Tanec s mrtvými skláři. Z vesnice zbyla jen kaplička

Vyprávěl nám ho místní pamětník Emil Kintzl, který je autorem trilogie a seriálu Zmizelá Šumava. Pracoval také jako poradce při natáčení televizního seriálu Policie Modrava.

Za vzpomínání ovšem stojí nejen poválečný horor, ale i historie celé osady. Ta sahá do 18. století a je spojena s osudy rodin Hafenbrädelů a Abelů, jejichž příběh inspiroval spisovatele Karla Klostermanna k sepsání románu Skláři. Šumavský bard znal oba rody dobře: jeho maminka Charlotte byla s rodem Abelů spřízněna a tatínek Josef byl jejich rodinným lékařem.

Velkou sklárnu založili Hafenbrädlové v Hůrce roku 1766. Místo bylo ideální: dostatek křemene i dřeva na jeho tavení, nedaleký potok jako zdroj vody pro chlazení taveniny. Okolo sklárny časem vyrostl panský dům, pošta, fara, dva mlýny, hotel U jezera Laka, lesovna a desítky domků. Roku 1789 pak nechal Ignác Hafenbrädl postavit kostel zasvěcený sv. Vincenci Ferrerskému.

Deset let poté koupil sklárny rod Abelů. Největšího rozkvětu dosáhl podnik za Jiřího Kryštofa Abeleho, který nechal v roce 1820 vystavět u kostela hřbitovní kapli sv. Kříže, důstojné místo posledního odpočinku zesnulých příslušníků obou sklářských rodin.

„Svezli sem všechny příslušníky rozvětvených rodů. Jak zemřelí přibývali, krypta jim byla malá, a tak postavili traverzy a rakve ležely ve dvou patrech,“ vypráví Emil Kintzl. Nakonec byly v hrobce pohřbeny více než dvě desítky nebožtíků, mezi nimi i otec spisovatele Klostermanna.

Kráčíme po velkých kamenných blocích, které tvoří původní dlažbu kostela sv. Vincence. Zbyly z něj pouze zakonzervované základy. Jen věkem zkroucené stromořadí lip a javorů, lemujících někdejší příjezdové cesty, torzo kostela a obnovená kaple prozrazují, že tady kdysi žily stovky lidí.

Stačí však popojít kousek dál do lesa a narazíte na základy domů, pozůstatky kanálů či vodních nádrží. „Tam stávala fara pana faráře Březiny. Naproti byl hotel a hospoda s krámem. Dodnes v křoví najdete střepy z rozbitých talířů,“ ukazuje Emil Kintzl.

Na travnatém plácku vedle kaple se k sobě choulí několik náhrobků, které přežily obě světové války a všechny změny režimů. Vedle nich se tyčí pamětní úmrtní prkno.

„To byl starý šumavský zvyk. Když někdo v těchto končinách umřel v zimě, nebylo síly uspořádat mu funus. Zem byla zamrzlá tak, že nešel vykopat hrob. A napadlo dva až tři metry sněhu, takže se sem nikdo nedostal, příbuzní ani doktor. Proto lidé mívali připravené prkno, na které nebožtíka uložili a nechali třeba i několik týdnů ležet v chladu, než mrazy povolily a sníh roztál. Chudí měli obyčejné ohoblované prkno, na které se namalovaly tři křížky. Bohatí nechali prkno ozdobně vyřezat a napsat na něj jméno mrtvého a jeho činy,“ vysvětluje Emil Kintzl.

„Protože na tom prkně ležel tatínek, maminka, strýček či bratr, nechtěli ho jen tak spálit. Tak ho postavili ke kapličce, k mostu, ke kříži – prostě na nějaké pamětní místo. A v duchu biblického ‚v prach se obrátíš‘ ho nechali, aby se samo rozpadlo. Ta prkna jsou dnes vzácný sběratelský artefakt, hodně jich máme i u nás v muzeu v Kašperských Horách,“ dodává pamětník.

