Třináctá komnata Karla IV., rytíře s vylomenou bradou

Jezdec se nadechl, pobídl koně, v rukavici pevně sevřel těžké dřevěné kopí a tryskem vyrazil na soupeře. V tu ránu nastal zkrat a rytíře ochromily vlny prudké bolesti, prolévající se celým tělem. Soupeř ho svým kopím zasáhl do přílby tak prudce, že ho vyhodil ze sedla.

Kůň pokračoval v běhu, on padl obličejem k zemi, ještě zaslechl nějaké křupnutí a hned přišla tma. Možná si právě v těchto okamžicích naprostého zmaru ještě stačil vybavit varovná slova avignonského papeže Klementa VI., aby se vzhledem ke svému vysokému postavení choval dostatečně důstojně. Zároveň mu kladl na srdce, aby zapomněl na své dosavadní módní výstřelky, začal se oblékat do seriózních volných šatů a vystříhal se všelijakých rytířských turnajů…

„Utrpěl velice závažné zranění,“ potvrdil pro Novinky přední český obličejový traumatolog Jiří Ramba, který se zabýval zkoumáním ostatků několika osobností českých dějin: Přemysla Otakara II., Alžběty Pomořanské, Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad, Rudolfa II., Eleonory Habsburské, Karla Hynka Máchy nebo Bedřicha Smetany.

„Vylomil si bradu spolu se šesti zuby, zlomil si kloubní výběžky dolní čelisti, vykloubil si levý meziobratlový kloub C5/C6 přesmyknutím a zaklíněním kloubních výběžků s rozvojem následných degenerativních změn, došlo ke krvácení do páteřního kanálu a pohmoždění míchy. Ochrnul na všechny čtyři končetiny,“ popsal lékař.

Kdo byl onen tajemný rytíř, který se nikoli poprvé zúčastnil jednoho z dalších věhlasných turnajů pod cizím jménem a erbem? Nikdo z diváků to nevěděl a nesměl vědět. Hleděli na neznámého muže, který zde ležel zraněný s přílbou na hlavě. Kdyby tak tušili…

Inkognito sem totiž nepřišel popustit uzdu své velké vášni nikdo jiný než sám Karel IV., který o pět let později vstoupí branou u Andělského hradu do Říma, aby zde byl korunován císařem Svaté říše římské.

Karel IV. spatřil světlo světa 14. května 1316, takže takřka přesně před 706 lety – a nikoli na Hradě, patrně v domě U Štupartů. Pokřtil ho ale v největší pražské katedrále mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu a kmotrem mu byl francouzský král Karel IV. Sličný. Na francouzské univerzitě mu byl učitelem Pierre de Rosieres, budoucí papež Klement VI.

Mladičkého hocha drsný otec Jan Lucemburský vyslal do bojů o italská města. O Prahu se později Karel IV. staral jako vlastní otec. Založil Království Koruny české, Nové Město pražské, Karlovu univerzitu, vystavěl Karlův most, městské hradby – a i jinde v Čechách skvělé hrady.

Oblíbil si Bezděz. A nikdo netušil, jaká záhada se od středověku po dlouhá staletí až donedávna v jeho zdech ukrývala. O tom ale později.

Proč měl Karel IV. tak velikou zálibu v rytířských turnajích? Bylo to ono rčení, že jablko nepadá daleko od stromu? Otec Jan Lucemburský prožil život ve válečných vřavách a byl symbolem středověkého rytíře. Karel měl jako on statnou postavu. Od chvíle, co se stal králem, na turnaje jezdil, avšak pod cizím jménem i erbem, s tváří zakrytou hledím přílby. Roku 1347 se zúčastnil turnaje v jihoněmeckém Rothenburgu a začátkem října 1350 italského turnaje.

Soupeřův zásah ho vymrštil ze sedla vysoko a bojovník padal prudce obličejem k zemi. Nikdo netušil, že je to Karel IV.

