Tři dny a dvě noci. Bývalý diplomat vzpomíná na masakr v Angole

„Neděle 1. 11.: strašlivé boje kolem nás, provrtané dveře do 2. a 5. patra, uražená část zdi u přístavby. Jsme ve spojení s Prahou, žádáme evakuaci, do té doby myslíme jen na záchranu lidí. Stále telefonujeme, v noci vůbec nespíme, nejde to, není kde…,“ cituje Jan Klíma ze svého deníku, autentického záznamu třicet let starých událostí. Úhledným, drobným písmem ve čtverečkovaném sešitě si tehdy zapsal vše podstatné. A co nezapsal, má stále v paměti.

Kromě deníku si dovezl i další předměty – suvenýry, fotografie, noviny nebo plakáty zvoucí k účasti ve volbách, které se staly rozbuškou konfliktu. „Předpovídali jsme nějakou krizi, ale ne takovou ostrou válku,“ vrací se při rozhovoru ve svém domě ve Vysokém Mýtě k podzimu 1992. Od získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975 byly volby teprve první demokratické, navíc pod dohledem mírových jednotek OSN. Bylo to však spíše přání než realita.

Už před volbami panovalo v Luandě napětí. „V jedné čtvrti sídlili protivníci tehdejší vlády a po ulicích chodili ověšeni ručními granáty. Nebylo pěkné se na to dívat. Říkali jsme si, že se snad nestane, aby se do sebe pustili. Jenže k tomu došlo. Naivně jsme nepředpokládali válečný konflikt. Pro mě to byla velká škola života,“ říká bývalý diplomat, jenž do Angoly odcestoval v březnu toho roku. Od srpna, kdy byl odvolán náš velvyslanec, získal funkci chargé d’affaires, tedy vedoucího úřadu.

Ambasáda v Luandě byla posledním společným zastoupením České a Slovenské Federativní republiky v Angole. Do rozdělení státu zbývalo několik měsíců a domácí politická scéna tím žila. O dění ve vzdálené africké zemi, kde Československo dříve mívalo své zájmy a početné diplomatické zastoupení, se proto nikdo příliš nezajímal.

„Ještě je v dobré paměti evakuace českého velvyslanectví z Kábulu v srpnu a září 2021. Obětavá záchrana lidí i majetku tehdy ukázala, že s koncem války se mění také světový poměr sil. Mnohem dříve se podobné drama odehrálo pod africkým rovníkem, kde válka končila i začínala. Ta epizoda by se neměla zapomenout,“ objasňuje Klíma, proč událost připomíná a proč se k ní vrátil i ve své čerstvě vydané knize Nad Angolou zataženo.

Podívat se do Afriky bylo jeho snem už v době, kdy studoval portugalštinu, která je úřední řečí v několika významných afrických státech, jež Portugalsko ovládalo. Mezi nimi vyniká právě Angola, dříve nazývaná také Portugalská západní Afrika. Země o rozloze přes jeden milion kilometrů čtverečních leží v jižní části kontinentu na pobřeží Atlantiku a obývá ji 34 milionů obyvatel převážně křesťanského vyznání, což je důsledek působení evropských kolonizátorů.

V 60. letech minulého století se však studium portugalštiny jevilo v Československu, za železnou oponou, jako zbytečnost. „Nebylo žádné uplatnění, možnost vycestovat neexistovala, ale viděli jsme v tom duchovní vazbu na svět, který nás fascinoval,“ hovoří za sebe i jiné tehdejší studenty. „Všichni ti Holubové, Hanzelkové, Zikmundové nás inspirovali, takže jsem po Africe toužil víc než třeba po Latinské Americe.“

Tehdy nemohl tušit, jak se mezinárodní situace během několika let změní. Africké země získávaly nezávislost jedna za druhou a po takzvané karafiátové revoluci v Portugalsku došlo v roce 1975 i na jeho kolonie. Československo navázalo s novými státy čilé styky, zakládalo ambasády a boje o nezávislost interpretovalo jako střet zlých kolonizátorů se spravedlivým odbojem.

Konec evropské nadvlády však Angole štěstí ani prosperitu nepřinesl a země zabředla do vleklé občanské války, která se po čase zúžila na boj dvou nejsilnějších organizací. Na jedné straně stála MPLA (Lidové hnutí za osvobození Angoly), která se tvářila jako levicová a měla podporu Sovětského svazu. Na straně druhé UNITA (Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly), na jejímž vítězství měly zájem USA a Jihoafrická republika.

„Občanská válka byla vlastně velmocenskou rvačkou o africké pozice. Po vyhlášení nezávislosti Angoly nebo Mosambiku zavládlo nadšení, že se stanou, jak se tehdy nesmyslně tvrdilo, zeměmi socialistické orientace a že nám budou dodávat suroviny, což od začátku vůbec nefungovalo. To se ukázalo v roce 1983 při únosu našich expertů v Angole,“ zmiňuje Jan Klíma incident, jenž se ho sice osobně netýkal, ale znamenal varování.

