Tajné válečné plány, které se neodehrály. Mnohdy naštěstí

V průběhu posledních let bylo zpřístupněno množství pramenů skýtajících barvitý pohled na myšlení původců nezrealizovaných válečných plánů. Na světlo se dostaly zprávy tajných služeb, různé direktivy a memoranda, záznamy kabinetů i státních komisí…

Dohromady tvoří příběh druhé světové války, jak by se bývala mohla odehrát, kdyby se tyto operace realizovaly. Na některá taková „vojenská kdyby“ se v publikaci Neuskutečněné plány druhé světové války soustředil britský autor Michael Kerrigan, kterou u nás vydalo nakladatelství Euromedia – Knižní klub.

Jednou z tajných zbraní Spojenců měl být tzv. ricinový déšť. Britové plán vymysleli koncem roku 1941. U výrobců šicích strojů Singer bylo objednáno několik miliónů jehel, které měly být namočeny do ricinu a vyhazovány nad německými armádami v Evropě.

Tvůrci plánu si vše vyzkoušeli na tajné výzkumné základně v Kanadě. Do vojenských oděvů byly oblečeny ovce a kozy a poté vystaveny útoku těchto jedovatých šipek. Množství padajících jehel připomínalo dešťové mraky a při dopadu pronikly nejméně dvěma vrstvami oděvu.

Pouhé škrábnutí jedovatou jehlou mohlo učinit vojáka neschopným boje – a pokud by ji zasažený nestihl do půlminuty vyjmout, s jistotou ho čekala bolestivá smrt. Děsivé utrpení by zabilo nejen oběť, ale paralyzovalo by vojenský lékařský systém nepřítele a demoralizovalo i vojáky, kteří by smrti unikli.

Kontroverzní záležitostí takové zbraně bylo, že zabíjela lidi, avšak neničila budovy: kdo byl uvnitř (nebo v tanku či v autě), byl před „jedovatým deštěm“ chráněn. A tak se od jehlových šipek upustilo a nikdy nebyly vypuštěny. Britové se rozhodli, že jsou jako zbraň příliš „nehospodárné“, a rozpracovaný projekt byl odložen.

Ve vývoji biologických zbraní však pokračovali dál. V roce 1942 zahájila britská vláda program výzkumu antraxové zbraně. Profesor oxfordské univerzity R. Vollum vyvinul zvláště zákeřný kmen sněti, který byl na jeho počest pojmenován Vollum 14578.

Na ostrově Gruinard u západního pobřeží Skotska byly pomocí malých bomb rozptýleny spory sněti a infikovaly ovce. Celý proces byl filmován a na základě výsledků byl připraven projekt, který byl s mrazivou ironií nazván operace Vegetarián.

Mělo vzniknout pět miliónů dávek krmné směsi a ty měly být shozeny nad německými pastvinami. Dobytek by je spásl před tím, než by šel na porážku pro potřeby civilního obyvatelstva. V zemi by vypukla epidemie. Její symptomy by začaly v ústech a hrdle, následovala by horečka a zvracení, potom by nemocného zasáhly bolesti břicha, jak by bacily sněti vyžíraly cestu útrobami. Pacient by zemřel během čtyř nebo pěti dní.

Uvažovalo se také o tom, že by při další akci byla přeskočena fáze s dobytkem a spory by se v bombách rozptylovaly přímo nad německými městy. I když bylo spojenecké středisko na ostrově Grosse Ile (na řece Sv. Vavřince v kanadském Quebeku) po sérii nehod nakonec uzavřeno a operace Vegetarián zastavena, stihli laboranti do té doby vypěstovat 70 miliard dávek antraxu – to by stačilo asi třicetkrát na vyhubení celého světa!

Podle závěrů studie britských odborníků by „následná použitelnost oblasti k osídlení byla nulová“. K čemu by bylo, kdyby se celá zasažená země (Německo) stala na několik generací neobyvatelnou? Zásadní otázkou bylo, jak antrax kontrolovat. Nešlo pouze o nakažlivost, ale bylo známo, že antraxové spory jsou také neuvěřitelně odolné. To se nakonec ukázalo i v případě ostrova Gruinard, který byl zpřístupněn až po dlouhé a náročné dekontaminaci v devadesátých letech 20. století.