Kam se poděl král? Nikdo neví. Panovník zmizel. Byl otráven? Po Evropě kolují zprávy o jeho vážném stavu, v Čechách však kronikáři mlčí. Žádné zprávy u králových současníků, kronikářů Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile, nenajdeme. Byli vázáni slibem mlčení? Dnes již ale víme, že raněný se na místě turnaje podrobil složité operaci.

Jak vypadala první pomoc, kterou Karel dostal? I dnes by šlo o zranění ohrožující život pacienta, a co teprve v hlubokém středověku? Jak to tehdejší lékaři mohli dokázat?

„Karlův úraz byl velmi těžký. Je s podivem, že jej vůbec přežil. Už jen rychle se rozvíjející mohutné otoky a krevní výrony jazyka, spodiny ústní, obou podčelistních krajin mohly způsobit úplný uzávěr dýchacích i polykacích cest, na čemž se nepochybně podílela i zraněná krční páteř,“ vypočítal Jiří Ramba ve své studii.

„Pokud hovoříme o tom, že k úrazu došlo při turnaji, tak zcela určitě tam zkušení chirurgové nemohli chybět. Pravidla těchto sportovních akcí si to vyžadovala. A pokud k události došlo v Itálii, tamní středověcí chirurgové měli s úrazy velmi bohaté zkušenosti, navíc čerpali znalosti z odborné starověké literatury – a právě v léčbě obličejových úrazů měli velice úspěšné výsledky,“ pokračoval odborník.

Z dochovaných nálezů je podle něj zřejmé, že Karla ošetřoval určitě kvalitní lékař, který zvládal obličejovou chirurgii naprosto zkušeně. Snad vycházel z doporučení Ruggera di Frugardo, působícího na univerzitě v Parmě. Nejdříve musel zastavit krvácení z jedné nebo obou bradových cév a odstranit krevní sraženiny z úst a z měkkých ústních tkání uvolnit hluboko zaraženou bradu a usadit ji na původní místo. Když pak vzal hlavu do rukou, zjistil, že s ní nemůže pohnout. Byla zablokovaná páteř.

„Karla tedy nebylo možné polohovat, což celý zákrok ještě více zkomplikovalo a prodloužilo. V takto zafixované poloze hlavy bylo nutné zašít potrhanou okostici, sliznici a patrně také kůži. Potom provlékli mezi zuby drát. Buď zlatý, nebo stříbrný. A pokusili se sesadit vylomenou bradu do původního skusu. Jenže chirurg vzápětí zjistil, že přední zuby nedokousnou. Takže udělal jediné, co bylo možné: bradový úlomek vysunul vzhůru, a tak se přední zuby dostaly do kýženého vzájemného kontaktu,“ vysvětlil Ramba s tím, že pak přišlo na řadu dotažení dlahy a současně zpevnění odlomené brady.

„Čelist bylo nutno znehybnit v dosaženém skusu minimálně na šest až osm týdnů. Fixace musela být velmi pevná, protože, jak jsem zjistil, došlo k vynikajícímu kostnímu zhojení. Navíc, ani jeden zub kolem obou lomných linií brady neztratil vitalitu! Při tak devastujícím zranění by tomu nebylo vůbec divu. Byla odvedena dokonalá práce. A navíc bez operační lampy! Dnes se bez ní žádný chirurg neobejde. Vždyť musí pracovat v silně krvácející ústní dutině, se zablokovanou hlavou, kterou musí stále polohovat (zaklonit, otočit na stranu),“ shrnul.

Všechny tyto zákroky musely být velmi bolestivé. Kupříkladu u zablokované páteře – Karlovi ji museli narovnávat tím, že ho tahali za jeho dlouhé vlasy, až mu je vytrhali z hlavy. Ale určitě mu pomohli, neboť se tím podařilo odlehčit tlak na krční míchu.

Jaká vůbec existovala ve středověku anestezie? Metod na tlumení bolesti existovala podle Ramby celá řada. Studené obklady a uspávací houby, např. spongia somnifera.

