Tragický osud chlapce z Lidic. Rodiče nepoznal a skončil jako bezdomovec

Článek si můžete poslechnout také v audio verzi v přehrávači.

První narozeniny oslavil Zdeněček Petříků u babičky v Kladně. Byla slunečná neděle, poslední v měsíci květnu roku 1942. A také poslední, kdy se rodina sešla pohromadě. Deset dní poté srovnali nacisté se zemí Lidice.

Chlapcova otce, devětadvacetiletého lidického učitele Zdeňka Petříka, popravili spolu s ostatními muži na zahradě Horákova statku. Maminka Růžena Petříková se stala vězněm číslo 11848 v koncentračním táboře Ravensbrück. Ročního chlapečka jí odebrali. Tmavovlasý kudrnatý klučík rozhodně nebyl nordický typ. Neměl šanci přežít. Spolu s dalšími lidickými dětmi ho odvezli do koncentračního tábora v Lodži a poté do vyhlazovacího tábora Chełmno.

Růžena Petříková přežila a vrátila se do Lidic. Pro ni a další lidické matky však květnem 1945 hrůzy války neskončily. Teprve po návratu ženy zjistily, že jejich muže, otce a bratry nacisté postříleli. A zoufale začaly pátrat – za pomoci státu i mezinárodních organizací – po svých dětech.

Že většina z nich zahynula 2. července 1942 ve speciálním zplynovacím nákladním automobilu v Chełmnu, prozradil až v roce 1946 jeho řidič, který se ve snaze ulehčit svědomí na smrtelné posteli vyzpovídal knězi. V té době už ovšem s paní Růženou žil čtyřletý chlapec. A ona věřila tomu, že je to její syn.

Hocha našli přes inzerát Otylie a František Petříkovi, prarodiče z otcovy strany. Ti obeslali hned po skončení války všechna tištěná periodika s fotografií ročního vnuka. Na jejich inzerát odpověděla paní Štulíková z Hamrů, která měla tou dobou už čtrnáct dní ve své péči chlapce neznámého původu.

Věděla jen, že čtyřletého modrookého blonďáčka adoptovala za války bezdětná německá rodina z Mostu, která si ho vybrala v dětském táboře v Lodži a dala mu jméno Walter Langer. Česky vůbec neuměl, mluvil jen německy. Koncem srpna 1945 ho paní Štulíková přivezla do Kladna ukázat babičce a dědovi. Nastalo však velké zklamání. „To není náš vnuk!“ prohlásili shodně.

Dítě se první léta života překotně vyvíjí a mění, nicméně z tmavě kaštanových kučeravých vlasů – typického znaku rodu Petříků – by se za tři roky jen stěží mohly stát hladké blonďaté vlásky, jaké měl malý nalezenec. Nebylo ani pravděpodobné, že by se kulatá hlavička se širokou slovanskou tváří změnila v protaženou „árijskou“ lebku. Chyběly i lehce srostlé dva prsty na noze, ukazováček a prostředníček, jaké míval Zdeněček.

Růžena Petříková však byla jiného názoru: Je to můj syn! Mateřský cit se neplete! A zahájila soudní řízení o opatrovnictví. Možná opravdu věřila, že jde o jejího chlapečka. Možná jen uvěřit chtěla, protože bolest ze ztráty manžela a dítěte byla příliš veliká.

„Babičky i dědy Petříkovic se nesmírně dotklo, že jej prohlašovala za svého pravého syna. Neměli snaše za zlé, že přijala dítě, které zřejmě bylo také odvlečeno od rodičů a dáno na převýchovu do německé rodiny, ale vyčítali jí, že mu nechala jméno Zdeněk Petřík,“ konstatuje na webu občanského spolku Lidice Ivana Sýkorová, neteř učitele Zdeňka Petříka.

Zejména chlapcova babička se s „kukaččím mládětem“ nedokázala smířit. A tak požádala o soudní ověření totožnosti dítěte.

Na podzim roku 1949 předvolal soud Otylii Petříkovou, její dceru Miloslavu a snachu Růženu s osmiletým Zdeňkem do Prahy k přezkoumání dědičnosti. Zjišťovaly se rodové znaky a srovnávaly dochované fotografie malého Zdeňka a jeho otce s živým chlapcem a dalšími členy rodiny.

