To se vysvětlí, soudruzi! Jak se ze socialismu stala historická dekorace

A to prozrazuje něco zajímavého o vztahu české kulturní tvorby i společnosti obecně k minulému režimu. Vyrovnávání se s minulostí totiž není jen věc legislativy a politických rozhodnutí; právě prostřednictvím masové kultury sdílí společnost konkrétní příběhy. Na populární kultuře lze tak sledovat, jak se po roce 1989 proměňovalo vnímání nejnovější historie.

Státní ústav, do jehož činnosti, zdá se, nijak nezasahuje politika; dobrosrdečný, ba dokonce sympatický estébák; kněz, který není šlechetným bojovníkem proti represi náboženské svobody, ale naopak svou prací otráveným agentem tajné police. To jsou jen některé motivy z aktuálně vysílaného seriálu, jež se v předchozí tvorbě zobrazující komunistický režim rozhodně neobjevovaly.

Filmová a televizní tvorba měla v posledních letech tendenci k nedávné minulosti přistupovat spíše skrze dramatické žánry, které představovaly jasné, morálně nerozporuplné hrdiny v boji proti totalitní moci. Není to překvapivé; příběhy, v nichž se sympatičtí hrdinové postaví komunistické moci, nabízejí poměrně pohodlný výklad minulosti, ve kterém je možné jasně rozlišit dobro od zla.

A tento trend rozhodně nekončí, jak ukázal rovněž Českým lvem oceněný film Bratři Tomáše Mašína o asi nejznámějších a zároveň nejrozporuplnějších antikomunistických odbojářích československých dějin. Přitom ještě nedávno volili umělci pro zobrazení socialistické minulosti spíše komediální retro.

Obrazy socialismu prošly od roku 1989 podstatným vývojem. V něčem by se rozpustilá komedie To se vysvětlí, soudruzi! hodila do devadesátých a nultých let, kdy právě humor byl polohou, po které filmoví a televizní tvůrci i spisovatelé a spisovatelky ve vztahu k socialismu nejčastěji sahali.

Již v letech 1991 a 1992 přišly do kin dvě filmové adaptace dříve zakázaných literárních děl z armádního prostředí padesátých let: Tankový prapor a Černí baroni, jež v lecčem svým žánrem udávaly tón dalším obrazům minulosti.

Ten první se přitom stal vůbec nejnavštěvovanějším kinofilmem celé první porevoluční dekády. Obrovské úspěchy sklízel hned po vydání v roce 1992 semi-autobiografický humoristický román Michala Viewegha Báječná léta pod psa o nelehkém dospívání za normalizace, zfilmovaný Petrem Nikolaevem v roce 1997.

Již v roce 1993 dal Jan Hřebejk padesátým letům nádech hollywoodského muzikálu v hudební komedii Šakalí léta, opravdový úspěch ho ale čekal v roce 1999, kdy se jeho rodinná komedie o roce 1968 Pelíšky stala hitem. „Hlášky“ především z úst dvou cholerických otců v tomto filmu – naivního armádního důstojníka a zavile antikomunistického veterána protifašistického odboje – zdomácněly a ve společnosti žijí dodnes.

Po celé řádě dalších snímků se opožděným příkladem a zároveň vyvrcholením tohoto trendu stal retroseriál Vyprávěj České televize (2009–2013), jenž tento typ vzpomínání definitivně vyčerpal.

Co měly všechny tyto obrazy společného? Snažily se mnohdy tragické či traumatické události nedávných desetiletí zlehčit divácky vděčným laskavým humorem. Jejich hrdiny byli lidé, kteří se proti komunistickému režimu vymezovali. Nečinili tak ale s okázalým hrdinstvím, ale spíše drobnými gesty, která přinášela spíš osobní úlevu, než aby nabourávala systém.

Typickým příkladem a scénou, která se vryla do paměti mnoha diváků, je okamžik v Pelíškách, kdy otec v podání Jiřího Kodeta, rozrušen četbou socialistického tisku a znechucen neustálou nutností přetvařovat se a neříkat svůj skutečný politický názor, vyjde na balkon a hlasitě provolá poměrně nevinnou vulgaritu: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“

Následně obejme manželku se slovy: „To se mi ulevilo.“

Naopak komunisté v těchto obrazech byli zpravidla postavami hloupými a hodnými výsměchu – zejména příslušníci SNB to schytávají ze všech stran. Komedie má tendenci ke smířlivému vyznění, a tak konflikt mezi těmito dvěma skupinami obvykle nebyl nijak zvlášť ostrý. Místo toho se stává zdrojem různých humorných situací a vtípků – jako když se náctiletí hrdinové snímku Občanský průkaz (2010) spolu domluví, že na systém „vyzrají“ společným natržením stránky ve svém občanském průkazu.

