U Sokolova to bylo jinak, ale Čechoslováci bojovali hrdinně

Sokolovo bylo představováno jako hrdinný boj malé československé jednotky proti přesile Němců.

Protitankovými puškami a kanony likvidovala desítky německých tanků. Německé vojáky kosila svými kulomety po desítkách. Vesnici sice neuhájila, ale zabránila Němcům v přechodu přes řeku Mžu a přímému útoku na Charkov.

Velkofilm Otakara Vávry natočený podle sovětské školy se stovkami komparzistů a desítkami kusů vojenské techniky, který se stáhl z kin, když emigroval představitel Otakara Jaroše Martin Štěpánek, se nesl plně v duchu dobového narativu, který určila kniha velitele jednotky Ludvíka Svobody Z Buzuluku do Prahy.

„Tanky už jsou v pohybu – čtrnáct se jich řítí na severozápadní cíp Sokolova. Čtrnáct ze šedesáti až sedmdesáti fašistických tanků, které v 15:30 vyrazily z lesíku u Gontaru proti jihozápadní části Sokolova, bylo doprovázeno dvěma prapory samopalníků na čtyřiceti obrněných transportérech. Chtějí rychle zničit sokolovský protitankový uzel obrany, probít se na severní břeh řeky a pokračovat v útoku na Charkov,“ stojí v knize.

„Jsou vybaveny ohňomety namontovanými na tancích. První plameny vyskočily na doškových střechách na okraji vesnice. Stařenky a děti umírají jako živé pochodně. Krupobití střel, granátů a min. Naše a sovětské protitankové zbraně zahajují předem připravenou a dobře organizovanou palbu. Zasažené německé tanky hoří jeden za druhým, útočící samopalníci padají roj za rojem,“ píše se v ní dále.

Působivý obraz. Realita však byla odlišná, žádné tanky Němci v Sokolovu nenasadili, natož abych jich bylo šedesát. Podporu Němcům poskytovala jen samohybná děla StuG III. Plamenometné tanky sice Němci u Charkova použili, ale až v následujících dnech.

Ani s přesilou obránci nebojovali, síly na obou stranách byly vyrovnané, což nic nemění na hrdinství „svobodovců“. Němci navíc neměli zájem překročit Mžu a zaútočit na Charkov přímo od jihu, jak předpokládalo sovětské velení.

Bitva u Sokolova byla součástí rozsáhlých bojů o Charkov probíhajících na začátku roku 1943. V půlce února se město podařilo Rudé armádě osvobodit stejně jako Izjum, Bělgorod a Kursk.

Jednotky německého maršála Ericha von Mansteina ale využily toho, že Sověti postupovali příliš rychle bez zajištění, což připouští i Svoboda, když cituje generálporučíka Kozlova: „Naše divize pronásledují nepřítele od Stalingradu a postupují tak rychle, že se vzdálili od svých zásobovacích základen na 180 i více kilometrů.“

Von Manstein toho využil, jižně od Charkova dokázaly německá 4. pancéřová divize a divize SS obklíčit obrněné formace Rudé armády postupující na Dněpropetrovsk a Záporoží. Němci pak zahájili postup, pomoci zastavit ho měli i svobodovci.

Samotný, později tak vyzdvihovaný prapor, vznikal s obtížemi, protože Sověti neměli nedostatek lidí, ale výzbroje a výstroje, a chtěli, aby ji zajistila exilová vláda na Západě.

Státní výbor obrany SSSR schválil vznik jednotky 3. ledna 1942 spolu s amnestií internovaných a vězněných čs. příslušníků. Umožněn byl i nábor dobrovolníků z řad občanů SSSR čs. národnosti. Vše se však vleklo, ani uvolňování z internací neprobíhalo hladce.

Vybavení a zásobování bylo chabé, vojáci, kteří mívali hlad, neměli dost potravin, leželi na zemi, chyběla auta i koně na dopravu dřeva. První zbraně přišly až 21. října 1942 a tanky vojáci viděli až na frontě. Situaci s nedostatkem mužstva vyřešil příjezd rusínských dobrovolníků.