Soudní znalec profesor Bohumil Sekla porovnal okolo 130 znaků, mezi nimi i tvar uší, krevní skupinu a otisk nohou. A došel k jednoznačnému závěru: „Totožnost sporného dítěte Zdeňka Petříka se ztraceným dítětem Zdeňkem Petříkem se jeví jako velmi nepravděpodobná, až vyloučená.“

Na základě tohoto stanoviska potom padl rozsudek: „Podepsaný soud sděluje, že nezletilý Zdeněk Petřík, narozený 1. června 1941, syn Zdeňka Petříka, učitele v Lidicích, a Růženy rozené Suché, byl právoplatným usnesením zdejšího soudu ze dne 10. 11. 1949 prohlášen za mrtvého a není totožný s chlapcem, který je ve výchově u paní Růženy Petříkové.“

Maminka Růžena neustoupila. Nadále trvala na opatrovnictví s tím, že Zdeněk je její syn. A tak následoval další soudní spor, tentokrát mezi ní a Společností pro obnovu Lidic a Ležáků. Společnost totiž podala návrh na prohlášení Zdeňka Petříka za mrtvého. Okresní soud v Kladně tak na základě předložených důkazů učinil a jeho verdikt potvrdil odvolací Krajský soud v Praze. Přesto Růžena Petříková dokončila opatrovnické řízení u Okresního soudu v Kralupech nad Vltavou, do jehož kompetence podle místa bydliště patřila, a chlapce si ponechala.

Protože nebylo známo jeho skutečné jméno ani den a rok, kdy přišel na svět, byl mu nakonec vystaven rodný list se stejným datem narození, kdy se narodil syn manželů Petříkových: 1. června 1941. Zůstalo mu i jméno Zdeněk Petřík. Ztratil však nárok na postavení rodinného domu pro lidické děti, které se vrátily ze zavlečení.

Zdeněk Petřík vystudoval s podporou adoptivní maminky střední vojenskou školu a několik let dělal kariéru v armádě. Zdálo se, že vše nakonec dobře dopadlo. V roce 1968 však mladý důstojník dostal pro nesouhlas s invazí vojsk Varšavské smlouvy z armády vyhazov. Oficiální důvod zněl: problémy s alkoholem. Ale i ty Zdeněk opravdu měl.

Dvakrát prošel protialkoholní léčbou, při které ho Růžena Petříková podporovala. Nakonec se však k pití vrátil. Po několika neúspěšných letech po návratu do civilního života se pokusil vrátit také domů do Lidic. Jenže adoptivní maminka už vedla jiný život. Byla podruhé vdaná, měla další děti. Problémový dospělý syn v nové rodině neměl místo.

Pomalu se z něj stával životní ztroskotanec. Ještě jednou se pokusil vzepřít osudu: po třicítce se oženil. S manželkou Jitkou si pořídili dceru Gabrielu. Manželství se však po devíti letech rozpadlo.

A pak už to s ním šlo rychle z kopce. Přežíval jako bezdomovec v kladenských Kročehlavech. Někdy přespával i na holém betonu lidické autobusové zastávky. Trpěl neustálým pocitem křivdy – zarputile tvrdil, že je synem popraveného lidického učitele. Opravdu tomu věřil, doufal ve finanční náhradu pro pozůstalé, nebo jen toužil najít své kořeny?

Poslední rozhovor se Zdeňkem Petříkem natočili reportéři České televize v srpnu 1997. Pak bezdomovec zmizel. Jeho tělo ve značném stadiu rozkladu našli policisté až v prosinci 1998 v teplovodní šachtě poblíž kladenského Kauflandu. Datum úmrtí bylo stanoveno na prosinec 1997. Po celý dlouhý rok Zdeněk Petřík nikomu nechyběl… Zůstal po něm jen špinavý hřeben, několik prázdných krabiček od cigaret a nevyřešená otázka: Kdo vlastně byl? To se nikdy nepodařilo zjistit.

Pohřeb zajistila a zaplatila maminka Růžena. Svého nejstaršího syna přežila jen o pět let, zemřela v roce 2002. „Myslím, že osud si až příliš krutě zahrál se všemi, kterých se tento příběh týkal. Snad všichni našli svůj klid na druhém břehu, odkud není návratu,“ uzavřela příbuzná Ivana Sýkorová.

Tragický osud Zdeňka Petříka nebyl výjimkou. Po válce v Evropě zůstaly stovky tisíc osiřelých dětí nejasného původu, jejichž rodiče zahynuli nacistickou zvůlí, dostihla je spravedlnost nebo byly produktem zvráceného německého projektu Lebensborn, který měl za cíl podpořit rození „árijských“ dětí.

Těch však bylo – zejména v posledních letech války – málo, a tak nacisté začali krást „rasově vhodné“ děti na ovládnutých územích a umisťovat je do „uvědomělých“ nacistických rodin. Zaměřili se zejména na Polsko. Jak odhadují Catrine Clayová a Michael Leapman v knize Panská rasa, z dvou set tisíc dětí ukradených v této zemi se po válce vrátila domů asi pětina. Mnohé polské děti dožily nebo dosud žijí v Německu dodnes, aniž tušily pravdu o svém původu.

