že Němci závod s časem prohráli. Ruce Američanům uvolnili Britové, na bojiště se vrátila 39. obrněná brigáda a 11. obrněná divize, která měla být stažena, aby se přezbrojila. Další britské jednotky dostaly za úkol držet mosty přes Mázu v Guiveru, Dinatu a Namuru.

Řeku Ourthe sice von Manteufellovi muži překročili, ale až 21. prosince. Pak se jejich postup zastavil, protože jim došlo palivo a útok mohli obnovit až 23. prosince. Také 2. pancéřová divize postupovala rychle k Máze. V noci na 23. prosince, už jen pár kilometrů od Dinatu, se ale postup zpomalil v lese u Foy Notre Dame. Zastavil se postup tankové divize Lehr severně od ní. Zastavit se podařilo i tři pěší Brandenbergovy divize, které se proti americkému VIII. sboru dokázaly probít jen do hloubky šest kilometrů, a pouze 5. výsadková divize postoupila o 19 kilometrů.

Situace se začala měnit 24. prosince, kdy se vyjasnilo a zle tísněným americkým jednotkám mohlo přijít na pomoc letectvo. Klíčovou roli hrály zejména stíhací bombardéry P-47D Thunderbolt, které podnikaly hloubkové nálety na německou techniku. Její ztráty byly s výjimkou Peipreovy skupiny do té doby malé. Nálety to však změnily, protože německá luftwaffe už dávno neměla sílu proti Američanům zasáhnout a ochránit vlastní vojáky v poli.

Současně americká 2. obrněná divize útočila na čelo 2. pancéřové divize u Mázy a 4. skupina kavalerie blokovala postup 9. pancéřové divize. Čelo 2. druhé pancéřové divize bylo odříznuto a obklíčeno. Pokusila se je osvobodit 26. a 27. prosince divize Lehr, ale uspěla jen částečně. Němci zanechali na místě většinu techniky.

Obklíčení Bastogne prolomila 26. prosince 4. obrněná divize Pattonovy třetí armády, když do města pronikl jako první tank Sherman, nazvaný Cobra King.

Němci dospěli k závěru, že další útoky na Mázu nemají smysl. Von Manteuffel navrhl už 24. prosince Hitlerovi stáhnout se zpátky na Siegfriedovu linii, odkud Němci zaútočili. Vůdce to odmítl. Boje tak pokračovaly až do 25. ledna, ovšem už 16. ledna z průlomu hlubokého 70 km zůstal jen malý výběžek.

To byl konec posledního velkého německého útoku na západní frontě. Adolf Hitler doufal, že se mu úderem pancéřových divizí podaří rozdělit Spojence, dobýt zpět Antverpy a odříznout britské jednotky nacházející se severně od nich. Obsazení Antverp by nejenom zkomplikovalo Spojencům zásobování, protože museli zbraně i munici nebo palivo pořád vozit až z Normandie, což brzdilo jejich postup. Doufal, že takto zaseje rozkol mezi Brity bojující severozápadně od Američanů, jimž zase obklíčí 1. armádu. Přes veškeré spory mezi britským velitelem maršálem Bernardem Montgomerym a vrchním velitelem spojeneckých sil Dwightem Eisenhowerem, o kterých Němci věděli, by ani takováto ofenzíva Spojence nerozložila, byť na jedné straně stáli ultrakapitalisté a na druhé sovětští ultramarxisté, jak tvrdil Hitler.

Vůdce se však k plánu dosáhnout Antverp upnul, i když mu generálové říkali, že na tak velkou ofenzívu nemá wehrmacht sílu. Navrhovali menší operaci, kdy by se posunula fronta k Máze a obklíčili by 1. americkou armádu, což navrhl maršál Gerd von Rundstedt. Takový plán ale nesliboval ani teoretickou naději na rozkol v řadách Spojenců, takže ho Hitler, který chtěl zastavit a nejlépe rozdělit západní Spojence, aby se mohl soustředit na boj se Sovětským svazem, tvrdě odmítl.

„Hitler tehdy hrál vysokou hru, protože on si odmítal připustit, že válka je prohraná především jeho přičiněním, jeho iracionálním rozkazy. Rozhodl se veškeré své síly, své armády soustředit na západní frontě a pokusit se o průlom v Ardenách. Vytvořit si na Západě pozici, která by mu umožnila své jednotky pak nasadit na obranu Berlína. Nicméně útok, který vedl z Arden směrem na Antverpy, se spojeneckým vojákům podařilo zastavit. Je paradoxní, že Hitler, který se pasoval do role bojovníka proti bolševismu, ardenskou ofenzívou umožnil urychlení postupu Rudé armády do srdce Německa,“ uvedl k ofenzívě v Ardenách Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.