Po porážce Němců u Stalingradu a rychlém postupu Rudé armády však začala být potřeba každá jednotka. „Dne 30. 1. 1941 byl ‚navagonován‘ v Buzuluku prapor,“ stojí v hlášení o činnosti 1. samostatného praporu na frontě v SSSR, který tvořily tři kulometné roty, jedna protitanková a jedna minometná.

Cesta vlakem trvala tři týdny. „Dne 20. 2. 1943 vypochodoval prapor podle stanoveného úkolu po ose Valujky–Olchovatka–Volčanska–Nikolskoje–Bessonovka do Boriskovky. V Bessonovce obdržel prapor rozkaz o okamžité změně směru na Bělgorod, kde 27. 2. 1943 velitel praporu obdržel osobní rozkaz od velitele frontu pro usilovný pochod na Charkov,“ stálo v hlášení.

Popis cesty podal Svoboda věrný. „Šlo se v čtyřstupech tak, že dva krajní bděli, dávali pozor na cestu, drželi směr a podpírali dva druhé uprostřed, kteří v chůzi spali. Po půlhodině až hodině se střídali.“

Šlo se v noci, protože Němci kontrolovali nebe, za tmy se však bylo nutné zastavovat, když německá letadla shodila světlice.

Do Charkova dorazil prapor 1. března 1943. „Měli jsme si tu tři čtyři dny odpočinout, a dokonce jsme měli slavnostně pochodovat ulicemi Charkova. Jenže situace na nedaleké frontě si vynutila podstatnou změnu původního záměru. Nacisté se totiž rozhodli pro rozsáhlou operaci. Útok šel ze severozápadu a z jihu s cílem Charkov obklíčit,“ napsal Svoboda.

„Dne 2. 3. 1943 po jednodenním odpočinku v Charkově obdržel velitel praporu osobně od generálporučíka Kozlova úkol přesunout se usilovným pochodem na řeku Mža a zaujmout obranu v úseku Arťuchovka–Sokolovo–Mirgorod–Timončenko,“ stálo v hlášení.

Na místo dorazil prapor 3. března a okamžitě začal budovat obranné postavení. Protože však byla řeka zamrzlá a německé tanky by ji mohly snadno překonat, vyslal Svoboda zesílenou 1. rotu o jednu četu 2. roty pod velením Otakara Jaroše na druhý břeh do Sokolova, aby Němcům bránil v postupu přes Mžu.

Během budování obrany probíhaly tvrdé boje o Taranovku, v nichž se Rudá armáda dokázala Němcům bránit, Sokolovo proto stálo stranou pozornosti Němců. Když se začali Sověti stahovat, ovládnutí Sokolova mělo umožnit likvidaci sovětských jednotek při útoku ze dvou stran.

K prvním střetům mezi československými vojáky a Němci došlo během průzkumu 6. března. „Dne 7. 3. vešel prapor v dotyk s tankovým průzkumem jihozápadně od Sokolova,“ uvádí hlášení bez větších podrobností.

Útok na Sokolovo dostala německá skupina Oppeln pod velením plukovníka Hermanna von Oppeln-Bronikowského, která měla uzavřít přechody přes řeku.

Při pokusu dosáhnout Sokolova se ale dostala po palbu ze severního břehu řeky, kde byla většina československého praporu.

Další útok Němci už nepodnikli a skupina nedokázala splnit úkol, tedy uzavřít možnosti přechodu přes řeku a zaútočit na Taranovku. To umožnilo Sovětům se stahovat.

S Čechoslováky se 7. března večer střetla jiná německá skupina Unrein, která dostala za úkol obsadit v noci Sokolovo, ten však byl odložen na druhý den.

Samotná bitva se rozhořela 8. března, kdy po poledni místního času zaútočili vojáci pod velením Martina Unreina na Sokolovo samohybnými děly. Odhodlaná palba obránců v Sokolovu i na druhém břehu řeky, jejíž síla Němce zaskočila, je však donutila útok přerušit.

