Trauma se Lidických stále drží

Ve svých 13 letech jsem po návštěvě Osvětimi věděla, že se chci věnovat historii 2. světové války. Tehdy mi řekl rodinný přítel Zdeněk Mahler, scenárista filmu Lidice, ať se věnuju tématu Lidice. Říkala jsem, že to je blbost, protože už to je tisíckrát zpracované a není tam co objevovat. Ale on mi řekl, že u Lidic po roce 1945, nebo dokonce 1989 je těch témat hodně.

Když jsem v Lidicích prováděla, tak se mě návštěvníci ptali, proč zrovna Lidice, když třeba v Bělorusku bylo vypáleno pět tisíc vesnic, lidem se tam děly ještě horší věci.

Lidice se staly symbolem, protože to byli nevinní lidé, kteří se nezapojovali do odboje, ani tam neprocházela fronta. Lidice byly mírumilovná obec o 500 obyvatelích, vesnice jako jakákoli jiná, kde byli slušní lidé, ale i třeba lidé neoblíbení.

Putovala jsem po Jižní Americe a zkoumala fenomén Lidic, kde byly podle nich pojmenovávány ženy, místa a náměstí, vesnice, města. Všude si pamatovali, že to bylo zvěrstvo spáchané na nevinných, vesnice byla vymazána z mapy, aniž by pro to byl nějaký důvod. A to proto, že nacisté nemluvili o bezejmenných vesnicích na Ukrajině, v Bělorusku, ale o Lidicích. To šlo do rozhlasu, novin, letáků.

To stoprocentně. Jiné osady, kde třeba pomáhali partyzánům, například Ploština, jsou téměř zapomenuty, přestože byly vypáleny a jejich obyvatelé vyvražděni.

Všichni chtěli Lidicím pomáhat a některé nesrovnalosti se vůbec neřešily. Třeba hornické hnutí Lidice shall live! (Lidice budou žít!) v Anglii vyhlásilo sbírku už v roce 1942. A to s tím, že Lidice jsou hornická vesnice a že by tam měl vzniknout hornický výzkumný ústav.

Ale nejbližší důl je několik kilometrů vzdálený. Část Lidických tam pracovala, ale stejně tolik na hutích, v zemědělství. Žádný ústav světového měřítka se tam nikdy nezaložil, ale britský labouristický poslanec Barnett Stross posbíral velké množství peněz, které do Lidic doputovaly.

Společnost pro obnovu Lidic vznikla i v New Yorku. Založila ji manželka prezidenta Roosevelta, členem byl i třeba Charlie Chaplin. Tam se také posbíraly milionové částky, ale ty už do Čech nedoputovaly. Po převratu 1948 česká Společnost pro obnovu Lidic dar nepřijala a americké sdružení se rozhodlo, že je použije jako pomoc pro české emigranty, kteří odcházeli po roce 1948 do Ameriky. Těch sbírek ale bylo po celém světě víc.

Drží a zejména to, jak se historická role Lidic proměňovala, má své dopady. Lidičtí se stali nevinnými a zároveň svatými. Lidice pak v každé době znamenaly něco jiného. Za 2. světové války byly symbolem utrpení nevinných obětí. Na první pietní vzpomínce už to byl symbol národního sepětí.

Jezdili tam lidé z celé republiky. Můj děda jel z Mělníka na traktoru s partou lidí, protože to bylo symbolické vzepětí národa. „Pomůžeme Lidickým, pomůžeme najít lidické děti,“ volalo se v projevech. Byla to hmatatelná věc, kde může každý pomoct.

Když jsem si dělala rešerši článků Rudého práva, které vycházely každý rok v květnu a červnu, byly tam často titulky „Lidice varují“, „Lidické ženy žalují“ apod. Jako by Lidice byly spojením všech lidí. Nikdy se nemluvilo o jednotlivcích, vždy to byl jednotný postoj Lidic.

Byly využívány k politickým cílům. Například Lidice varovaly před válkou ve Vietnamu. Nebo třeba v rámci podpory východního Německa. Dlouho bylo zvykem, že když se na hrobu objevil německý věnec, tak druhý den zmizel. Lidičtí je vyhazovali. Jakmile ale bylo západní a východní Německo, řeklo se, že tam věnec zůstane. Politika tam vždy hrála svou roli.