Česká kultura si tak nikdy nevypěstovala svou verzi ostalgie čili nostalgických příběhů o tom, jak se za socialismu žilo lépe nebo jak alespoň některé aspekty života byly hezčí. Ač antikomunisticky laděná část publicistů již v 90. letech tyto komediální obrazy odsuzovala jako znevážení zkušenosti diktatury, bylo by obtížné tvrdit, že tyto filmy a romány politiku komunistické strany jakkoliv obhajovaly.

Naopak se od diváků a čtenářů dožadovaly sympatií pro ty postavy, které se „systémem“ nesouzněly. Vyprávěly tak líbivý příběh o tom, jak vlastně všichni byli „vnitřně proti“, i když navenek se tak možná nechovali.

Výmluvná je například postava agilního ředitele školy v Hřebejkově Pupendu. Vůči orgánům moci je servilní, svůj vnitřní odpor chce ale prokázat antikomunistickým „vzkazem budoucím generacím“, jejž nechá zazdít do mozaiky v budově školy. Komické ztroskotání tohoto projevu „hrdinství“ přichází v momentě, kdy se má mozaika demontovat a ředitel se může strachy pominout.

Zhruba okolo roku 2005 se ale něco začalo měnit. Konejšivé retro ustoupilo vážnějším žánrům, které své hrdiny stavěly do boje s nespravedlností komunistického režimu. Už v devadesátých letech seriál Zdivočelá země i další filmy podle námětů spisovatele Jiřího Stránského předznamenávaly heroický způsob vyprávění o zápasu s represivním aparátem komunistického režimu.

Teprve později se ale objevily oceňované romány jako například Selský baroko Jiřího Hájíčka (2005), Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala (2008) či Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové (2012), které by se daly označit jako „archivní trend“ v české literatuře.

Zde byly traumatické příběhy z minulosti stvrzovány využitím archivních (nebo fiktivně archivních) materiálů. Filmaři pak příběhy o konfrontaci s režimem zobrazovali ve snímcích s často kriminálním nebo justičním motivem jako Kawasakiho růže (2009), Pouta (2010), Ve stínu (2012) či Hořící keř (2013).

Tento posun v zobrazování minulosti nebyl náhodný. Od poloviny nultých let ve veřejném prostoru probíhal paměťový konflikt, jenž krystalizoval zejména kolem diskusí o podobě paměťové instituce, která nakonec vznikla v roce 2007 pod názvem Ústav pro studium totalitních režimů. Ten ve své agendě vyzdvihoval zejména prezentaci represivních rysů komunistické moci.

Ve stejné době také vznikla řada organizací a projektů v neziskové sféře, jež se rovněž soustředily a stále soustředí na sbírání příběhů a dokumentování nespravedlností minulého režimu. Bylo by příliš zjednodušující dávat tyto události a kulturní produkci do kauzálního vztahu. Spíše se jedná o celkovou proměnu paměťové kultury, kdy příběhy o minulosti (vycházející jak z kulturní produkce, tak z institucí) sdílené ve veřejném prostoru již méně akcentovaly komediální smířlivost a více vyzdvihovaly hrdinství a odpor.

Vývoj od komedie k vážnějším žánrům přitom není překvapivý. Jedná se o typickou dynamiku kulturní paměti. V devadesátých letech byla žitá zkušenost socialismu pro tvůrce ještě čerstvá ve vší složitosti morálních kompromisů, politicky ponižujících okolností i radostných soukromých prožitků – a tuto ambivalentní směs ztvárnili s humorným nadhledem. Naopak plynutí času často vede k jistému zjednodušení – morální soudy se vynášejí snáze, hrdiny a padouchy lze z odstupu lépe identifikovat a příběhy se začnou jevit více černobíle.