To potvrzuje i hlášení o činnosti 1. čs. praporu: „Dne 8. 3. 1942 v 13:30 zahájil nepřítel útok 12 tanky z prostoru Kononěnkov na Sokolovo. Útok byl palbou I/131. gardového dělostřeleckého oddílu a protitankovou obranou Sokolova odražen.“

I když se často uvádí, že šlo o průzkum bojem, šlo o první německý útok na Sokolovo. Němci se však připravili na další útok, plyne z hlášení.

„V 15:30 zahájil nepřítel útok 60 tanky za doprovodu praporu automatčíků na transportérech z Kononěnkova na severozápadní okraj Sokolova. V 16:00 útočili automatčíci z Progoně na jihovýchodní okraj Sokolova a vnikli do osady,“ uvádí hlášení.

„K boji s nepřátelskými automatčíky, kteří vnikli na jihovýchodní okraj Sokolova, byla vyslána ze zálohy velitele praporu 1. četa 3. roty. Nepřátelské tanky Rheimetall útočily masově plamenomety a zapalovaly domy. Boj trval do 18:30. Jednotlivá hnízda odporu bojovala v hořící vesnici do 24:00,“ stálo v hlášení dále.

Německé zdroje ovšem nepotvrzují nasazení žádných tanků, vyčleněné jednotky praporu Unrein byly pěší, k dispozici měly jen polopásová vozidla. Podřízena mu ovšem byla jednotka samohybných útočných děl StuG III, které si mohli obránci splést s tanky.

Němci opakovaně zmiňovali, že Sokolovo bylo velmi úporně bráněno, nadhodnotili počet obránců na 1200, což bylo čtyřikrát více, než kolik bylo nasazeno mužů. Bojovalo se o každý dům a Čechoslováci nakonec zaujali kruhovou obranu u kostela.

Svobodovi Jaroš na dotaz, jaký je stav, odpověděl: „Zle, dostáváme se do středu ke kostelu.“

Tanky se na podporu vyslat nepodařilo, uvedl Svoboda. „Hned první z tanků jedoucích Sokolovu na pomoc se probořil a uvázl v řece.“

K včasnému stažení nedošlo, rozkaz se nepodařilo předat, uváděl velitel. „Telefonní kabely jsou přervány, spojky na cestě buď padly, nebo došly pozdě. Je to nerovný zápas, zvláště od okamžiku, kdy vesnici zavalili ti od Gontaru – jako by byli všude. To už nejsou desítky, ale stovky esesáků, kteří tu zahynuli za führera a jeho Vlčí zákon, a přece se tu objevují noví a noví…“

Jak Jaroš padl, jasné není, hlášení je totiž stručné. „Výsledek boje: zničeno 19 nepřátelských tanků, 4 až 6 transportérů, pobito nebo raněno 400 nepřátelských vojáků a důstojníků. Ztráty: padlo 89 mužů, raněno 57 mužů, 7 děl, 7 protitankových pušek, 5 těžkých kulometů, 16 lehkých, 3 minomety 82 mm, dva minomety 50 mm. Padl velitel obrany Sokolova npor. Jaroš i zástupce velitele obrany npor. Lohrem (Lom),“ stálo v hlášení.

Z výčtu ztrát je patrné, že byly značné, prapor byl v boji značně oslaben a přišel o většinu těžší výzbroje.

Tím však boje neskončily, pokračovaly o den později, kdy se pokusili Sověti o protiútok.

„Dostali jsme úkol pomoci této operaci výpadem na nepřátelské postavení ve východní části Sokolova, upoutat část jeho sil na sebe,“ uvedl Svoboda a dodal, že cílem bylo ochránit styk mezi jeho jednotkou a sovětskou 25. gardovou divizí

Útok byl zahájen kolem 19:15 a 2. rota pronikla na jihovýchodní okraj Sokolova, kde probíhal boj muže proti muži. Hlášení o činnosti uvedlo, že byly zničeny tři tanky za cenu 23 padlých a 19 raněných a ztráty čtyř protitankových pušek, dvou těžkých a šesti lehkých kulometů.

Žádné tanky opět nasazeny nebyly, Němci ovšem kvůli tomu nemohli hned po obsazení Sokolova zaútočit na Taranovku, protože byli celý den ostřelováni z druhého břehu Mži.