V drsném kraji – podle zápisů z farních kronik se dělníci, kteří stavěli kostel, museli bránit vlkům a medvědům – žili rázovití lidé. „Místní byli chudí. Když ale měla rodina jen dvě děti, smáli se jim, že chlap nestojí za nic. Bylo běžné mít aspoň šest potomků, ale ani deset nebylo výjimkou,“ vypráví Emil Kintzl.

K nejvýraznějším místním postavám patřil legendární farář Ignác Březina, český vlastenec a přítel Karla Klostermanna. Pro vzdělaného muže, který hovořil několika jazyky a získal ve Vatikánu doktorát z filozofie a teologie, byla chudá šumavská farnost prvním místem služby.

Zůstal v ní odkázán na „milostivé dary“ hohenzollernské dvorské kanceláře, která mu je ovšem v letech 1920–1923 přestala vyplácet. Během pozemkové reformy totiž žádal, aby byla Hůrka Hohenzollernům zabavena a předána do vlastnictví mladé Československé republiky… Teprve, když se pokorně omluvil, byla mu apanáž zpětně proplacena.

„V kostele jsem kněz, mimo kostel jsem muž jako každý jiný!“ To bylo páně Březinovo krédo. „Měl rád pivo, fandil fotbalu, chodil s chlapy hrát do hospody mariáš a šňupal. Ani při mši to nevydržel bez tabáku. Při kázání se třeba otočil zády k věřícím, šňupnul si z ozdobné skleněné flaštičky, kterou měl schovanou v dlouhém rukávu kněžského roucha, kýchl, utřel nos a pokračoval v řeči. Však také dostal jednou na památku bryndáček, kde byl nápis: Šňupeček a pivíčko podporuje zdravíčko,“ vypráví Emil Kintzl.

„Tvrdí se, že se svou hospodyní, rodačkou ze Šebířova, a jejími rodiči jezdil jednou ročně do lázní a lázeňské výlohy platil,“ napsal Kintzlovi v roce 2013 Jiří Dobeš z Kamberka. „Se svou první hospodyní měl dva syny, s druhou, Julií Alferi z Rejštejna, ještě dceru Annu. O všechny děti se prostřednictvím pěstounů staral až do dospělosti. A vůbec se za to nestyděl, věděl, že se to do Vatikánu nedonese,“ upřesňuje Emil Kintzl.

Obyčejní lidé nedali na svého pana faráře dopustit, ať už mluvili česky, nebo německy. Na faře nabízel nocleh poutníkům, kteří podnikali túry k jezeru Laka. V Hůrce založil menšinovou českou obecnou školu, kterou dobový tisk označil za „opravdovou baštu české národnosti“. Pořádal pro děti zájezdy do Sušice a do Prahy. Zastával se ale i německých dřevařů, utiskovaných knížecími úředníky.

„Německým osadníkům nic nevadilo, že dr. Březina byl vysloveným Čechem, naopak, těšil se oblibě pro svoji příslovečnou přímost, rázovitost a ovšem v prvé řadě štědrost, kterou projevoval bez ohledu na národnost,“ napsaly Sušické listy v roce 1938.

Pak začala henleinovská štvanice, a všechno bylo náhle jinak. „Láska se změnila v nenávist a došlo to skutečně tak daleko, že kostel byl stále prázdnější, německé žactvo přestalo i kněze zdravit a obava před násilím na jeho osobě vyžádalo si i opatření, že fara musela býti četnictvem střežena,“ konstatují místní noviny.

O pár týdnů později sloužil Ignác Březina mši v Prášilech. Tehdy ho věřící varovali, že na něj před farou čekají ozbrojení Němci. Kněz uprchl zadním vchodem ze sakristie do Sušice, kde mu poskytl útočiště hoteliér Fialka. Válku sice přežil ve zdraví, ale do Hůrky se už nevrátil. Nebylo kam. Vesnice se stala součástí vojenského prostoru. A tak pan farář sloužil na různých místech v jižních Čechách. Zemřel v roce 1959 a je pochován společně se svou matkou na hřbitově v Šebířově.