„Tu lékaři používali už od konce 10. století,“ poznamenal a přidal recept na její přípravu: Vezmi půl unce opia, osm uncí výtažku z listu mandragory, tři unce výtažku z listu bolehlavu a rozmíchej v dostatečném množství vody. Do roztoku se namočí houba, usuší, potom se znovu navlhčí, aby se jí mohl pacient omámit. Položí se mu na obličej, on usne hlubokým spánkem a operace může začít. K probuzení došlo přiložením plátna namočeného v silném roztoku octa.

„Používalo se také velké množství bylinných přípravků, což jsou dnešní hypnotika, sedativa, analgetika,“ zmínil dále Ramba.

Co se týká konkrétně Karla IV., po tak těžké operaci, která se musela provádět neprodleně tam, kde k úrazu došlo, bylo vyloučeno pacienta kamkoli přemisťovat. „Nastalo složité pooperační období. Lékaři se věnovali otokům, výronům, hlídali, zda pacient dostatečně dýchá. Kvůli zraněné páteři ho položili na tvrdé lůžko s měkkým podložením a současně museli dávat pozor na proleženiny,“ objasnil Ramba.

Dodržoval se rovněž optimální příjem tekutin a vzhledem ke zlomené čelisti také mírnil bolestivý kašel. Lékaři nesměli podcenit případný vznik infekce horních a dolních cest dýchacích. Ústa se čistila odvarem bylinných čajů a jako dezinfekce na rány a používané nástroje se používal ocet nebo alkohol. Nejrizikovější období bylo 14 dnů po operaci.

Hned poté, jak Ramba řekl, byl prý na místo povolán Karlův osobní lékař mistr Havel ze Strahova. Havel byl nejen výborný lékař, ale i zkušený psycholog. Dalším vynikajícím lékařem a důvěrníkem krále byl Rembotus de Castro, který do Čech přišel v doprovodu královny Anny Falcké.

O králově návratu do Čech nevíme prakticky nic. Jsou zde pouze hypotézy, ale přece – máme k dispozici výsledky mnohaletého trpělivého bádání Jiřího Ramby, který se vžil do postavy neúnavného detektiva. Procházel dávnými archiváliemi a sbíral střípky událostí. Zjistil, že na inkriminované období let 1350–1351 jsou kronikářské údaje o králi skoupé. Tehdy kolovala fáma, že Karla měl otrávit jeho bratr Jan Jindřich a tato otrava způsobila paralýzu rukou a nohou.

Odpověď přinesly až antropologické výzkumy kosterních pozůstatků Karla IV., prováděné od roku 1977 lékařem a paleoantropologem Emanuelem Vlčkem (1925–2006). Zjištění bylo překvapující. Nešlo o zánětlivé onemocnění ani otravu, výzkum odhalil na levé straně krční páteře ve výši 3. až 5. obratle zjevné stopy krevního výronu.

V roce 1990 požádal Vlček obličejového chirurga Rambu, aby se vyslovil k pozoruhodnému tvaru dolní čelisti Karla IV. Podobné úrazy Ramba dobře znal ze své odborné i vědecké praxe z rentgenových snímků svých pacientů. Bylo jasné, že Karlův úraz byl nejen vážný, ale že nevznikl žádnou náhodou. Další zkoumání umožnilo rekonstruovat, co se vlastně na rytířském turnaji odehrálo.

„Já jsem se s profesorem Vlčkem znal, když docházel za přednostou Jaroslavem Komínkem k nám na Dětskou stomatologickou kliniku 2. lékařské fakulty UK v Motole. To bylo na začátku 80. let, dali jsme se po odborné stránce dohromady. Později mi pak zavolala sekretářka a řekla, abych k němu přišel. Vešel jsem do jeho pracovny a tam sedí profesor Vlček, na stole má fragment podstatné části dolní čelisti dítěte a říká, že je to od neandertálce. Byly u toho dva až tři rentgenové snímky a na bradě byl obrovský defekt s hladkým okrajem, vyhloubeným jakoby frézou. To dítě jsem odhadl na sedm až devět let,“ vypráví Ramba.