Dalším úspěchem mělo být zničení soustředění německých jednotek v Sokolovu 11. března ráno. Byla odposlechnuta německá depeše, že se němečtí vojáci mají soustředit v prostoru Ia, kde mají vyčkat do 6:00.

„Průzkumem bylo zjištěno že bod Ia je východní část Sokolova,“ stojí v hlášení. Proto bylo místo ostřelováno kaťušemi, není ale jasné, zda tam nějaké německé jednotky byly, i když Svoboda píše, že bylo zničeno 60 až 70 % mužů soustředěných sil nepřítele.

Nakonec se však museli svobodovci stáhnout, protože Němci prolomili sovětské pozice jižně od Charkova a hrozilo jim obklíčení.

„Dne 13. 3. 1943 ve 22.30 dostává prapor rozkaz k přerušení boje, k odpoutání se od nepřítele a k ústupu přes Konstantinovku, Vasiščevo, Rogaň a Volčansk,“ stálo v hlášení.

Ústup nebyl bez problémů, 14. března mezi 17. až 18. hodinou byla část praporu napadena tanky nepřítele a automatčíky, kteří útočili na Lizogubovku a Těrnovoje.

Podařilo se změnit směr ústupu, takže prapor přišel o dvě nákladní auta, jedno protitankové dělo ráže 45 mm, šest minometů ráže 82 mm a dva těžké kulomety. Během operace zemřelo sedm důstojníků, šest rotmistrů, 59 poddůstojníků a 147 vojínů.

Své kvality ovšem Čechoslováci prokázali a Sověti je vyzdvihovali, Svoboda dostal v dubnu Leninův řád a Jaroš jako první cizinec dostal in memoriam titul hrdiny Sovětského svazu, i když na situaci na frontě jeho nasazení mnoho nezměnilo. Němci na Charkov nakonec zaútočili od severozápadu.

Divize SS Leibstandarte Adolf Hitler a Das Reich pronikly do centra Charkova 15. března a o tři později padl Bělgorod. Němci se dostali až na břeh Doňce. Sověti přišli o více než 86 tisíc vojáků ze 346 tisíc, přičemž 45 tisíc padlo, Němci o 11 500 ze 70 tisíc, přičemž mrtvých měli 4500.

V Charkově Němci postříleli zraněné československé vojáky. Pět zajatců bylo převezeno do Protektorátu a využito k propagandě.

Aleš Binar: Účast německých jednotek v boji o Sokolovo v březnu 1943, Historie a vojenství 3/2014

Zdeněk Vališ: Sokolovo, Historie a vojenství 1/2013

Ludvík Svoboda: Z Buzuluku do Prahy, Naše vojsko 1961

Erich von Manstein: Ztracená vítězství, Naše vojsko 2017

Doplnění : Na výhrady Milana Mojžíše z Čs. obce legionářské hájícího názor, že byly nasazené tanky včetně plamenometných mohu uvést pouze to, že čerpal ze stejných pramenů, jako Aleš Binar, ale interpretoval je jinak. I z německých pramenů, jak sám uvádí, ale plyne, že jako první pronikli do Sokolova příslušníci 4. pluku pancéřových granátníků a 6. motocyklový prapor ze skupiny Unrein. Až pak následovaly odpoledne jednotky skupiny Oppeln v čele s pancéřovými granátníky na polopásových transportérech Sd.Kfz.251.  Pokud byly nasazeny některé z třiceti tanků 11. tankového pluku ze skupiny Oppeln, jakého typu, v jakém počtu a kdy, jasné není.

Problémem je, že i nejrůznější hlášení byla psána se zpožděním, což vedlo k nechtěným omylům. Dvojnásob to platí o vzpomínkách psaných s odstupem let.

Zdůrazňuji, že moji snahou není v žádném případě jakkoli zpochybňovat hrdinství našich vojáků na východní frontě. Jejich nasazení u Sokolova pomohlo déle udržet klíčovou Taranovku. Současně dodávám, že sovětské velení se při charkovské operaci dopustilo řady chyb, zejména když nechalo část svých jednotek příliš rychle postupovat, což vedlo k jejich obklíčení, následenému německému protiútoku a pádu Charkova i Bělgorodu.