Také jsem od občanů z okolních obcí slýchala, že to Lidičtí měli někdy jednodušší, že se jim usnadňovalo třeba studium, pracovní nabídky. Když se řeklo, že jste z Lidic, měl jste přednost. Ale za jakou cenu? Přišli o rodiny, děti, tatínky. Kdo by měnil? Politicky zneužívány byly ale i po roce 1989. Zkrátka stále mají své postavení ve společnosti. Když něco řekne někdo z Lidic, tak to má svou váhu. I když v poslední době se to mění s tím, jak tam figurují různé politické reprezentace.

V roce 2015 se stala předsedkyní lidické buňky Českého svazu bojovníků za svobodu Bobošíková a na protest proti tomu vystoupily ze svazu tři přeživší lidické ženy. Ve stejný rok do místní organizace vstoupil Dominik Duka, o rok později Jiří Ovčáček.

To neházelo dobré světlo na Lidice, zase to bylo využíváno politicky. Ptala jsem se, proč nevstupují do pobočky v místě bydliště. Duka říkal, že k tomu má osobní důvody, protože se byl u něj vyzpovídat lidický občan, a že k tomu má vztah. To jsem pochopila. Ovčáčka ne. Tam asi byla jen snaha se zviditelnit.

Když jsem po roce 1989 oslovila spoustu významných osob k rozhovoru o Lidicích, odmítly dvě. Byl to Karel Gott a Václav Havel. Karel Gott se nechtěl o Lidicích vůbec bavit, protože tam musel hrát na svatbě jednoho z lidických potomků, neboť tatínek působil na ministerstvu kultury. Zůstala mu pachuť, že musel. Zároveň ten respekt k nim měl.

Václav Havel mi pak jednou řekl, že když tam přišel v roce 1992, tak na něj házeli pecky a křičeli, že chce Lidice zlikvidovat. Měl názor, že se nebudou v Lidicích konat okázalé pietní akty, kde se klade 140 věnců. Že každý si tam může položit kytku. To byl hezký nápad, ale zároveň byly Lidicím odebrány peníze na údržbu památníku.

To byla složitá doba a v rámci reforem státní správy přišly Lidice o významné finance, takže byly pět až deset let v šíleném stavu. Růžový sad, který dnes má 30 tisíc růží, zarostl lebedou a spousta zahraničních návštěvníků vzpomínala, že Lidice jsou džungle. Napravilo se to až za ministra kultury Dostála, kdy se Památník Lidice stal příspěvkovou organizací.

Ale vždycky do Lidic jezdili ministři, premiéři, prezidenti. Pozvou Lidické na oběd, tím si získají jejich vliv, takže když mají nějakou potíž, mohou se zaštítit Lidickými.

Ale třeba paní Skleničková, jediná žijící pamětnice, dokáže politiky odmítnout. Je jí 96 let, a když ji ministr kultury pozve na oběd, tak nejde. Je jí to fuk.

Když tam poprvé přijel německý prezident Joachim Gauck, byl to velmi silný zážitek. Žádné oficiality, formality. Sedl si tam s Lidickými, popovídal si s nimi, obejmul je. Bylo to spontánní, bez kamer. Žádný politický kalkul.

Ale zase když tam jde položit věnec sudetský landsmanšaft, tak to vyvolá obrovské emoce. Lidice totiž obklíčili tenkrát Němci, kteří mluvili česky. Je pořád v povědomí, že to byli sudetští Němci, kteří česky oznamovali, že mají vyklidit baráky.

Absolvovala jsem řadu rozhovorů s lidickými ženami, dětmi, třetí generací a myslím, že ti, kteří strávili většinu života mimo Lidice, se s tím dokážou vypořádat líp. Ale ty, co tam jsou celý život, to silně formuje.