Na německé straně se v tomto období intenzivně pracovalo na vývoji jiné tajné zbraně. Takové, která by umožnila přenést boje přímo na území USA. O potřebě vyvinout mezikontinentální bombardér uvažoval šéf říšského ministerstva letectví Hermann Göring už v roce 1938, ale zelenou k jeho vývoji dal až na podzim 1940.

Projekt dostal název bombardér Amerika a zadání na výrobu letadla schopného doletět z Německa do Spojených států (skoro 11 tisíc kilometrů) obdržela od říšského maršála pětice předních německých výrobců (Junkers, Messerschmitt, Heinkel, Focke-Wulf a Horten).

Bylo evidentní, že to bude muset být mohutný stroj. Kromě dostatku paliva měl být schopen nést náklad bomb o hmotnosti minimálně 6,5 tuny, aby se nálet vyplatil. Projekt byl velkou zkouškou technické zdatnosti a oslovené firmy na něj reagovaly různě.

Většina přišla se zvětšenými verzemi svých konvenčních letounů. Bylo třeba vše řádně propočítat a docílit kompromisu mezi rychlostí a výkonem na jedné straně a spotřebou paliva na straně druhé. Nešlo jen o hospodárnost, ale i o to, aby se letadlo po náletu dokázalo vrátit.

Objevily se zajímavé, nekonvenční nápady. Bratři Hortenové navrhli letadlo, které mělo tvar jednolitého křídla ve tvaru V, a měly jej pohánět rané tryskové motory. Bylo navrženo tak, aby uniklo pozornosti radarů, a jeho vzhled se blížil dnešním „neviditelným“ americkým strojům Stealth. Jiný návrh předpokládal složené letadlo.

Vlastně by jedno sedělo na druhém. Bombardér s dlouhým doletem Heinkel 177 by letěl nad Atlantik tak daleko, kam až by mohl, a nesl by na hřbetě menší bombardér Dornier 217. Po dosažení hranice svého doletu by se Heinkel obrátil. Dornier by se oddělil a pokračoval by sám až ke svému cíli, načež by přistál na hladině oceánu, kde by posádku vylovila čekající ponorka.

„Všechny tyto plány ale selhaly v důsledku Hitlerova vměšování a nesoustředěnosti,“ konstatuje Michael Kerrigan. „Vůdce trval na tom, že se musí na všem podílet, ale neustále ho rozptylovaly další projekty. A jak válka pokračovala, plán bombardéru Amerika ztroskotal kvůli všedním praktickým záležitostem – z nichž nikoli nejmenší byl problém s obrovskou spotřebou paliva, kterou by mezikontinentální lety vyžadovaly.“

V roce 1943 se zrodily nápady provést atentáty snad na všechny významné válečné vůdce. K nim patřil i nacistický záměr na zavraždění členů velké trojky během konference spojeneckých velitelů v Teheránu.

Němci se o setkání Stalina, Roosevelta a Churchilla dozvěděli v polovině října 1943 odposlechem amerického námořnictva. Plán na jejich likvidaci měl název Daleký skok a provedení dostal na starost příslušník Waffen SS Otto Skorzeny, který s komandem výsadkářů o několik týdnů dříve osvobodil ze zajetí italského diktátora Mussoliniho.

Celá operace ale musela být odvolána, protože se o ní sovětská bezpečnostní služba s předstihem dověděla. Postaral se o to zpravodajský důstojník Nikolaj Kuzněcov. Byl nasazen v týlu německo-sovětské fronty a vydával se za nadporučíka luftwaffe Paula Sieberta.

Stal se druhem pijáckých zábav sturmbannführera Ulricha von Ortela. „Bude to dlouhý skok! Zbavíme se Churchilla a Stalina a obrátíme válečnou štěstěnu,“ vychloubal se Ortel nad sklenkami vodky a chtěl Sieberta představit starému kamarádovi Skorzenymu. „Uneseme Roosevelta, abychom tak našemu vůdci pomohli k dohodě s Američany.“

Informace od Kuzněcova se rychle dostaly na sovětskou ambasádu do Teheránu a sovětští rozvědčíci pak měli plné ruce práce s identifikací již asi čtyř set německých agentů, kteří se – jako předskokani Dlouhého skoku – objevili v provinčním městě Qúm.