„Profesor Vlček se zeptal, co bych řekl k tomu, jak vznikla ta dutina. Řekl jsem: Mně to připadá, že na těch rentgenech je tzv. hemoragická cysta neboli traumatická kostní cysta, vzniká po nárazu na kost u mladých jedinců. (...) Profesor mě pozval do svého průzkumu historických osobností českých dějin. Byl to obrovský výzkumný úkol. Tehdy se vyšetřovaly ostatky Přemyslovců, Lucemburků a Habsburků. Zařazeni byli i ti jedinci, kteří rovněž výrazně ovlivnili naši i evropskou historii,“ uvedl.

„Rentgenologii jsem měl jako druhý zájmový obor, takže jsem Vlčkovi zpracoval lebku Jiřího z Poděbrad. Za několik dní jsem to naklepal na stroji a volám mu, že nález mu pošlu poštou. A tak jsem v tom srpnu 1990 ukazoval na lebce, co jsem tam našel,“ zmínil.

Ramba měl několik desetiletí možnost sledovat vývoj obličeje po úrazech, zánětech, zářeních, vrozených anomáliích na dětech, které k němu docházely a on je sledoval do jejich dospělosti.

Vlček mu tehdy „vrazil“ do ruky čelist a povídá: „Co si myslíte, proč jsou kloubní výběžky vyklopené dovnitř?“

„Zareagoval jsem, že to je stav po zhojené dislokované zlomenině, což je právě to, co nikdo předtím nepopsal. Obvykle jsou výběžky vertikálně postavené a prolínají se se svalovými výběžky. Všichni tehdy zaskočeně koukali. A já řekl profesorovi: To je dislokovaná zlomenina obou kloubních výběžků, která vznikla tak, že tahem svalů se hlavice posunuly směrem dovnitř a sesunuly se dolů,“ konstatoval Ramba.

Také si pak všiml, že kloubní výběžky jsou kratší než svalové, což obvykle nebývá, většinou jsou stejně dlouhé. Tudíž jde o stav po dvojnásobné dislokované zlomenině kloubních výběžků.

Vlček byl podle jeho slov překvapen. „Následně jsem si všiml předních zubů vysunutých vzhůru do tvaru vějíře. Říkám: Tohle nebude vrozená anomálie. To je divný tvar. Když se podíváte, celá plocha má tvar vlnovky. Zeptal jsem se, zda by k tomu byl snímek. Prof. Vlček přinesl rentgen a já povídám: To je jasné, pane profesore, jde o čtyřnásobnou, zrcadlově věrnou zlomeninu dolní čelisti. Vylomená brada musela být operována, takto se to nemohlo zahojit. Chirurg ji musel vysunout, při zkrácení kloubních výběžků se vpředu otevře skus. Podle rentgenu žádný zub nepodlehl gangréně, neodumřel, tady vidíte ty lomné linie… Profesor chvíli mlčky koukal, pak významně pronesl: Víte, koho je ta čelist? To je Karel IV.“

Nedalo mu to, Ramba bádal neúnavně dál. Dostal se až do Itálie a Francie. Tehdy ale ještě nebyl internet a experti byli prý lakomí a nechtěli se s ním o záhadu podělit. Později s počítačem to bylo už mnohem jednodušší.

„Zápisy nebyly, protože Karel IV. to utajil. Kronikáři měli zakázáno o zmíněné události psát. Beneš z Krabice přiznává, že psal pravdivou kroniku dle pokynů samotného Karla IV.,“ prozradil Ramba a dodal, že vyplnit toto vakuum si vyžádalo obrovské úsilí.

„Ta cesta za záhadou trvala dobrých 30 let. Studoval jsem spisy. Rozšířili fámu, že byl král otráven. A pak jsem přišel na to, že existují z té doby, tj. od 12. října 1350, čtyři zápisy královské kanceláře v Regesta Imperii (zkrácené listiny panovníků Svaté říše římské) a v nich panovníkovy dopisy do Norimberka ohledně daní. Zjistil jsem, že do Regest Imperii byl k říjnu 1350 vložen dodatečně jeden zápis. Objevuje se v něm oznámení o panovníkově nemoci, ale již bez data vložení. Byla to zpráva, že král Karel onemocněl (paralýza rukou a nohou) a že nemoc trvala po dobu jednoho roku, nakonec se zotavil. Z toho vyplývá, že až po dlouhém roce po úrazu se v královské kanceláři teprve objevuje oznámení panovníkovy nemoci,“ přiblížil.