Myslela jsem, že s odchodem jedné generace se otevřou témata, která my historici držíme pod pokličkou, a zjišťuju, že ta druhá třetí generace je občas fanatičtější než ti přeživší. Chrání si rodinnou paměť, nechtějí slyšet nic nepříjemného.

Jednou Jan Werich v rozhlase řekl, že Lidičtí jsou svatí. A to je linka, která tam pořád je. Ale my je neoslavujeme jako hrdiny. Připomínáme si je jako oběti hrůzné nespravedlnosti a lidského zvěrstva. Jenže v Lidicích je kolem toho spousta emocí.

Tím, že se věnuji Lidicím po roce 1989, se mi stala spousta nepříjemných věcí. Na pietním aktu na mě lidé křičeli, že přidávám hřebíky do rakve pamětníků. I když mě znají od 15 let a někteří mě berou jako vnučku.

Historik ani novinář nejsou soudci. Chceme ty situace popsat, protože třeba sami nevíme, jak bychom se v nich zachovali. Hrdiny byli Josef Horák a Josef Stříbrný, kteří odjeli bojovat do britských RAF. Ale když generál Vranský, navigátor RAF, se Spolkem pro vybudování památníku Josefa Horáka a Josefa Stříbrného v Lidicích chtěli, aby tam tito hrdinové měli pomník, vedení památníku a obec oznámily, že mají destičku ve vstupní hale muzea a že jsou po nich pojmenovány ulice – a že to je dost.

To slyšíte dodneška, že Lidice byly vypáleny kvůli nim. My víme, že když 9. června přišly nacistické složky a četníci do Lidic, už věděli, že atentátníci jsou úplně jiní lidé. Bylo už potvrzeno, že Horák se Stříbrným jsou pořád v Anglii. Ale gestapo Lidice vybralo, aby se už něco pro výstrahu stalo.

Horák po roce 1948 uprchl a záhy zemřel při nehodě v letadle. V případě Stříbrného to bylo šílené. Ten zůstal v Čechách a hodně se trápil.

Když jsem nahrávala rozhovory s jejich vrstevníky z okolních obcí, popisovali, že oni byli na prvním pietním aktu nádherní chlapi v uniformě, Horák si přivedl manželku z Anglie a dva malé chlapečky. A Lidičtí jim to nepřáli, protože o své rodiny přišli. Při tancovačce je vyhnali ze sálu, protože se nemohli dívat, že žijí šťastný život. I když i oni přišli o své rodiny.

I kolem toho byla spousta emocí. Vrátilo se jen 17 dětí, a ne všechny se nastěhovaly. Nárok na dům měly jen přeživší lidické ženy, Společnost pro obnovu Lidic s dětmi nepočítala. Ale během následujícího roku dvou, než se začaly domy stavět, řada žen zemřela následkem koncentráku. Usoudilo se, že domů je dost, tak se dají i dětem.

A to byl další boj, kdy ženy zvonily na ministerstvu vnitra a křičely, že i děti mají nárok.

Další nesváry vzešly z toho, že měly všechny dostat stejně velký dům, ačkoli některá byla původně jen v nájmu, jiná žila na statku. Ještě ve všech rozhovorech po roce 2000 toto téma rezonovalo. „Támhleta dostala dům, přitom měla jen jedinou místnost.“

Ale výstavba nové vesnice znamenala úplně novou zkušenost pro všechny. Byly to pěkné luxusní domy, ale neměly chlívky, takže si museli zvykat na nový styl života. Dřív měli políčka, králíky, slepice… Život se už do původních kolejí nevrátil.

V norimberských procesech měly svědčit proti nacistům, ale to byl pro ně velký střet. Většina vzpomínala na Německo pozitivně, protože se k nim rodiny chovaly krásně. Byly to bezdětné rodiny, které nemohly mít děti a toužily po nich. Dětem daly úplně jiný život, než mohly mít tady. Dostávaly hezké oblečení, hrály na klavír, jezdily na výlety. Jedna holčička třeba žila v nádherné vile na Rujáně.

Výjimkou mezi nimi byl Václav Hanf, nebyl přizpůsobivý a nechtěl mluvit německy a byl posílán do pasťáků. Jinak se měly celkem dobře, ale ve vytržené rodině. Tím, že byly malinkaté, tak si to neuvědomovaly, ale děti od osmi devíti let už to vnímaly jako vytržení.