Na podzim 1944 chystala nacistická tajná služba jiný plán – útok na Stalina přímo v Kremlu. Vybraným atentátníkem byl Pjotr Šilo, sovětský důstojník, který v roce 1942 přeběhl na frontě k Němcům. Byl naverbován, vyškolen na agenta a zařazen do operace Zeppelin.

Podle nových dokladů byl majorem Tavrinem z organizace Směrš (vojenská kontrarozvědka) a do akce s ním šla i jeho manželka Lydia Šilo. Tavrin měl zastřelit Stalina buď při audienci v Kremlu, nebo si na něj měl počkat při jeho jízdě mezi Kremlem a dačou – jeho pancéřovou limuzínu měl zničit speciálně upravenou ruční protitankovou zbraní (granátomet měl upevněný k předloktí a diskrétně ukrytý pod rozšířeným rukávem).

Předpokládalo se, že Tavrinovi budou vysazeni poblíž Moskvy a do města se dostanou na sovětské sajdkáře M-72, kterou si k tomu účelu vezli. Podle Kerrigana byli na místo dopraveni transportním letounem Arado 232 ze speciální eskadry luftwaffe známé jako Kampfgeschwader 200.

Sovětští zpravodajci již o akci věděli (jistý krejčí z Rigy jim sdělil, že měl upravit kabát s rozšířeným rukávem), ale informovaná protiletecká baterie začala omylem po letadle pálit. Poškozené Arado muselo přistát západněji, než bylo plánováno.

Nicméně Tavrinovi na své motorce vyrazili k Moskvě. Jejich dokumenty je dostaly přes všechna kontrolní stanoviště. Zdálo se, že se vše daří, dokud Tavrin nepoznamenal, že jsou na cestě celou noc. To vzbudilo podezření u jednoho strážného – kdyby major mluvil pravdu, museli být mokří a sajdkára špinavá, protože se krajem nedávno přehnala vydatná bouřka.

Páreček byl zadržen a celý atentát zmařen. Operace Zeppelin skončila na samém počátku.

V roce 1944 nastal bod obratu. Tak se alespoň situace jevila Spojencům, kteří převzali iniciativu v Evropě a stále, i když pomalu, postupovali v Pacifiku a na Dálném východě.

Německo vyvíjelo zbraně, které měly potenciál situaci zvrátit, bylo ale otázkou, zda se je podaří použít včas. Z pohledu Spojenců šlo o to, jak tyto nové zbraně zastavit a udržet si získanou iniciativu.

Několik měsíců byl Londýn vydán všanc útokům raket V1 a V2. Zatímco V1 byla po celou dobu letu poháněna vlastním motorem, vystřelovala se V2 vysoko do vzduchu (až 190 km), než začala padat zpět k zemi. Protože se dolů řítila rychlostí asi 4000 kilometrů za hodinu, dokázala se zavrtat hluboko do země dřív, než měla její bojová hlavice příležitost vybuchnout. Tvůrci V2 zatím nepřišli na to, jak zařídit, aby vybuchla nad zemí. I tak ale zabila několik tisíc lidí.

Zbraň však mohla být ještě působivější, kdyby se dala použít proti Spojeným státům. To by ale vyžadovalo mnohem větší dostřel než u nasazené verze A4. Vedly se teoretické diskuse o možnosti umístit V2 na masivní nosnou raketu – tato A10 by měla dolet přes 4000 km. V daný okamžik to ale byla jen akademická otázka.

Mnohem praktičtější byl návrh, který předpokládal vystřelení rakety z ponorky někde u amerického východního pobřeží. Raketová rampa se také na ponorkách úspěšně zkoušela již od roku 1942, ale sama raketa na sebe strhávala příliš mnoho pozornosti a financí, že pohltila téměř všechny dostupné fondy a na odpalovací zařízení nezbylo.

