Tragédie labradorských Inuitů po návštěvě Prahy v 19. století

27. listopadu 1880 se desítky Pražanů hrnuly k rybníčku u žižkovského hostince Bezovka a nevadilo jim ani mrholivé, nevlídné počasí. Těšili se na nový druh zábavy, takzvané etnické představení neboli lidskou zoo. Labradorští Inuité, dříve zvaní Eskymáci, tři muži, dvě ženy a tři děti, měli předvést výjevy ze svého každodenního života.

Do rybníčku vpustili organizátoři živého tuleně a za ním se rozjela trojice kajaků. Lidové noviny s nadšením scénu popsaly: „Konečně se podařilo zručnému vůdci Abrahamovi zasáhnouti tuleně v bok. Zraněné zvíře vymrsklo se bolestí vysoko nad hladinu: proud krve vytryskl mu z těla a zbarvil vodu kolem sebe červeně. Tuleň měl ještě dosti síly provozovati pod vodou další svá alotria. Netrvalo to však dlouho.“ Po představení nastoupili Inuité do fiakrů a odjeli do Bezovky ke slavnostní hostině, kde jim i platícím divákům připravili špikovanou tulení pečeni.

Hamburský podnikatel Carl Hagenbeck financoval v 19. století lidské zoo v Evropě a protagonisty získával z Ameriky, Afriky a Asie. Příslušníci nejrůznějších etnik se předváděli před obecenstvem, které za své draze placené lístky očekávalo zábavu (tragický osud Inuitů popsala historička a etnoložka Markéta Křížová v článku Trpěli strašně, Labradorští Inuité v Praze, Dějiny a současnost, č. 6, 2020).

Mělo to i svou kladnou stránku – antropologové, lékaři a vědci mohli studovat jinou kulturu, aniž by opustili zemi. Sami aktéři ze vzdálených zemí ovšem nepatřili k nějakým divochům, kteří se dosud nesetkali s civilizací. Platilo to i o labradorských Inuitech.

Obyvatelé Labradoru přinejmenším od 17. století obchodovali s anglickými námořníky a svá tábořiště přemisťovali v lovecké sezoně podle vzájemné výměnné dohody. Inuité nabízeli tulení tuk, Evropané zase vozili evropské oděvy, nástroje a pochutiny. Inuité tak postupně měnili svou kulturu i sociální návyky.

Navíc – část labradorské rodiny pocházela z misie Moravské církve. Ta se odvolávala na předbělohorskou jednotu bratrskou. Vznikla v roce 1771 v saském Ochranově, Herrnhutu, a brzy se šířila do Evropy i mimo ni.

V témže roce začala působit se souhlasem britské vlády i na Labradoru. Do poloviny 19. století zbudovali Labradorští už čtyři osady, opanovali celé severní pobřeží Labradoru a v rámci misie čile obchodovali s Evropany.

To ale právě Abrahama, kostelního pomocníka a váženého, oslavovaného harpunáře, zavleklo do sítě finančních nesnází. Nakupoval v misijním obchodě na dluh, ten se neúměrně zvyšoval, a tak se nakonec rozhodl odvézt svou ženu Ulrike, dcery Sarah a teprve roční Marii a švagra Tobiase na „zooturné“, aby si něco vydělal. K výpravě se přidal ještě „pohan“ a šaman Terriniak s manželkou Paingu a dcerou Noggasak. Vše organizoval Hagenbeckův impresário Johan Jacobsen.

Abraham nebyl žádný nevzdělanec. Uměl základy němčiny, angličtiny, četl, psal a kreslil. Navíc hrál na několik hudebních nástrojů. Psal si o svém cestování dokonce deník. Praha ho zklamala. Místním zvykům nerozuměl, ale dobře věděl, že se ocitl v zemi, kde kdysi předky jeho labradorských učitelů pronásledovali.

Svého rozhodnutí odjet z domova brzy litoval. V deníku si posteskl: „Jsme teď v Praze, v Rakousku, v zemi katolíků. Nemůžeme chodit ven, aby se nás nezmocnili katolíci. Zpíváme jen potichu a modlíme se k Pánu o pomoc, aby nám katolíci neublížili.“ Inuité se děsili dotěrnosti diváků, plašil je hluk, jídlo jim nechutnalo a podnebí je trápilo. Chtěli jediné – jet domů. Líp se necítili, ani když se přesunuli do Frankfurtu a Darmstadtu. Tady zažili první tragédie.

Po několika dnech při buzení našla Terriniakova žena Paingu v Darmstadtu svou patnáctiletou dceru Noggasak v posteli mrtvou. Všechny Inuity tragédie úplně ochromila. Lékař prohlásil, že Noggasak zabil žaludeční katar.

Pohřbili ji na darmstadtském hřbitově. Místní považovali celý akt za mimořádnou podívanou a dostavilo se jich několik tisíc. Vnímali smutný průvod jako „etnografické“ představení. To Inuity ještě víc zkrušilo.

Podle smlouvy ale stejně museli pokračovat v cestě. Ta vedla do Krefeldu, kde jim Hagenbeckovi zaměstnanci připravili velkolepou vánoční oslavu s rybí hostinou a drobnými dárky – krabice s šaty, paštičky, šunky, sýry. To Labradorským alespoň trochu rozptýlilo chmury. Na pouhé dva dny.