Ač samozřejmě existují výjimky, většina popkulturní produkce týkající se období socialismu se držela jednoho nebo druhého popsaného schématu zobrazování. Změnu přinesla v posledních letech televizní tvorba, která do jisté míry nabourává zažité vzorce – tedy zejména boj veskrze kladného hrdiny proti cynickým představitelům komunistické moci.

V tomto ohledu byl skutečně neobvyklý seriál Volha. Vymykal se zajetým kolejím zobrazování minulého režimu, a zřejmě i proto vyvolal tak živou debatu. I když pro mnohé diváky jistě nebylo snadné dívat se na oportunistického hrdinu, jenž svou spoluprací s StB bez skrupulí maří životy lidí kolem sebe, nabídl seriál pohled na normalizační společnost, který neopakoval ani smířlivě laskavý pohled, ani se nesnažil hledat politicky motivované hrdinství.

Normalizace je ve Volze odpudivá a na její odpudivosti se podílejí naprosto všichni, i ti rádoby šlechetní. Hlavní hrdina, televizní řidič Standa Pekárek, si ve své omezenosti rád opakuje mantru vlastní spokojenosti s životem v normalizaci „Kdo tohle má?“. Spokojený může být, protože je výjimečně bezpáteřní, ale ani žádná z dalších postav není bez poskvrny. V tomto šla Volha proti proudu ustálených vyprávění: divákům nenabídla jednoznačně kladné hrdiny ani lehce uchopitelný morální klíč.

Poťouchlý tón současného seriálu To se vysvětlí, soudruzi! z období normalizace volí ještě jiné schéma. V dosud odvysílaných dílech je zřejmé, že normalizační realita zde slouží pouze jako estetická kulisa a že se seriál vyznačuje určitou apolitičností. I když je laděn především humorně, nevychází ze střetu „správňáckých“ hrdinů s absurditami komunistické moci, jako tomu bylo u dřívějších komedií. Postava pracovníka Ústavu pro výzkum paranormálních jevů Zajíce v podání Jiřího Macháčka nemá o povaze politického zřízení, ve kterém žije, žádné iluze a jeho naivní parťák (Jan Cina) si zase ve svém nadšení pro paranormálno žádné politické souvislosti nepřipouští. Rozdíl oproti dřívějším obrazům spočívá ale v tom, že kolem politického konfliktu – byť třeba jen implicitního – nestaví seriál svou zápletku.

Úplným vykročením je pak zobrazení dvojice příslušníků StB, kteří rozhodně nevzbuzují strach, jak bylo zvykem v českých filmech i seriálech. Dvojice zlého a (zdánlivě) hodného estébáka se stala stálicí českého kulturního repertoáru přinejmenším od časů Svěrákova Kolji (1996), v němž hlavní hrdiny strašil důstojník StB výhrůžně pronášenou frází „milej, zlatej“. V nejnovějším seriálu je „hodný policajt“ v zásadě sympaťák, a jeho „zlá“ parťačka se dokonce stane předmětem milostného zájmu jednoho z hlavních hrdinů. Pro jaký typ organizace jeho vyvolená pracuje, naivního inženýra Beka nezajímá.

Je pravděpodobné, že ještě před deseti lety by se seriál setkal s hlasitými protesty, kritici by se pohoršovali nad lehkovážným vyzněním obrazu, jenž se má odehrávat v režimu považovaném za totalitní. Dnes už tak ostré reakce nevyvolává. Ze socialismu se stala dekorace. Roli zde sehrává pouze pro retro „look“ a obecné rámování doby, do které je seriál zasazen, jako absurdní.

Seriál ne vždy povedeně parafrázující normalizační tvorbu zřejmě příliš neobjasní dobový kontext skutečného výzkumu paranormálna v Československu. Přece jen ale stojí za pozornost, že veřejnoprávní televize může v roce 2024 konečně vypustit seriál odehrávající se před rokem 1989, kde není potřeba stavět politickou zápletku. A ačkoliv zrovna tento asi nic podstatného o minulosti nesdělí, jedná se o výzvu pro další tvůrce nahlédnout socialistickou zkušenost jinak než optikou politického střetu. Snad právě taková poloha má šanci oživit a posunout kolektivní vzpomínání na nedávnou historii.

Autorka je historička, působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, specializuje se na kulturní dějiny střední Evropy a problematiku paměti.