Nastávaly i hodně šílené situace. Je třeba popsáno, že se za pár měsíců po návratu zjistilo, že ty děti byly špatně určené, že nejsou lidické. Takže rodič už k dítěti přilnul a musel ho vrátit.

Někdy se stalo, že maminka dostala dítě, ale už ho nedokázala přijmout. Setkala jsem se s jednou pamětnicí, která mi říkala, že vyrůstala chvíli v Lidicích, maminka na ni byla zlá, poutala ji k topení, bila ji, takže nakonec vyrůstala u vzdálené tetičky. Žila dost šílený život, v 90. letech se v Praze živila prostitucí. Stala se černou ovcí vesnice, což ale má každá obec.

A právě v jejím případě nastal ilustrativní moment. Vyprávěla mi, že před rokem 1989 byla odsouzena za napadení policisty a u soudu jí prý řekli, že se nechová dostatečně lidicky, že je ostudou Lidic.

Byl i syn lidické ženy, který pořádal diskotéky a večírky, takže zase zasedal uliční výbor, že takto se „Lidičtí“ nechovají.

A jsme u té deklarace z 50. let o „svatých Lidických“, jako by se nemohlo říct, že tam jsou obyčejní lidé, kteří mají různé osudy. Z lidí se stal pomník a museli se chovat výstavně.

Velice smutný příběh je také z 50. let. Jedna z žen se seznámila se svým příštím manželem při pochodu smrti z Ravensbrücku do Sachsenhausenu. Byl to jeden ze studentů zatčených na podzim 1939, takže odbojář 2. světové války. V 50. letech se zapojil do protistátní činnosti a tu ženu pozvali na výbor, kde jí řekli, že se buď rozvede, anebo přijde o dům a bude se muset vystěhovat z obce. Rozvedla se.

Hodně z těch 146 žen, které se vrátily, mělo hraniční věk, kdy věděly, že když nezaloží teď nové rodiny, tak už zůstanou samy. Spousta jich nalítla pochybným existencím, byli tam i sňatkoví podvodníci, alkoholici, ziskuchtiví muži, kteří se k těm ženám vetřeli. Ony byly rády, že mají někoho, kdo je má rád, že mají rodinu a někoho, koho mohou mít rády. Ale byla tam i nešťastná manželství.

To jsou lidi, kteří chtějí být co nejrychleji v Praze, za 15 minut jste na Veleslavíně. Jsou tam třeba hokejisti s hezkými opravenými domy. Ptala jsem se starostky, jestli se tam stěhují, protože k tomu mají nějaký vztah. A že ne, chtějí klasickou masopustní zábavu, čerta a Mikuláše. Nechtějí se vracet k tragické historii.

Dříve probíhala referenda, jestli se má udělat socha Horákovi, Stříbrnému. O tato témata asi zájem pohasne. Náplava k tomu už nebude mít osobní vazbu a třeba nabourají stereotypy. Moje děti se třeba dožijí toho, že to už nebude tolik zatížené.

Těžko říct. Ještě jako nadšená studentka jsem organizovala setkání třetí generace Lidických. Říkala jsem si, že to bude příjemné posezení vrstevníků ve věku 25 až 30 let a že si popovídáme. Ale nakonec z toho vyplynula ta rodinná traumata, takže se to tam zhádalo. Někdo měl pocit, že by měli založit spolek a jednat na veřejnosti, jiní se chtěli jen sejít, dát si pivo a popovídat. Nakonec se setkání přestala konat.

Osmdesát let od tragédie mi připadá, že vyhrabávat kauzy na ty lidi a kontroverze, co udělali špatně, v jaké situaci, nemá smysl. Nechci znevažovat památku ani nechci budovat umělý pomník. Spíš je třeba ukázat, k čemu to vede, jak to zamává s osudy lidí a jak to poznamená další generace. Snažím se v tom najít něco pozitivního, ale v rámci Lidic se to vždycky vztáhne velmi osobně.