Farář Březina před válkou uprchl. Němce po válce odsunuli. A v pohraničním pásmu byl zřízen vojenský výcvikový prostor. Hůrka naposledy posloužila jako kulisy filmu Divá Bára, než se její osud nachýlil ke konci. Roku 1952 se stala součástí železné opony.

„Vesnice byla liduprázdná, ale ještě nezničená. Bývalý poschoďový hotel měl okna ještě opatřena okenicemi, ve farské zahradě jsme našli přerostlé keře rybízu, dosahující výšky dvou metrů. Kostel dosud neporušený. Celá tichá vesnice na nás dělala dojem spícího, zakletého pohádkového kraje. První kroky patřily svatyňce. Byla plná sena. Byl to zvláštní pocit obzírat kostel proměněný ve stodolu. Opodál na hřbitově byla kaple s podsklepenou kryptou. Zela prázdnotou, ale krypta byla neporušená,“ popisuje šumavský lékař Otto Kaskoun tehdejší stav obce v knize Toulky Šumavou.

„Nato asi za dva týdny jsme si vyšlápli s jedním přítelem znovu k jezeru. Když jsme míjeli kostel, slyšeli jsme od krypty hlas harmonik, halekání, do kterého se mísil zpěv opilců. Před kryptou jsme viděli otevřené rakve z krypty, v nich mumie, a co navíc, několik opilců poskakovalo s mumiemi, či jejich torzy kolem kaple,“ píše lékař ve své knize.

„Vojáci zřejmě potřebovali uvolnit místo pro sklad, tak dostali příkaz vynést rakve z krypty. Ty měly prosklená víka, takže byla vidět částečně mumifikovaná těla pod nimi, oděná do krásných dobových šatů a ozdobená skleněnými šperky. Rakve postavili ke zdi kapličky a rozstříleli. Potom někde vykopali jámy a ostatky zahrabali, možná právě teď na nich stojíme,“ konstatuje Emil Kintzl.

Vyprávění o události dostalo křídla a žilo dál vlastním životem. Stala se z něj novodobá hororová pohádka, ve které hrála hlavní roli spravedlivá odplata za zneuctění mrtvých. Podle místního vyprávění totiž do půl roku zemřelo všech šest vojínů, kteří se orgií s mrtvými zúčastnili, na „podivnou neznámou nemoc“, způsobenou „mrtvolným jedem“. A jejich velitel zahynul při předčasném výbuchu demoliční nálože…

Cínové rakve a kovové kříže odvezli vojáci do sběru, hřbitov srovnali se zemí. Kostel a opuštěné domy posloužily jako cvičné cíle dělostřelcům. Jen kaplička zůstala stát. „Sloužila jako sklad terčů, protože tady byla střelnice. Nahoře prorazili vojáci střechu a měli tam pozorovatelnu s výhledem na nedalekou státní hranici,“ vzpomíná Emil Kintzl.

Uběhly desítky let… „Po převratu se o památku začali starat lidé z Čech i Bavor. Zásluhu na tom měl zejména sušický farář Slávek Holý. Díky němu vzniklo pietní místo, byly zakonzervovány základy kostela, kaple obnovena a znovu vysvěcena,“ konstatuje Emil Kintzl.

Skrz mříže nahlížíme do temna svatostánku. Na stěnách u vysokých oken jsou ještě vidět vyryté nápisy, které tu zůstaly po vojácích. Shovívavě na ně shlíží skleněný Kristus – krásná plastika výtvarnice Vladimíry Tesařové –, který na hlavě nese trnovou korunu z hraničního ostnatého drátu. A ve věži visí Zvon smíření, s kovovým táhlem vyvedeným ven. Kolemjdoucí si tak mohou zazvonit na znamení porozumění mezi lidmi. Nostalgické kovové cinknutí nás vyprovází ze světa vzpomínek zpět do říše živých lidí.

Zdroj: Muzeum Šumavy Sušice