Operaci Prüfstand XII, jak se projektu říkalo, nakonec vypršel čas. Německo ho již nemohlo udržet logisticky, protože jeho infrastruktura zkolabovala.

Ještě než byla válka v Evropě v květnu 1945 vyhrána, začali mít západní Spojenci obavy ze sovětské vojenské přítomnosti ve východní Evropě. Síly Rudé armády v této oblasti byly ve srovnání se silami Britů a Američanů na západě asi trojnásobné. A dávaly jasně najevo, že tam míní zůstat.

Churchill se ale obával i jiných věcí – totiž že Sověti, místo aby Británii a Spojeným státům pomohli v boji s Japonci, sami se s Japonci spojí proti Západu. Vítězství, které se zdálo být na dosah ruky, se mohlo rychle zhroutit, pokud by Britové a Američané stanuli znovu před bojem na dvou frontách.

Britský premiér nechtěl čekat, až katastrofa nastane, a požádal spojený plánovací štáb britských ozbrojených sil o plán. Štáb Churchillovu válečnému kabinetu předložil 22. května 1945 dokument s názvem „Operace Unthinkable“ (Nemyslitelná).

V jeho textu se reagovalo na hlášení nadepsané „Rusko: hrozba západní civilizaci“ a cílem operace, která měla začít 1. července 1945, bylo podle velitelů „vnutit Rusku vůli Spojených států a Britského impéria“. „I když ‚vůle‘ těchto dvou zemí se dá definovat pouze jako zajištění spravedlivého osudu pro Polsko, nevylučuje nutně vojenské angažmá,“ uvádělo se v klíčové části tohoto dokumentu.

„Rychlý úspěch by mohl přimět Rusy k tomu, aby nám alespoň momentálně ustoupili, ale také by nemusel. To by záleželo na Rusech. Pokud by se rozhodli pro totální válku, mají pro to rozhodně příležitost.“ Náčelníci štábů však Churchillův plán na převálcování Sovětů zamítli. Nevěřili, že by vyčerpaní britští vojáci chtěli stanout po boku wehrmachtu ve zcela nové kapitole válečného příběhu.

V archívu se zachoval postoj vlivného generála Ismaye (Churchillova tajemníka), který 8. června 1945 v dopise pro premiéra v záležitosti operace Unthinkable navrhuje, že „bude nejlépe, když se o věci bude mluvit co nejméně“. „Je to předběžná studie k něčemu, o čem doufám, že je stále značně hypotetickou situací,“ napsal.

Druhá světová válka skončila shozením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Mohla se ale docela dobře vyvíjet jinak. Z perspektivy velitelů v poli – i vysokých štábních důstojníků – to vypadalo na konvenční boj až do hořkého konce.

Bylo zřejmé, že Spojenci budou muset v určitém okamžiku přistoupit k invazi a okupaci Japonska. Po obrovském organizačním úsilí vznikl plán operace Downfall (Pád, míněno japonského impéria). Měla být největší obojživelnou akcí v dějinách a pravděpodobně vyústit ve vrcholnou bitvu celé války.

Začít měla 1. listopadu 1945 operací Olympic. Pokud by nedokázala přivodit úplnou kapitulaci Japonska, přišla by 1. března 1946 druhá fáze – operace Coronet (Korunka). Té se mělo zúčastnit 25 divizí (půl miliónu vojáků), zatímco při vylodění v Normandii v červnu 1944 bylo nasazeno osm divizí.

Neštěstím Japonců bylo, že zemi ovládala vojenská elita, která bičovala přípravy k heroickému vzdoru. Všechno, co mohlo létat, se upravovalo na létající bomby pro piloty kamikadze.

Do této zoufalé atmosféry spadly dvě atomové bomby a odvrátily uskutečnění invazního plánu. Obhájci útoku tvrdí, že zachránil statisíce životů – zejména těch amerických.

„Do jisté míry nelze tento názor popřít,“ uzavírá svou knihu Michael Kerrigan, „přestože o jeho etickém kontextu je možno diskutovat. Operace Downfall stála před realizací a je nepředstavitelné, že by se provedení tak obtížného útoku obešlo bez úměrného počtu obětí.“