Jaký chaos po válce panoval, dokresluje například fakt, že podle tehdejšího šetření ministerstva sociální péče bylo za pouhé čtyři měsíce roku 1945 (duben až červenec) jen do Čech přivezeno okolo tří set dětí bez jakýchkoliv osobních dokladů. Podobný osud měly i některé děti spojené s Lidicemi. Jak upozornila kladenská archivářka Květa Hrnčířová ve čtvrtletníku Masarykův lid z roku 2013, kromě Zdeňka Petříka je doloženo dalších pět dětí neznámého původu, které si ženy z Lidic přivezly na přelomu roku 1945 a 1946 z různých internačních táborů. Mnohé z nich věřily, že jde skutečně o jejich vlastní krev.

Ve skutečnosti se ze 105 lidických dětí po válce vrátilo domů jen sedmnáct. Většina z nich, celkem 82, byla zavražděna počátkem července 1942 v Chełmnu. Na poněmčení bylo odvlečeno devět dětí. Ze čtrnácti miminek nebo novorozenců, kteří se narodili těhotným lidickým ženám po vyhlazení vesnice, jich přežilo jen osm.

K dětem adoptovaným lidickou maminkou patřila i holčička, která dostala jméno Marta Hroníková. Děvčátko nalezené 10. července 1945 v transportu opuštěných německých dětí si k sobě vzala lidická vdova Františka Hroníková. V říjnu téhož roku požádala o poručenský dekret nad nezletilou v domnění, že jde o její dceru. A o pár měsíců později se holčičky zřekla.

Martu přijala do rodiny Anna Krtičková z Dušník a několik let se o ni starala. „Za zmínku stojí skutečnost, že Františka Hroníková pobírala na Martu sirotčí důchod až do konce roku 1947, tedy minimálně dva roky poté, co dívka byla v péči jiné rodiny, které Františka nepřispívala na výchovu ani haléřem,“ podotýká Květa Hrnčířová ve své studii. Po několika letech strávených u Krtičků nakonec Marta skončila v dětském domově.

Šťastnější osud měla Hella Schröterová, která byla v květnu 1945 umístěna do nemocnice na Bulovce se záškrtem. Poté ji přemístili do infekčního pavilonu v Karlíně, odkud ji v červnu 1945 předali do internačního tábora v Hloubětíně. Její matka Marta byla odsunuta počátkem června, s dcerou se však v lágru nesetkala. Mezitím totiž modrookou, plavovlasou dívenku získala do péče lidická žena Emilie Heřmanová v domnění, že jde o její dceru Jaroslavu.

Přestože Marta prokázala identitu své dcery fotografiemi i popisem mateřských znamének, adoptivní matka se odmítla holčičky vzdát a požadovala další důkazy. Teprve po jejich doplnění uznala, že dítě v její péči je opravdu hledaná Hella, a na státní hranici ji osobně předala mamince.

Dobře dopadl také případ šestileté Ingrid, která žila od září 1945 do srpna 1947 v opatrovnictví lidické vdovy Anny Strakové jako její dcera Jarmila. Mezitím po ní pátrali adoptivní rodiče Franz a Berta Trotscheovi, k nimž byla nakonec repatriována. Adoptivní lidická maminka vrátila sirotčí důchod a zařídila u okresního soudu na Kladně vyřízení zrušení opatrovnictví.

O dalších dvou německých dětech, jež byly na nějakou dobu přijaty lidickými ženami za vlastní potomky, existují pouze kusé informace. Pětiletý Gerhard Depta žil jako lidické dítě pod jménem Jaromír Zelenka v Lidicích od července 1945 do září 1947. Poté byl odsunut do německé okupační zóny a předán své biologické matce Kláře Deptové.

Posledním „lidickým“ dítětem původně nezjistitelného původu pak byla dívka nalezená ve sběrném táboře v Broumově dne 2. prosince 1945, která dostala jméno po zavražděné lidické holčičce Jaroslavě Ramešové.

„Těchto šest malých německých dětí prožívalo stejnou bolest a určitě i obdobné radosti a starosti jako devět lidických dětí, které nacisté nezavraždili, ale předali je do německých rodin k poněmčení. Rozdíl byl v délce nedobrovolného pobytu v cizím prostředí. Skutečné lidické děti Marie Doležalová, Emilie Frejová, Anna Hanfová, Marie Hanfová, Václav Hanf, Eva Kubíková, Hana Špotová, Věra Vokatá a Václav Zelenka se vrátily do osvobozené vlasti v rozmezí tří až pěti let od vyhlazení jejich domova a zastřelení jejich otců, dědů a dalších příbuzných,“ uzavírá svou studii archivářka Květa Hrnčířová.