V prvním lednovém týdnu zemřela v Krefeldu Terriniakova manželka Paingu. Doktoři konstatovali, že ji utýral revmatismus. To už zbylí Inuité docela propadli zoufalství. Ke všemu neštěstí onemocněla Abrahamova dcera Sarah.

Padlo podezření na neštovice. Velmi neobvyklé neštovice bez vyrážky, ale s vnitřním krvácením, doprovázeným strašlivou bolestí. A vidinami.

Nicméně, impresário Jacobsen už nasmlouval zájezd do Paříže. Muselo se pokračovat v cestě. Jacobsen nakonec Abrahama přesvědčil, aby malou Sarah nechal v krefeldské nemocnici. Dívenka plakala, Inuité také – nastalo srdcervoucí rozloučení. Když výprava dojela do hlavního města Francie, čekalo je už oznámení o dceřině smrti. Tehdy si Jacobsen uvědomil svou hroznou chybu.

Tři roky předtím vezl totiž jinou skupinu Inuitů z Grónska do Hamburku. Cestovali přes Dánsko, kde bylo očkování proti neštovicím povinné. A zůstali zdraví. Moravská církev naproti tomu očkování nepodporovala. Jacobsen navíc na počátku Abrahamovy výpravy onemocněl a na očkování zapomněl.

Pařížští lékaři sice zbytek inuitských rodin dokonce dvakrát očkovali, ale s nulovým úspěchem. Abraham ve svém deníku úplně propadl zoufalství. Vnímal neštěstí jako trest za opuštění Labradoru a osobní selhání.

Úplně se svými slovy „odevzdal do Božích rukou“. Terriniak už také v nic nedoufal a těšil se na setkání se svou ženou a dcerou. Během druhého týdne v lednu roku 1881 všichni Inuité zemřeli v bolestech a halucinacích.

Otřesený Jacobsen ihned odešel od Hagenbeckovy společnosti. Celou tragédii sledoval i tisk v českých zemích – tím spíš, že k nákaze došlo zřejmě v Praze. Začala mezinárodní debata o hygieně. Zvlášť poté, co pařížský lékař Henri-Edouard Colin prohlásil, že je Praha „semeništěm nemocí“.

V Praze se rozšířila všeobecná debata o otřesných hygienických poměrech na předměstích. Prager Tagblatt skuhral nad lhostejností úřadů, další tiskoviny propagovaly očkování, ale proti němu se stavěli i někteří pražští lékaři.

Časopis českých lékařů se zase odmítavě vyjadřoval k tvrzení, že se Inuité nakazili v Praze. Zvláštní průběh nemoci vysvětloval anatomickou odlišností lidí na severu – jejich organismus, zvyklý na olej a tuk, údajně nesnesl jiné výživové podmínky. Jiné texty označovaly Inuity za nečistotné a špinavé.

Ani po smrti neměli Inuité pokoj. Tentokrát posloužili vědeckým účelům. Jak uvádí Markéta Křížová, v Krefeldu pitvali Paingu a otevřeli její lebku. Impresário Jacobsen si dokonce „část mozkovny odvezl v kufru“.

Když opustil Hagenbeckovu společnost, věnoval ji, nebo prodal, pařížskému přírodovědnému muzeu. Ve sbírkách jihofrancouzského muzea v Montpellieru skončily odlitky mozků harpunáře Abrahama, jeho ženy Ulrike a švagra Tobiase.

K dovršení všeho členy výpravy sice v Paříži pohřbili, ale po několika letech pařížská prefektura nařídila jejich exhumaci. Ne kvůli určení nemoci, ale jako dar přírodovědnému muzeu. Tam skončily ostatky Abrahama, Ulrike, Tobiase, Terriniaka a roční Marie. I ze Sařina hrobu vyjmuli v Krefeldu tělo a její lebka skončila v etnografickém muzeu v Berlíně.

Vydezinfikované věci zemřelých odkoupilo muzeum na Trocadéru (dnes jsou uloženy ve sbírkách etnografického muzea Quai Branly). Na Labrador se vrátil pouze Abrahamův deník.

Svérázné zacházení s tělesnými ostatky aktérů „etnografických představení“ nepatřilo k žádným výjimkám. I pražské Hrdličkovo muzeum člověka vystavuje lebku „Samojeda“ Vasila Kanjuka (za Samojedy se označovala skupina národů tradičně hovořících uralskými jazyky, v našem případě jde o Něnce).

Vasil při exotickém představení zemřel v Praze v roce 1882 na TBC. Pitvali jej profesoři z Karlo-Ferdinandovy univerzity, pohřbili, ale následně ho vykopali pro vědecké účely.

O případ Abrahamovy rodiny se zajímají vědci dodnes.

V roce 2014 podepsali francouzští a kanadští představitelé dohodu o spolupráci. Jeden článek obsahuje klauzuli o repatriaci ostatků původních obyvatel Kanady, uložených ve francouzských vědeckých institucích. Vztahuje se i k Inuitům z Abrahamovy rodiny. Zatím ale k navrácení tragicky zemřelých z roku 1880 do vlasti nedošlo, a tak stále na svůj domov čekají.