Tsunami 2004: Pro pobřeží Indického oceánu znamenal 26. prosinec apokalypsu

Tsunami z roku 2004 byla podle odborníků největší za posledních 600 let. Vlna, která zasáhla pobřeží Indonésie a jižní Asie, dosahovala v oblastech severní Sumatry a Nicobarských a Andamanských ostrovů výšky až 17 m, na některých místech u pobřeží se tsunami zvedla až do výšky třiatřiceti metrů.

Celkový obraz apokalypsy zesílil ještě tím, že v oblasti panovala úmorná vedra: teploty ve stínu dosahovaly i 45 stupňů Celsia. To způsobovalo rychlý rozklad mrtvých těl a oběti živelné katastrofy tak čekaly na svou identifikaci v chladicích kontejnerech, které na místo dopravil Interpol.

Protože zhruba čtyři pětiny tsunami vznikají v oblastech Pacifiku, je zde nejpropracovanější varovný systém sloužící k ochraně před ničivými vlnami. Přesto v roce 2004 nedokázala ani čidla na mořském dně zabránit katastrofě.

Pokud je totiž epicentrum vzniku vln moc blízko pobřeží, je času na záchranu málo: a to byl i tento případ, kdy se nacházelo jen 160 km západně od ostrova Sumatra.

Na varování a evakuaci tak vzhledem k rychlosti vln (až 800 km/hod.) zbývaly v podstatě jen minuty.

Tsunami vzniká nejčastěji jako důsledek zemětřesení pod hladinou oceánů. Vlnu, kterou lze zaznamenat, většinou vyvolá až zemětřesení o síle 6,5 magnituda Richterovy stupnice. Příčin tsunami může být ale více: mezi méně časté patří např. sesuvy půdy nebo ledovců do vodních ploch – oceánů a moří, ale i velkých jezer či přehrad.

Lokalitou, kde tsunami vzniká nejčastěji, je Tichý oceán a jeho hlubokomořské příkopy tzv. Ohnivého kruhu: ten tvoří oceánská Pacifická litosférická deska, převážně se podsouvající pod sousedící kontinentální desky.

Nejvíce historických záznamů o tsunami má Japonsko, které dalo vlně dnes celosvětově používaný název spojením slov tsu (přístav) a nami (vlna), v překladu tedy „velké vlny v přístavu”. Ničivým vlnám čelí často také Indonésie, v Indickém oceánu četná zemětřesení působí posun litosférických desek v Jávském (Sundském) příkopu.

Tsunami má ale díky své energii potenciál urazit i velké vzdálenosti, dokonce dokáže obletět celou zeměkouli. Hrozí tak v podstatě všem přímořským oblastem světa, i tam, kde zemětřesení není běžným jevem.

Tsunami většinou netvoří pouze jediná vlna, ale série několika po sobě jdoucích, přičemž většinou platí, že první vlna nebývá tou největší a nejsilnější. Intervaly mezi následnými vlnami mohou být 10 až 45 minut a vlny se navíc mohou odrážet od okolních pobřežních útvarů (poloostrovy, ostrůvky) a několikrát se vracet.

Zatímco na hlubokém moři je tsunami těžko pozorovatelná (obvykle má výšku v cm až desítkách cm), při nárazu na pobřeží nahromaděná energie zvedá vlnu až do výšky desítek metrů. Díky velmi dlouhé vlnové délce na hlubokém moři může tsunami putovat tisíce kilometrů bez větších ztrát energie.

Tsunami může na volném moři dosáhnout i rychlosti dopravního letadla, tedy 900 km/hod. Když vlna dorazí k pobřeží, její rychlost sice klesá třením o dno, zároveň ale roste výška vln. A ničivost vodní masy neslábne ani při návratu zpět do oceánu, kdy s sebou unáší vše včetně obyvatel. Mořská voda navíc způsobuje škody i zasolením půdy.

Od roku 1900 byla zaznamenána pouze dvě zemětřesení s větší sílou než to v roce 2004, a to Velké chilské zemětřesení z roku 1960 (9,5) a Aljašské zemětřesení z roku 1964 (9,2).

Jen dvě další zemětřesení dosáhla či přesáhla magnitudu 9,0. První postihlo roku 1952 ruský Severo-Kurilsk na Kamčatce (9,0), druhé zasáhlo v roce 2011 japonskou provincii Tóhoku silou 9,0. Každé s těchto zemětřesení způsobilo tsunami napříč Tichým oceánem, ale počet obětí byl výrazně nižší.

Další velmi silná zemětřesení se odehrála roku 1868 v Peru, 1827 v Kolumbii, 1812 ve Venezuele a roku 1700 na západním pobřeží Severní Ameriky.

Největší vlna tsunami, co se výšky týče, byla zaznamenána 9. července 1958 v zálivu Lituya na Aljašce: dosáhla zde výšky 524 metrů, pohybovala se rychlostí 160km/h a vyvolal ji velký sesuv půdy.

Příchod tsunami k pobřeží doprovází jev, kdy voda náhle ustoupí až o stovky metrů a odhalí jindy zaplavené mořské dno. Čelo vlny bývá také viditelné i ze břehu a jeho výška dává tušit, s jak ničivou záplavou se bude pobřeží a někdy i daleké vnitrozemí potýkat.

Po prvotním ústupu vody do oceánu začne hladina naopak rychle stoupat, během pár minut až o desítky metrů. Taková masa vody se stává ničivou nejen kvůli své síle a množství, ale také strháváním a unášením dalších těžkých předmětů.

26. prosinec 2004 se stal osudným i pro 8 českých turistů. Na pláži Khao Lag v thajském Phúketu zemřeli mimo jiné tři členové kroměřížské rodiny Manďákových, přežil jen šestnáctiletý Pavel. Mámu, tátu a bratra hledal déle než dva týdny po katastrofě, ale marně.

V zasažených oblastech trávily v té době konec roku i známé české osobnosti, např. muzikant Jiří Stivín byl na Srí Lance, Michal David, Karel Svoboda s tehdy těhotnou manželkou Vendulou či Karel Gott na Maledivách.

A jakýmsi celosvětovým „symbolem“ událostí kolem této katastrofy se stala česká modelka Petra Němcová. Výlet do Thajska od ní dostal snoubenec Simon Atlee k Vánocům, domů se už ale česká kráska vracela těžce zraněná sama.