A tehdy si Ramba po dlouhé cestě za záhadou řekl, že „objevovat tajemství je daleko zajímavější než tajemství samo“.

Historikové hádali, co on by dělal v Itálii? Ale určité indicie vedly bádání uličkami záhady k datu 5. října a Itálii. Karel IV. uznával kromě svatého Václava i svatého Palmácia. Šlo o velitele římských legií – a protože hodlal zavést křesťanství, byl umučen. Kdy? Dne 5. října roku 286. Zvláštní náhoda? Připomíná však dataci úrazu Karla IV., který právě sv. Palmáciovi zasvětil dvě svatyně na Karlštejně.

Do Itálie měl navíc král jet sjednat v tom čase svoji korunovaci na císaře. Na jaře 1350 vydal z Norimberka „slib, že se hodlá v nejbližší době do Itálie vypraviti“ a existuje dopis Klementa VI. z 1. května, který na to podrážděně reagoval.

Kam krále po ošetření v místě turnaje odvezli? Králova cesta do Čech musela být nachystána s největší pečlivostí a do nejmenších detailů. Rozhodně nebyla jednoduchá. Hlavně kvůli jeho zraněné páteři, kdy musel být pacient připoután k pevné desce s měkkým potahem. Putování bylo dlouhé, namáhavé, často se muselo stavět a odpočívat. V žádném případě nebyl jejich cílem Pražský hrad.

Těžko by se tam mohl Karel ukrýt ve svých komnatách, aniž by byl spatřen, když se zde tehdy pohybovalo přibližně 350 lidí. Bylo vyloučeno, aby ho kdokoliv viděl v tak zbědovaném stavu. Z mladého rytíře, středověkého válečníka s dokonale vytrénovanou postavou těžkého atleta, zbyl nyní jen pouhý přihrblý stín.

Proto bylo nutno dopravit krále na strategické místo, kde by se mohl v klidu a bez slídivých pohledů doléčit. Na místo, které sice nebylo v Praze, ale zase ne tak daleko od sídelního města, aby se do něj dalo v případě potřeby dojet během jednoho dne. Asi proto padla volba na Bezděz, jehož byl v té době majitelem.

Ramba má ve své bibliotéce publikace o historické architektuře od autorky Dobroslavy Menclové. Tyto knihy popisují právě i architekturu hradu Bezděz. Byla zde vybudována zvláštní „srubová komnata“, vyteplená deskovým obložením s vyřezávanými panely krytými hustou látkou a kožešinami. Bezděz se tehdy ukázal podle nových zjištění jako ideální místo, kde Karel IV. mohl úspěšně a v klidu rehabilitovat. Třeba i tím, že ho vysadili na koně a on se na něm po nádvoří hradu projížděl.

Nedílnou součástí toho byly léčivé koupele a pochopitelně masáže. Nebo rehabilitace čelistních svalů, která nastala po zrušení mezičelistní fixace. Díky tomu se den po dni zlepšovalo otvírání úst. Vrcholem cvičení bylo, když král sám začal „nožíkem řezat vrbové proutky“. To byla známka zapojování drobných svalů ruky a zápěstí. Král měl na Bezdězu rozhodně zajištěnou dokonalou lázeňskou péči s visačkou nejvyšší kvality a desítkám všech procedur se podroboval s pevnou vůlí a příkladnou pokorou.

A jeho obdivuhodná trpělivost překonat bolesti a únavu po tak těžkém zranění jako bájný Fénix přitom byla vskutku královsky i rytířsky vznešená. Za tyto jeho vlastnosti ryzí a rytířské ho odměnila v dalším zápase, jehož korunou bylo udělení titulu císaře Svaté říše římské, znovunabytá síla převzít vladařské žezlo Evropy.