V březnu roku 1983 UNITA zajala 66 československých pracovníků včetně jejich rodinných příslušníků, kteří v zemi pomáhali zprovoznit papírnu. Během únosu museli ujít přes 1300 kilometrů dlouhý pochod; jeden z nich přitom zemřel. Část zajatých se na svobodu dostala o několik měsíců později, zbytek byl propuštěn po více než roce. O událostech byl později natočen film a napsáno několik knih.

Jan Klíma v té době učil na gymnáziu ve Vysokém Mýtě, portugalštinu si oprašoval s rodilými mluvčími nanejvýš korespondenčně, nicméně nechal se zapsat na ministerstvu zahraničí coby rezerva pro případ vyslání dalších expertů. A dočkal se brzy.

V roce 1985 odcestoval do Mosambiku, jenž se po nabytí nezávislosti rovněž zmítal v občanské válce. „Švédové tam postavili velkou fabriku na dřevotřískové desky, ale protože se tam střílelo, tak odmítli závod řídit. Podnik Polytechna začal shánět partu Čechoslováků, kteří by to vydrželi.“

Jelikož byl ženatý a měl dva syny, tak se pochopitelně ptal na bezpečnost. V Polytechně jej uklidňovali, že nic nehrozí, ovšem na dotaz, zda by mohl vzít rodinu s sebou, sdělili: „Ne, nemůžete, není tam bezpečno.“

Zpočátku působil Klíma především jako tlumočník, později jako zaškolovací pedagogický expert, jenž dohlížel na kvalifikaci místních lidí a posílal je na různé kurzy. Ocitl se ve venkovské oblasti na západní hranici země, kde podle svých slov poznal krutou realitu místních lidí, které trápí chudoba a hlad. Také zjistil, že si s portugalštinou coby úředním jazykem nevystačí zdaleka všude. „Abych se s ženskými na trhu domluvil, musel jsem se naučit něco z jejich šonštiny. Ještě dodneška to trochu sypu,“ směje se.

Co bylo horší – ani na venkově neunikl střetu vládních a opozičních sil. „Hned první noc se střílelo z tanků přes naše baráky, z druhé strany zase švihaly kulomety. Bylo to dramatické, ale pochopili jsme, že to není proti nám a že nejsme v eminentním nebezpečí, pokud se do něčeho nepřipleteme.“

V Mosambiku nakonec strávil dva roky, které oddělil půlrokem doma. Navzdory nebezpečí, které tam číhalo, se jeho sen o Africe naplnil. „Ti lidé se ocitli ve vichru mezinárodního dění, které nemohli moc ovlivnit. Spíše jsme je litovali, soucítili s nimi, bylo to docela dojemné. Když jsem Mosambik opouštěl, měl jsem pocit, že odjíždím ze své druhé vlasti,“ svěřuje se.

Občanskou válku v zemi ukončila až mírová smlouva v roce 1992, tedy v době, kdy už byl Jan Klíma ve svém druhém africkém působišti – v Angole.

Když ministr zahraničí Jiří Dienstbier nabíral nové lidi do diplomacie, tehdejší ředitel vysokomýtského gymnázia se znovu přihlásil. Nabídka místa na ambasádě v hlavním městě Luandě, které obývá 2,5 milionu lidí, na sebe nenechala dlouho čekat. „To bylo kvůli té portugalštině. On ji málokdo dělá,“ konstatuje.

Hlavní událostí roku 1992 v Angole byly první otevřené, demokratické parlamentní a prezidentské volby. Nejvyšší funkci zastával už od roku 1979 José Eduardo dos Santos z hnutí MPLA a rozhodně netoužil být nahrazen. O nějakou hru na levici či pravici už dávno nešlo. „To byl čistě boj o moc. Angola, to je hromada ropy a diamantů, což jsou zdroje, které vždy využívá vítěz,“ podotýká.

Po konci studené války zájem o Angolu opadl, což se týkalo i Československa. „Než došlo k tomu únosu v roce 1983, bývala ambasáda velká, sedmipatrový barák plný lidí. Po únosu se ale ukázalo, že nám Angola celkem nic nedává, spíš do ní vyvážíme jen my, tak se styky výrazně omezily. V roce 1992 tam zůstalo málo personálu, s rodinnými příslušníky asi dvanáct. Když jsme kvůli bezpečnosti poslali domů děti, tak osm.“

Ano, tentokrát už bylo možné vzít do Afriky rodinu. Když ale Jan Klíma po telefonu vylíčil manželce, jak se na předvolebních mítincích střílí, odvětila, že by tam nejela nikdy v životě… „Bydlel jsem ve stejné budově, kde sídlila ambasáda, jen jsem sešel o tři patra níž. Chodit ve městě v obleku nebylo úplně bezpečné. Angola v tomhle byla nepříjemná. Práce úžasná, ale prostředí zkažené korupcí, politikařením,“ ohlíží se.

Jaký rozdíl proti mosambickému venkovu, kde sice poznal chudobu, ale i otevřenost a přívětivost. „Kdežto v Luandě jsem se ocitl ve velkoměstě plném nezaměstnaných, zločinců a otravujících žebráků.“

Volby byly tématem pro celý národ a Jan Klíma dění pozoroval zblízka, od škol až po ministerstva, a navštěvoval volební shromáždění, která často končila oslavnou střelbou. Sčítání hlasů po volbách na konci září však přineslo rozčarování pro opoziční hnutí UNITA. „Po africku se to vždycky řeší tak, že kdo prohraje volby, tak zahájí válku. Už 5. října vydali prohlášení, že to byla fraška a že zahajují novou fázi války,“ popisuje, co následovalo.

Jan Klíma znovu zalistuje ve svém deníku a najde datum 30. 10. „Večer v napjaté atmosféře pořádáme oslavu našeho státního svátku s osmi československými vojáky a několika angolskými Čechy. Už se začíná střílet…“

Peklo nastává o den později v sobotu, kdy se množí přestřelky v samotné Luandě. Ambasáda se nachází na palebné linii mezi ministerstvem obrany z vládnoucí MPLA a městskou kanceláří UNITA. Jan Klíma si zapisuje: „Začíná boj o Luandu. Máme strach. Na radu Portugalce Tonyho se soustředíme dole a klepeme se. Večer jdu spát do chodby svého bytu.“

„Šílená situace,“ vzhlédne od deníku. „Kolem nás duněly kulomety. Když jsme vykoukli z okna, viděli jsme, jak minomet vyboural jednu bytovku naproti nám. Pod okny nám chodili lidi s bazukami. Čekali jsme, jestli vtrhnou dovnitř. To by byl konec.“

Překvapivě však nikdo neodpojil elektřinu, takže telefon nadále fungoval. Jan Klíma informoval ministerstvo zahraničí, kde se ihned vytvořil podpůrný tým, jenž toho však na dálku moc zařídit nemohl. Pak vypomohl bulharským kolegům, kteří měli na ambasádě mrtvé, ale telefon jim nefungoval. Dovolal se i svojí manželce, která ale říkala, že skoro nic neslyší, jak kolem drnčí kulomety.

Zpočátku se zdálo, že se evakuace ujmou Portugalci, kteří měli v Angole stále dost svých lidí, avšak omluvili se, že jsou zahlceni a volná místa nemají. Osm diplomatů a s nimi český lékař, jeden Kypřan a jedna tříčlenná indická rodina, kteří obývali stejný dům, tak strávili tři dny a dvě noci na chodbě v prvním podlaží.

„Šlo o to, přežít, ale také informovat, co se děje,“ vysvětluje Jan Klíma, že i ve vypjatých chvílích cítil odpovědnost z titulu své funkce. „Paradoxně bylo po celou dobu veselo, takové šibeniční. Říkali jsme si, že to buď perfektně zvládneme, nebo to teď všechno skončí.“

Pomocnou ruku nakonec podali Jihoafričané, tehdy ještě reprezentovaní bělošskou vládou. Dočasné příměří mezi znesvářenými stranami pak umožnilo diplomatům opustit poničenou budovu. Bez ztrát na životech, bez zranění, což byl skoro zázrak, neboť při halloweenském masakru zemřelo během několika dní podle odhadů až 30 000 lidí. Občanská válka trvala dalších deset let, prezident dos Santos vládl až do roku 2017.

Přes Jihoafrickou republiku a Londýn se naši diplomaté vrátili domů. Janu Klímovi rychle otrnulo a nabídl se, že by se do Luandy vrátil, aby dohlédl, že majetek ambasády nebude rozkraden. Avšak blížilo se rozdělení ČSFR a po úspěšné evakuaci už nikdo nejevil o Angolu zájem. České zastupitelství tam postupně skomíralo a definitivně zaniklo v roce 2010.

„Od roku 1993 jsem šel učit na Univerzitu v Hradci Králové (UHK), a protože portugalský svět je úžasně zajímavý, začal jsem psát, psát a psát,“ říká autor mnoha knih věnovaných především historii a osobnostem portugalsky mluvících zemí.

Ve funkci proděkana pro zahraniční styky na Filozofické fakultě UHK navázal kontakty s několika africkými zeměmi, nejvíc si pak osobně zamiloval Kapverdy, souostroví při západním pobřeží severní Afriky. I to má svou portugalskou historii, ve srovnání s Mosambikem či Angolou je však o dost bezpečnějším místem.